Olympic - Pták Rosomák (1969)

Pták Rosomák – druhé řadové studiové album pražského Olympiku je skutečnou klasikou českého bigbítu. Jestliže je z historického hlediska předcházející Želva zásadnější (o tom není sporu), zdá se mně Pták Rosomák propracovanější a navíc s větším smyslem pro experiment. Vyvážit písňovou formu dobovými úlety v časech, kdy album vznikalo bylo hodně odvážné i na liberální konec šedesátých let, protože v nahrávacích studiích Supraphonu seděli zkostnatělí režiséři a zvukaři, kteří pro nějaké experimentování neměli pochopení a tak si myslím, že uhádat z dnešního pohledu kdejakou maličkost znamenalo svádět úporné boje s jejich netolerancí. Album se opravdu povedlo a patří do zlatého fondu českého historického bigbítu a každý pořádný fanoušek tohohle žánru by ho měl doma mít, jako názorný příklad toho, že česky zpívaný bigbít měl svoji legitimitu, ale také jak se v našich podmínkách rodily první bigbítové projekty…
Jako kluk na ZDŠ, vlastník gramorádia Opereta jsem si album Pták Rosomák koupil a společně s Želvou a singly Petra Nováka a George And Beatovens, brněnských Synkop 61, Atlantisu a prvního Flamenga…Na něm skládal „maturitu“ z domácího bigbítu, proto můj vztah k němu zůstal stáložárný jako k intimní záležitosti, která ze mě nevyvanula a její písničky se mi připomínají po tolika letech jako nedotknutelná klasika…

KRÁSNÁ NEZNÁMÁ – úderné zvonivé akordy, klasické vokální linky, bzučivý booster… ano, to je klasický Olympic se vším všudy. Jandův smysl pro to napsat silnou melodii zde opravdu kraluje. Jenom nechápu, proč musely být do skladby přitočený dechy „Pepíka Rantla“ – jak jsme říkali Josefu Vobrubovi. Janda ve skladbě místo dechové sekce mohl vystavět silné sólo, a tak musím pochválit Berkův výtečně frázující klavír a postesknout si, že tak výtečná skladba, nebyla dovedena do bigbítového ideálu…

IKARUS BLUES – tohle byl opravdový experiment. Skladba, na kterou se zapomnělo a nikdy se nehrála v rádiích. Orientální opar vytváří na sitár hrající Zdeněk Rytíř. Zazpíval si ji Ladislav Klein. Skladba má výtečný text a dřímá v ní určité napětí a podmanivou atmosféru danou i flétnou a hrou na cembalo. Výrazně vybočuje z klasického olympického repertoáru a vždycky jsem jí podléhal a učil se na ní vnímat stavbu a obsah textu, který nezpíval „jenom o lásce“. Odraz doby, kdy nejen v USA, Británii a Holandsku, ale i u nás vstupovaly do hudby tajemné orientační vibrace….

BÁJEČNÉ MÍSTO – pozvolný rozjezd dumavé skladby se zajímavou flétnou a důslednými chrastinovskými basy. Vokální stavba skladby je zajímavá. Nese v sobě mlhavou melancholii a podmanivou nostalgii, která se rozsvítí zvonivými kytarami, ale zase se vrátí zpět do pohodového poklidu. Jandův pokus o scat společně s kytarovou hrou vyznívá docela zajímavě. Nad harmoniemi se vznáší opar modrého kouře nad virtuálním hašišovým doupětem, ale velmi zajímavě zní i závěrečné zrychlení a flétnové obrazy….

EVERYBODY – dobrácký Jan Antonín Pacák před mikrofonem dodává porci správné legrace a emocionálního odvazu. Olympic se tady skutečně trhá z řetězu – Chrastinovy basy správně duní, tako jako jandovské pokvákávání elektrické kytary a pacákovské halekání a perfektně klasické bubenické breaky s bezchybně jednoduchým pojetím. Uvolnění emocí se zde děje v prvním plánu na velkou hvězdičku s jedničkou. Na koncertech skladba dokázala publikum zvedat ze židlí…..

