Olympic - Želva (1968)

05.05.2017 EasyRocker | #

O album, které na konci 60. let zásadně ovlivnilo tuzemskou rockovou vlnu, jsem doplnil svou sbírku teprve nedávno. Tvorbu Olympicu znám spíše útržkovitě z jednotlivých slavných skladeb, než že bych je někdy nějak systematicky sledoval. Až Želva to nějak prolomila...

Foukací harmonika a už se valí proslavená titulní skladba. Oslava melodie a otisk dobových vzorů, jako Kinks, Chucka Berryho a dalších. Ale je tu velká energie a tah na bránu a text jen tak z hlavy nedostanete, Vzpomínka plíživá, jediný Kleinův autorský příspěvek (a navíc si tu zazpíval), je volnější, krásně harmonická záležitost, odkazují jasně na liverpoolské luhy a háje a jako vánek klouzající varhany.

Línej skaut startuje známá hospodská předehra a jinak jde o barovou flašinetovku s pěknou foukací harmoniku. Dám zejtra zas flám je tajemná, až strašidelná skladba s krásnými kytarovými střípky, připomínající trochu prastarou tvorbu valících se kamenů před půlí šedesátek. Skladba i zpěv se, mistře Jando, povedl na jedničku.

Modravé mámení pokračuje ve stejném duchu - jasná, melodická, kytarově mistrně provedená věc se syrovým Jandovým sólíčkem. Nikdo neotvírá startuje odvážně syrový, energetický nástup kytar a klopýtající Pacákovy bicí s proslaveným a vychytaným refrénem, kde si Jandu budete pamatovat i o půlnoci.

Přichází další rock´n´rollový nášup Nebezpečná postava, písknutí na úvod a už se jede. Čelní srážka Brouků s Chuckem Berrym nebo Little Richardem? Proč ne... Snad jsem to zavinil já asi zná i opočlověk, jemně vysochané baladické téma a tajemno, vkusný text a parádně udělané harmonie. Takhle se dotýká nebes...

Dědečkův duch - energetická, všemi britskými pravzory a praotci prosáklá s až hororovým textem. Janda tu zvládá vše, až po teatrální deklamace. Jen Bůh ví je poklidná, ospalá skladba s krásně vypracovanými hlasy a lehkým otiskem varhan a drsným sólem. Olympic i svou vážnou tvář zvládl důstojně.

Telefon je splašená, pouze vpřed se valící skladba se silou vodopádu, který vás zalije, než se proberete. Janda pálí slova jako kulomet, foukací harmonika... jaj. Psychiatrický prášek je logickou dobovou reakci na psychedelii všeho druhu. Jemný začátek, ohromná dávka melodií a pak hudební ústřel o 180 stupňů a totálně vykolejený text o tom, co může potkat každého z nás. Šest minut je daleko nejdelším počinem na albu - milujte nebo nenáviďte.

Jen lehce o skladbách na bonusu, vydaných v prvotní éře v letech 1965-67, kdy se s Olympic nerozlučně propojilo divadlo Semafor. Je tu jasná a úderná beatlesovka Mary (I Must Play), volnější, zpěvnější, až nostalgické Smutné ráno, blues načichlá Bloud král, svůdná rocková úderka s tématem něžného pohlaví Záhoď lásku, vokálně překrásná Nejím a nespím s hladivou harmonikou, melodicky strhující hitovka Dej mi na klín oči unavený a proslulá tajemná úderka Dej mi víc své lásky, jeden z nejstarších a nejslavnějších hitů kapely. Nesčetněkrát vykradený. Konec ve velkém stylu.

Střílím sympatické čtyři, protože olympickému debutu se nedá upřít ohromná energie, nadsázka a mladické nadšení. Od prvních zkoušek až po debut uplynula dlouhá doba a hudební nadrženost je patrná z každého tónu. Dotyk vzorů je tu větší, tu menší, ale poznáte je jasně a zřetelně.
reagovat

lover-of-music @ 05.05.2017 16:10:10
Želva je nejdůležitější album československého rocku. U mě bez debat za pět hvězd, i když v mé oblíbenosti je až na třetím místě. První místo má absolutní klenot JEDEME, JEDEME. Na druhém místě je Pták Rosomák.

