Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 07.08.2011

Album Nová syntéza 2 od pražské skupiny – nyní už vystupující s normalizačním názvem M. Efekt bylo od prvního albového projektu Meditace z roku 1970, kde se konečně zpívalo. Radim Hladík dlouho bojoval s vydavatelstvím Panton, aby už na Nové syntéze (1971) byly zpívané skladby, anebo party, ale neprosadil to. Panton chtě udělat album ryze instrumentální, které mělo být prostřednictvím Artie vývozní a se zpěvem se na něm nepočítalo. Muselo uplynout několik let, než skupina získala nahrávací kontrakt a začalo se rodit nové album….

NOVÁ SYNTÉZA – mohutný nástup dechové sekce Jazzového orchestru Československého rozhlasu, řízeného Kamilem Hálou. Následně dojde k výraznému zklidnění a za mikrofonem je Lešek Semelka. Jeho silný a klenutý hlas majestátně ovládne prostor. Zatím máme ale dojem, že Semelku doprovází orchestr, M. Efekt je v této části skladby méně čitelný, i když v této části už hraje. Skladba má celkově mocný rozmáchlý koncept pečlivě proaranžovaného díla s dramatickým vyzněním. Semelka hraje na klavír a cembalo v doprovodných proporcích. Vnímáme ovšem jeho harmonickou strukturu, která stupňuje svou šířku vyznění v těžko zařaditelném hudebním tvaru. Rocková koncepce je čitelná, ale je rozmělňovaná přílišným přearanžování, celého nástrojového instrumentáře i mocným mužským sborem, nad kterým se vznáší i sípavý Semelkův tenor. Hladíkovu kytaru začínám brát na vědomí až po téměř sedmi minutách hraní….
Teď ovšem velmi výrazným způsobem vstoupí do hry a opakující se schéma dostává větší spád a dravost. Celkový pocit je ale poněkud přeexponovaný a místy mám pocit jistý nepřehlednosti. Více jak dvaadvaceti minutová kompozice byla náročným soustem pro klasického rockera, nicméně v době vzniku alba byla rocková hudba u nás veřejně velmi potlačována a tak slyšet něco co bylo rockovou skladbou z rozhlasu a na veřejnosti bylo malým svátkem a proto se hledaly cesty, jak tuto hudba zlegalizovat a zviditelnit. Cesta spojení jazzového orchestru s rockovou kapelou byla tedy řešením.
Baskytarista Josef Kůstka (bývalý Semelkův spoluhráč z Cardinals) nahradil Jiřího Kozla. Pro kapelu byl posilou i jako druhý zpěvák, ale i jako houslista a v jedné z instrumentálních pasáží vnímáme jeho houslové party na amplifikovaný nástroj v poměrně divokých pasážích.
M. Efekt už měl s JOČREM (to platí i navzájem) zkušenost a proto spolupráce probíhala bez větších problémů a jazz a rock se na albu nijak násilně nestřetávají. Bylo ale zřejmé, že ten rocker, který akceptoval Chicago, Blood Sweat And Tears nebo Colosseum najde k albu bližší cestu než ten, který poslouchal Black Sabbath nebo Uriah Heep…..
Je však třeba mít na mysli, v jaké době album vznikalo a v jakých společenských a politických poměrech a proto nějaká kritéria a měřítka hodnocení musíme nastavovat velmi opatrně. Hladíkovy kytarové party mají vyhranou a suverénně technicky výrazovou podobu. Popřál si prostor pro kytarové exhibiční party, které ho pasovaly už dávno předtím u nás na nejlepšího rockového kytaristu v tehdejším Československu. Bubeník Vlado Čech si jako výtečný rockový hráč osvojil mnohé s jazzové hry a byla schopen hrát technicky nápaditěji než mnozí jeho tehdejší souputníci.
Sólo na hammondky a vůbec nahrané party na tento klávesový instrument nahrál Karel Růžička. Vždycky jsem si kladl otázku, proč na albu hraje Lešek Semelka jenom na klavír a elektrické piano a ne na varhany, které byly v té době velmi žádaným instrumentem. Radim Hladík říkal, že Semelka vždycky sliboval, že varhany koupí, ale nikdy k tomu nedošlo a tak na koncertech hrál „jenom“ na elektrické piano Fender-Rhodes, které se hodilo více k jazzu a pevnou varhanní strukturu tehdejší M. Efekt postrádal. Dostatečně ji proto vykrýval svými kytarovými harmonizovanými sóly Radim Hladík….
Monstrózně znějící Nová syntéza má stejně monstrózní finále a dlouhá kompozice je konečně v závěrečné fázi.

