Reakce na recenzi:

springfame - @ 21.02.2011

Po Želvě stvořil Pavel Chrastina další zviřátko: Ptáka Rosomáka, nad nímž marně zvedali hrozící prst mravokární biologové (a aby toho nebylo málo, ještě jedno stvořil pro závěr desky, ale o tom až za chvíli).
Hned v úvodu své druhé desky našel Olympic odvahu k narušení typického zvuku a k nahrání Krásné neznámé přizval orchestr Karla Krautgartnera. Skupina si tak řekla o první, ale zdaleka ne poslední neúspěch na Bratislavské lyře, přičemž posluchačstvo bylo vesměs názorů opačných.
I v druhé písni nazvané Ikarus Blues se ozve nástroj do té doby u Olympicu neslyšený - sitár, na který hraje autor textu Zdeněk Rytíř. Zdá se mi, že právě tahle píseň je bohužel trochu nezaslouženě polozapomenutá. Především verše o nemocných vlastní mocí by mohly být aktuální ještě dnes. O to víc možná překvapí jejich schválení v době jejich vzniku.
Dvakrát a pokaždé různým způsobem si pohrála skupina s takty, jejichž počet dob se odvíjí od čísla tři - zatímco Báječné místo s květinovými odkazy je volné a zamyšlené, O půlnoci je píseň ryčná a trochu strašidelná. Mezi nimi je odpovídačka Everybody, v níž bubnový úvod a hlavní zpěvní part náleží Pacákovi. Opět, stejně jako v případě Želvy, svědčí albu střídání zpěváků.
No a pak už následuje titulní záležitost. Napsat píseň o tom, jak smyšlené zviřátko ukradlo klíče, to je výkon hodný mistra. Bez dalšího komentáře.
V písních se občas objeví úryvky hovořené či zpívané jakousi tajemnou řečí, které potvrzují hravou náladu i dodávají na tajemnosti. Těmi je ostatně opředen i obal desky, kde se mohl projevit Pacákův výtvarný talent. Umná koláž s mnoha fotografiemi hlav členů skupiny (kde už jsme to jen viděli?) ukrývá mezi dvěma Berky hlavu Mony Lisy. Zadní strana pak přináší nejen známou bublinu s Pacákovým nepřeložitelným popěvkem, ale také svérázně vypsanou sestavu s nástroji, mezi kterými nechybí například sykot páry, brýle, sex, rýma či dosud neznámý quaquachord.
Druhá polovina alba přináší překvapivě vážnější polohu: Tvé neklidné svědomí je ještě v hudebních intencích první části, ale text už je vážnější. Následují dva Kleinovy pěvecké příspěvky: Čekám na zázrak je jedním z vrcholů desky, vážnější pohled mistrně zakrývá onou skoro všudypřítomnou hravostí. Nijak optimistická není ani píseň Z bílé černou - je vlastně parafrází onoho pořekadla, že optimista nemá dostatek informací. A celkem logicky - totiž právě tou černou barvou - nás zavede až na Pohřeb své vlastní duše. To je asi nejvážnější nahrávky, která se dosud na desce skupiny Olympic objevila.
Deska nemohla končit takto vážně, a tak nastupuje další Chrastinův biologický výtvor, který už má přímo za úkol se smát, neboť k tomu účelu mu autor stvořil pusu. Kamenožrout zelený je už svou podezřelou existencí jakýmsi doplňkem Ptáka Rosomáka, jen tentokrát nekrade klíče, ale s humorem a nadhledem rýpe do orgánů státní moci.
Závěr desky opět evokuje náladu, kterou končila už Želva. Na albu je ale cenný především fakt, že ačkoliv je v mnohém želvím pokračováním, dokáže se neopakovat. A tak Svatojánský happening vystačí tentokrát s dvouapůlminutovou stopáží a skončí několika takty dechovky...
Skupina se představuje naposledy v klasické sestavě a naposledy je též autorsky soběstačná (byť text k Ikarovi napsal Zdeněk Rytíř). Pták Rosomák prostě není neduživým mladším bráškou Želvy, je jejím dvojčetem.
---------
(Pozn. aut.: Autor textu prosí laskavého čtenáře, aby krátké i ve slově zviřátko nepovažoval za chybu, ale za momentální výtvor jinak na nápady líné fantazie.)