Reakce na recenzi:

springfame - @ 22.02.2011

Album s prostým názvem 4 zachycuje skupinu v době, kdy z původní sestavy nezbylo skoro nic - odešli Pacák a Klein, dlouho nevydržel ani nově příchozí Hauser. Jeho nástupce Jiří Korn se ve skupině nezdržel ani tak dlouho, aby dokončil tuto desku. Ta tím pádem přinesla malou raritu, když se na ní Olympic představuje ve dvojím složení. Působení Ladislava Chvalkovského, dalšího basisty, lze těžko nazvat jinak než epizodním.
Ten se shodou okolností představuje hned v úvodní nahrávce Karneval. Na scéně je už Petr Hejduk, člen pozdější „druhé klasické sestavy“. Pokud se měl autorsky uvést, pak se mu tento výlet do oblasti hardrocku rozhodně povedl. Vůbec, mělo-li by se album soudit podle úvodu, nemuselo by ještě dopadnout tak zle: následující Stará láhev ukrývá nejen zprávu, ale též tajemství v podobě jejího neurčitého příběhu. Neurčitost podporuje i šikovné zopakování první sloky.
Konec konců opět představuje Hejduka jako autora. Z jeho dvou písní na desce je to rozhodně ta horší, ale je to typický Hejduk. Rockové zdání udržuje alespoň úvodní rif a docela povedené kytarové sólo. Byť jsou tu jisté popíkující tendence, jako celek píseň ještě beru.
Co vzít nemohu, je následující Blázen. Jasně ukazuje, kam směřuje Korn coby zpěvák, a že ve skupině je vlastně náhodou - nebo omylem. Nejhorší na tom je, že tento nesmysl si spolehlivě zapamatujete - tak moc je vlezlý. Píseň je navíc umístěna tak, aby její hloupost ještě vynikla - příští Únos používá postupů ryze hardrockových. Její text se stal předmětem mnoha diskusí a komentářů, osobně však nechápu, co je na únosu letadla ideologického. Pokud bývá dávána do souvislosti s přitroublým dílem zločinného seriálu o hrdinném Honzíkovi Zemanovi, pak vězte, že je tisíckrát chytřejší. Ona souvislost má snad počátek v jisté časové souvislosti, inkriminovaný díl se vztahuje k roku 1972. Na seriál však reaguje těžko, neboť poslední díly vznikly někdy v roce 1979. Může samozřejmě být reakcí na tehdejší událost.
Únos však po hudební stránce omlouvá předchozí příspěvek, díky sólové pěvecké účasti Korna rehabilituje coby zpěváka Olympicu. Dokonce budí zdání, že album nebude takovým průšvihem.
Ale bude. Harém je prostě blbý. Janda ze sebe sype o překot text, je mu sotva rozumět, refrén jsem rozluštil až poté, co jsem si ho přečetl. Lépe bylo, dokud jsem ho neznal...
Pád pokračuje. Především bezradností a rozpaky oplývá nahrávka Jsem zvláštní. Text se v melodii podivně ztrácí, střední sólová část je pak povedeným pokusem o trapnost. Vše se rozplizne do neuvěřitelných více než pěti minut, u kterých se modlíte, aby už skončily.
A jsem na konci. Vůně benzínu vítězí v kategorii těžkopádnost, přes čtyři minuty je opět děle, než je nezbytně nutné. Kánon se snaží o rozmáchlé finále. Není to špatná píseň, ale místy překračuje Kornovy hlasové možnosti.
Deska jako celek nefunguje, zákonitě trpí nejednotností a nesourodostí. Jinak to vlastně ani dopadnout nemohlo. V této souvislosti je dobré připomenout poznámku na zadní straně obalu: „Vybral a sestavil Michael Prostějovský.“ Nezbývá než nadhodit otázku, jestli se vlastně jedná o album, které by skupina od počátku plánovala.
Když už je řeč o obalu, tak ten patří ke zdařilejším částem alba. Na kresbu Chvalkovského se však skoro logicky dostat nemohlo. Jedná se o typické poslední album skupiny před rozpadem. K tomu nakonec došlo. Že pak byla vzkříšena kapela stejného jména, to už je nová kapitola.
K dokreslení všeho je třeba uvést, že album představuje možná kvalitnější část olympické produkce té doby. Odchozí či odejití členové snad ani neměli v tuto chvíli proč litovat svých odchodů. Singly přinášely pod hlavičkou jejich skupiny zrůdnosti typu Co tě napadá, Tony, Když Lola pila pátý drink, Závody lodí, Gramofon a jim podobné. Zářnými výjimkami jsou například Slzy tvý mámy nebo Slunce, proslavené o desítky let použitím v pivní reklamě.