Reakce na recenzi:

EasyRocker - @ 05.05.2017

O album, které na konci 60. let zásadně ovlivnilo tuzemskou rockovou vlnu, jsem doplnil svou sbírku teprve nedávno. Tvorbu Olympicu znám spíše útržkovitě z jednotlivých slavných skladeb, než že bych je někdy nějak systematicky sledoval. Až Želva to nějak prolomila...

Foukací harmonika a už se valí proslavená titulní skladba. Oslava melodie a otisk dobových vzorů, jako Kinks, Chucka Berryho a dalších. Ale je tu velká energie a tah na bránu a text jen tak z hlavy nedostanete, Vzpomínka plíživá, jediný Kleinův autorský příspěvek (a navíc si tu zazpíval), je volnější, krásně harmonická záležitost, odkazují jasně na liverpoolské luhy a háje a jako vánek klouzající varhany.

Línej skaut startuje známá hospodská předehra a jinak jde o barovou flašinetovku s pěknou foukací harmoniku. Dám zejtra zas flám je tajemná, až strašidelná skladba s krásnými kytarovými střípky, připomínající trochu prastarou tvorbu valících se kamenů před půlí šedesátek. Skladba i zpěv se, mistře Jando, povedl na jedničku.

Modravé mámení pokračuje ve stejném duchu - jasná, melodická, kytarově mistrně provedená věc se syrovým Jandovým sólíčkem. Nikdo neotvírá startuje odvážně syrový, energetický nástup kytar a klopýtající Pacákovy bicí s proslaveným a vychytaným refrénem, kde si Jandu budete pamatovat i o půlnoci.

Přichází další rock´n´rollový nášup Nebezpečná postava, písknutí na úvod a už se jede. Čelní srážka Brouků s Chuckem Berrym nebo Little Richardem? Proč ne... Snad jsem to zavinil já asi zná i opočlověk, jemně vysochané baladické téma a tajemno, vkusný text a parádně udělané harmonie. Takhle se dotýká nebes...

Dědečkův duch - energetická, všemi britskými pravzory a praotci prosáklá s až hororovým textem. Janda tu zvládá vše, až po teatrální deklamace. Jen Bůh ví je poklidná, ospalá skladba s krásně vypracovanými hlasy a lehkým otiskem varhan a drsným sólem. Olympic i svou vážnou tvář zvládl důstojně.

Telefon je splašená, pouze vpřed se valící skladba se silou vodopádu, který vás zalije, než se proberete. Janda pálí slova jako kulomet, foukací harmonika... jaj. Psychiatrický prášek je logickou dobovou reakci na psychedelii všeho druhu. Jemný začátek, ohromná dávka melodií a pak hudební ústřel o 180 stupňů a totálně vykolejený text o tom, co může potkat každého z nás. Šest minut je daleko nejdelším počinem na albu - milujte nebo nenáviďte.

Jen lehce o skladbách na bonusu, vydaných v prvotní éře v letech 1965-67, kdy se s Olympic nerozlučně propojilo divadlo Semafor. Je tu jasná a úderná beatlesovka Mary (I Must Play), volnější, zpěvnější, až nostalgické Smutné ráno, blues načichlá Bloud král, svůdná rocková úderka s tématem něžného pohlaví Záhoď lásku, vokálně překrásná Nejím a nespím s hladivou harmonikou, melodicky strhující hitovka Dej mi na klín oči unavený a proslulá tajemná úderka Dej mi víc své lásky, jeden z nejstarších a nejslavnějších hitů kapely. Nesčetněkrát vykradený. Konec ve velkém stylu.

Střílím sympatické čtyři, protože olympickému debutu se nedá upřít ohromná energie, nadsázka a mladické nadšení. Od prvních zkoušek až po debut uplynula dlouhá doba a hudební nadrženost je patrná z každého tónu. Dotyk vzorů je tu větší, tu menší, ale poznáte je jasně a zřetelně.