Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 21.06.2012

Jeff Beck – jak už jsem myslím zdůrazňoval na jiném místě – je pro mě stále kytarový novátor a jeden z nejvýznamnějších hráčů elektrické kytary světové hudební historie. Pokud má v mých očích takovou nálepku, tak je celkem pochopitelné, že vnímání jeho hudby a jeho alb, je sledováno patřičně zesílenou pozorností a tak, když se to album objevilo, tak zákonitě přitáhlo moji pozornost…. Už samotný obal alba se mi jeví jako velmi silný výtvarný magnet, který je jakýmsi předobrazem hudebního vnímání.
Loni v létě jsem navštívil koncert Jeffa Becka v Praze a ten rozhodující impuls si album pořídit padl právě po koncertě, který na mě hluboce zapůsobil a protože Beckova prezentace byla z části i představením jeho nového projektu, tak jsem logicky očekával, že hektolitry energie a majestátní sound, který koncert provázely se na albu Emotion And Commotion promítnou….
Autorsky je zastoupen Beck na albu pouze ve dvou skladbách, to ale zase s ohledem na jeho minulost až tak velké překvapení pro mě není, překvapen jsem ale byl v každém případě…

CORPUS CHRISTI CAROL – tklivý kytarový tón pluje prostorem v zasmušilém vyznění a z pozadí přicházejí smyčce, které podmiňují meditativní pohled na melancholické téma, které si kytarový virtuos vypůjčil od anglického skladatele Benjamina Brittena. Zvuk smyčců má v sobě operní ortelnost a napětí, když tu pojednou zcela nečekaně se plynule navazuje na zcela odlišné téma….

HAMMERHEAD – wah wah pedal v kytarovém pojetí jako od Jimiho Hendrixe, kterého Beck vždycky obdivoval a pak jakoby se země zachvěla. Mocný dynamický nápor smyčců a synthesizerů doslova rozhrne prostor. Musím konstatovat, že aranžér Pete Murray zde dělá velký kus práce. Moderně zaranžoval smyčce do rockového podhoubí, které vnímám jako attack dravce na svou kořist. Na baskytaru zde hraje půvabná Tal Wilkenfeld, která mě dostala už na jeho DVD, na bicí Alessia Mattalia a na klávesy důležitý spolutvůrce Beckova úspěchu (z koncertu) Jason Rebello. Beckovy kytarové party mají syrový, přesto ohebný tón, který se výtečně poslouchá…..

NEVER ALONE – na percussion otevírá skladbu Luis Jardim a za bicími sedí vynikající Vinnie Colaiuta. Jak skladbu vnímat? Samozřejmě je výtečně zahraná a zaranžovaná, ale připadá mi poněkud podbízivě napudrovaná. Ten prostorový tón se už nosil v osmdesátých letech a klouzavé Beckovy tóny plují nad smyčci jako neviditelné lodi. Náladotvorné, ale třebaže jsme v zajímavých harmoniích, přesto mám pocit nějaké nedovařeností a Jason Rebello pracuje se smyčci a synthesizery jako Trevor Horn a Geoff Downes a je tady hodně patosu. Beck se v určitých okamžicích přibližuje k Santanovi. Nemyslíim, že tahle skladba by mě nějak porazila. Znám od mistra lepší opusy….

OVER THE RAINBOW – smyčce a synthesizery znějí jako z filmové hudby, soundtrack z nějakého procítěného filmu o ztracené nebo nenaplněné lásce, což Beck podmiňuje svou kytarovou studií a já vidím Audrey Hepburnovou, jak stojí za záclonou a hledí z okna a z očí je tečou proudy slz, protože její láska se proměnila v nicotu. Velké téma s velkými ambicemi oslovit širší proud posluchačů, ale nejsem si jist, jestli tuhle skladbu přijmou Beckovi ortodoxní posluchači…..

I PUT A SPELL ON YOU – bluesman Sreamin Jay Hawkins tuhle skladbu napsal před m,noha lety a oslovovala v šedesátých letech kdekoho, včetně Stevie Winwooda, nebo u nás třeba Matadors. Máme tu ale zpěv a ten prezentuje výtečná Joss Stone s jejím dravým vokálním podílem. Rhythm and blues moderního ražení. Beck podmanivé zpěvačce poskytuje patřičný prostor, ale v mezihře popustí uzdu svému kytarovému výrazu. Dlouhé tóny jsou výtečně modulované a společně se sekanou rytmikou se dobře doplňují, aůle ta přítomnost smyčcové orchestrace začíná být vtíravá a nejsem si jist, jestli je to dobře, že je vnímám v každé skladbě. Na baskytaru je zde výborný Pino Palladino a na bicí Clive Deamer. Možná se mohl formát skladby více rozvinout, hudební základ je výtečný, ale bluesový standard promísený se smyčci mi do sebe příliš nezapadá, i když zde byla cílená snaha vzít z originálu jenom to podstatné a pak s ním naložit zcela jinak…..

