Matouš - @ 08.12.2011 | #

Původně měl být na obalu tohoto alba jiný motiv - Ježíš sejmutý z kříže v náruči Panny Marie, tedy motiv, který se také mnohokrát opakuje ve vynikajících dílech výtvarného umění. Z nějakého důvodu (bohužel si nevzpomínám už z jakého...) se na obalu objevil Boží hrob s Ježíšovým tělem. Tematicky, textově, je album průvodcem k poslednímu okamžiku a posmrtným vizím. Texty Iana Curtise jsou dnes součástí přednášek na literárních seminářích britských vysokých škol. Tentokrát bass kytara ze skladeb nevyčnívá tolik na debutu a ani Curtisův hlas, i když rytmika je pořád hodně výrazná a Curtis rozhodně není přeslechnutelný.

Atrocity Exhibition - nám ukazuje život jako arénu plnou ohavnosti a brutality. Dramatickým prvkem ve skladbě je šílený industriální zvuk, který vyluzuje kytara. Nevědět, že je to kytara, odhadovali byste na nějaký nehudební, průmyslový nástroj. Curtisův hlas oproti prvnímu albu není tolik v popředí a speciálně v této skladbě se pohybuje na nejnižších možných polohách Curtisova hlasu - zní opravdu velmi přidušeně, jako by se propadal sám do sebe.

Isolation - důsledkem odmítnutí světa ve stávající podobě je stažení z něj, možná návrat k matce, k prvotnímu plodivému principu. Zde poprvé Joy Division použili syntezátory v míře pro ně nevídané. Díky zemitosti a zahuštěnosti skladby nejsou však vůbec nevkusné. Hudební motiv geniálně jednoduchý, strojový rytmus bicích neúprosně šlape na vlně odcizení a Curtisův hlas se vylévá ze zadušenosti k zoufalému naříkání.

Passover - uhrančivá skladba ve stylu I Remember Nothing z debutu.

Colony - neurotický rytmus. Kytara řeže způsobem, který na debutu nemá obdoby. Curtisův hlas v refrénu je vrcholem zoufalosti zraněné duše.

A Means to an End - motiv ukončení utrpení se poprvé objevuje v této skladbě. Hutný spodek, který repetetivně opakuje uhrančivě jednoduchou akordovou melodii.

Heart and Soul - opakovaně přerušovaný nervozní rytmus výrazných bicích. Syntezátory kouzlí dekadentní atmosféru zásvětních prostor a mrazivá hra akustické kytary. Curtisův hlas jako by přicházel už odjinud - "Co bude hořet? Srdce nebo duše?"

Twenty Four Hours - je asi nejsilnější skladba celého alba. Okamžik rozhodnutí. Hudba i Curtis znějí naprosto osudově, nevyhnutelně.

The Eternal - vize vlastního pohřbu začíná křehkým klavírem, atmosféra padajícího podzimního listí. Smířenost, poddání se, úleva po prožitých utrpeních.

Decades - je posmrtnou vizí glosující ze zpětného hlediska poslání a přínos celé generace. Nepřítomnost kytary a expanzivní nástup syntezátorů. V nejvyšších polohách působí syntezátory opravdu až nesnesitelně. Skladba má krásnou melodii, ale stav tehdejší techniky z ní dělá tak trochu umělou hmotu.

Celkově uhrančivá deska s potřebnou dávkou psychopatie a hudebního novátorství.

Matouš @ 14.12.2011 09:49:13 | #
Kluci, červenám se - chtěl jsem dát lekci z češtiny a hned jednu dostal...:-)

merhaut: Ok, po gramatické stránce jsi mě znemožnil. Gratuluju. Ale že nemáš argumenty a možná proto se nedržíš věci a tepeš celej text na základě jedný věty, je evidentní.

S ostatními souhlasím. Nevadí mi vášnivě, ale věcně, diskutovat. Pokud můj protějšek sklouzává do osobních invektiv, adekvátně se bráním. Ale uznávám, že tím se bezvýchodnost jenom cyklí. Bez ohledu na názor bychom tu každý spor měli ukončit "podáním ruky" - jinak to tady bude totální zvěřinec. Mně se na progboardu líbilo vždy právě to, že lidé tu spolu diskutují bez urážek - koneckonců mají přece společný zájem: každý z nich "fandí" nějaké hudbě a každý se chce se svým názorem s někým nějak podělit...