Reakce na recenzi:

Óin - @ 16.08.2010

V pořadí druhé album Soft Machine se po psychedelické prvotině naplno obrací k dadaistickému jazzrocku, kterému jsme si navykli říkat hudba canterburské scény. Všechny skladby (a patafyzické hříčky) z tohoto alba pocházejí z tvůrčí dílny trojice Wyatt, Rattledge a Hopper. A je právě zásluhou Hugha Hoppera, vystřídavšího původního baskytaristu Kevina Ayerse, že se SM odvrací od psychedelií říznutého popu k více sofistikované hudbě.

Album působí oproti debutu kompaktnějším dojmem, díky dechové sekci a Wyattovu scatovanému zpěvu ani nepostřehneme, že se kapela obejde bez klasické sólové kytary. V textech se členové SM mimo jiné vyrovnávají s odchodem Ayerse, který dal před náročnými koncetními šňůrami přednost životu na Ibize a sólové tvorbě (píseň As Long As He Lies Perfectly Still začíná slovy ... Here's a song for 'clean machine Kevin Majorca'), slova písně "Have You Ever Bean Green" jsou pak věnována společnému koncertování s Jimi Hendrix Experience ("Thank you Noel and Mitch, thank you Jim, for our exposure to the crowd").

K mým nejoblíbenějším písním patří obě nejdelší - Hibou, Anemone and Bear a 10.30 Returns To The Bedroom, které jsou z větší části instrumentální a předznamenávají další vývoj muzikantů ze Soft Machine, směřujících ke složitějším jazzrockovým a free jazzovým kompozicím. Ale ani ty minutové až dvouminutové skladbičky, které jsou rovněž součástí tohoto alba, nepředstavují žádné bezduché vycpávky, jedná se vesměs o místy téměř geniální hudební miniatury.

První dvě alba Soft Machine bývají vydávána společně, představují totiž jednu etapu v historii této kapely, kterou v nadcházejících letech čeká další výrazná změna stylu. Už jejich třetí elpíčko vás o tom přesvědčí. Co se týče hodnocení, míň než čtyři hvězdičky si Volume Two nezaslouží.