Reakce na recenzi:

springfame - @ 21.02.2011

Želva je album, které se řadí ke klasice nejen olympické. Jedná se o první desku české beatové skupiny, proto je nepopiratelný i jeho historický význam. A jelikož jde o debut povedený, pojďme se na něj podívat blíže.
Olympic měl mimo jiné na kontě veleúspěšný singl Dej mi víc své lásky - mimochodem, tuhle píseň prý poprvé zahráli v Hořovicích, na což mohu být náležitě pyšný, protože odtud pocházím a stále tu bydlím. Nějaký rok a čtvrt poté dostal Olympic šanci nahrát celé album. Docela správně odolal pokušení zařadit na desku předchozí úspěšné singly a během dalšího více než půl roku stvořil zbrusu novou Želvu. Takže zpět k ní.
Pohled na playlist alba dává představu, jakou textařskou osobnost měl Olympic ve svém středu v podobě Pavla Chrastiny. I díky jemu byl autorsky soběstačný. Po hudební stránce obstaral téměř vše již tehdy Petr Janda, jednu výjimku představuje Vzpomínka plíživá, která se stala autorským a pěveckým příspěvkem Ladislava Kleina. Tím se ostatně občas stává dodnes, když je Klein přizván k pohostinskému vystoupení na koncertě Olympicu.
Línej skaut a Dám zejtra zas flám tvoří nerozlučnou dvojici písní, které popisují hospodské a opilecké zkušenosti. Zatímco druhá jmenovaná je zprostředkovává mírnějšími hudebními prostředky, první má se svým hravým um-ca-ca tak dokonalou hospodskou náladu, že z ní přímo cítíte smrad popelníků a rozlitého piva.
Hravosti je na albu víc než dost - stačí jmenovat Telefon, Dědečkův duch a především Psychiatrický prášek. Chrastina našel klíč k textům možná jednoduchým, ale přesně padnoucím jak písním volnějším, tak rychlým rokenrolům, které dávají tušit zdroje, ze kterých Olympic ve své tvorbě vyšel - a neztratil při tom svou původnost. V již zmíněném závěrečném Psychiatrickém prášku se pak všichni vyřádili na své nástroje, v zápalu boje zazní i Kaťuša. Opravdu by mě zajímalo, jestli je to produkt momentální a náhodné improvizace, nebo bylo vše do detailu určeno předem. Je to ale vlastně jedno, výsledek je dokonalý.
K těm hravějším písním jde zařadit i Nebezpečná postava, i když autorem jejího textu je tehdy již bývalý člen skupiny F. R. Čech. Ten se ještě s Chrastinou podělil o text k Nikdo neotvírá.
V protikladu k jisté rozvernosti stojí Modravé mámení, kde lze vysledovat tehdy ještě snad oprávněné obavy z muzikantské budoucnosti. Další vážnou polohu představuje píseň Jen bůh ví - na ní je vidět, jak kapele prospívá občasné vystřídání zpěváků, byť Chrastina rozhodně nedosahuje Jandových pěveckých kvalit.
Když už se alespoň zmínky dočkaly všechny písně, nelze vynechat Snad jsem to zavinil já. Ta je (samozřejmě spolu s několika dalšími) dodnes součástí koncertních playlistů. Ve své době pak musela být přímo pokladem mezi beatovými baladami.
Na desce mohla být, ale není píseň Dej mi na klín oči unavený, nahraná v jedné várce, ale uvedená pouze na singlu. Délka alba (cca 35 minut) by ještě drobné nastavení snesla.
Ale to už je podružnost. Z desky je znát neunavenost a radost z hraní. Kapela podává výkon vskutku kolektivní. Po sečtení s historickým významem alba mi vychází plný počet.