Soft Machine - Third (1970)

11.08.2017 Titan | #

Jedno z nejkomplikovanějších alb, které jsem dosud slyšel. Respektive trvá nějakou dobu se do toho dostat. Potřeboval jsem více poslechů, než jsem to celé vstřebal. Ovšem výsledek stál za to, s každým poslechem se mi to líbilo více. Oproti předchozím albům je to rozděleno pouze na 4 skladby, které trvají podstatně delší dobu. Kapela jakoby upustila od předchozí psychedelicko-písničkové formě a přešly více do progresivního jazz rocku. Navíc saxofon se tu začal výrazně hlásit o slovo.

Facelift - Začíná to vrzavými zvuky, jakoby byl jemný stroj ještě málo namazán, teprve se rozjížděl, kolečka se promazávaly a pomalu rozjížděly. Po 2 minutách začne kňourat saxofon, velmi příjemné varhany se melodicky přidávají a začne melodická pasáž, kdy si nástroje navzájem pohrávají a doplňují jeden druhého. Pak se rozjede typicky soft-machinovská rychlá varhanní show, basa začne být výraznější. Saxofon stále čeká na slovo, přidá se jakmile se hudba zrychlí. Poté se to celé zpomalí, zrychlí, pasáže mění, saxofon hraje prim. Řekl bych, že tato skladba mi dala nejvíce zabrat, je taková asi nejkomplikovanější na vstřebání. Na počátku jsem se bál, že se mi nikdy nebude líbit, pak se naštěstí s dalšími poslechy vyplatilo.

Slightly All The Time - Jazzově melodicky laděný saxofon, podbarvenými varhany se pozvolna rozjíždí. Člověk má pocit, že je někde v undergroundovém klubu, dává si dobré pivko a poslouchá jazzovou kapelu, která nemá ambice stát se kandidátem na best seller roku. A to je jedině dobře. Po 6 minutách se vyrojí flétna a začne si melodicky pohrávat s ostatními nástroji. Po 8.minutě to přepne úplně do jiné polohy a sejde více saxofonů najednou, hluboký, který údává jakoby basu a zároveň vyšší si hraje solo, jakoby se ho to ani netýkalo. Varhany začnou žárlit a musí se také ozvat. Začnou ty typické smyčky a obraty alá Soft Machine. Kolem 13.minuty začne má velmi oblíbená pasáž. Zabublají varhany a saxofon se rozjede v pomalou, příjemnou melodii, smutnou, ale velmi krásnou. Mám z toho absolutní mrazení po zádech. Nejprve naříká, že je vše ztraceno, že nic nemá smysl. Následně se pozvolna dostává do vyšších tónů. Při této pasáži být v jazzovém klubu, asi mi začnou téct slzy. V 16. minutě se tempo rapidně zrychlí a tím pádem i všechny nástroje. Vše se stále drží melodičnosti a při té rychlosti to zní jako opravdový jazz. Ne, ještě je to málo a v 16:55 se to ještě více zrychlí a saxofon velmi naléhá. Rozjede se v další sola, až se unaví a pozvolna se ukolíbá. Převezmou otěže varhany (nevím jak to ti kluci ušatí dělají, ale ten zvuk je strašně příjemný).

Moon In June - Asi nejpřístupnější píseň na albu. Od samého počátku Robert Wyatt začne zpívat. Ale on nezačne jen zpívat sám. S ním totiž zpívají i varhany. Jakoby se spojily v jeden stejný hlas. Zajímavé je, že jeho hlas mám rád, přitom řadu vyšších hlasů tolik nemusím (např. Anderson z Yes). Robert naříká, kňourá, zpívá si s varhany. Do toho ještě bubnuje, klobouk dolů. Do 9. minuty si stále melodicky pohrává s varhany. Pak nastává instrumentálnější pasáž a opět začnou soft mašínovské varhanní kudrlinky a solíčka. V závěru se to postupně uklidní a píseň v poklidu dojede do konce.