Martin H @ 05.05.2017 17:34:05
Želva byla první, to už jí nikdo neodpáře. Avšak těch nejdůležitějších alb bylo určitě víc, například Kuře v hodinkách nebo Straka v hrsti. A na Slovensku určitě Zvonky, zvoňte a Konvergencie.
Želvu jsem poslouchal hodně po revoluci, kdy znovu vyšla,mám dojem, že to byla edice Trezor. Tenkrát mě hodně bral Psychyatrický prášek, dnes bych už byl k němu mnohem kritičtější. A určitě ještě tehdy Olympic nebyl skupina jenom Petra Jandy, ale uskupení pěti rovnocenných partnerů.

lover-of-music @ 05.05.2017 18:01:02
Martin H: Zvonky, Zvoňte a Konvergencie jsou nejen nejdůležitější alba, ale patří také k těm nejlepším. A nejenom slovenské scény, ale celé československé scény. Teď už bych tam s klidným svědomím zařadil i Zelenou Poštu. Slovenské scény si cením mnohem víc, než té české.

luk63 @ 05.05.2017 18:20:20
...chtělo by to víc odstavců...

Snake @ 07.05.2017 08:58:22
V původním textu jsem se pěkně ztrácel, ty odstavce mu jednoznačně pomohly...

Od Olympicu mám jen pár skladeb na kompilacích (bigbít lajna od Supraphonu). O řadových albech jsem nikdy neuvažoval, ale ta první tři by se mi - myslím - mohla líbit. Tenhle tuzemskej archaickej bigboš mi docela sedí.

exte @ 08.05.2017 16:08:40
Poté co se stal Janda předsedou OSA mně tenhle "člověk" přestal jakkoli zajímat. Od tý doby jsem nebyl na jediným jeho koncertu, nekoupil jsem si jakoukoli jeho desku/CD a beru ho v rámci čsl. hudby jenom jako takovou veš. Pokud v nějakým Rádiu hrajou Olympic, tak hned přeladím a tuhle stanici ihned smažu z oblíbených. To samý estébák Jarek Nohavica..

merhaut @ 08.05.2017 16:50:05
Hudební dílo žije svým vlastním životem, osobně je posuzuju odděleně od osobních kvalit autora. Naučil jsem se to od Jiřího Černého, doporučuji:-)

Mohyla @ 08.05.2017 17:33:10
Jiří Černý je múdry človek!

PaloM @ 08.05.2017 17:44:33
výplod extra-exte provokatéra, škoda mravoučných slov :-(

exte @ 02.06.2017 10:53:39
merhaut @ 08.05.2017 18:50:05: A platí to i pro kapely aka Skrewdriver, Landser apod? o kterejch jsi zde kdysi psal, ze podobny kapely zde na PB budou uvedeny jen pres tvoji mrtvolu?:-) O tom, ze tyhle NS kapely nahraly (co se tyce ciste muziky bez ohledu na stupidni texty) i mnoho kvalitnich pisni/alb myslim nemuze byt spor. Jako nic ve zlym, ja taky nejsem zadnej zasranej neonacista, ale budme objektivni!
Ja ostatne nikde nepsal, ze treba Olympic diky Jandovi vubec neposloucham - ja ho posloucham (Prazdniny na zemi je hudba myho mladi), ale nikdy si uz nekoupim zadny jeho CD a nikdy nenavstivim jeho koncert. Proc? No protoze takovyho blba ja proste nikdy financne podporovat nebudu.. a to samy samozrejme plati i pro vsechny neonazi kapely nebo toho bolsevika Nohavicu - kdyby tenhle "clovek" po 1989 proste priznal, ze StB donasel protoze se v ty dobe proste bal - ze se bal o svou rodinu, o svy deti nebo i o svou praci.. tak bych to proste pochopil, a dneska mu nikdo nic vycitat nebude.