O PŮLNOCI – zajímavá rytmická stavba skladby. Bicí a baskytara jedou jako správně namazaný stroj, do kterého Janda implantoval odvázané kytarové sólo s boosterem a Klein seká akordy ve správných přiznávkách. Také Berka ukazuje, že na klavír v rockandrollovém pojetí u nás v té době neměl konkurenci. Půlnoční téma svádí k dalším experimentům a tak atmosféra v pozadí přivádí do olympického repertoáru dobou psychedelii

PTÁK ROSOMÁK – úderný bigbít od prvních tónů nabízí silnou melodickou skladbu. Pár základních akordů a přehledná melodie, na které se dalo stavět další hudební řádění, ať už v kleinovských kytarových doprovodech, Berkově výtečném klavírním tématu, Jandově zkresleném kytarovém sólu a správně šlapající rytmice. V textu Chrastina vymyslel jedno ze svých „originálních zvířátek“ a poskládal dohromady osobitou zpívanou poezii na hranách humoru a absurdity, což se zde děje ve velkém stylu a velmi dobře…

TVÉ NEKLIDNÉ SVĚDOMÍ – výtečná skladba. Znovu poukazuje na to, jaký byl Janda silný melodik a jak lehce dokázal skládat písně v přehledném sledu akordů a ve srozumitelné melodice, do které se jednoduché aranžmá krásně dokázalo trefit. Zvonivé kytarové sólo v mezihře, Pacákovo kazoo a následná odvázanost konvenovaly všem posluchačům, které Olympic dokázal strhnout k velkému odvazu v českém stylu šedesátých let. Všechno se zde děje v superpřirozeném stylu a cítíme tu vzájemnou kamarádskou a muzikantskou propojenost…..

ČEKÁM NA ZÁZRAK – mírně patetický úvod bzučivého kytarového sóla, kterému ostatní nástroje udělají prostor a Pacák zvolal něco v jadrné maďarštině. Za mikrofonem stojí Ladislav Klein. Moc se mi vždycky líbila ta mezihra s flétnou a s přesnými rytmickými akcenty baskytary a bicích nástrojů. Rozkládané akordy mají svou podmanivost a Janda se snaží vložit do písně „olympické flamenco“ na kytaru. Nezí to špatně, ale raději jsem více podléhal flétnové mezihře, které mohla evokovat Jethro Tull. Vícehlasé sbory jsou aranžovány spíše ve stylu Jiří Linha Singers, než podle beatlesovských vzorů….

Z BÍLÉ ČERNOU – další výtečný příklad jednoduché melodické stavby skladby, kdy se omílají uákladní akrdy a přitom to nikoho neuráží a nepopuzuje. Olympic šlape jako namazaný stroj a kytarové přiznávky, i ohýbané tóny sólové kytary se správně šlapajícími dunivými basy a dusajícími bicími nástroji nám nabízejí další olympickou klasiku….

POHŘEB SVÉ VLASTNÍ DUŠE – jestliže chceme najít na albu nějakou zcela atypickou skladbu, která výrazně vybočuje ze stylového pojetí skladatelského přístupu, tak jsme ji našli. Vedle Ikarus blues další experiment, kterého se mále zaleknete. Totrálně vybočí ze všeho, co jste doposud slyšeli. Ponurý varhanní sound, hutné basy a plnotučné bubenické breaky zde prokreslují smyčce a Jandův dramaticky zasmušilý hlas přinášejí až depresivní stavy vyhořelého jedince (hledali jsme vždycky nějaké vysvětlení pro „nejenže má díru, ale také černou barvu má“… a přemýšleli jsme jestli se jedná o latentní erotický podtón, nebo depresivní stav). Akordická stavba netypických sestupu mě vždycky vnitřně přitahovala. Nepamatuji si, že by Olympic natočil ještě někdy podobný typ skladby…..

