Reakce na recenzi:

vmagistr - @ 11.01.2011

Assault Attack je v diskografii MSG v jistém slova smyslu unikátním počinem. Pro toto jediné album se totiž hlasem desky stal charismatický chraplák Grahama Bonneta. Ten se o tři roky dříve ukázal ve velmi zajímavém světle u Rainbow a ani zde má očekávání nezklamal. Právě jeho účast je pro mě největším tahákem celé desky.

Stejně jako u jejích předchůdců se Schenker na úvod pokouší nabídnout nabroušený kytarový nářez, s titulní písní však hřebíček na hlavičku netrefil ani v nejmenším. Skladba mě spíše odpuzuje, Michaelova kytara tu má jakýsi divný "chrochtavý" zvuk a ani Bonnet tu nezní nijak přesvědčivě. O stupínek lépe je na tom následná loudavá tvrďárna Rock You to the Ground. Bonnet tu tůruje hlasivky vskutku impozantním způsobem a jinak průměrné skladbě tak dodává ten správný šmrnc. Dancer je asi nejpopovější věc na albu, zároveň však i moje nejoblíbenější. Je to možná trošku s podivem, ale právě takováto poloha Schenkerovi a spol. dle mého názoru seděla nejvíce. Narozdíl třeba od osmdesátkových Rainbow tu MSG dokážou pořád znít relativně tvrdě, zároveň ale produkují pekelně chytlavé melodie - a tenhle mix já prostě můžu. Ještě drsněji se pak tváří klusavý Samurai, perfektní to návrat do hardrockového konceptu alba. Co ale od Schenkera absolutně neberu, je následný nedovařený pokus Desert Song. Naprosto okatě vykradený riff z Love to Love asi nikdy nezkousnu, a když navíc kromě Bonnetova (mimochodem naprosto úchvatného) zpěvu kapela nepřihodila nic navrch, postarala se tak o mého kandidáta na nejhorší song od MSG vůbec. Broken Promises a Searching for a Reason jsou průměrné skladby s vynikajícím (asi už to vypadá jako klišé, ale on tu zní vážně fantasticky) Grahamem Bonnetem za mikrofonem, no a na závěr si pak Michael připravil vcelku slušnou sólovou jízdu Ulcer - ta fade-outem ukončuje tento rozporuplný počin.

Kdyby se jednalo o sólové album Grahama Bonneta s účastí Schenkera, případně někoho dalšího z MSG, hvězdičkami bych určitě nešetřil. To, co tu Bonnet skoro po celou desku předvádí, je něco jednoduše úchvatného. Ale kde zůstal zbytek kapely? Schenker se sice v několika momentech taky slušně blýskne, ale na jeho jindy divoké řádění je to zoufale málo. Jinak ticho po pěšině. Suma sumárum mi vychází asi nejslabší album MSG z osmdesátých let, sorry Grahame...