Out Bloody Rageous - Za začátku to dává dojem, že není zvuk. Postupně začnou třepotat varhanní zvuky, nabírá to stále na gradaci. Po 5 minutách se přidají ostatní nástroje a tempo se zvýší. Saxofon přidá svůj typický sound. Varhanní kudrlinky opět mohou začít. Vše najednou zní jinak než na počátku skladby. V 10.minutě to opět utichne a opět se ozvou třepotavé varhanní zvuky, ovšem více tlumeně. Překvapivě začne hrát klavír, v opakujícím se melodickém rytmu na který se nabalí i saxofon. A následuje další velké mrazení v 11.minutě. Kňourají a bublají varhany - kolem se toulá saxofon, jakoby je hledal. Vždy to ve mě evokuje představu jak se ty soft-mašínská kolečka točí jako dokonale namazaný stroj. Dovedl bych si představit kdyby to promítaly jako diapozitivy na svých koncertech. Saxofon vypouští solo za druhým, a varhany stále podbarveně bublají. Kolečka se stále točí. Následně saxofon začne naříkat, ozývat se z větší dálky, jakoby volal vzdálené lodě, které by měly k němu připlout. Tempo se zrychlí až postupně úplně zanikne. V Závěru navazuje úvodní třepotající motiv varhanních zvuků.

Myslím, že tato kapela by si zasloužila více pozornosti na poli progresivního rocku. Ale dává to i smysl, je to přece jen méně přístupné než jiné kapely z té doby a žánru. Když to porovnám s Caravanem, tak mi přijde, že tihle chlapíci tíhnou více do jazzu. Je to sice boj se tím propracovat, tak jako s VDGG Pawn Hearts, nebo ještěrka od KC, ale výsledek také stojí za to.
reagovat

Brano @ 11.08.2017 19:13:40
Pod prvú vetu tejto recenzie sa môžem kľudne podpísať.Áno,toto je fakt náročná,zložitá,komplikovaná,ale zároveň sofistikovaná,originálna a do detailov prepracovaná hudba.Pôvodne to vyšlo ako 2LP,nachádzajú sa tu štyri takmer 20 minútové kompozície.Na prvé počutie to samozrejme nie je,táto muzika si vyžaduje od poslucháča veľa veľa trpezlivosti.Ďakujem Titanovi za profesionálnu recenziu!S veľkou chuťou som si ju prečítal.CD mám v zbierke a som tomu rád.

Ryback @ 12.08.2017 20:27:26
Ahoj Martine, hezká recenze a tvůj rozpoznatelný styl ;-).
Tohle album mám také moc rád, koneckonců jsem ho poznal díky tobě, když jsi mi ho nahrál ;-).
Poslední deska, na které zanechal svůj originální a nenapodobitelný obtisk Robert Wyatt, byť se ještě podílel jako bubeník na následujícím albu.

Canterbury scéna mě fascinuje už delší dobu (a především díky progboardu) např. tím, že právě Robert Wyatt a Daevid Allen nikdy nenatočili žádnou úděsnou nahrávku a i v kritických osmdesátých letech (pro hudebníky, kteří začali v letech šedesátých) nespadli do podbízivě líbivého popu/invenční krize. A to myslím doslova a samotného mě to několik posledních let nepřestává překvapovat, protože jsem od obou slyšel pokud ne veškerou jejich tvorbu, tak většinu určitě.

Antony @ 12.08.2017 21:13:23
Mno, když už se pisatel pustil do pro mne nestravitelných impresí, kde otrocky popisuje každý vrz, proč vynechal tak zásadní fakt, jako je citace KING CRIMSON v desáté minutě první skladby? Nebo skutečnost, že tato kompozice je koncertním záznamem z Fairfield Halls?

Jinak, recenze je literární útvar, a má určitá pravidla. Rozhodně to není, jak si někteří recenzenti představují, popis hudebního dění skladbu po skladbě, minutu po minutě. K tomu tady nikdo nemá dostatečné muzikologické předpoklady. A navíc je to nuda.

V čem je tato recenze profesionální, je mi taky záhadou, Brano. Ryzí amatérizmus.

POsibr @ 13.08.2017 07:38:52
Antony, ja sa na Tvojich reakciách veľmi bavím. Prosím, neprestávaj prispievať.

Recenzia je fajn.

dan @ 13.08.2017 07:58:23
Recenze se povedla, to jen pan ředitel hudbokoule je arogantní hmyzátko.

