Reakce na recenzi:

Voytus - @ 15.01.2010

Steel Mill jsou jednou z mých oblíbených rarit. Objevil jsem je před necelými třemi lety, když jsem natrefil na blogy zaměřené na rarity. Často se jedná o kapely, jejichž krátká historie nebývá ani pořádně zdokumentována, většinou stihly vydat pár singlů, ty šťastnější i demo a některé stihly vydat i oficiální album. Samozřejmě jen v omezeném nákladu. Prodávaly si jej samy na koncertech a někdy měly štěstí, že je to na nějakou dobu uživilo a mohly tak vydat i něco dalšího. Osudy těchto poloprofesionálních kapel jsou vesměs stejné - navíc v každé době.
Steel Mill jsou kapela jedné desky a dvou singlů. Informace prakticky nejsou, několik techniků a producentů z De Lane Lea Studios si na kapelu s tímto názvem vzpomíná, ale už si nepamatují třeba jména členů atd atd.
Hudba je přirovnávaná k Black Sabbath a King Crimson, osobně bych tu slyšel i Jethro Tull (kapel s příčnou flétnou nebo saxofonem bylo v té době opravdu bezpočet), Black Widow, Focus.... Je toho hodně a nemusí to být přitom vůbec pravda. Díky 'záhadnému' původu je hudba tak nějak mystická, tajemná. Navíc není úplně jasné, kdy bylo album natočeno, uvádí se roky 1970 - 1972, rok vydání se různí, od 1972 po 1975. Zvuk je dobový, ale remaster jistě hodně napomohl (místy mě trochu ruší činely, ale to je detail). Stavba songů je dost nevyzpytatelná, nečekaných tempových a dalších změn si užijeme dostatek. Vpodstatě nemá smysl řešit jednotlivé songy, já tu žádné slabší místo nenacházím, možné vrcholy alba jsou pro mě hned úvodní zlověstná Blood Runs Deep, třetí osmiminutová, podobně potemnělá Mijo and the Laying of the Witch a od zbytku odlišná Turn the page over (jedna z mála s klasičtější stavbou).
Pro hledače rarit naprostá povinnost, jde o další zapomenutý klenot prog rocku.