KAMENOŽROUT ZELENÝ – před mikrofonem Pavel Chrastina. Je poznat, že skladbu napsal baskytarista. Je to v podstatě klasická rockandrollová stavba a má zajímavou strukturu. Berka zde vypálí výtečné klavírní party, ale také Janda pořádně sešlapuje pedál wah wah a kouzlí s kytarovými tóny, zatímco Klein poctivě seká akordy. V textu lze vnímat různé zajímavé dobové konotace, které by normalizovanému Olympiku v sedmdesátých letech cenzura zatrhla. Poctivý bigbít hned v první plánu, kdy kapela hraje jako o život a udržuje napětí jako energie výbušné páry pod přitápěným kotlem…

SVATOJÁNSKÝ HAPPENING – Pavel Chrastina zůstává před mikrofonem i v závěrečné skladbě, kde se popustí uzda legráckám a bujarému veselí. Jan Antonín Pacák se zde skvěle odvazuje a dodává písni pořádnou porci humoru, kterého tehdy v Olympiku bylo na rozdávání. Napadlo mě, jak Chrastinův hlas v písni se nápadně přibližuje k barvě hlasu Pavla Sedláčka, jestli v tom byl nějaký záměr (?) Dechovkový závěr skladby byl zcela originálním nápadem… Rozloučit se v nadsázkách a humoru bylo v době natáčení v prosinci 1968 opravdu nutné. Společnost tehdy byla v depresi z okupace vojsk Varšavské smlouvy, kteří nás přišli v létě toho roku „zachránit“ a důvodu k žertování tehdy moc nebylo. Olympic tehdy fungoval v tomto ohledu jako veselá alternativa, asi to bylo zcela namístě. Na koncertech si dovolili mluvit v narážkách, kterým lidé v sálech rozuměli….

Nostalgický výlet do minulosti a příjemné pocity zůstávají. Připomínají mně řadu nepublikovatelných událostí a věcí. Pochválit musím i zajímavý design obalu alba o Jeňýka Pacáka (trocbhu ve stylu beatlesovského Revolveru, ale vůbec to nevadí) Prosadit tento typ obalu, stejně jako u Želvy muselo být u zkostnatělých úředníků Supraphonu asi oříšek...
První tři alba Olympiku jsou relativně velmi zdařilá a odrážejí rozjásanost a krásnou naivitu šedesátých let, ale zároveň i citlivé vibrace vůkolního světa….
Duch těchto alb přestal ve skupině přebývat po řadě personálních změn uvnitř kapely a nešťastné směrování Olympiku k angažovaným vodám nebo k přihlouplým didaktickým textům a „serióznímu“ pop-rocku mě natolik odradilo, že jsem Olympic ze svého hudebního světa vytěsnil. Myslím, že starší páni progboardisté budou vědět o čem mluvím (třeba Mirek Kostlivý). Takže velebení jejich alb sedmdesátých, ale zejména osmdesátých let přenechám někomu jinému. Byla by to pro mě ztráta času. „Nezavinil jsem to já“, ale někdo jiný…
Myslím, že členové tehdejšího Olympiku si vztah k tomuto albu zachovali velmi těsný, o to víc překvapí, že Janda sám se k albu staví podivně vyhýbavým způsobem a říká, že se k němu nevrací, ale neví proč. Co za tím vězí? Nechce se mi na to hledat odpověď. Škoda, že nezareagoval podobným způsobem na projekty Laboratoř, Kanagom… za které by se spíš měl stydět a stavět se k nim velmi vlažně….
Mnou velmi respektovaný a uznávaný varhaník Marián Varga reagoval na dotaz, jak se dívá na tvorbu skupiny Collegium Musicum odpověděl, že kromě Konvergencie by všechno předělal (přehnaná sebekritičnost), ale Janda ten si za svou produkcí "stojí" v klasicky sebestředném postoji dál. Dobře věděl, že ztratil klasické bigbítové publikum a Olympic byl považován za vládní kapelu, která se podbízela režimu na politických festivalech a angažovanou tvorbou velmi tristním způsobem. Ale možná ta ztráta bigbíťáků byla vyvážena pubertálními holčičkami a mávači zapalovači, ale hlavně prachy jenom prachy...
Pták Rosomák si ale pět hvězdiček zaslouží.