Titan @ 14.08.2017 09:10:01
Brano: Díky za pochvalu, i když za profesionální recenzi to nepovažuji, tak nějak to píšu jak mi to jde na mysl. Je to tak, komplikovaná hudba, ale jakmile se probojuješ, tak výsledek se vyplatí ;-)

Ryback: Nazdar Honzo, jehněti zdar. Jsem rád, že progboard pořád sleduješ, byť už je to spíš classic rock board :) To už ani nevím, že to máš ode mne. Asi zřejmě to bylo i s Caravan viď. Je to tak, nenechali se strhnout, Caterbury scéna je velmi zajímavá a stále je tam co objevovat.

Antony: To jsem ani netušil, že jsi ještě aktivní. Já se tu objevím jednou za čas. Pamatuji si na sraz asi před 10 lety v Praze, kdy jsi mi dával Kyrie Eleison na CD. Řešili jsme kapelu Fruupp a význam toho slova. Pak i třeba Semiramis apod. Jinak já to většinou hodnotím jak to slyším. To raději ani nečti recenze Genesis, tam to analyzuji minutu po minutě. Tady je to ještě poměrně rychlé :) Citace KC a koncertní záznam to mi uniklo. Nicméně je to spíše zajímavost a ne hodnocení hudby.

Titan @ 14.08.2017 09:11:43
Posibr: Díky za pochvalu ;-)

Dan: Díky za pochvalu ;-) Alespoň tu není nuda ne :-)

Antony @ 14.08.2017 12:32:42
Titan:
Jasně, že si to pamatuju. Uběhlo pěkných pár let, lidí z té doby tady už moc aktivně nepůsobí. Já jsem aktivní pořád, jak vidíš. :)
Jsem rád, že sis mé výhrady nevzal osobně a neurazil se. Šlo mi určitou osvětu, ale to tady málokdo chápe. Jestli tě to zajímá, přečti si třeba tohle >> odkaz
A hlavně Šaldovo dílo "Boje o zítřek", sice z roku 1905, ale dodnes aktuální, když pomineme určité archaizmy >> odkaz . I v laickém prostředí, a to jsme tady všichni, lze dbát na jistou úroveň stylu.

northman @ 07.11.2017 14:07:31
Pustil jsem si album Third od fantastické kapely Soft Machine a přečetl jsem si její vynikající popis a hodnocení od Titana. Text dokonale souzní s tím co se děje na albu. Tohle album je na stejné úrovni jako první alba Pink Floyd, Mothers Of Invention, nebo Captain Beefhearta. Někdo to tady nazval stylotvorné. Toitane díky za krásné čtení.

14.05.2012 ackerman17 | #

Uf, tak tohle album mi ale dalo zabrat...
Mohu říct, že jsem se k jeho pochopení propracovával opravdu hodně dlouho a to jsem dost otrlý jedinec :)
Souhlasím, že je to velice odvážný počin na špičkové muzikantské úrovni, ne všechny polohy mi ale sedí. Třeba úvodní varhanní "pazvuky" v jinak perfektní skladbě FACELIFT mi moc neříkají a při prvním poslechu jsem byl trochu rozpačitý. Ani například první (zpěvná) polovina třetí skladby MOON IN JUNE mě bůhvíjak nenadchla a to zmiňuji pouze ty (pro mě) nejméně povedené momenty.
Je to škoda, protože když do toho kapela šlápla, tak šlo o skvělé instrumentální výkony a je radost je poslouchat. Především časté orgie na dechové nástroje mě dostávají do varu.
Celkově tedy díky těm hluchým momentům (škoda jich) a nízké zvukové kvalitě nahrávek nemohu dát více než čtyři hvězdy (které si ale album plně zaslouží).


reagovat

Petr Gratias @ 14.05.2012 19:51:12
Zdravím, Ackermane17...
nic si z toho nedělej. Soft Machine je oříšek i pro mnoho jiných a třeba i zkušených posluchačů.
Soft Machine poslouchám, i když netvrdím, že všechno, co od nich na deskách vyšlo je pro mě stravitelné. Album Third rozhodně není žádný pokleslý propadák, ale líbí se mi od Soft Machine jiná alba víc, nebo jsou mě více blízká.
V každém případě se zde sešly sestavy špičkových hudebníků s velkým muzikantským potenciálem, kteří mnohe rockery strčili do kapsy.... samozřejmě to ale není hudba pro každý den.
Moje uznání ale mají, podobně jako třeba Colosseum, i když ti jsou rockerům přece jenom bližší.
Zdravím!

