nowhere_man - @ 07.12.2011 | #

Druhý a bohužiaľ aj posledný album kapely Joy Division. Prvé ma strašne zasiahlo, nadchlo... Jednoducho láska na prvé počutie. Na základe zopár recenzií po internete a podobne, som sa bál druhého, pretože takmer všade ospevovali debut a druhý album Closer buď nespomínali alebo tak, že nedosahuje úroveň prvého. Ale v mojich ušiach sa stal pravý opak. Ak som prvý album vyniesol do nebies, druhý musí byť asi vyššie, pretože ma zasiahol ešte viac.

Album otvára zvláštna skladba Atrocity exhibition, ktorá ma neopísateľnú atmosféru. Pokračuje sa šlapavou Isolation, v ktorej sú syntezátory využité viac ako Joy Division dovtedy využili. Passover je opäť atmosférou typická skladba kapely - tajomná a potemnelá. Colony sa vyznačuje zaujímavým rytmom, ktorý produkujú vzájomne bicie nástroje s basgitarou. A means to an end je opäť šlapavou skladbou, ktorá pekne odsýpa. Potom príde pomyslená druhá strana (keby sme mali LP) a tá vyráža dych. Najprv je to Heart and soul s hypnotizujúcimi bicími nástrojmi a basgitarou a Curtisov spev je neskutočne podmanivý, akoby z iného sveta. Twenty four hours má stašne clivú atmosféru. Basgitara a gitara spoločne vyhrávajú jeden z najclivejších riffov aké poznám. A čo potom skladba The eternal, to je zhudobnené trápenie, zhudobnený koniec, zhudobnený smútok. Emócie môžu plakať. A korunu tomu nasadí záverečná Decades. Tie syntezátory na prvýkrát nemusia v nej znieť dobre, ale potom to objavíte. Toto je skladba, ktorá predstavuje ťažký osud, emočný tlak, melanchóliu, smútok, beznádej... A je to v tomto prípade nielen vďaka Curtisovmu spevu a textu, ale aj vďaka syntezátorovým vyhrávkam.

Uznávam, že to nie je hudba pre každého. Je veľmi ťaživá, smutná, depresívna, temná... Ale ak vám tieto pocity nie sú cudzie, chytí vás za srdce. Je v nich úžasný druh temnej krásy. Osobne teda odporúčam len ľuďom, ktorý majú sklony k takýmto pocitom a vyžívajú sa v nich ako ja. Asi nič pre veselé povahy. Pre mňa je Closer majstrovský kúsok.

Petr Gratias @ 08.12.2011 17:13:05 | #
Zdravím vdecka.....
každý máme vnímání hudby od přírody nastaveno jinak. Co někoho v hudbě nabuzuje energií, to naopak někoho energie zbavuje.
Doors a Nirvana sice nejsou v těch "pozitivismech" na tom tak jako třeba sanfranciská scéna druhé poloviny šedesátých let (kde to sice voní psychotropními látkami, ale na druhé straně se zde hlásá láska, svoboda, sex, uvolnění, vesmír....), ale u Doors nevnímám osobně takové zatemnění mysli jako v případ Joy Division.
Někdo třeba nemůže poslouchat z výše uvedených důvodů třeba Van Der Graaf Generator, některé King Crimson, Petera Hammilla... naštěstí k nim nepatřím.
To je ale podobné třeba i ve filmovém kumštu: Akiry Kurosawy, Masaki Kobajašiho, Kaneto Šindó, Luchina Viscontiho, Jean-Luc Godarda, Larse von Triera... někdo na tom vyloženě "ujíždí" a jiný se tomu obloukem vyhýbá....
Vnímání hudby může být různé. Četl jsem, že skladba Warszawa, která reflektuje její stav těsně po válečném běsnění u lidi vyvolává deprese, ale jedna žena přiznala, že měla při poslechu téhle sklaby orgasmus... (viz Jazz Bulletin)