Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 19.12.2011

Jestliže bychom měl hovořit o domácím art rocku, tak historické souvislosti nám říkají, že na počátku osmdesátých let se tento grandiózní umělecký tvar přestěhoval z Prahy do Brna, o čemž svědčí projekty Progres 2, Synkop Oldřicha Veselého, později i Futurum a částečně i Taxi Miloše Makovského….
Album 33 od M. Efektu bylo završením artrockové orientace téhle kapely. Proto si tohle album poměrně hodně lidí pamatuje jako vydaný titul v r. 1981, třebaže na něj zdaleka nejsou jednoznačně stejné pohledy. Část příznivců album vnímá jako skutečný majstrštyk, část má pocit, že autorsky, aranžérsky a hudebně se album samo recykluje a část posluchačů vytýká triu M. Efekt, že zde už nepůsobí Oldřich Veselý, který mohl album okořenit svým skladatelským přínosem a pěveckým podílem, který byl ve spojení s touto sestavou na předešlém albu opravdu zajímavý a osobitý…. Vývoj byl ale jiný.
M. Efekt zatoužil po změně a do kapely se měla vrátit po několika letech standardní baskytara. Když kapela zkoušela na Šumavě nový repertoár, zúčastnil se dvou zkoušek přizvaný baskytarový fenomén domácí scény – Vladimír „Guma“ Kulhánek. Nakonec z toho nic nebylo – protože „Gumova“ bezpražcová baskytara byla orientovaná na jazz, blues a funk a s těmito styly v dané době neměl M. Efekt nic společného. Proto nakonec Hladík-Semelka-Čech zůstali jako trio a Semelka musel zpívat, hrát na synthesizery a ještě basovat. Nicméně moje zvědavost, jak decimované trio M. Efekt obstojí na novém albu byla logická, protože jsem cíleně skupinu sledoval už od jejích začátku na podzim r. 1968…

TŘIATŘICET – cinkání zvonečků čeřených elektronikou může upomínat na King Crimson (Larks´ Tongues In Aspic), ale jen do okamžiku, než zazní mocné entrée synthesizerů a přiškrcený tenor Leška Semelky. Patetický nástup, do něhož se prudce vklíní divoká eskapáda bicích Vlado Čecha, který ovládne prostor divokou jízdou a neurotickými breaky v jazzrockovém duchu. Radim Hladík na kytaru se drží poněkud v pozadí, přesto jsou jeho výjezdy více než čitelné. Sound ovšem zůstává klávesový a navzdory snaze udělat krátkou píseň, zde máme opět yesovské postupy v duchu delší kompozice a závažné velké téma…. Ostré staccato kláves ale přináší přímočarost a Semelka dostává kýžený prostor jako vokalista, ale i jako klávesový hráč. Skladba má známky původnosti, ale v aranžmá se sází na nejmenované zahraniční inspirace. Hladík vloží do skladby dumavé kytarové sólo s vlastním rukopisem. Žádné divoké běsnění po pražci, ale přehledné melodické kouzlení…
Playbacky umožňují nahrávat kytarové party přes sebe, což musely na koncertě vyvažovat klávesy. Muzikantsky suverénní, ale přesto místy chladné a nevývojové. Artrockový koncept zdá se byl tímto albem zcela vyčerpán a tak zde přicházejí ke slovu opět dlouhé instrumentální plochy – místo aby se sem vložily vokály a akustické kytary, klavír nebo cembalo. Čech se zde rozmachuje k opravdu perfektnímu bubenickému výkonu, což albu prospívá. Vrbův text má svou metaforickou básnickou rozpínavost, ale při přehuštěných aranžmá instrumentace se občas přistihuji, že jej nestačím hlouběji sledovat (což je asi moje chyba). Závěr má mocný pompézní závěr, jak je ostatně v art rocku zvykem….

AVIGNONSKÉ SLEČNY Z PRAHY – akustickou kytaru jsem si přivolal. Další klávesové instrumenty zde mají roli dokreslování atmosféry, což se daří a Semelkův projev získává na větší věrohodnosti, stejně jako kreativní text Vrbovy poezie. Bicí nástroje dodávají nutný tepot a nástupy elektrické kytary ve stupňované harmonii se dotýkají mahavishnovských postupů. Přesto jsou tyhle vrstvy pod kontrolou a nepůsobí nijak ohlušivě nebo rigidně a tak střídání nálad za aplikace synthesizerů, elektrické kytary a přitlumené akustické kytary dostává zajímavý tvar. Osobně se mi tahle skladba líbí víc než ta úvodní, která dala albu název. Jsou zde zajímavá subtilní místa a práce s dynamikou je hodně citlivá. Spousta rytmických a melodických kreativních míst, které se dobře poslouchají.