SERENE – vsadilo se na melancholicky meditativní tón, prozatím je zde dravost a důraznost poněkud v opozici. Začátek zní jako relaxační hudba, včetně mručivého nekonečného tónu tibetských mnichů (?) a pak už je tady Colaiuta s funkově pumpujícími bicími a lehce modulujícími tóny Tal Wilkenfeldové. Programování v hudbě je trend, které se nese v Beckově produkci od osmdesátých let a jak vidno, ani zde se v jedině skladbě tohoto modelu nehodlá zbavit. Baskytara je ovšem perfektní a Beck kouzlí se svou kytarou v širších barevných spektrálních odstínech, jenom ty neodbytné smyčce a uhlazené pozadí mě připadají nadbytečné. Vokalistka je tentokrát Olivia Safe. Beck si s tóny hraje a šamansky s nimi kouzlí. Neoslňuje nějakými závratnými technikami, nebo eskapádami tříštících se tónů. V něčem se skladba připodobňuje k Santanovu albu Blues For Salvador. Rozjímavé a dynamicky odstíněné….

LILAC WINE – máme tady třetí vokalistku – tentokrát Imeldu May. Mám velmi procítěný vokál poučený jazzem – jak vidno orchestrace a programování s všudypřítomnými smyčci nás asi do konce alba neopustí. Smutné, až pateticky úzkostné a směrování opět k nějakému soundtracku, přestože jsem čekal nějaký funk nebo jazz. Kompozice je až moc rozestřená prostorem a nezní mi tak úplně přesvědčivě. Zaznamenávám pocity, jakoby zněla jedna velká dlouhá skladba, kterou od sebe hudební aranžér rafinovaně odsekal. Beckovy kytarové tóny jsou mazlivě vynalézavé, ale jakoby se bály přitlačit a více razantněji rozběhnout svoje eskapády do prostoru.

NESSUN DORMA – do alba kytarového věrozvěsta tentokrát vstupuje italský klasik Giacomo Puccini Tohle už je pokus o klasickou hudbu s přítomností elektrické kytary. Rockeři budou rozpačití, jazzmani neukojení a milovníci vážné hudby rozladěni, že do velkého smyčcového tématu vstupuje „ten protivný zvuk elektrické kytary“, který sem nepatří. Pro koho vlastně tahle skladba vznikla? Závěr už vykazuje opravdu patos jako hrom…. Klasický model hollywoodského velkého hudebního tématu.

THERE´S NO OTHER ME – konečně přichází na album nějaké vzrušení. Má onen funkový základ, ale další pojetí je rytmizovaný easy listening jazz. Colaiuta a Wilkenfeldová dobře šlapou jako sehraný tandem a v refrénu se začnou čerti ženit. Jako výbuch sopky působí nástup instrumentace a expresivní vokál Joss Stone a Beck hledá nové vyjadřovací schopnosti prostřednictvím ohýbaných tónů. Povedená skladba, kterou jsem si vnitřně „vytoužil“ a Joss Stone je třeba pochválit – Beck je sice v obraze ale spíše v roli „doprovazeče.“ V závěru opět dochází k eruptivnímu štěpení, ale je zde už opět konec skladby….

ELEGY FOR DUNKIRK – přemýšlím jak vnímat poslední skladbu. Napsal ji Dario Marianelli. Opět je v ní tklivost, smutek a potlačovaný nářek. Mám-li se přidržet historie druhé světové války – je tahle skladba elegií za Dunkirk, kde v r. 1940 byl britský vojenský kontingent postupující německou armádou doslova natlačen do moře a spontánní záchrana Britů se konala na připlouvajících lodích, které zachraňovaly tonoucí vojáky a civilisty. Francouzský přístav byl zničen a bylo zde prolitou mnoho krve a německý šovinismus hystericky posilovaný Hitlerem si mohl zapsat další vítězství. Tomu smutku a tklivé nostalgii tím pádem nejde nerozumět a nejde se do nich nevklínit, asi jako při ponuré skladbě Warszava. Tady se mi zdá celkové aranžmá zcela legitimní, bohužel mám pocit, že tohle téma jenom doplňuje většinové aranžmá podobně laděných skladeb….

Jak se k albu postavit? Samozřejmě jsem překvapen, ale nejsem si úplně stoprocentně jist, jestli mile, nebo nemile. Okázalý sound a spousta hudebních tapet, málo dravého muzikantství s kytarovými nálety a výbušnou rytmikou, třebaže excelentní hráči na albu nechybějí. Pořád si nejsem jist, jaké publikum mělo být tímto albem osloveno. Asi to bude otázka, na kterou nenajdu adekvátní odpověď. Hudební výkony jsou brilantní, ale komplexní vyznění alba není podle mého gusta – nebo pojednáno tak, abych zde jednoznačně mohl být fascinován dalším Beckovým opusem. Zda je to otázka sentimentu před sedmdesátkou, nedostatek vlastních autorských nápadů, anebo opravdu umělecký „záměr“ ? – opravdu nevím.
Na druhé straně je to Jeff Beck a zdráhám se razantně ubírat hvězdičky, protože úctu k jeho jménu v sobě nosím a tak jsem na vážkách někde mezi třemi až čtyřmi hvězdičkami.
Jestli nám ovšem, Jeffe, za dva roku nabídneš něco podobného, tak už půjdu opravdu do dolního podlaží……
Pořád vzpomínám na melancholickou skladbu Love Is Green z r. 1976 na albu Wired….. (pamatuješ, Jeffe?) tohle je po téměř pětatřiceti letech její prodloužený rozmáchle patetický derivát….. Vrať nám zpátky více blues, jazzrocku a hardrocku, co říkáš?