Reakce na recenzi:

Kristýna - @ 08.06.2014

„Dialog s vesmírem“ brněnských Progres 2 považuji za jedno z nejzásadnějších hudebních děl tuzemské (nejen) normalizační produkce. Brněnští na tomto albu dokázali obhájit své místo na pomyslném vrcholu zdejší scény a zároveň posunuli art rock do úplně jiných rovin; do rovin, které nebyly do té doby plně prozkoumány. Hudba na této desce neztratila ani po více než třiceti letech nic ze svého kouzla a koncept se zdá být aktuálnější než kdy dříve...

Téma odcizení a následné odproštění se od civilizace, jak ji známe my, zafungovalo perfektně a „Dialog s vesmírem“ tak dostal naprosto ojedinělou sugestivní tvář. Album má tendence posluchače pohltit a vtáhnout do příběhu, což byl jistě původní záměr – a zde se tedy dá považovat za úspěšně naplněný. Už jen kvůli délce materiálu, který byl zúžen na jednu regulérní LP desku, se do finální podoby nedostalo žádné hluché či bezúčelné místo. Možná i proto je lepší nakonec rozhodnutí vydavatelství Panton nevydat dvojalbum považovat za správné, ač na konci let sedmdesátých musel být tento kompromis pro kapelu minimálně nepříjemný.
Na studiové verzi desky figuruje pětice muzikantů, která odvedla vynikající práci na úrovni skladatelské, aranžérské i interpretační. Všechny skladby jsou patřičně vyšperkovány a dovedeny takřka k dokonalosti, která byla u nás opět v postatě ojedinělou záležitostí. Málokterá kapela pracovala s takovým pracovním nasazením, jehož výsledkem byla precizní a ve všech směrech promyšlená nahrávka. Na „Dialogu“ nebylo místo pro chyby a na výsledku je to skutečně znát.

Už úvodní „V zajetí počítačů“ hodnotím jako jeden z nejsilnějších momentů na desce, a to zejména díky neobvyklé aranžérské propracovanosti, kdy do sebe vše perfektně zapadá – zkuste se pozorně zaposlouchat a zaměřit se na souhru melodických a rytmických nástrojů, zejména pak na baskytaru a kytaru, které si vzájemně „odpovídají“. Na skladbu volně navazuje „Země 2555“ s jednou z vůbec nejsilnějších melodických linek, jaké kdy Brněnští vytvořili. Do nahrávky se jim také podařilo vkusně napasovat Micromoog a v neposlední řadě i vynikající text Oskara Mana.
Za absolutní vrchol desky však nelze považovat nic jiného než podmanivou „Píseň o jablku“, již dominuje typický, sladce zabarvený hlas Pavla Váněho. Skladbu předěluje nádherné sólo na zobcovou flétnu, které nahrál sám mistr Klukla. Právě na této skladbě je vůbec nejvíce znát kapelní zanícenost a touha vše dotáhnout k naprosté dokonalosti. Práce kytar i časté syntetizérové vsuvky, které skladbu výrazně obohacují, dokáží i po letech znovu a zase uhranout.
Syntezátorů naplno využívá i následující „Odlet“, o kterém bych se nezdráhala vyjádřit jako o patetickém slepenci, který ač má mnoho skvělých momentů, jako celek na mě nepůsobí příliš dobře. Je to však spíše ona výjimka potvrzující pravidlo.

Co na druhou stranu hodnotím velmi kladně, je fakt, že na desce není žádný element, který by byl po celou dobu vyloženě dominantní. Kytary, baskytara, syntezátory i bicí nástroje jsou v naprosté rovnováze, v dokonalé symbióze, čehož se kapele podařilo dosáhnout i na dalším albu „Třetí kniha džunglí“. Zde je však tento fakt ještě podporován čirým nadšením, který je ze skupiny cítit při každém jednom tónu.
Ať už jde o kontroverzi spojenou se skladbou „Planeta Hieronyma Bosche II“ či o další legendární záseky na desce, není sporu o tom, že se jedná o materiál natolik hudebně i textově silný, že si zaslouží být stavěn na čestné místo i mezi tak výtečné věci jako „Kuře v hodinkách“ nebo „Svět hledačů“. Progres 2, ač nikdy nebyl přímo artrockovou kapelou, výrazně posunul hranice československého bigbítu, čímž je význam jeho odkazu nezpochybnitelný.

Právem tato deska dosud nebyla zapomenuta a stále se těší zasloužené pozornosti minimálně těch lidí, kteří stále rádi objevují klenoty, jež přineslo minulé století. Ostatně jak napsal Oskar Man, hlavní hrdina žije v každém z nás od osmasedmdesátého roku až dodnes. Copak vy nemáte občas chuť jednoduše zmizet z každodenní pozemské rutiny?