Barclay James Harvest - Eyes Of The Universe (1979)

Dnes můžeme pouze spekulovat, jestli za klesající kvalitou nahrávek kapely BJH, která započala právě zde (pro mne až poté), stála obměna hudební dobové orientace, odchod dlouholetého člena klávesisty Woolly Wolstenholmela, nebo jen vyčerpanost celého souboru, který během devíti let nahrál deset studiových alb. Taková gigantická nadprodukce se jednou odrazit musela a Woolly ač byl osobnost výrazná, ostatní ho alespoň na Eyes... zastoupili slušně. Doba se zkrátka změnila a artové kapely pomalu vycházeli z módy. Řada se jich rozpadla, některé si dali delší pauzu a některé z nich odvál popový disco vítr hodně daleko.

První dvojice skladeb z této desky mě přijde jednoznačně nejmodernější. Nejen tady, ale snad i za celou, více jak desetiletou kariéru kapely. Love On The Line zní jako Alan Parsons Project a dvojka Alright Down Get Boogie (Mu Ala Rusic) je tak trochu hozený ručník do ringu celé dosavadní tvorbě kapely. Pokud se novému posluchači BJH dostane jako první do rukou tato deska, věřím že bude silně na rozpacích. Jenže světe div se, naše trojice nezapomněla na vše čím si za ta léta prošla a od třetí písně začíná vystrkovat růžky jejich původní tvorba. Už trojka The Song (They Love To Sing) je hodně podařená a následující songy jsou skutečně parádní a velmi velmi kreativní a zdařilé. Taková Rock 'N' Roll Lady je klasická něžná Holroydovka a v poslední dvojici Capricorn a Play To The World je ukryt celý krásný svět hudby Barclay.

I když zvuk tohoto alba zavání syntetikou, něha a úcta - složky to přítomné v předešlé tvorbě BJH, lze v pohodě vystopovat i tady. A pokud dáte desce šanci, zopakovaně si ji několikrát poslechnete, při dalším pozdním návratu vám nezůstane na patře výrazně nepříjemná pachuť. Ba naopak, "oči vesmíru" nakonec rádi přiřadíte k skvostům njevyšším jako jsou Once Again, Baby James Harvest, nebo Octoberon.
Pro mne dnes už za 5, objektivně za 4.
reagovat

steve @ 10.04.2020 08:06:40
Konec jedné epochy inteligentní hudby dostihnul i Barclay. Ten jejich obrat byl pozvolný, ale je to dost slyšet. Kapelu drželi nad vodou nějaký čas stejné harmonie a něžné záchvěvy v hlasech obou zpěváků. Z osmdesátek v jejich podání se mě chce zvracet.

PaloM @ 10.04.2020 11:05:23
Po CD s názvom XII u mňa skončili, nemajú čo ponúknuť. Staršie kúsky sú super.

pinkman @ 10.04.2020 17:11:32
Jasná věc, Jarda má pravdu. Ten kdo zabalil sbírku po Gone to Earth udělal chybu. Tahle nahrávka ani Turn of the Tide nejsou o nic horší. A návrat v devadesátém taky vyšel na chvalitebnou. Harvest jsou černí koně melancholie. Od nich čerpali Porcupine Tree, Anathema a podobní součastníci.

Myšák @ 11.04.2020 08:13:01
horyno mohl bys člověku pro kterého jsou Harvest naprosto nic neříkajícím pojmem, doporučit některé jejich desky. Podle recenze se zdá, že patří k tvým mimořádně oblíbeným kapelám. Nahodil jsem si pár ukázek z přelétajícího talíře a znělo to krásně křehce. Měl jsem pocit, že kdybych to víc zesílil, rozpadne se to jak rozbité zrcadlo.

PaloM @ 11.04.2020 15:00:48
Skôr ako Ti odpovie horyna: vezmi rád radom od 2. štúdiovky (1971) a počúvaj.

pinkman @ 12.04.2020 09:12:04
to Myšák: pokud chceš Barclay James Harvest aspoň trochu pochopit a vstřebat, připrav se, že to bude pěkně dlouhý běh. Jejich hudba je všechno jen ne povrchní. Mají hodně nahrávek a když obejdu osmdesáté roky, všechny jsou nesmírně vyrovnané a kompaktní. Patří mezi kapely, které je lepší brát postupně od první fošny a pokračovat dál.

