Reakce na recenzi:

Michálek - @ 16.11.2015

Vzpomínám si na to úplně přesně. Soused, můj dobrý kamarád, a známý to burzián, věda, že BJH mám moc rád, mi někdy v roce 84 půjčil tuhle desku.
Měla pro mne fascinující obal, který navíc ještě plně korespondoval s muzikou na albu.
Ihned jsem ji položil na talíř své NZC 420 a rovnou začal nahrávat na nepřekonatelnou AIWU 6550, hezky dolby a vybudit bias, to jsem měl nejradši. :)
Z gramce pak vedl tlustý kabel pětikolíkové šňůry, pečlivě ukrytý pod kobercem u zdi, ke sluchátkům u postele, kde jsem pravidelně meditoval při poslechu
některých z alb BJH až do úplného usnutí.... Třeba takový Octoberon mě dokázal spolehlivě uklidnit a uspat i před zkouškou z fyziky.
Tohle album mne dostalo, protože je, alespoň podle mého názoru, opravdu povedené a navýsost zajímavé, třebaže vznikalo za dosti vypjatých okolností, kdy klávesák Wooly (R.I.P) dal kapele vale těsně před odchodem do studia, a tak se deska nahrávala již bez jeho účasti ve třech a za pomoci externích muzikantů, což je na muzice znát, ale nijak to výsledku neublížilo.
Vzhledem k obalu jsem očekával něco kosmického, a nebyl jsem zklamán. Deska je melancholická, pěkně se pokládá do elektronických zvuků a nálad, bubeník Mel
Pritchard (R.I.P) bubnuje svým nenapodobitelným způsobem a všemu vládnou pánové Les a John jedinečnými hlasy a krásnými melodiemi.
Ano, nejsou to Pink Floyd, každý by mohl říci, že tahle muzika je jednodušší, ale určitě uspokojí, pokud k ní přistoupíte s otevřeným hledím. Je zde typická
sólová kytara, krásné basové linky, které mi dokázaly rozvibrovat panely v pokoji tak, že jsem se bál zřícení budovy, vysoký hlásek Holroydův a zvláštně "zaťatý" projev Johna Leese dává skladbám tu pravou šťávu. Zvuk kláves odpovídá době, a pokud vám jejich zvuk vyhovuje, nemůžete mít s touto hudbou problém.
Celému opusu vévodí dvě skladby, a to pomalé The Song (They Love To Sing) a závěrečná Play To The World. Krásné to songy, které uspokojí srdce každého melancholika... Ani ostatní kousky ale nejsou žádná vata, třeba Rock 'n' Roll Lady je dosti líbivá a příjemně se poslouchá. I další desky BJH byly nahrány v podobném stylu a přinášely mi podobné uspokojení, jako tahle z roku 79.
Kapela provedla první zajímavý veletoč a zcela změnila projev oproti prvním deskám. Bohužel, při dalším veletoči koncem 80. let se s ní již hrazda utrhla a ke vší smůle nebyla u toho žádná záchrana a navíc minula i žíněnku, což ji dostalo do vegetativního stavu, kde setrvává dodnes...