P.S. Mojí nejoblíbenější skladbou Olympiku je skladba Anděl. Nic tak adresně neakcentuje nostalgická šedesátá léta jako tahle píseň, podobně jako od Blue Effectu – Slunečný hrob….







reagovat

Mohyla @ 17.07.2011 11:05:11
Peter Gratias: Krásná neznámá je s orchestrom preto, lebo bola účelovo robená ako súťažná pieseň na festival Bratislavská lýra.

Mirek Kostlivý @ 17.07.2011 14:21:53
To vytěsnění Olympicu v následujících 70. a 80. letech chápu. I když já se přiznám, že jsem byl k Jandovi smířlivější, a kupoval si i jeho další desky, na kterých se občas i nějaká zajímavá skladba našla. Je pravda, že jsem to šílení okolo Práznin na Zemi a Ulice moc nechápal, ale při té bídě, co tu byla, se ani moc nedivím, že na to mladé publiku slyšelo. Skladbu Anděl mám také rád, ale ještě raději mám Čarodějku, kterou složil a zpívá Jan Hauser, bohužel dosti nedoceněný.

Petr Gratias @ 18.07.2011 09:59:52
Zdravím Mohylu...
ano, to je mi jasné, že to bylo pro Bratislavskou lyru, ale i tak nemusel ten Vobrubův orchestr opruzovat úplně všude. To zase byly nějaké machinace Slovkoncertu a Pragokoncertu. Olympic a dechy mi dohromady prostě nejdou. Ani ve skladbě Sluneční píseň, která je jinak docela pěkná věc...
a nelíbí se mi ani v Elixíru...
Ale to jsou moje subjektivní pocity....

Petr Gratias @ 18.07.2011 10:02:01
Ahoj Mirku...
budiž Ti "odpuštěno"...
Čarodějka je zajímavá skladba, kterou znají jenom skuteční fandové kapely.
Dále nebyla prosazována a hrána, asi kvůli Papírkovi (Janu Hauserovi)....

Rxxx @ 01.08.2011 09:37:38
Album Pták Rosomák je opravdu vynikající, osobně dávám také pět hvězdiček. Ty dechy v Krásné neznámě mi nevadí, dávají písničce další rozměr, i Beatles je koncem šedesátých let používali velice často. Mimochodem orchestr tu řídil Karel Kraugartner, ne Josef Vobruba, ale to je vcelku jedno. Na albu bych kromě melodií a nálady šedesátých let ocenil také texty, Pavel Chrastina dokázal dle mého názoru jako asi jediný náš textař adekvátně a originálně reagovat na psychedelické texty anglických a amerických kapel a to skutečně famózně. Jeho texty jsou vtipné, osobité a taky mimořádně chytré, např.: Čekám na zázrak, Z bílé černou, Pohřeb své vlastní duše, mají hned několik rovin. P.S.: Moje nejoblíbenější skladba Olympicu je asi také Anděl ( nádherná melodie a poetický text), po singlu Kufr ( také skvělý frajerský Rytířův text )/ Anděl se mohlo zdát, že Rytíř Chrastinu nahradil a ještě překonal, ale jeho další texty pro Olympic se už bohužel této úrovni nikdy ani nepřiblížili. Z následující desky Jedeme, jedeme mám už rozpačité pocity, jakoby z ní už byly cítit věci, které se blížily - některé texty o ničem ( Elixír, Brouk, Strážce majáku ), ještě ale ne mravokárné a trapné, zde použitý orchestr mi už opravdu vadí i jazzrocková sóla mi většinou nesedí, ještě ale naštěstí často problesknou staré dobré časy ( Bon Soir, Tramp, Tobogán, Kiki, Pět cetujících, Mr. Den ) ........