horyna @ 14.04.2020 05:30:20
Zdravím Myšáka: ano máš pravdu, Barclay James Harvest patří k mým vůbec nejoblíbenějším kapelám, ale v tom obrovském moři kvalitní muziky je i tak jejich místo až někde zhruba ve čtvrté, páté desítce. Podobných kapel je opravdu hodně a pořadí po první dvacítce, které mám už asi patnáct let neměnné (krom několika kosmetických výměn na pozicích 10. - 20.), se dál vysledovat nedá. Ty rozdíly se stírají a velkou roli hraje jak nálada, tak samotné momentálně slyšené album/kapela. Kluci ti vlastně odpověděli podobně, jak ti teď poradím já. Není podmínka je poslouchat popořadě, každopádně debut rozhodně nevynechej, s citelnějším odérem Beatles jde o naprosto plnohodnotnou desku, která je pro mne dnes už dávno pětihvězdičková. Před pár týdny jsem si projížděl celou jejich discografii a všechny desky z let 70-79 jsou dokonalé a opojné. Pokud tě osloví takovýto styl, nebudeš mít problém ani jednou říci NE. Jde o ucelenou desítku atmosféricky vznešených nahrávek plných melancholie a něhy. Společně se Strawbs, Moody Blues a částečně i Camel tvoří partu melodicky velice naléhavých a sametově přítulných kapel, pro něž je atmosféra a nálada jejich pohádkově nadpozemských nahrávek naprosto prvotním činitelem. Osobně je mám v imaginární škatulce art-soft-rock. BJH jsou velkým originálem a neznám nikoho, kdo by hrál s takovým citem jako oni, nebo na ně navazoval. Významnou, avšak ne vždy postřehnutelnou roli hrají i dva, vcelku pravidelně se střídající zpěváci. Les Holroyd má teňoulinký, vysoký slavičí hlásek, kdežto John Lees plnější, tužší, jak píše přítel Michálek-zaťatý. Vzájemný rozdíl není až tak do uší bijící, ale pokud budeš mít kapelu naposlouchanou, rozdíl rozkóduješ. Důležitým člověkem malinko v pozadí je i klávesák Woolly Wolstenholme, který je velkým pracantem ve prospěch oné atmosféry. Takový George Harrison, když už něco napsal (a bylo po max po jednom kuse na desce), mělo to svou váhu. Tak hodně štěstí přeji.

dan @ 14.04.2020 07:10:32
Netuším jestli bych dokázal vypracovat pořadí nejoblíbenějších kapel. Mozek by se mi musel zavařit. A to máš napříč žánry a etapami?

Vzpomínám si na to úplně přesně. Soused, můj dobrý kamarád, a známý to burzián, věda, že BJH mám moc rád, mi někdy v roce 84 půjčil tuhle desku.
Měla pro mne fascinující obal, který navíc ještě plně korespondoval s muzikou na albu.
Ihned jsem ji položil na talíř své NZC 420 a rovnou začal nahrávat na nepřekonatelnou AIWU 6550, hezky dolby a vybudit bias, to jsem měl nejradši. :)
Z gramce pak vedl tlustý kabel pětikolíkové šňůry, pečlivě ukrytý pod kobercem u zdi, ke sluchátkům u postele, kde jsem pravidelně meditoval při poslechu
některých z alb BJH až do úplného usnutí.... Třeba takový Octoberon mě dokázal spolehlivě uklidnit a uspat i před zkouškou z fyziky.
Tohle album mne dostalo, protože je, alespoň podle mého názoru, opravdu povedené a navýsost zajímavé, třebaže vznikalo za dosti vypjatých okolností, kdy klávesák Wooly (R.I.P) dal kapele vale těsně před odchodem do studia, a tak se deska nahrávala již bez jeho účasti ve třech a za pomoci externích muzikantů, což je na muzice znát, ale nijak to výsledku neublížilo.
Vzhledem k obalu jsem očekával něco kosmického, a nebyl jsem zklamán. Deska je melancholická, pěkně se pokládá do elektronických zvuků a nálad, bubeník Mel
Pritchard (R.I.P) bubnuje svým nenapodobitelným způsobem a všemu vládnou pánové Les a John jedinečnými hlasy a krásnými melodiemi.
Ano, nejsou to Pink Floyd, každý by mohl říci, že tahle muzika je jednodušší, ale určitě uspokojí, pokud k ní přistoupíte s otevřeným hledím. Je zde typická
sólová kytara, krásné basové linky, které mi dokázaly rozvibrovat panely v pokoji tak, že jsem se bál zřícení budovy, vysoký hlásek Holroydův a zvláštně "zaťatý" projev Johna Leese dává skladbám tu pravou šťávu. Zvuk kláves odpovídá době, a pokud vám jejich zvuk vyhovuje, nemůžete mít s touto hudbou problém.
Celému opusu vévodí dvě skladby, a to pomalé The Song (They Love To Sing) a závěrečná Play To The World. Krásné to songy, které uspokojí srdce každého melancholika... Ani ostatní kousky ale nejsou žádná vata, třeba Rock 'n' Roll Lady je dosti líbivá a příjemně se poslouchá. I další desky BJH byly nahrány v podobném stylu a přinášely mi podobné uspokojení, jako tahle z roku 79.
Kapela provedla první zajímavý veletoč a zcela změnila projev oproti prvním deskám. Bohužel, při dalším veletoči koncem 80. let se s ní již hrazda utrhla a ke vší smůle nebyla u toho žádná záchrana a navíc minula i žíněnku, což ji dostalo do vegetativního stavu, kde setrvává dodnes...
reagovat

PaloM @ 17.11.2015 08:26:14
No, moja kompletizácia zbierky CD s touto kapelou skončila pri "XII (1978) a to je tesne pred Eyes of universe, lebo ma už nezaujal.

Ryback @ 17.05.2017 20:56:29
Play to the World je opravdu krásná skladba, ale jinak souhlasím s PaloMem – to nejlepší ze sebe vydali Barklíci na předcházejících albech… Ale koneckonců jich nebylo zas tak málo ;-) .

Jarda P @ 10.04.2020 15:40:36
Ještě další Turn Of The Tide je výborná, pak následuje prudký pokles, ale pozor. Od roku 90 to jsou zase staří dobří BJH. Welcome to The Show, Caught In The Light a River Of Dreams rozhodně stojí za poslech.

hejkal @ 11.04.2020 07:14:07
To ja som skončil pri Everyone is everybody else.