Reakce na recenzi:

Matouš - @ 08.12.2011

Původně měl být na obalu tohoto alba jiný motiv - Ježíš sejmutý z kříže v náruči Panny Marie, tedy motiv, který se také mnohokrát opakuje ve vynikajících dílech výtvarného umění. Z nějakého důvodu (bohužel si nevzpomínám už z jakého...) se na obalu objevil Boží hrob s Ježíšovým tělem. Tematicky, textově, je album průvodcem k poslednímu okamžiku a posmrtným vizím. Texty Iana Curtise jsou dnes součástí přednášek na literárních seminářích britských vysokých škol. Tentokrát bass kytara ze skladeb nevyčnívá tolik na debutu a ani Curtisův hlas, i když rytmika je pořád hodně výrazná a Curtis rozhodně není přeslechnutelný.

Atrocity Exhibition - nám ukazuje život jako arénu plnou ohavnosti a brutality. Dramatickým prvkem ve skladbě je šílený industriální zvuk, který vyluzuje kytara. Nevědět, že je to kytara, odhadovali byste na nějaký nehudební, průmyslový nástroj. Curtisův hlas oproti prvnímu albu není tolik v popředí a speciálně v této skladbě se pohybuje na nejnižších možných polohách Curtisova hlasu - zní opravdu velmi přidušeně, jako by se propadal sám do sebe.

Isolation - důsledkem odmítnutí světa ve stávající podobě je stažení z něj, možná návrat k matce, k prvotnímu plodivému principu. Zde poprvé Joy Division použili syntezátory v míře pro ně nevídané. Díky zemitosti a zahuštěnosti skladby nejsou však vůbec nevkusné. Hudební motiv geniálně jednoduchý, strojový rytmus bicích neúprosně šlape na vlně odcizení a Curtisův hlas se vylévá ze zadušenosti k zoufalému naříkání.

Passover - uhrančivá skladba ve stylu I Remember Nothing z debutu.

Colony - neurotický rytmus. Kytara řeže způsobem, který na debutu nemá obdoby. Curtisův hlas v refrénu je vrcholem zoufalosti zraněné duše.

A Means to an End - motiv ukončení utrpení se poprvé objevuje v této skladbě. Hutný spodek, který repetetivně opakuje uhrančivě jednoduchou akordovou melodii.

Heart and Soul - opakovaně přerušovaný nervozní rytmus výrazných bicích. Syntezátory kouzlí dekadentní atmosféru zásvětních prostor a mrazivá hra akustické kytary. Curtisův hlas jako by přicházel už odjinud - "Co bude hořet? Srdce nebo duše?"

Twenty Four Hours - je asi nejsilnější skladba celého alba. Okamžik rozhodnutí. Hudba i Curtis znějí naprosto osudově, nevyhnutelně.

The Eternal - vize vlastního pohřbu začíná křehkým klavírem, atmosféra padajícího podzimního listí. Smířenost, poddání se, úleva po prožitých utrpeních.

Decades - je posmrtnou vizí glosující ze zpětného hlediska poslání a přínos celé generace. Nepřítomnost kytary a expanzivní nástup syntezátorů. V nejvyšších polohách působí syntezátory opravdu až nesnesitelně. Skladba má krásnou melodii, ale stav tehdejší techniky z ní dělá tak trochu umělou hmotu.

Celkově uhrančivá deska s potřebnou dávkou psychopatie a hudebního novátorství.