Reakce na recenzi:

Titan - @ 11.08.2017

Jedno z nejkomplikovanějších alb, které jsem dosud slyšel. Respektive trvá nějakou dobu se do toho dostat. Potřeboval jsem více poslechů, než jsem to celé vstřebal. Ovšem výsledek stál za to, s každým poslechem se mi to líbilo více. Oproti předchozím albům je to rozděleno pouze na 4 skladby, které trvají podstatně delší dobu. Kapela jakoby upustila od předchozí psychedelicko-písničkové formě a přešly více do progresivního jazz rocku. Navíc saxofon se tu začal výrazně hlásit o slovo.

Facelift - Začíná to vrzavými zvuky, jakoby byl jemný stroj ještě málo namazán, teprve se rozjížděl, kolečka se promazávaly a pomalu rozjížděly. Po 2 minutách začne kňourat saxofon, velmi příjemné varhany se melodicky přidávají a začne melodická pasáž, kdy si nástroje navzájem pohrávají a doplňují jeden druhého. Pak se rozjede typicky soft-machinovská rychlá varhanní show, basa začne být výraznější. Saxofon stále čeká na slovo, přidá se jakmile se hudba zrychlí. Poté se to celé zpomalí, zrychlí, pasáže mění, saxofon hraje prim. Řekl bych, že tato skladba mi dala nejvíce zabrat, je taková asi nejkomplikovanější na vstřebání. Na počátku jsem se bál, že se mi nikdy nebude líbit, pak se naštěstí s dalšími poslechy vyplatilo.

Slightly All The Time - Jazzově melodicky laděný saxofon, podbarvenými varhany se pozvolna rozjíždí. Člověk má pocit, že je někde v undergroundovém klubu, dává si dobré pivko a poslouchá jazzovou kapelu, která nemá ambice stát se kandidátem na best seller roku. A to je jedině dobře. Po 6 minutách se vyrojí flétna a začne si melodicky pohrávat s ostatními nástroji. Po 8.minutě to přepne úplně do jiné polohy a sejde více saxofonů najednou, hluboký, který údává jakoby basu a zároveň vyšší si hraje solo, jakoby se ho to ani netýkalo. Varhany začnou žárlit a musí se také ozvat. Začnou ty typické smyčky a obraty alá Soft Machine. Kolem 13.minuty začne má velmi oblíbená pasáž. Zabublají varhany a saxofon se rozjede v pomalou, příjemnou melodii, smutnou, ale velmi krásnou. Mám z toho absolutní mrazení po zádech. Nejprve naříká, že je vše ztraceno, že nic nemá smysl. Následně se pozvolna dostává do vyšších tónů. Při této pasáži být v jazzovém klubu, asi mi začnou téct slzy. V 16. minutě se tempo rapidně zrychlí a tím pádem i všechny nástroje. Vše se stále drží melodičnosti a při té rychlosti to zní jako opravdový jazz. Ne, ještě je to málo a v 16:55 se to ještě více zrychlí a saxofon velmi naléhá. Rozjede se v další sola, až se unaví a pozvolna se ukolíbá. Převezmou otěže varhany (nevím jak to ti kluci ušatí dělají, ale ten zvuk je strašně příjemný).

Moon In June - Asi nejpřístupnější píseň na albu. Od samého počátku Robert Wyatt začne zpívat. Ale on nezačne jen zpívat sám. S ním totiž zpívají i varhany. Jakoby se spojily v jeden stejný hlas. Zajímavé je, že jeho hlas mám rád, přitom řadu vyšších hlasů tolik nemusím (např. Anderson z Yes). Robert naříká, kňourá, zpívá si s varhany. Do toho ještě bubnuje, klobouk dolů. Do 9. minuty si stále melodicky pohrává s varhany. Pak nastává instrumentálnější pasáž a opět začnou soft mašínovské varhanní kudrlinky a solíčka. V závěru se to postupně uklidní a píseň v poklidu dojede do konce.

Out Bloody Rageous - Za začátku to dává dojem, že není zvuk. Postupně začnou třepotat varhanní zvuky, nabírá to stále na gradaci. Po 5 minutách se přidají ostatní nástroje a tempo se zvýší. Saxofon přidá svůj typický sound. Varhanní kudrlinky opět mohou začít. Vše najednou zní jinak než na počátku skladby. V 10.minutě to opět utichne a opět se ozvou třepotavé varhanní zvuky, ovšem více tlumeně. Překvapivě začne hrát klavír, v opakujícím se melodickém rytmu na který se nabalí i saxofon. A následuje další velké mrazení v 11.minutě. Kňourají a bublají varhany - kolem se toulá saxofon, jakoby je hledal. Vždy to ve mě evokuje představu jak se ty soft-mašínská kolečka točí jako dokonale namazaný stroj. Dovedl bych si představit kdyby to promítaly jako diapozitivy na svých koncertech. Saxofon vypouští solo za druhým, a varhany stále podbarveně bublají. Kolečka se stále točí. Následně saxofon začne naříkat, ozývat se z větší dálky, jakoby volal vzdálené lodě, které by měly k němu připlout. Tempo se zrychlí až postupně úplně zanikne. V Závěru navazuje úvodní třepotající motiv varhanních zvuků.

Myslím, že tato kapela by si zasloužila více pozornosti na poli progresivního rocku. Ale dává to i smysl, je to přece jen méně přístupné než jiné kapely z té doby a žánru. Když to porovnám s Caravanem, tak mi přijde, že tihle chlapíci tíhnou více do jazzu. Je to sice boj se tím propracovat, tak jako s VDGG Pawn Hearts, nebo ještěrka od KC, ale výsledek také stojí za to.