Michal Fokt - @ 19.05.2011 | #

No super, konečně tu někdo dal i toto podle mě ne až tak úplně poprávu kaceřované album. Před dvěma lety jsem jej recenzoval na oficiálních stránkách Olympiku, tak svůj názor postnu i zde :-)
------------

Mám toto album naposlouchané v jeho Zlaté edici, tedy v rozšířené podobě se singly a raritami z let 1971-73, které jsem doplnil několika skladbami ze 4.řady Singlů a dvěma skladbami z první sólové desky Jiřího Korna, které prokazatelně nahrál s Olympikem. Tak mi vznikl ucelený obraz o tzv. kornovském období Olympiku, na jehož základě bych si dovolil tvrdit, že nebylo až tak úpadkové, jak se obecně tvrdí.

Začnu devítkou písní z původního LP. Hned na úvod pěkná odpichovka KARNEVAL z dílny Petra Hejduka, který ukázal, že uměl kromě popově laděných věcí typu Jdou děti jdou nebo Poslouchej mou píseň složit i relativně rockovější věci, i když textovou bohatostí tahle věc zrovna nevyniká. Následuje bluesově laděná STARÁ LÁHEV Petra Jandy s pěknou instrumentální mezihrou, píseň představující jakýsi zádumčivý a úvahový tón jeho tvorby, který postupem let sílil až do jakési autobiografické podoby, jakou známe např. na pozdějším albu Marathón. Pak se ke slovu hlásí znovu Petr Hejduk a jeho milostná balada KONEC KONCů, která je sice slabší než úvodní skladba, ale v porovnání s jeho tvorbou z let 1974-75 je to furt celkem slušná věc, aspoň hudebně. Ve čtvrté písni BLÁZEN se poprvé na desce představuje Jiří Korn, který měl zjevně už tehdy cit pro módní trendy - písnička dost zavání bubble gumem, u nás tehdy hojně popularizovaným Františkem Ringo Čechem či Viktorem Sodomou (ostatně JK s nimi chvíli také zpíval), i když podle mého názoru je úrovní o něco výš nad tvorbou těchto dvou pánů, snad i zásluhou zbytku Olympiku. Nejspíše nejznámější píseň z alba, nazvaná ÚNOS, pak přináší opět rockovější notu s dominantním hlasovým projevem Jiřího Korna a když necháme stranou k jakému únosu se to vlastně mělo vztahovat, což se naštěstí podařilo v textu jaksi vynechat, takže ani nejde o nějakou ideologickou masáž, tak je to vlastně celkem povedená věc. Stejně tak HARÉM Petra Jandy, pozoruhodná směska několika hudebních motivů, okořeněná famózními sóly klavírního mistra Mirka Berky. Opět zajímavé hlavně hudebně, ne až tak textově. Autobiografická a bluesově kontemplativní nota Petra Jandy, tentokrát v o něco méně vážné podobě, zaznívá znovu v písni JSEM ZVLÁŠTNÍ, kde si její autor neváhá utahovat i ze své pleše, za což má u mě rozhodně plus :) A navíc ke z toho trochu slyšet takový jakoby jazzrock. Další vydařenou věcí je VůNĚ BENZÍNU, kde se v refrénech snad teprve podruhé na desce krásně sladili Janda i Korn. No a konečně závěrečná kornovka KÁNON - co k ní říci, no je ve vztahu k ostatním písním na albu přece jen asi nejméně rocková či bigbítová (vyjma refrénů kde je slyšet kytara), ale přesto bych ji nezatracoval, tím závěrem je to jakési symbolické vyvrcholení alba i rozloučení Korna s kapelou.

