Petr Gratias - @ 12.05.2011 | #

Česká rockově orientovaná produkce druhé poloviny sedmdesátých nabrala druhý dech a zvolna se v prostředí totalitního režimu začaly objevovat zajímavá alba, na která se rázem zaměřila pozornost posluchačů. Vydávání těchto titulů zůstávalo stále problémem nejen kvůli nízkým lisovacím kapacitám, ale i cenzurním zásahům kulturně-politických dozorců, kteří úzkostlivě sledovali hudební, především textová pojetí jednotlivých projektů a často stačilo málo, aby bylo vydání alba zmařeno.

Kubík a Kulhánek chtěli implicitně navázat na legendární Flamengo, ale s novými ještě progresívnějšími ambicemi. Hudební pojetí tak brzy skupinu nasměrovalo ke zpívané variantě českého jazzrocku, který se v té době u nás těšil poměrně velkému zájmu, zejména náročnějších posluchačů. Semelka se spřátelil se známým textařem Pavlem Vrbou, který kompozice podepřel svými básnivými až abstraktními texty, což dodalo skladbám nový intelektuální rozměr. Díky této okolnosti Vrba zamotal hlavu kulturním ideologům, sledujícím obsah zpívaných písní a prakticky nic vážnějšího nestálo v cestě tomu, aby album mohlo být v r. 1977 nahráno ve studiu Smetanova divadla, a o rok později vydáno na labelu Panton pod názvem Zrnko písku.

CHÓR MINULÝCH NOHOU V PRUCHODU PASÁŽ je energická skladba s perfektně sehranou rytmikou. Kulhánkova baskytara se řadila (a dodnes řadí) k nejlépe zvládnutým v domácím prostředí. Prostřední část skladby získává ryze jazzový charakter díky Kocábovu elektrickému pianu a Kubíkovu altsaxofonu.

ZÁTIŠÍ PERONNÍCH LISTKU – baladicky pojatá skladba se Semelkovým rozpoutaným sípavým tenorem dodává písni věrohodnou polohu, stejně jako Kubíkova melancholická flétna, zatímco vnitřní instrumentální prostor v jazzrockovém duchu v muzikantky vypjaté podobě představuje zejména Pavlíčkovo famózní kytarové sólo na přitlumených strunách v duchu kytarového virtuoza Al DiMeoly, mírně i Carlose Santany, (což není výtka) a jen potvrzuje kytaristův mimořádný talent, který se v následujících letech měl ještě více rozvinout v jiných skupinách a souvislostech, a učinit z něho jednoho z nejlepších kytaristů osmdesátých let na československé hudební scéně. Subjektivně jedna z nejsilnějších skladeb na albu…

SEN O SNU - meditativní úvod ve spojení flétny, akustické kytary a melancholických kláves představuje pomalou skladbu s vroucným Semelkovým projevem a kreativním Kocábovým klavírním extempore. Nostalgickou atmosféru si snad ani nelze představit, snad jen pavlíčkovské perlení na akustickou kytaru jí dodává nápadnější oživení.

HORKÉ LETNÍ STMÍVÁNÍ – to přichází v další skladbě v podobě skvělých unison flétny a baskytary, jež v dalších postupech v polyrytmických figurách rozbíhá vpřed kompoziční postup. Podmanivou atmosféru přináší Kubíkův klarinet a harmonické nálady mírně v arabském duchu. Poté se rytmika rozběhne vpřed s větrem o závod, jíž sekunduje Pavlíčkova kytara a klávesové nástroje a konečně i Kubíkova flétna a skvěle modulované Kulhánkovy basové tóny, posléze kolorované clavinetem, až skladba dospěje do svého závěru.

MILENCI PŘED POLLOCKOVÝM OBRAZEM - poslední skladba přináší opět vzrušivý prvek demonstrovaný Semelkovým projevem, opřeným do motivací Vrbova textu, rytmické a náladotvorné proměny zde dostávají dostatečný prostor, aby dokázaly posluchače vtáhnout do niternosti celé kompozice. Vyzkoušený meditativní motiv dodává písni na tajemnosti. Následné zrychlení přináší instrumentální přesvědčivost, přecházející do rytmu funky a Trnavského rozpoutané bicí nástroje splývají s Kubíkovým improvizovaným sólem na altsaxofon se sršatými tóny, jež získávalo na koncertech ještě emocionálnější podobu, stejně jako Pavlíčkovy kytarové exhibice, přivádějící celou kolektivní souhru do finále…