Mohyla @ 02.06.2017 12:59:00
Zmazal som príspevky s invektívami, odporúčam nevyjadrovať sa k osobám, ale k hudbe!

exte @ 03.06.2017 15:11:10
No ale proc to vlastne mazes??? Mne osobne fakt vubec nevadi, ze mi treba 10 lidi odepise "Ty jsi idiot" nebo "Drz hubu ty hovado".. Mne tyhle invektivy osobne fakt vubec neurazi a nevadi.. naopak jsem svym zpusobem i za takovy negativni komentare vdecnej:-) Kdyz se proste ty urcity diskuze nebudu chtit zucastnit, tak ji proste budu ignorovat - nebudu ji cist a nebudu na ni reagovat, to je vse:-)

Mohyla @ 03.06.2017 16:17:45
Po druhé, nepáči sa mi to z ľudskej stránky!
Po prvé, máme tu pravidlá, ktoré to nepovoľujú, sú na úvodnej stránke!

>> odkaz

merhaut @ 03.06.2017 20:44:19
exte evidentně nepochopil ani jedno z mých sdělení k věci. Když se zamyslí, možná na to přijde sám.

b.wolf @ 04.06.2017 13:36:56
Olym pic kozu do vazu tady? To uz tady klidně může být i Miška Zadavit. Tyto popové hrůzy, jejichž hity otravovaly a otravují rádia dodnes, mně přišly do cesty jednou v životě, když se tato pražská banda snažila prizivit na popularitě Dialogu na vesmírem vydáním trapné napodobeniny Prázdniny na Zemi. Tyto odpady cajzli vydali Jandovu ansámblu vždycky, Dialog v kompletu nikdy nevyšel. O jeho parazitické činnosti v OSA škoda mluvit.

23.05.2014 Akana | #

Želva je pro vývoj tuzemského rocku jistě zásadní album, zároveň ale je i odrazem jeho permanentních, opožděných a marných snah dohnat své angloamerické vzory. To nemíním jako výčitku, jen hořké konstatování situace podmíněné existencí železné opony. Ta se sice ve druhé polovině 60. let stala pro kulturní kontakty propustnější, ale ani to nestačilo, aby se domácí muzikanti vymanili z kopírování západních výdobytků (čest výjimkám). Nicméně důležitá semena byla v té době zaseta a první album Jandova Olympicu je jedním z hlavních odrazišť pro domácí rockový střední proud.

Jde vlastně o shrnutí a završení zhruba tříletého období, v němž se Olympic stal hlavním propagátorem mersey soundu v našich končinách a vliv Beatles ale i třeba Kinks nebo Pretty Things je v písničkách zřejmý a nezastíraný. Cennou devizou je jednak instrumentální jistota a vyhranost, kterou se kupodivu podařilo do jisté míry obtisknout i do nahrávky a především pak hitmakerský čich Petra Jandy na chytlavé melodie. Texty, které jsou až na dvě výjimky dílem Pavla Chrastiny, jsou příkladně bezstarostné, v lepších případech humorně nadsazené (Línej skaut, Dědečkův duch) nebo až dadaisticky ujeté (Želva), v těch horších pak čistě výplňové. Je v nich hodně začátečnického textařského naivismu, ale i rošťácké bezprostřednosti.

Snahu o nějakou progresi zosobňuje nejvíc závěrečný Psychiatrický prášek. Trápení vybuzené kytary, zvukové a hlasové koláže, to bylo tehdy u nás jistě něco revolučního, ale v širším kontextu jde spíš o těžkopádnou a samoúčelnou hru na psychedelii, takže logicky tahle skladba zestárla z celé desky nejvíc. Většinu ostatních ale můžeme bez uzardění a snad jen s mírně shovívavým úsměvem poslouchat dodnes a to má svou váhu.
reagovat