Mohyla @ 29.06.2012 07:20:08
Petr Gratias.

Akási kontrolka mi v pamäti blikala. A je to tu. V recenzii spomínaš, ako by vyzerala skladba Krásná neznámá bez dychov. Takáto verzia existuje, síce anglicky spievaná, ale je. Nachádza sa na CD Olympic - Singly II/Bonton;1996/ pod číslom 24 - Story Of A Wonder. Vyzerá takto: >> odkaz

Po Želvě stvořil Pavel Chrastina další zviřátko: Ptáka Rosomáka, nad nímž marně zvedali hrozící prst mravokární biologové (a aby toho nebylo málo, ještě jedno stvořil pro závěr desky, ale o tom až za chvíli).
Hned v úvodu své druhé desky našel Olympic odvahu k narušení typického zvuku a k nahrání Krásné neznámé přizval orchestr Karla Krautgartnera. Skupina si tak řekla o první, ale zdaleka ne poslední neúspěch na Bratislavské lyře, přičemž posluchačstvo bylo vesměs názorů opačných.
I v druhé písni nazvané Ikarus Blues se ozve nástroj do té doby u Olympicu neslyšený - sitár, na který hraje autor textu Zdeněk Rytíř. Zdá se mi, že právě tahle píseň je bohužel trochu nezaslouženě polozapomenutá. Především verše o nemocných vlastní mocí by mohly být aktuální ještě dnes. O to víc možná překvapí jejich schválení v době jejich vzniku.
Dvakrát a pokaždé různým způsobem si pohrála skupina s takty, jejichž počet dob se odvíjí od čísla tři - zatímco Báječné místo s květinovými odkazy je volné a zamyšlené, O půlnoci je píseň ryčná a trochu strašidelná. Mezi nimi je odpovídačka Everybody, v níž bubnový úvod a hlavní zpěvní part náleží Pacákovi. Opět, stejně jako v případě Želvy, svědčí albu střídání zpěváků.
No a pak už následuje titulní záležitost. Napsat píseň o tom, jak smyšlené zviřátko ukradlo klíče, to je výkon hodný mistra. Bez dalšího komentáře.
V písních se občas objeví úryvky hovořené či zpívané jakousi tajemnou řečí, které potvrzují hravou náladu i dodávají na tajemnosti. Těmi je ostatně opředen i obal desky, kde se mohl projevit Pacákův výtvarný talent. Umná koláž s mnoha fotografiemi hlav členů skupiny (kde už jsme to jen viděli?) ukrývá mezi dvěma Berky hlavu Mony Lisy. Zadní strana pak přináší nejen známou bublinu s Pacákovým nepřeložitelným popěvkem, ale také svérázně vypsanou sestavu s nástroji, mezi kterými nechybí například sykot páry, brýle, sex, rýma či dosud neznámý quaquachord.
Druhá polovina alba přináší překvapivě vážnější polohu: Tvé neklidné svědomí je ještě v hudebních intencích první části, ale text už je vážnější. Následují dva Kleinovy pěvecké příspěvky: Čekám na zázrak je jedním z vrcholů desky, vážnější pohled mistrně zakrývá onou skoro všudypřítomnou hravostí. Nijak optimistická není ani píseň Z bílé černou - je vlastně parafrází onoho pořekadla, že optimista nemá dostatek informací. A celkem logicky - totiž právě tou černou barvou - nás zavede až na Pohřeb své vlastní duše. To je asi nejvážnější nahrávky, která se dosud na desce skupiny Olympic objevila.
Deska nemohla končit takto vážně, a tak nastupuje další Chrastinův biologický výtvor, který už má přímo za úkol se smát, neboť k tomu účelu mu autor stvořil pusu. Kamenožrout zelený je už svou podezřelou existencí jakýmsi doplňkem Ptáka Rosomáka, jen tentokrát nekrade klíče, ale s humorem a nadhledem rýpe do orgánů státní moci.
Závěr desky opět evokuje náladu, kterou končila už Želva. Na albu je ale cenný především fakt, že ačkoliv je v mnohém želvím pokračováním, dokáže se neopakovat. A tak Svatojánský happening vystačí tentokrát s dvouapůlminutovou stopáží a skončí několika takty dechovky...
Skupina se představuje naposledy v klasické sestavě a naposledy je též autorsky soběstačná (byť text k Ikarovi napsal Zdeněk Rytíř). Pták Rosomák prostě není neduživým mladším bráškou Želvy, je jejím dvojčetem.
---------
(Pozn. aut.: Autor textu prosí laskavého čtenáře, aby krátké i ve slově zviřátko nepovažoval za chybu, ale za momentální výtvor jinak na nápady líné fantazie.)
reagovat