Suma sumárum není podle mého názoru Olympic 4 vůbec špatná deska. Pravda, je jiná než předešlá tři alba, nahraná ještě v klasické sestavě, ale ten velký řez v osazenstvu skupiny se na jejím zvuku prostě nemohl neprojevit. A v porovnání s tím, co Olympik produkoval následující dva roky, což byl ve většině případů naprostý děs, bych tuhle desku pořád ještě pokládal za relativně poslouchatelnou. Ostatně žádná kapela existující víc než pár let nemá po celou dobu své existence stejný zvuk, vyvíjí se, reaguje na nové trendy atd. Ono to tady sice nakonec nevzalo moc dobrý konec, alespoň do roku 197, ale vemte si jakou muziku hráli třeba členové Beatles v 70,letech, po rozpadu skupiny, taky to nebyl bigbít na kterém začínali a mnohem spíš to byla muzika jakou dělali před svým rozpadem na konci 60.let a leccos z toho slyším i v muzice z alba Olympic 4.

Teď k písním rozšířené edice, už jen stručně. Zdá se že singly si celkem spravedlivě dělili Janda a Korn, Hejduk si de facto ani nevrznul. Samozřejmě se tam najdou i slabé věci, ale třeba hned úvodní Agáta je hitem celkem dodnes, a druhá strana původního singlu, krásně tajemný Kornův PLANETÁŘ, si s ní ničem nezadá. Z ostatních věcí mě potěšil například Jandův hravý DETEKTIV, připomínající například McCartneyho Uncle Albert / Admiral Halsey z alba Ram. Samozřejmě třeba KDYž LOLA PILA PÁTÝ DRINK z toho všeho trochu vybočuje, ale podobné svingové věcičky měli ve svém repertoáru třeba i Bealtes (Honey Pie, do češtiny přebásněné jako Miláčku, budu filmová hvězda, o jaké se ti nezdá, až začne jazzband hrát...); naproti tomu přestože ve své pozdější dráze se Korn věnoval převážně ne příliš poslouchatelnému popu, tak tady se v písních jako OKNO NA CHODNÍK, HEDY, VRAŤ MI MOJI HOŘKOU LÁSKU, MĚSÍC nebo KROKY dovedl přece jen pěkně bigbítově odvázat a Janda s věcmi jako LHÁŘ nebo DOBRÉ RÁNO mu zdatně sekunduje. Celkem skousnout jdou i blbůstky jako TONY, ZÁVODY LODÍ nebo GRAMOFON. No a kapitola sama o sobě jsou kornovky CO TĚ NAPADÁ a DON QUJIOTE DE LA MANCHA, ta první je takový zábavná a v druhé je radost naslouchat Kornovu hlasovému rozsahu. Zbytek, představovaný věcmi jako PRÝ, DIEWCZYNA a MANDARÍN, tedy tím, co pak vyšlo na Kornově sólové desce, nekomentuji, ta první je trochu něco jako ty pohádkově zaměřené věci co nahrál ještě s Rebels a ty dvě další to je prostě něco, co bych si po pravdě řečeno na desce Olympiku nedokázal ani představit, asi je dobře že si je Korn dal na sólovku.

