Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 10.08.2011

Dialog s vesmírem….
Velmi diskutované téma, které vnímají příznivci česko-moravsko-slovenské rockové scény velmi citlivě – ať už v rozbouřených emocích, nebo v racionálních postojích.
Z mého subjektivního pohledu patří tento projekt mezi nejzajímavější československé rockové opusy naší historie obecně a myslím, že ho nelze jednoduše opominout, jako nějaký překonaný hudební tvar s ohledem na kostrbatý vývoj rockové hudby v naší zemi v dobách totalitního režimu.
V diskografii skupiny myslím, že album Barnodaj (1972) a Dialog s vesmírem (1980) patří z mého pohledu mezi jejich nejzdařilejší albové počiny, které jim zaručují osobitost a onu progresivní linii….

V ZAJETÍ POČÍTAČŮ ̶ tajemné kvákání wah wah pedálu a následné kytarové intro, které si pohrává s detaily a expresivním způsobem podmiňuje další rozpoutání hudebního tématu, do kterého vstoupil i synthesizer a přesné rytmické rytmické vrstvení basů a strojové rytmiky. Rocková údernost se zde snoubí s harmonickými vrstvami v pečlivých aranžérských postupech a návaznostech. Výtečná úvodní skladba, která vás závěrečnou katarzí vtáhne do tématu….

ZEMĚ 2555 – moravsky čistý a srozumitelný hlas Pavla Váněho zpívá výraznou melodickou linku, které ovšem stojí na hutných rytmických základech. Bicí Zdeňka Kluky udělaly velký pokrok od posledního albového projektu. Více údernosti, živelnosti a technicky důraznějších breaků. Harmonická prolínání témat nového sólového kytaristy Miloše Morávka a kytarových partů Pavla Váněho nachází melodickou nosnost a živelnost. Velký klávesový talent Karel Horký přináší do hudebního schématu více intelektualismu a technické suverenity

PÍSEŇ O JABLKU – nádherná balada. Výtečná melodická linka a harmonická struktura, která se krásně vejde do úst Pavla Váněho a kapela tak stvořila jeden z mála hitů, které za své kariéry nahráli, aniž by se o to cíleně zasazovala. Kytarové akordické rozklady a bublání elektrického piana doprovázejí zvukové efekty a velmi působivě zaznívá i sólo Zdeňka Kluky na zobcovou flétnu, který vystavěl výtečnou melodickou linku do hudebního základu. Hučení basů a šumění synthesizeru (připomínajícího mellotron) je jedinečným backgroundem, jenž dotvářejí i sázené tóny elektrické kytary v nostalgické meditační atmosféře. Další část skladby v instrumentálním duchu se nese v pojetí fusion music. Klukovy bicí nástroje výtečné basové modulace, které podporuje clavinet a Morávkovo vystavěné kytarové sólo se vyjadřuje na širší ploše a dává vyniknout jeho koncepční hře a jemně vypilovaným tónům, které se ovšem drží hutné páteřní rytmiky, která zde šlape v přesných obrazcích jako švýcarské hodinky. Jsme ovšem na Moravě a tak přetransformovaný jazzrock má přesto výrazné zpěvně melodické rysy bez nějakého samoúčelného exhibování. Téma ovšem přechází do další skladby…

ODLET – mocný, téměř wagnerovský sound zatěžkaný hutnou vrstvenou harmonií a opakujícím se schématem. Harmonické a rytmické proměny se zde dějí v rychlém sledu, než téma ovládne šlapavý rytmus a zastřený hlas Zdeňka Kluky vede sólo, kterému sekundují dobře seřízené doprovodné hlasy a na okamžil převezme roli zpěváka Pavel Váně svým měkkým hlasem a už Karel Horký moduluje synthesizerový sound v rychlým proměnách s gradující atmosférou. Divokou rytmickou jízdu doplňují roztodivné efekty, které ovládnou téma s atmosférou sci-fi až do astrálního přeznívání prostorem a do tématu se vrací zpět opět ono mocné úvodní téma. Patos je nepřeslechnutelný a před očima se nám odvíjí nepopsatelný obraz fantaskního snu zvukových impresí…

PLANETA HIERONYMA BOSCHE I – bloudivé tóny elektrických kytar vytvářejí zvláštní předobraz neklidu a strachu v podivných a nezřetelných konturách, šustění činelů a dusavé basy s bicími nástupy vnášejí tajemně znějící harmonie a neustáole čekáme na nějakou erupcí nebo explozi. Přichází ovšem šlapavý rytmický obraz s vypointovanými detaily rockových kreativit, s pěveckým podílem Pavla Váněho. Klukovy bubenické breaky s bytelnými Pelcovými basy mají jasnou rytmickou architekturu a ústrojné kytarové attacky za asistence clavinetu a bzučení synthesizerů v mezihře s dlouhými tóny mění zvukové barvy jako kaleidoidoskop…