Mohyla @ 23.05.2014 08:29:31
Patrím k pamätníkom, rád som si recenziu prečítal a platňu si pripomenul. Vtedy i teraz sa mi najviac páčia skladby Jen Bůh ví a Vzpomínka plíživá.

tykeww @ 23.05.2014 12:24:29
Konečně si tu zas po delší době někdo všiml tuzemského bigbítu. Olympic nejsou mí oblíbenci, ale období prvních desek mám celkem rád. Navíc želva je mé oblíbené zviřátko :)

16.05.2011 Petr Gratias | #

Šedesátá léta… pro někoho vzdálená a přesto příjemná nostalgie, pro jiného dávno zapomenutá naivní historie. Navzdory komunistickému režimu docházelo pozvolna k jistému uvolňování na poli kultury a díky této okolnosti mohlo vzniknout v oblasti populární hudby, potažmo bigbítu několik hudebních projektů, které se staly milníky své doby a historie nám je dodnes vrací jako neklamné důkazy muzikantské potence tehdejších časů…
Pražská skupina Olympic dnes patří mezi nejstarší a dodnes aktivní hudební společenství, kterému se podařilo udržet jakousi kontinuitu a přečkat raketové vzestupy i bezedné propady a stala se součástí historie. Kapela Olympic má zásluhu svou účastí ve skutečně první domácí natočené bigbítové písni u nás Hvězda na vrbě.
Od r. 1965 se skupina etablovala jako bigbítové těleso, zbavené řady zpěváků, kteří budili dojem pojízdné estrády a kytarista Petr Janda se stal kapelníkem, který pak (až do současnosti) vedl Olympic s neomylnou velitelskou úporností. Veden představou vytvořit ryzí a nezávislou kapelu začal společně s Pavlem Chrastinou skládat skladby, které se s cílenou snahou trefovaly do obecného vkusu domácí mládeže. Úspěšnost Olympiku přivedla skupinu do nahrávacího studia v Dejvicích a jejich singly zaznamenaly velký úspěch. Během r. 1967 se pak díky příznivým okolnostem začaly rodit skladby pro plánované album. Vyšlo pod názvem Želva na labelu Supraphon v r. 1968. Lze o něm hovořit jako o prvním skutečně bigbítovém albu v Československu – albu, které průkopnickým způsobem otevřelo cestu dalším skupinám a stalo se silným motivačním zdrojem pro stovky amatérských bigbítových kapel tehdejších časů. Originální design obalu vytvořil výtvarně vzdělaný Jan Antonín Pacák, který vdechl desce nezapomenutelné humorné vibrace.
Olympic tak ve druhé polovině šedesátých let potvrdil roli nejpopulárnější bigbítové skupiny v Československu a v žebříčcích popularity se dělil s umělecky náročnějšími Matadors. Budeme-li hledat v pohnuté historii československé bigbítové hudby typicky české album s obecným pojetím a masovým vlivem na tehdejší mládež a vývoj daného žánru, bude to právě tato deska. Janda byl muzikantsky velmi dobře vybavený hráč vyrůstající na Chucku Berrym, Beatles, ale i Shadows, což bylo na albu leckde znát. Tato okolnost byla ale logickým vývojem této hudby v dobových konotacích.
S ohledem na další vývoj skupiny, lze hovořit o „klasické sestavě“, která zůstala pro řadu pamětníků zásadní a ryzí, což se v dalších desetiletích už nedalo říct.

ŽELVA ̶ úderný úvod nám představí přímočaře pojatý bigbítový song s foukací harmonikou a přímočarými kytarami a klasickým dvojhlasem. Kouzlení s boosterem v závěrečné fázi písně a se zesilujícím dynamickým náporem patřily k dobové klasice.

VZPOMÍNKA PLÍŽIVÁ ̶ balada ve středním tempu s Kleinovým vokálem a s Berkovými varhanami vysunutými do popředí navazuje na tradice mersey soundu anglických skupin své doby.

LÍNEJ SKAUT ̶ typicky české vepřo-knedlo-zelo. Ryzí česká bigbítová hospodská záležitost ve valčíkovém pojetí s vozembouchem a atmosférou trampské hospody s dobovými narážkami. Lidovější bigbít si snad ani nelze představit.

