Reakce na recenzi:

luk63 - @ 23.10.2019

Mám v přehrávači album extravagantního zpěváka a muzikanta z bohaté a dodnes ceněné Canterburské líhně šedesátých let, který prošel základním stavebním prvkem tohoto hudebního vření - kapelou The Wilde Flowers, a pak byl ještě u zrodu legendárních Soft Machine. Jenže jejich stále jazzovější orientace a vedle bubeníka Roberta Wyatta také málo vokálního prostoru mu asi nebyly moc po chuti a proto se vydal na sólovou dráhu. Zde mohl uplatnit svůj talent pro křehké melodie stojící na jeho nezaměnitelném hlubokém hlase i vlastní pojetí alternativní rockové tvorby.

Album Whatevershebringswesing je v pořadí třetí Ayersovo a tvoří jistý mezník v jeho tvorbě. První dvě desky totiž vedle silných motivů ještě hojně obsahovaly prvky toho, co se rozhodl opustit v Soft Machine – hlukové pasáže, které jejich tvorbu řadily do hodně alternativních a experimentálních sfér. Na hodnocené desce se autor více zaměřil písňovou tvorbu, ale velice sotisfikovaně zaranžovanou, zasahujících do řady hudebních žánrů a protkanou nezvyklými zpestřeníčky. Později už směřoval k mainstreamu, i když se jeho součástí nikdy nestal.

Impozantní otvírák "There is Loving/Amongst Us/There is Loving" má orchestrální aranžmá (dechy a vokály) s kratičkou kakofonickou vložkou před polovinou této trojskladby. Můžeme v něm zaslechnout ozvěny např. Blood, Sweat & Tears či Atom Heart Mother. Pomalá "Margaret" působí hodně ospalým dojmem a já ji mohu (jako jedinou) klidně přeskočit, aniž bych měl pocit studu. Opětovné probuzení přichází se swingově tanečně laděnou "Oh My", ve které slyším odkaz na When I'm Sixty Four. "Song from the Bottom of a Well" je tajemné odříkávání textu na pozadí lehce rockového komba s kvílením a vrčením kytar.

Druhá strana LP začíná titulní písní. Ta je nejdelší na desce, ale jejích osm minut nikterak nenudí. Křehká pomalá melodie, skromné aranže, laskavé kytarové sólo – na všechno je dost prostoru a stejně je mi líto, když píseň odchází doztracena… "Stranger in Blue Suede Shoes" je další melodický kousek (tentokrát ve středním tempu) jaký mohli klidně vystřihnout v té době Velveti. Kevin napůl zpívá, napůl hovoří. Klávesy v jedné chvíli postupně šplhají do výše a posluchače napínají, kam až(?). Ani westernovka s houslemi "Champagne Cowboy Blues" nikam nespěchá, zato se dočkáme regulérního, i když hodně ležérního zpěvu a zajímavé vložky - ve druhé polovině písní propochoduje zprava doleva jakýsi hudebně zábavný a možná i maškarní průvod. Kdo si pustí desku před spaním, když už leží v posteli, uvítá závěrečnou "Lullabay" – no nevím, jestli to náhodou není spíš variace na Erika Satie podbarvená zurčením potůčku.

Whatevershebringswesing bylo první album od Kevina Ayerse, které se mi dostalo do ruky. I to zřejmě bude důvod, proč mě baví z jeho tvorby nejvíce. Zároveň završuje úvodní trilogii jeho desek, která byla výjimečná a (jak se později ukázalo) nepřekonatelná. Proto hodnotím maximem.

Na CD z roku 2003 jsou ještě tři bonusy.
9. Stars (Single) (3:32)
10. Don't Sing No More Sad Songs (3:46)
11. Fake Mexican Tourist Blues (4:38)
12. Stranger in Blue Suede Shoes [Early Mix *](3:19)
Mě neruší, dokonce mi ani nevadí, jak to někdy u nevhodně zařazených bonusů mívám. Zde je pouze zmíním, hodnotit je nebudu, protože jsou nad rámec původního LP z roku 1972. Jenom konstatuju, že já bych je (kromě č.12) zařadil mezi strany A a B původního řazení na LP, kam by vhodněji zapadly a nenarušily koncepci alba. Ale to už je na každém soudruhovi, jaký má vkus…