PLANETA HIERONYMA BOSCHE II – synthesizerové kouzlení v téměř minimalistickém duchu a důrazný basový filtr a už zde máme agresivní rockové riffy, které se vám zavrtají do mozku. Neuvěřitelně stupidní zásah cenzury nedovolil aplikovat zpívanou část, kterou Progres na koncertech běžně zařazovali, zde jako poměrně nešťastná kompromisní varianta představuje zpívání nesmyslných samohlásek – ano, je to ten diskutovaný „Heroin“! Jeden z nejsilnějších zážitků na albu obecně. Kytarové sólo do skladby vystavěl Pavel Váně. Mistrovským způsobem – i když mu dýchá na záda tak trochu David Gilmour – vynikající ukázka syrového rocku ve spojení s artrockovými principy. Klukovy bicí nástroje jedou v úsporném, ale velmi přesném chodu s dravými Pelcovými basy a skladba nabírá stále větší gradaci za asistence upozaděných kláves. Váněovy kytarové tóny se tříští v prostoru a vrhají blyštivé světlo, které vás oslní…..

MUZEUM PLANETY ZEMĚ – opět klasická moravská melodika. Úvodní téma je velmi přehledné a melodicky čitelné. Rytmické proměny uprostřed skladby přinášejí více vzrušení a to nejen drsným Klukovým hlasem, ale hlubokým hlasovým fondem baskytaristy Pelce. Melodická kytarová linka se vina skladbou jako nekonečná nit a pod nim bublají tóny synthesizeru a clavinetu. Kresba kláves působí jako černé mračno prosvětlované sluncem, které proniká do zaprášených depozitářů…..

TISÍCE MÝCH OČÍ – artrockové klávesové vlny se proměňují v razantních nástupech během nichž vnímáme dynamické odstíny skladby a za mikrofonem je opět Pavel Pelc. Má hlas vypravěče a elektronické vibráto kytary a a tónové kouzlení společně s šustěním činelů a výrazných basových tónů doprovází zrychlované harmonické stupňování klávesových vrstev (Horký byl určitě fascinován Mahavishnu Orchestra). Melodická linka se ovšem najednou rozpadá, aby zde bylo opět ono podmanivé harmonizování a drásavé sólo elektrické kytary

HYMNA ROBOTŮ – závěrečná skladba popřeje prostor bubenickému experimentování Zdeňka Kluky, jehož zvuk bicích nástrojů je preparován elektronickými dozvuky. Důrazné basové modulace šlapou v sebejistých konturách, které tvoří páteř celé skladby. Elektronicky je preparován i lidský hlas v podivně tajemném šepotu ze kterého jde až strach. Zpívaný part patří Zdeňkovi Klukovi. Vyloženě rytmizovaná skladba. Synthesizery podivně mňoukají a vytvářejí dojem podzemního bublání v kanalizační stoce mezi kolonií potkanů…. Ve skutečnosti jseme ale v přísně sci-fi konceptu, kde strojový rytmus a hlas simuluje deklarovanou robotiku. Experimentální skladba mnoha odstínu zvukových a rytmických obrazců….




EP deska:

ROZHOVOR S CENTRÁLNÍM MOZKEM – kytarové nástupy, které se propojují se synthesizery a zběsilá rytmická jízda přesných bicích nástrojů se zemitými basy. Výrazné rytmické proměny vyžaduje zesílenou koncentraci na vnímání. Pokus o zhmotnění a zhudebnění science-fiction v mnoha úhlech pohledu. Přesto se do téhle kompozice dostane výraznější melodická linka. Vytváří ji zpívající Pavel Váně – je sám sobě nosným pěveckým základem: ani klávesy, ani kytary mu nezajišťují hudební základ. Jedou po vlastní ose stejně jako rytmický základ a přesto drží homogenním způsobem pohromadě

HONIČKA – syntéza artrocku a jazzrocku ve vzájemném ovlivňování, ale navzájem se nevytěsňují. Možná jedna z nejsložitějších nebo nejkomplikovanějších skladeb na albu. Instrumentální potenciál kapely drží vysokou úroveň a přesto zde emoce dostávají výrazný prostor k rozpoutání divokých hudebních obrazců. Opravdu velmi přesvědčivý hudební útvar!