OBČASNÁ PÁNSKÁ JÍZDA – výrazný rockový nástup v úvodu. Poté se skladba vnitřně uvolní a vnímáme vrstvení klávesových instrumentů a kolorování kytarových tónů. Tohle mi už přijde tak trochu jako vyčerpané téma – trochu Yes, trochu Genesis, trochu Focus…. Opakující se schematické plochy, které jsme slyšeli už tolikrát předtím. Je zde ovšem změna a agresivnější nápor, ale jak kdysi poznamenal Ondřej Konrád – M. Efekt zde hraje hudbu, o které prohlašoval, že už hrát nechce. Semelka se vracel v létě 1977 do kapely s tím, že budou dělat krátké písničky. Nějak se to nedařilo a ten okázalý sound se s kapelou táhl dál jako zátěž. Dokážu proto pochopit, že žízeň rockového publika slyšet něco nového a jiného doslova vyvolalo vzkříšení Pražského výběru…. Radim Hladík je stále suverénním kytarovým mistrem, ale ten výsledný tvar postrádal nějakou jednotící myšlenku a více aranžérských nápadů….

KOHOUTEK KAMARÁDSTVÍ DOKAPÁVÁ – jak příznačný název pro poslední skladbu na albu! Jakoby Mistr Vrba tušil věci příští…. Popravdě řečeno, mi předešlá skladba v lecčems splývá v jednu. Dlouhé plochy a kouzlení se synthesizery. Pak ovšem přichází baladická část, kdy dochází k výraznému ztišení a Semelka melancholicky deklamuje obsah zpívaného textu, než Čech rozběhne bubenickými běhy další fázi skladby. Vymyšlený riff na basový moog drží ve skladbě napětí a otevře se prostor hladíkovským kytarovým náletům. Má jasný a čistý tón a Čech rozehrává bubenické ekvilibristiky s jazzrockovými postupy. Jeho rytmická práce je na albu více čitelná, než na předešlém projektu Svět Hledačů (!). Instrumentální část ve skladbě vykazuje hodně postupu z fusion music, od které se M. Efekt dost výrazně v sedmdesátých letech distancoval, ale pak se skladba vrací do artrockového schématu. Melancholické nálady nakonec získávají konkrétnější tvar a album se blíží ke svému závěru…..

V době, kdy album 33 vyšlo, už bylo všechno jinak. Semelka a Čech společně se Stanislavem Kubešem a Janem Kavalem založili skupinu S.L.S. a tak si posluchači M. Efektu mohli vychutnat kapelu, která už v dané sestavě neexistovala a třebaže bylo podniknuto několik resuscitačních pokusů jak M. Efekt oživit a dosadit na scénu osmdesátých let, tyhle pokusy (s Oldřichem Kellnerem, Lubošem Mandou, Lubošem Pospíšilem a Davidem Kollerem) se minuly účinkem. Radim Hladík zůstával stále kytaristou par excellence, ale větší pozornost na sebe v osmé dekádě strhával Luboš Andršt a zejména Michal Pavlíček…
Ještě poznámka:
když jsem se pozorně zadíval na obal alba, tak jsem si najednou vzpomněl na obal druhého alba skupiny West, Bruce And Laing. M. Efekt má ve třech motýlcích znázorněn osobnostní profily členů kapely – Hladík jako milovník rychlých aut, Semelka jako pohodlný bonviván ležící ve vaně obklopený reprodukovanou hudbou a konečně Čech – milovník ženského pohlaví…. Tohle mělo americké trio na obalu alba Whatever Turns You On v přetransformované podobě také, ale někdy v r. 1973…
Osobně si myslím, že album 33 je vyzrálým hudebním projektem, nicméně jsem toho názoru, že alba Svitanie (1977) a Svět Hledačů (1979) nepřesahuje. Byla zde zachována vysoká interpretační úroveň, ale absence jiných invenčních postupů už v řadě případů zanechává drobné trhliny, které jsou pro mě místy čitelné. Proto dávám čtyři hvězdičky.