DÁM ZEJTRA ZAS FLÁM ̶ další baladická záležitost se zvonivou Jandovou kytarou. Berka zde navzdory všem předpokladům nahrál klávesové party na cembalo. V závěru skladby lze vypozorovat vliv anglických Yardbirds.

MODRAVÉ MÁMENÍ ̶ melodicky výrazná skladba s harmonickými a rytmickými proměnami. Zvonivé kytary v pozadí v harmoniích drží varhany. Uprostřed písně Janda vystřihne slušné kytarové sólo, preparované boosterem.

NIKDO NEOTVÍRÁ ̶ v této skladbě se Olympic vrací k rockandrollovému pojetí. Jandovy a Kleinovy kytary zemitě podmalovává Chrastinova baskytara. Jandovo kytarové sólo upomíná na Chucka Berryho, ve snaze nalézt vlastní výraz.

NEBEZPEČNÁ POSTAVA ̶ další rockandroll úderným způsobem rozjíždí údernou skladbu. Jandova kytara v sólových pasážích připomíná rané Beatles a i Berkův klavír zanechá velmi příznivý dojem.

SNAD JSEM TO ZAVINIL JÁ ̶ tklivá balada, jedna z nejlepších, které Janda kdy složil, se stala klasickým majstrštykem svého žánru. Že mnohdy v nekomplikovanosti bývá velká síla, potvrzuje právě tato píseň s procítěným kytarovým sólem a nostalgicky znějícím Jandovým hlasem. V závěru můžeme opět vycítit vliv Yardbirds, možná i Beatles…

DĚDEČKUV DUCH ̶ zemitá rychlejší píseň v bigbítové údernosti vnáší do atmosféry typický rys českého humoru, kolorovaný boosterovanou kytarou a podmanivými sbory. Pacákova rytmika jede vpřed s přesným tahem na branku, pro daný žánr nezastupitelná.

JEN BUH VÍ ̶ pomalá, téměř líná balada, zpívaná Chrastinou jeho nepevným hlasem, podporovaná sbory a bloudivými kytarovými tóny se zapsala do paměti svým boosterovým sólem Jandovy kytary…

TELEFON ̶ netypický úvod s vyzváněním telefonu a hlasu v ústředně nás uvádí do další úderné skladby, která se v rychlém tempu žene vpřed, podepřená Berkovou foukací harmonikou a Pacákovou rozpoutanou hrou na bicí nástroje…

PSYCHIATRICKÝ PRÁŠEK ̶ v psychedelickém duchu se vine závěrečná skladba alba. Dominuje zde i nezvyklá stopáž (6:20). Výměna základních akordů posléze graduje, doprovázená naříkavými a nezřetelnými zvuky v pozadí. Jandovy kytarové experimenty a vazbení navozují atmosféru psychiatrické terapie. Nepřeslechnutelný je i melodický vstup ve stylu ruské písně Kaťuša, který byl vtipně vkomponován do skladby. Tato okolnost byla po srpnové invazi vděčně přijímaným aktem protestu a ironie, což pravděpodobně později Olympiku příliš neprospělo a dalo by se říci, i tato okolnost byla důvodem, proč album Želva na dvacet let uložit k ledu…

Album Želva se navzdory příznivému postavení Olympiku za totalitního režimu dočkalo reedice na vinylu až v r. 1990. Možná to bylo i z toho důvodu, že bylo tehdejšími kulturtrégry seznáno jako málo ideové a příliš svobodomyslné, ale zcela určitě i proto, že Pavel Chrastina v osmdesátých letech emigroval do Austrálie a podle „dobrého zvyku“ v české kotlině se tedy na album mělo oficiálně zapomenout… V r. 2004 bylo vydáno i v CD verzi s ošetřeným zvukem a ve sbírkách pamětníků patří k „rodinnému stříbru“.
Budeme-li hovořit o vývojových milnících československého bigbítu, musíme chtě nechtě zabloudit do světa zvířat. Asi ne náhodou se nás tvrdí, že bigbítová cesta u nás vedla od Želvy přes Kuře v hodinkách až ke Strace v hrsti
Pět hvězdiček zaslouženě.
reagovat