VÝKŘIK V PROXIMA CENTAURI – majestátní téma varhan a synthesizerových vlnění asi přivolají ducha Pink Floyd (Wish You Were Here), ale nevnímám tento podíl v nějakém odsouzeníhodném pojetí. Kontemplativní zvukové obrazy doplní hlas Pavla Váněho, který se vznáší prostorem. V hlase je vroucnost a upřímnost (možná by bylo zapotřebí přidat více expresivního tlaku do sdělení), ale možná Pavel chtěl více vyjádřit pocit osamocenosti a nekonečnosti s lidskou bezradností, což lze vnímat jako zdařilý vklad.
Patetické nástupy klávesových vrstev ve stoupajících harmonických tvarech má charakter téměř symfonických obrazců. Výraz lidské nepatrnosti v astrálním nekonečnu byl naplněn…

PÍSEŇ O JABLKU (editovaná verze) – vynikající skladba byla natočena ještě v alternativní verzi, v níž byla zkrácena stopáž písně určené pro EP desku. Vznikla tak další podoba písně, která mohla mít formát určený pro vysílání v rádiu. Netvrdím, že v rádiích nebyla nikdy hrána, ale v tehdejší popové produkci pravděpodobně byla válcována diskotékovými hity své doby….

Část singlu:
ROENTGEN 19.30 – tak tuhle skladbu si pamatují všichni jako instrumentální skladbu, která posloužila v televizním pořadu TKM. Nikdo nevěděl kdo skladbu hraje ale její šlapavá jazzrockově vibrující poloha se nedala přeslechnout a tak posloucháme nejen svižné kytarové party, ale i synthesizerové linky doplněné clavinetem a úderně znějící rytmickou složkou

PLANETA HIERONYMA BOSCHE II byla na CD verzi doplněna až po změně politických poměrů v zemi a tak jsme si mohli vychutnat syrový hlas Zdeňka Kluky, který je stejně řeřavý jako cirkulační pila a jeho záhrobní výkřik ještě dnes nahání při poslechu hrůzu…. Došlo zde k opravdovému absurdu první kategorie. Zatímco Progres 2 skladbu koncipovali jako hrůzný odsudek drogového nebezpečí, komunistická cenzura si tento záměr upravila po svém a nabyla dojmu, že se jedná o propagaci drog (!!??)
Lidská omezenost a stupidita neměly jak vidno žádné meze a mantinely….

Myslím, že projekt měl být vydán jako dvojalbum, umělecky to Dialog s vesmírem poškozovalo, ale zase na druhé straně tak vzrůstal kolem tohoto projektu zvláštní kult, který mu už nikdo nevezme.
Občas mě napadá, že mohl být pro ještě výraznější posílení vokální stránky být ke spolupráci přizván smíšený pěvecký sbor, který by ještě více zvýraznil harmonický podíl, anebo pražský Ca K Vocal (náklady na výrobu alba by to ale ještě více zatěžkalo)…
V komplexním slova smyslu si myslím, že na albu nelze nalézt nějaké dramatické trhliny a podkopané pilíře, na kterém celý koncept naší první rockové opery stojí. Vystudovaný muzikolog hudební vědy by samozřejmě našel důvod k výhradám, já ale vnímám Dialog s vesmírem jako první odvážný hudební projekt, který vznikal za nelehkých podmínek s vírou v prosazení, ale s řadou nejistot, zda oficiální schvalovací instance dají albu zelenou. Musel to být dost stresující proces nejen pro členy kapely, ale i celý realizační tým zvukařů a výtvarníků v pozadí, bez nichž by tento projekt nespatřil světlo světa ve výsledném tvaru. Zároveň mohu prohlásit, že jsem byl hrdý nato, že i u nás jsme byli u nás schopni vytvořit moravský derivát artrockového pojetí, který nám také mj. suploval zahraniční skupiny, o kterých jsme byli přesvědčeni, že nikdy naživo neuvidíme…
Asi jsem si během těch dlouhých let vypěstoval smysl poslouchat odděleně zahraniční i domácí hudbu (soukromě v ní hledat paralely a odlišnosti), ale nijak mě to nebránilo v tom hudbu vnímat a akceptovat. Navíc u některých alb jsem dokázal čistě subjektivně vypozorovat vnitřní vibrace, ale u některých se ty vibrace nedostavily.
Tento progresovský počin patří v každém případě do prvního ze jmenovaných případů.
Proto můj respekt k albu je i po více než třiceti letech stále velký a je pro mě legitimním důvodem, abych albu udělil plný počet hvězdiček – tedy pět.