ackerman17 @ 14.05.2012 20:49:19
Ahoj Petře.
Jak jsem psal, je tam strašně moc silných momentů, ale těch takových "podivných" tam není málo. Ono je to dáno i délkou alba resp. skladeb. Kdyby se to zkrátilo na takových 45 minut, tak by to byla úplná pecka! Jenomže to by mi fanoušci Soft Machine utrhli hlavu :)

hejkal @ 15.05.2012 06:20:51
Rovnako ma tento album nedokázal výraznejšie osloviť, pretože mne tie "pazvuky" a dlhé monotónne zvukové ruchy k šťastiu nechýbajú. Myslím, že debut a hlavne niektoré neskoršie albumy sú stráviteľnejšie.

Mirek Kostlivý @ 15.05.2012 16:07:45
Tak tohle 2LP pro mě mělo takový význam, že jsem si ho ponechal ve své diskografii dodnes. Jedině, co bych mu vytkl je to, že je tak sjeté, že už nerozeznávám, co je způsobeno přenoskou a nebo co úmyslně nahráli sami muzikanti :-). A že není album jednoznačně přijato? Tak tomu se moc nedivím. Podobně dopadli i taková veledíla jakými jsou 2LP Trout Mask Replica nebo Ummagumma.

20.08.2010 luk63 | #

Third je podle kritiků i mnohých hudebních příznivců nejlepší album Soft Machine. Já osobně mám na tuto pozici svého favorita, ale toto 2LP je z mého pohledu jeden z nejodvážnějších počinů v rockové historii. Zde SM ve čtyřech téměř dvacetiminutových skladbách dokonali svůj odklon (naznačený na dvojce) od psychedelického "popu" svého raného období k industriálně experimentálnímu jazzrocku hojně využívajícímu hypnotického opakování (někdy se rozvíjejících) motivů a figur i zajímavou práci ve studiu. Pro rockovou historii jde o zásadní nahrávky a nic na tom nemůže změnit ani jejich trochu horší zvuková kvalita.

Hooperův Facelift začíná z ticha se polehoučku rodícími zmatenými a značně vybustrovanými varhanami a je složen ze dvou různých živých nahrávek (přechod z jedné do druhé je nepřeslechnutelný v čase zhruba 10:30). Složitá skladba i přesto tvoří celek, v němž slyšíme několik zcela odlišných částí - v jedné se saxofonovým odkazem na crimsonovského schizofrenika a v závěrečné se studiovými hrátkami s magnetofonovými pásky.

Slightly All The Time z pera klávesáka Ratledgeho je založená na hypnotické baskytarové figuře kolem níž "tancují" bicí a nad nimi se střídají sóla hraná na saxofon (Elton Dean) a dřevěné dechové nástroje (hostující Jimmy Hastings). Klávesy vše podbarvují a více se odvážou až v závěru.

Zpěv bubeníka Roberta Wyatta uslyšíme na této desce pouze v rozverné Moon in June, kde si její autor kromě bicích odehrál také party basové kytary, piana a varhan. Svou atmosférou se píseň zřetelně blíží k Wyattově pozdější sólové tvorbě, i když v jistém slova smyslu je Moon in June stylový návrat do r. 1967, protože čerpá z nápadů zachycených Giorgiem Gomelskym na demohrávkách později vydaných na albu Jet-Propelled Photographs.

Out-Bloody-Rageous (složil opět Ratledge) je z této čtveřice nejvíce jazzová (jako by jí už kapela měla nakročeno k následujícímu LP Fourth) a nejméně "roztříštěná". Po úvodním hračičkovském klávesovém intru se naplno rozjedou saxofonové kreace Eltona Deana podporované dalšími dechy a pianem. Basa s bicími zde mají klidnější role. A jak skladba začala, tak také končí - klávesovými hrátkami.

Na CD, které jsem si nedávno pořídil místo předchozího s neremastrovanou verzí alba, je bonusový disk s třemi skladbami nahranými BBC Radio Three při promenádním koncertu v Albert Royal Hall 13. 8. 1970: 1. Out-Bloody-Rageous (11:54), 2. Facelift (11:22), 3. Esther´s Nose Job (15:39).
reagovat