21.02.2011 springfame | #

Želva je album, které se řadí ke klasice nejen olympické. Jedná se o první desku české beatové skupiny, proto je nepopiratelný i jeho historický význam. A jelikož jde o debut povedený, pojďme se na něj podívat blíže.
Olympic měl mimo jiné na kontě veleúspěšný singl Dej mi víc své lásky - mimochodem, tuhle píseň prý poprvé zahráli v Hořovicích, na což mohu být náležitě pyšný, protože odtud pocházím a stále tu bydlím. Nějaký rok a čtvrt poté dostal Olympic šanci nahrát celé album. Docela správně odolal pokušení zařadit na desku předchozí úspěšné singly a během dalšího více než půl roku stvořil zbrusu novou Želvu. Takže zpět k ní.
Pohled na playlist alba dává představu, jakou textařskou osobnost měl Olympic ve svém středu v podobě Pavla Chrastiny. I díky jemu byl autorsky soběstačný. Po hudební stránce obstaral téměř vše již tehdy Petr Janda, jednu výjimku představuje Vzpomínka plíživá, která se stala autorským a pěveckým příspěvkem Ladislava Kleina. Tím se ostatně občas stává dodnes, když je Klein přizván k pohostinskému vystoupení na koncertě Olympicu.
Línej skaut a Dám zejtra zas flám tvoří nerozlučnou dvojici písní, které popisují hospodské a opilecké zkušenosti. Zatímco druhá jmenovaná je zprostředkovává mírnějšími hudebními prostředky, první má se svým hravým um-ca-ca tak dokonalou hospodskou náladu, že z ní přímo cítíte smrad popelníků a rozlitého piva.
Hravosti je na albu víc než dost - stačí jmenovat Telefon, Dědečkův duch a především Psychiatrický prášek. Chrastina našel klíč k textům možná jednoduchým, ale přesně padnoucím jak písním volnějším, tak rychlým rokenrolům, které dávají tušit zdroje, ze kterých Olympic ve své tvorbě vyšel - a neztratil při tom svou původnost. V již zmíněném závěrečném Psychiatrickém prášku se pak všichni vyřádili na své nástroje, v zápalu boje zazní i Kaťuša. Opravdu by mě zajímalo, jestli je to produkt momentální a náhodné improvizace, nebo bylo vše do detailu určeno předem. Je to ale vlastně jedno, výsledek je dokonalý.
K těm hravějším písním jde zařadit i Nebezpečná postava, i když autorem jejího textu je tehdy již bývalý člen skupiny F. R. Čech. Ten se ještě s Chrastinou podělil o text k Nikdo neotvírá.
V protikladu k jisté rozvernosti stojí Modravé mámení, kde lze vysledovat tehdy ještě snad oprávněné obavy z muzikantské budoucnosti. Další vážnou polohu představuje píseň Jen bůh ví - na ní je vidět, jak kapele prospívá občasné vystřídání zpěváků, byť Chrastina rozhodně nedosahuje Jandových pěveckých kvalit.
Když už se alespoň zmínky dočkaly všechny písně, nelze vynechat Snad jsem to zavinil já. Ta je (samozřejmě spolu s několika dalšími) dodnes součástí koncertních playlistů. Ve své době pak musela být přímo pokladem mezi beatovými baladami.
Na desce mohla být, ale není píseň Dej mi na klín oči unavený, nahraná v jedné várce, ale uvedená pouze na singlu. Délka alba (cca 35 minut) by ještě drobné nastavení snesla.
Ale to už je podružnost. Z desky je znát neunavenost a radost z hraní. Kapela podává výkon vskutku kolektivní. Po sečtení s historickým významem alba mi vychází plný počet.

reagovat