Reakce na recenzi:

horyna - @ 18.01.2020

Že nebyl jižanský rock jen mrtvým pojmem, dokázali na konci let osmdesátých v rozmezí nějaké pětiletky dvě nově vzniklé hudební formace. Tou druhou a pozdější, jež se momentálně věnovat nechci, je slavné sdružení bratrské dvojice Robinsonovců, jež se snad konečně po letech vnitřních rozbrojů dá brzo zase do kupy a nese název Black Crowes. Tou první a o půl dekádu starší je Philadelphká sebranka Cinderella.

Ta žala své největší úspěchy na konci let osmdesátých právě s recenzovaným druhým albem Long Cold Winter. Jedinou potíž, kterou může zaznamenat fanoušek čerstvě se seznamující s repertoárem této kapely je image muzikantů, v té době jasně ukazujících na glam rockové hnutí, svými výstředními obleky a natupírovanými vlasy. Ale to je tak jediná spojující linka, která popelku a glam nějakým způsobem naplňuje. Hudebně zde není po glamu, sleezi, nebo street rocku ani ň. Snad ještě na prvním, trochu nevyprofilovaném nosiči, ale od mega úspěšného záseku č. 2, přes geniální country počin Heartbreak Station, po vrcholný a zřejmě navždy poslední majstrštyk Still Climbing, se toto sdružení prezentuje šmrncovní a rozbujele energickou jižaninou. Jižaninou, která čerpá také z blues, country a samozřejmě hard rocku.

Na rozdíl od černých vran popelka vyznává dynamičtější a energičtější pojetí. Kytary jsou občas pěkně nabroušené, sóla rychlá a hitově funkční, riffy ostré, nadupané a neskutečně in (viď taková Bad Seamstress Blues/Fallin' Apart at the Seams, nebo Second Wind-největší nátěr alba, šlupka rovnou mezi vaše oči), ale když je potřeba pořádně přibrzdit a šlápnout na atmosférické kuří oko, najednou se vám před zraky otevřou melancholické rovinaté pláně amerického Texasu a do ucha vám k tomu hraje třeba Don't Know What You Got, nebo překrásná věc titulní.

Tom Keifer je génius, to on skládal vždy většinu materiálu, navíc dokáže velice efektivně ovládat svůj šestistrunný nástroj a ještě k tomu tím správným chraplákem zpívat. Viva Cinderella. Miluju tuhle kapelu.