Petr Gratias @ 20.05.2011 07:42:39 | #
Zdravím Michala Fokta...
Z Tvé recenze alba je cítit, že máš Olympic docela rád a že jsi navíc vybaven i schopností jim leccos prominout. To je věrohodné, v podstatě se chovám u mnou oblíbených kapel stejně... Líbí se mi ppoužití slova "kaceřovaného"... hezké jazykobrusičství...
Pokud bych se měl k Olympiku nějak vyjádřit, tak asi takto. Jsem z generace, která se na Olympiku učila hrát jejich první písničky a když jsme postavili školní bigbítovou kapelu, tak jsme jejich repertoár "drhli" co se dalo. Byla to velká motivace. Alba Želva, Pták Rosomák a (z větší části Jedeme, jedeme, jedeme...) mají vyrovnanou úroveň. Je zde pečeť jandovského rukopisu, ale i chrastinovsko-pacákovské legrácky, které z Olympiku dělají "domácí stříbro" a "vepřo-knedlo-zelo". Po r. 1971 se ale pořádně zatáhlo nad Olympikem a z mého subjektivního pohledu nastal pád do propasti.
Chrastina odešel už v r. 1969- jako důvod se uváděly jeho studijní povinnosti na FAMU - pravý důvod byl zveřejněn až po r. 1990... Za velmi napjatých okolností odešl i Jan "Kytička" Antonín Pacák a z Olympiku se vytratil humor, nadsázka a bezprostřednost (Hauser byl vyměněn za Korna) a potom byl odejit i sympatický playboy-introvert Ladislav Klein. Ze staré party zůstal v kapele jenom klavírista Miroslav Berka a Janda ovládl kapelu jako svrchovaný diktátor. Bubeník Milan Vitoch odmítl Jandovu nabídku a přijal ji bubeník Petr Hejduk, což nebylo šťastné řešení. Kornova přítomnost v kapele sice naznačovala, že kapela získala zpěváka a dobrého baskytaristu, ale Kornovy námluvy s popem, ve kterém byl docela úspěšný daly tušit, že dřív nebo později dojde k dalším personálním otřesům (v Olympiku se v podstatě vystřídalo během let šest baskytaristů)...
Instrumentálně šla kapela hodně dolů a Jandovy kompromisy se nezastavily. Série pokleslých singlů mizerné úrovně znamenala výrazný odliv bigbítového publika. Olympic změnil tvář, sundal vlasy a začal se chovat angažovaně a servilně...
Miroslav Berka byl jeden z nejlepšícbh rockandrollových klavíristů u nás, bohužel špatný varhaník, na elektrické piano nedovedl vymodulovat pořádný tón a v pozdějších dobách synthesizerů ani náznakem nedosáhl úrovně Martina Kratochvíla, Daniela Fikejze, Michaela Kocába, Oldy Veselého... Petr Hejduk sice i skládal, nevýrazně zpíval, hrál na klavír, ale především jako bubeník nebyl po Pacákovi ta správná náhrada (Káša Jahn, Erno Šedivý, Anatoli Kohout byli sice mladší ročníky, ale jako bubeníci nechtěli s Olympikem nic mít...) a Janda nakonec "zapomněl hrát na kytaru", abych použil jeho vlastní slova. V drtivé většině hrál beglajty (to mu šlo dobře) a nějaká minisolííčkla to nemohla zachránit. Odstavil všechny wah wah pedály, boostery a zkreslení tónu a jeho kytarpvá hra se stala nezajímavou a plochou.... a co se týče hudební potence, byla to spíš impotence o mizerných textech nemluvě.....
Je mi to líto, Olympic 4 není z mého subjektivního pohledu povedené album a symbolizuje bezradnost doby a stavu uvnitř kapely. Začalo kličkování a označení "vládní kapela" jim sedlo velmi věrně. Postupně se staly laureáty politických festivalů, Děčínských kotev, Sovětských písní.....
Odchod Korna a příchod Ladislava Chvalkovského (milence Haničky Zagorové) byl opět polovičatým řešením, protože Chvalkovský byl jazzman a swingař. Byl zvyklý na dechy a jiné pojetí bicích a taky odešel... Pavel Petráš ten byl taky ze swingu (navíc bohužel neuměl hrát... což je u swingaře absurdní).
Olympic 4 je pro mě hluboký propad. Olympic jako jediná bigbítová kapela "měla zelenou" (Ostatně později jim taky "svítila zelená") a nedokázal téhle okolosti využít ve svůj prospěch. Na jejich koncerty chodily hlavně holčičky a pánské publikum hledaly jiné alternativy.... hlavně v zahraničí..
Omlouvám se, že jsem se detailněji nezastavil u jednotlivých písní, nedostává se mi k tomu síly ani odvahy. Zachovej mi přízeň a promiň, že jsem "narušil" Tvou obhajobu jejich produkce. Pěkný den. PG