Reakce na recenzi:

springfame - @ 09.02.2011

Prázdniny na Zemi byly prvním koncepčním albem, které jsem ve svém životě slyšel. Musím říct, že mě v mnohém ohromilo či udivilo. Jednak jsem se divil, jak je možné nahrát desku a přitom z ní nehrát nic v rádiu, a také nemít žádnou písničku z ní na singlu. Asi jsem do té doby vůbec netušil, že je možné nahrát album „o něčem“. Mou nevědomost omlouvá snad můj tehdejší věk, totiž celých deset let.
Sevřená forma desky mě tehdy fascinovala, a nevím čím to je, ale fascinuje mě dodnes. Prostě má vše, co má album podobného druhu mít. Najdeme na ní úvodní téma opakující se v závěru, zvukové efekty, nástrojové plochy... Ty působí i po třiceti letech docela svěže, málokteré místo zanudí. Samozřejmě, pohled je trochu zkreslený tím, že za ta léta musím album znát nazpaměť.
Albu ale nechybí melodika, písně většinou nesou jasný Jandův rukopis. Dlužno dodat, že tentokrát je to rozhodně ku prospěchu věci. Nálady písní se střídají a skládají se logicky jedna k druhé. Hned po úvodním Příletu přichází absolutně depresivní Kraj, odkud odletěli ptáci. Po textové stránce docela drsný úvod. Mnohem optimističtěji zapůsobí zpočátku píseň Co všechno se tu může stát s křehkým aranžmá, umocněným kapkami vody. Posluchači však není dopřáno dlouhého odpočinku od chmurných myšlenek - hned ve druhé sloce se nám vše připomene znovu. Následuje odvazové Nechoď dál!, střídající pěkně řádek po řádku verš a kytarové sólo.
Kytarové intro uvede asi nejlepší píseň celé desky - majestátní Strom. Tady už musí být jasné, že texty nic nového nepřinesou - autoři prostě chtěli ukázat, jak na tom naše planeta je a kam spěje. Už proto musí Vzdálenosti najednou působit kontrastně. Ekologické téma je tu vlastně jen naznačeno v samém závěru. Hudební stránka této skladby udržuje svým zrychlováním napětí, které pak náhle opadne.
Zřejmě nutnost odpočinku přiměla Petra Jandu k pozvolnému rozjezdu Rezervace motýlů. Ten je ale tentokrát pozvolný možná až příliš. Pro mě jediné místo, které by zasloužilo větší stručnost. Rytmus reggae se snaží vše zachránit, ale text je možná nejnepovedenější z celé desky. Omluvou snad může být pesimistická vize písně, která má být zatím jen varováním, ovšem akustická konstanta „jdou, jdou, jdou“ hraničí skoro se selháním. Instrumentální plocha předcházející To nic, to jen vzduch je naštěstí mnohem zdařilejší, také píseň sama se pěkně rozjede, úroveň textu se opět zvedne na předešlou úroveň - co víc si lze přát před samotným závěrem?
Ten vlastně ve zkrácené podobě zopakuje úvodní píseň a pak následuje jakási hudební smyčka, náhle přervaná. Jednoduché a mohlo by to být i geniální... Už v roce 1986 tento způsob závěru označila knížka Čtyři hrají rock za neoriginální a již použitý. V této souvislosti snad stojí za zmínku, že v tomtéž dílku je v pasáži, která Prázdniny na Zemi hodnotí, připomenuta Omega a její Gammapolis.
Náš pohled na album může být zkreslený historickou zkušeností východního bloku, a tak se nám může zdát, že ptáci se vrátili a voda se pod nánosem pěn neztrácí tak, jako dřív, padlé stromy už tolik nevyčítají a vánek na nás nedýchá tak nakaženě, byť ten asfalt opravdu asi nepokvete... Bohužel, téma nevyčpělo ani po více než třiceti letech. Pokud se ukázalo být takto nadčasovým, zaslouží si vysoké ocenění. Těch pár zmíněných much mu promíjím - ostatně, bude-li deska pravdivá i za další desítky let, nemusí tu být mouchy už žádné.