Olympic – legenda čs bigbeatu vydala množstvo výborných nahrávok na singloch a LP platniach. Ku klasike patria LP Želva /1968/, Pták Rosomák /1969/ a Jedeme,jedeme/1971/. Mne sa najviac páči práve Pták Rosomák. Aký je Pták? V prvom rade je spevácky bohatý, ako sólo speváci sa, okrem Petra Jandu, predstavili i Jeňýk Pacák, Láďa Klein a Pavel Chrastina. Táto rozmanitosť spevu nahrávke sluší. Skupina sa na albume v dobrom slova zmysle doslova vybláznila, je tu zmes veselých, niekedy až recesisticky urobených odpichových skladieb. Závany psychedélie, výkriky, maďarčina, dychovka, posúďte sami už podľa názvov: Svatojánsky happening, Pták Rosomák, Kamenožrout zelený, O půlnoci. Od týchto piesní sa líšia: úvodná pre Olympic netypická Krásná neznámá, pieseň s podporou tanečného orchestra bola napísaná pre festival Bratislavská Lýra. Výborná skladba je Kleinovo a Rytířovo Ikarus Blues o nenaplnenom sne ľudstva lietať. Krásne ju zaspieval autor, obsahuje bezvadné sólo na flautu a je podfarbená hrou na sitar. Nádherná balada je Báječné místo, svojou atmosférou, akoby zďaleka prichádzajúcou flautou, zbormi a textom ( kde jeden kytku dává, kde jinej kytkou mává) odkazuje na hnutie hippies. Poslednou z pomalých piesní, nie však kvalitou je zamyslenie sa nad ľudským svedomím v balade Pohřeb své vlastní duše.
Zhrnuté – Pták je pohodový album s výbornými pesničkami u mňa za štyri hviezdy.

reagovat

luk63 @ 08.02.2011 19:47:45
V pravdě moc dobré LP, u něhož bych při hodnocení váhal mezi 4 a 5. Hezky a výstižně napsané :-)

Zdeněk @ 08.02.2011 19:56:13
Vynikající album, jen ta titulní lyrová Krásná neznámá
mi tam nějak nesedí

Filozof @ 09.02.2011 08:00:37
Úplně první CD starého českého bigbítu, které jsem v roce 1990 (1?) koupil a odstartoval tím celoživotní sběratelskou lásku k počátkům ČS RnR, bigbítu a rocku. Krásná neznámá mne přesvědčila (vždycky jsem byl na ženský) a do zbytku jsem se zamiloval později. CD mne provázelo i měsíci tvrdé práce v Německu, kde mi občas zprostředkovávalo jediný kontakt s češtinou.
Obzvlášť miluju Ikara - monotónní vokální linku, postavenou téměř na jediném tónu (až k refrénu). A Pohřeb mé duše je textařská i hudební lahůdka par excellence. A velmi odvážné podobenství Kamenožrouta a jeho metod s naším tehdejším “osvoboditelem” je pro nás vše jistě víc než legendou. Zkrátka lepší je pro mne už jen Želva, ale jen o malinko.

Co mne zamrzelo, že Janda po letech v rozhovoru prohlásil, že deska asi není moc povedená, protože si z ní a z jejího natáčení nepamatuje nic - na rozdíl od Želvy.