JE TŘEBA OBOUT BOTY A PAK DLOUHO JÍT – skladba má výrazný riff, na kterém skladba staví svou architekturu. Semelkův sólový hlas se propojuje s hlasem Josefa Kůstky a máme zde další zpívanou záležitost. Výrazně melodický linka, od které se odráží dechové téma žesťů. Vnímáme zde zhuštěnou strukturu a musíme velmi pečlivě vnímat poněkud šroubovaný text Borise Janíčka. Pamatuji si, že když M. Efekt vystoupil v dané době na Dni rozhlasu, tisku a televize, neměl ještě Semelka osvojen text natolik, a by byl suverénně zazpíván a v občas ve zpěvu šumloval a dotahoval zpívané samohlásky. Ve výsledku to nebylo nějak malátně znát, ale pozornější posluchač si toho povšiml….
Výrazně zklidnění uprostřed skladby se pohybuje v mollových tóninách a Hladík sem nasadí jedno ze svých brilantních sól, kterému background vytvářejí jazzové žestě. Klávesy ve skladbě neslyším a když občas vystoupí z anonymity klavír, je to spíš překvapení….
Další vymyšlený riff opakující a rozvíjející dané téma prokresluje přehutnělé dechy a Hladík sešlapuje wah wah pedál a nabídne pořádně expresivní suverénní sólo, kterému sekundují řízné přiznávky dechů jako práskání bičem. Kompozičně, ale zejména aranžérsky velmi vypjatá skladba, ve které byly všechny instrumenty podrobeny vysokým nárokům vzájemné souhry, kromě toho zde dochází k zásadním rytmickým akcentům v proměnách bubenických breaků a občasné zvukové experimenty….
Určitě ovšem tato skladba (téměř desetiminutové stopáže) nepatřila mezi Písničky pro Hvězdu a nebudila ráno dělnickou třídu, když nastupovala na cestu do pracovního procesu, když roztáčela kola našeho budování…..

KLÍŠTĚ – skladba, kterou s ohledem na repertoár kapely lze nazvat hitem, protože kapela ji hrála v prvním u druhé období Semelkova členství v kapele. Dramatický náboj byl nezpochybnitelný. Skladba měla svoje skalní příznivce a jak to tak bývá – i odpůrce. Někomu vadil přespřílišný patos, který byl vložen do pěveckého přednesu a někdo zase naopak oceňoval expresivní vokál, který se výrazně odlišoval od většiny zpěváků tehdejších časů. Janíčkův text Semelkovi umožnil se do tématu hodně položit a vzedmutými emocemi deklarovat smysl a obsah. Kapela mě ale ve skladbě vždycky připadala nějak méně čitelná a adresná. Je ale pravda, že nic dalšího podobného kapela v repertoáru neměla a napsal ji kupodivu Hladík a ne Semelka, jak si hodně lidí původně myslelo….

