Reakce na recenzi:

horyna - @ 19.12.2016

Tuhle Hughesovu nahrávku roku 2006 po níž jsem dlouhou dobu toužil a která mi stále unikala, jednoho dne nabrala jasných obrysů a po usilovném shánění se mi povedlo ji konečně obstarata a tak i ona se mohla vyjímat ve výkladní skříni cd, hned mezi zdařilými kolegyněmi, jež ji rámují, alby Soul Mover a FUNK. Její emoční náboj mne smetl od prvních chvil, které jsme spolu začali trávili a dodnes ji považuji za jednu z nejzdařilejších kolekcí pana Hughese.

Zvláštní, voňavě omamná nálada, která nahrávkou smyslně prostupuje, na mne dýchne od samého počátku úvodní, efektními španělkami naplněné The Valiant Denial- rytmicky suveréně dělené, emocionálně vycizelované skladbě, s božským refrénem.

Deska se dá vlastně rozdělit na dva tábory, ten první prezentují energické, rockové kusy, jako například druhá Steppin' On- z níž vykukuje funky, následující, progresivní kytarou ošetřena Monkey Man- v rerfrénu operující s prýštící akustickou jemností, kde Hughes šplhá do výškových pater.
Další funky nášup má jméno You Got Soul- v němž nás mistr opět přesvědčuje jak technicky zdatný je baskytarista. A také dva klasické rockové kus Black Light a Too High.

Do druhého spektra spadají, jemnocitné, klasicko kytarové věci, podpořené smyčcovou sekcí, plné něhy a senzibilní atmosféry. Jsou to melancholická, vokálně bravůrně vyvedená a Beatlesovskými čely prostoupena This House a šestá, pannensky čistá, smutkem naplněna píseň Frail- jedna z nejemotivnějších Glennových písní vůbec. Odpočinková, na bublající base posazena This is How I Feel- v níž opět smyčcová sekce plně dotváří sound písně, nebo poslední, čarovnou aurou a mysticismem prostoupena, překrásná The Divine. V neposlední řadě také kvalitně odvedený cover Mody Blues- Night in White Satin.

Naprostou většinu Hughesových desek chovám v naprosté úctě, tato kolekce si o to říká dvojnásob.