Album Zrnko písku ve své době vzbudilo pozornost, což podporovaly živelně pojímané koncerty Bohemie, na kterých skupina dokazovala svoje muzikantské mistrovství a snahu poměrně rychle reagovat na západní hudební podněty symbolizované pojmy jako Weather Report, Return To Forever, Herbie Hanckock nebo Miles Davis. Kapela ovšem neměla dlouhé trvání. Lešek Semelka s jistým zklamáním pozoroval stále zesilující tendence k improvizovaným jazzrockovým plochám, což vyhovovalo Kubíkovi, Pavlíčkovi a Kulhánkovi, a tak na prahu léta 1977 ze skupiny odchází zpět do Blue Effectu. Bohemia nějaký čas fungovala jako instrumentální těleso a pak se cesty jednotlivých hudebníků rozešly různými směry, což koncem sedmdesátých let zapříčinil i odliv zájmu o jazzrockovou fúzi. V dalším vývoji hudby na domácí scéně se na album pozapomnělo, protože nebylo Pantonem v dalších letech dolisováváno a vkus rockových posluchačů – zejména mladší generace se stočil jiným směrem.
Pamětníci si museli počkat až do r. 2008, kdy Supraphon připravil vydání tohoto alba s remasterovaným zvukem (což skladbám hodně prospělo) a navíc doplnil Zrnko písku šesti bonusovými skladbami, které vznikaly v různých studiích během sedmdesátých let. Až na výjimku se jedná o nezpívané skladby, které měly singlový formát.
Ti, kteří si album zase po mnoha letech připomněli, si mohli vychutnat v podstatě kompletní nahranou hudbu skupiny pocházející z doby, kdy ještě bylo „nutné umět hrát“. Pokud se, vy mladší, vydáte cestou hledání a pátrání v historických albech minulosti, na tuto desku chtě nechtě narazíte. Ortodoxní rockery možná „zneklidní“ jazzové cítění, v němž elektrická kytara nehraje „první housle“. Instrumentalisté budou schopni posoudit muzikantské výkony a aranžmá, a snad i pohlížet na více než třicet let starý opus „shovívavějším“ pohledem….
Dávám čtyři hvězdičky (tu pátou jsem měl v záloze), ale dávám čtyři....

Petr Gratias @ 13.05.2011 11:07:05 | #
Ahoj PaloM, díky za uznání.
Co dodat k Leškovi Semelkovi. Když se objevil na československé hudební scéně, bylo to nadějné a vzrušivé, setkat se s podobným typem hlasu. V Cardinals se moc neprosadil. To že nahradil Vláďu Mišíka už v Modrém Efektu nebyla jeho ambice, ale snaha Radima Hladíka udělat v kapele změny. To je poměrně známá historie. Lešek Semelka nazpíval s Modrým Efektem výbornou skladbu Černý kříž, která ve své době neprošla sítem cenzury. Zachovala se její živá verze a vyšla na albu Síň slavy Blue Effect. Dramatický náboj měla i jeho skladba Klíště.
Odchod od Modrého Efektu v únoru 1975 a jeho návrat v létě 1977 byly provázeny střídavě s nadějemi a střídavě s obavami mezi rockovou obcí. Jak říká Hladík: "Lešek pořád šilhal po nějaký slávě a chtěl se dostat do popu a občas se mu to podařilo." Napsal pro Gotta Bloudím pasáží (Jsi prostě nejlepší a Šaty z šátků Gott už nechtěl a tak si to Semelka nazpíval sám). Dělal jsem (jak už jsem zmínil jinde) s Oldou Veselým knihu Černý racek a tam jsme o tohle téma zavadili. Olda jako jediný odmítl svůj hudební doprovod ve skladbě Šaty z šátků, protože byl ryzí rocker a nějaké popové kompromisy mu nešly pod kůži. Vzhledem k tomu, že skladba vyhrála Bratislavsko lyru, tak Semelka a manažer Mertlík triumfovali a přitlačili Hladíka, který kývl na to, aby Olda odešel z řad Modrého Efektu. Trochu ho to zaskočilo. Odmítl nabídku Marsyasu a Abraxasu na místo v kapele a vrátil se do Brna. Už měl věčného harcování dost... Tahle okolnost mě hodně dožrala. Navíc, když jsem zaregistroval, že dramaturgie přiřadila na CD verzi alba Svět Hledačů i Semelkovy singly hodně orientované na hitparádový pop, tak se moje dožrání znásobilo... Mezi Oldou a Semelkou se ale vztahy nakonec znormalizovaly a narovnaly a dnes jsou opět dobří přátelé. Mohl jsem to posoudit, když jsme měli křest naší knihy na Orlím hnízdě u Zlína a tam jsem měl možnost se se Semelkou osboně seznámit.
Je to příjemný a docela sympaticky obr, se kterým si bylo o čem povídat.
Ne všechno co nahrál a zazpíval vyhovuje mému vkusu, ale respektuji ho jako mimořádného zpěváka. Ostatně na albu Svět Hledačů se s Oldou krásně doplňují..... That is all.