JEDENÁCTÉHO ŘÍJNA – opět velmi mocný nástup. Skoro až gigantická dechová sekce, která harmonicky až překošatěle staví mocnou Babylonskou věž, po která šplhá M. Efekt do horních pater. Baskytarista Josef Kůstka (autor skladby) se střídá s Leškem Semelkou napsal melodickou kostru skladby, ale mocné aranžmá původní záměr podle mého názoru zde skladbě ubližuje. Také mám výhrady k Janíčkovu textu. Úrovně Vrbových nedosahuje a působí velmi strnulé a zkostnatěle a potvrzuje, alespoň z mého pohledu, že vznikal opravdu na objednávku a nějaké souznění mezi kapelou a Janíčkem nebylo. Je pravda, že s ohledem na mocnou instrumentální koncepci už má posluchač v závěru pocit, že toho syntetizování už bylo přespříliš a přiznám se, že i když jsem hluboce respektoval umělecký koncept, ale zejména hráčské a pěvecké výkony, přistihl jsem se, že se dívám, kdy už skladba bude končit – respektive – kolik času zbývá do konce….

Bonusy:

EL DORADO – skladatel Bohuslav Ondráček – zkušený profesionál, kterýn psal skladby pro zpěváky pop-music nabídl svou skladbu i Semelkovi a tak M. Efekt se zhostil úlohy doprovazeče. Skladba má rockové aranžmá, ale cítím z něho tu řemeslnou formu, kterou bylo možno nasadit na Bratislavskou lyru nebo Děčínskou kotvu. Pěkné unisono zde nahrál Hladík s Kůstkou a pak Hladík do skladby nahrál mrštné, ale krátké opakující se sólo, pod kterým znějí percussion a Semelkovy klavírní akordy. Rytířův text má svou poetiku, ale proč zpívat o El Doradu (Eldorádu), když o něm ve stejné době zpíval i Waldemar Matuška?

DÍVKO Z KAMENE – Rozkládané akordy v úvodu připomenou George Harrisona (Abbey Road) a svižná melodická linka má charakter téměř hitově laděné skladby, kterou navíc textem opatřil Zdeněk Borovec, který podobně jako v předešlém příspěvku Ondráček, patřili do širokého proudu české pop-music a námluvy s těmito jmény pro rockery neznělo příliš libozvučně. Nicméně v daných poměrech zoufalého nedostatku nahrávacích frekvencí a možností vydat alespoň singl, to bylo řešení, jak skladby vůbec realizovat….

Pamatuji si, že v době když tohle album vyšlo jsem z něho byl překvapen, ale vliv zahraniční hudby rockové provenience, které jsem už v té době dával jasně zelenou, nastavoval jiná kvalitativní kritéria a tak když dnes album poslouchám, jsem v jistých rozpacích. Na jedné straně chápu velmi obtížnou pozici tehdejšího M. Efektu vůbec přežít, ale na druhé straně se mi zdá, že koncept byl už v té době překonán… Znovu připomínám, že mi zde výrazně chybějí varhany a větší pestrost při aranžmá klávesových nástrojů, stejně jako nějaké subtilnější části, kde by vynikla Hladíkova akustická kytara.
Instrumentální výkony jsou na vysoké úrovni, skladby vnímám jako lehký nadprůměr a aranžmá výtečná, třebaže opravdu v závěru hodně přeexponovaná.
Koncept prvního alba byl - domnívám se - překročen.
Osobně bych album postavil mezi tři až čtyři hvězdičky. Včetně bonusů by to znamenalo tři a bez bonusů čtyři. Tak co s tím? Některá další alba kapely mají suverénně plný počet hvězdiček a jiná jsou zajímavá a kvalitní a dosahuji na čtyři…. S lehkým povzdechem dávám tedy čtyři…..
P.S. Koncerty tehdejšího M. Efektu byly ovšem výtečné a vyhledávané náročnějším publikem, ktetré nechtělo poslouchat poprockový Olympic a zejména milovníci kytarové hry si vychutnávali Hladíkovy sólové eskapády.... Skladby už ovšem nebyly hrány v těch monstrózních aranžmá jako s JOČREM, ale v dané instrumentaci (elektrická kytara, elektrické piano, baskytara, bicí nástroje). Varhany ale kapely hodně citelně chyběly na koncertech..... Třebaže Lešek Semelka byl vždycky víc zpěvák, a skladatel než instrumentalista. Tento problém se objevuje i na albu Radim Hladík a jeho přátelé, které je ryze instrumentální, ale hraje tam M. Efekt...