Beck, Jeff - Emotion & commotion (2010)

Jeff Beck – jak už jsem myslím zdůrazňoval na jiném místě – je pro mě stále kytarový novátor a jeden z nejvýznamnějších hráčů elektrické kytary světové hudební historie. Pokud má v mých očích takovou nálepku, tak je celkem pochopitelné, že vnímání jeho hudby a jeho alb, je sledováno patřičně zesílenou pozorností a tak, když se to album objevilo, tak zákonitě přitáhlo moji pozornost…. Už samotný obal alba se mi jeví jako velmi silný výtvarný magnet, který je jakýmsi předobrazem hudebního vnímání.
Loni v létě jsem navštívil koncert Jeffa Becka v Praze a ten rozhodující impuls si album pořídit padl právě po koncertě, který na mě hluboce zapůsobil a protože Beckova prezentace byla z části i představením jeho nového projektu, tak jsem logicky očekával, že hektolitry energie a majestátní sound, který koncert provázely se na albu Emotion And Commotion promítnou….
Autorsky je zastoupen Beck na albu pouze ve dvou skladbách, to ale zase s ohledem na jeho minulost až tak velké překvapení pro mě není, překvapen jsem ale byl v každém případě…

CORPUS CHRISTI CAROL – tklivý kytarový tón pluje prostorem v zasmušilém vyznění a z pozadí přicházejí smyčce, které podmiňují meditativní pohled na melancholické téma, které si kytarový virtuos vypůjčil od anglického skladatele Benjamina Brittena. Zvuk smyčců má v sobě operní ortelnost a napětí, když tu pojednou zcela nečekaně se plynule navazuje na zcela odlišné téma….

HAMMERHEAD – wah wah pedal v kytarovém pojetí jako od Jimiho Hendrixe, kterého Beck vždycky obdivoval a pak jakoby se země zachvěla. Mocný dynamický nápor smyčců a synthesizerů doslova rozhrne prostor. Musím konstatovat, že aranžér Pete Murray zde dělá velký kus práce. Moderně zaranžoval smyčce do rockového podhoubí, které vnímám jako attack dravce na svou kořist. Na baskytaru zde hraje půvabná Tal Wilkenfeld, která mě dostala už na jeho DVD, na bicí Alessia Mattalia a na klávesy důležitý spolutvůrce Beckova úspěchu (z koncertu) Jason Rebello. Beckovy kytarové party mají syrový, přesto ohebný tón, který se výtečně poslouchá…..

NEVER ALONE – na percussion otevírá skladbu Luis Jardim a za bicími sedí vynikající Vinnie Colaiuta. Jak skladbu vnímat? Samozřejmě je výtečně zahraná a zaranžovaná, ale připadá mi poněkud podbízivě napudrovaná. Ten prostorový tón se už nosil v osmdesátých letech a klouzavé Beckovy tóny plují nad smyčci jako neviditelné lodi. Náladotvorné, ale třebaže jsme v zajímavých harmoniích, přesto mám pocit nějaké nedovařeností a Jason Rebello pracuje se smyčci a synthesizery jako Trevor Horn a Geoff Downes a je tady hodně patosu. Beck se v určitých okamžicích přibližuje k Santanovi. Nemyslíim, že tahle skladba by mě nějak porazila. Znám od mistra lepší opusy….

OVER THE RAINBOW – smyčce a synthesizery znějí jako z filmové hudby, soundtrack z nějakého procítěného filmu o ztracené nebo nenaplněné lásce, což Beck podmiňuje svou kytarovou studií a já vidím Audrey Hepburnovou, jak stojí za záclonou a hledí z okna a z očí je tečou proudy slz, protože její láska se proměnila v nicotu. Velké téma s velkými ambicemi oslovit širší proud posluchačů, ale nejsem si jist, jestli tuhle skladbu přijmou Beckovi ortodoxní posluchači…..

I PUT A SPELL ON YOU – bluesman Sreamin Jay Hawkins tuhle skladbu napsal před m,noha lety a oslovovala v šedesátých letech kdekoho, včetně Stevie Winwooda, nebo u nás třeba Matadors. Máme tu ale zpěv a ten prezentuje výtečná Joss Stone s jejím dravým vokálním podílem. Rhythm and blues moderního ražení. Beck podmanivé zpěvačce poskytuje patřičný prostor, ale v mezihře popustí uzdu svému kytarovému výrazu. Dlouhé tóny jsou výtečně modulované a společně se sekanou rytmikou se dobře doplňují, aůle ta přítomnost smyčcové orchestrace začíná být vtíravá a nejsem si jist, jestli je to dobře, že je vnímám v každé skladbě. Na baskytaru je zde výborný Pino Palladino a na bicí Clive Deamer. Možná se mohl formát skladby více rozvinout, hudební základ je výtečný, ale bluesový standard promísený se smyčci mi do sebe příliš nezapadá, i když zde byla cílená snaha vzít z originálu jenom to podstatné a pak s ním naložit zcela jinak…..

SERENE – vsadilo se na melancholicky meditativní tón, prozatím je zde dravost a důraznost poněkud v opozici. Začátek zní jako relaxační hudba, včetně mručivého nekonečného tónu tibetských mnichů (?) a pak už je tady Colaiuta s funkově pumpujícími bicími a lehce modulujícími tóny Tal Wilkenfeldové. Programování v hudbě je trend, které se nese v Beckově produkci od osmdesátých let a jak vidno, ani zde se v jedině skladbě tohoto modelu nehodlá zbavit. Baskytara je ovšem perfektní a Beck kouzlí se svou kytarou v širších barevných spektrálních odstínech, jenom ty neodbytné smyčce a uhlazené pozadí mě připadají nadbytečné. Vokalistka je tentokrát Olivia Safe. Beck si s tóny hraje a šamansky s nimi kouzlí. Neoslňuje nějakými závratnými technikami, nebo eskapádami tříštících se tónů. V něčem se skladba připodobňuje k Santanovu albu Blues For Salvador. Rozjímavé a dynamicky odstíněné….

LILAC WINE – máme tady třetí vokalistku – tentokrát Imeldu May. Mám velmi procítěný vokál poučený jazzem – jak vidno orchestrace a programování s všudypřítomnými smyčci nás asi do konce alba neopustí. Smutné, až pateticky úzkostné a směrování opět k nějakému soundtracku, přestože jsem čekal nějaký funk nebo jazz. Kompozice je až moc rozestřená prostorem a nezní mi tak úplně přesvědčivě. Zaznamenávám pocity, jakoby zněla jedna velká dlouhá skladba, kterou od sebe hudební aranžér rafinovaně odsekal. Beckovy kytarové tóny jsou mazlivě vynalézavé, ale jakoby se bály přitlačit a více razantněji rozběhnout svoje eskapády do prostoru.

NESSUN DORMA – do alba kytarového věrozvěsta tentokrát vstupuje italský klasik Giacomo Puccini Tohle už je pokus o klasickou hudbu s přítomností elektrické kytary. Rockeři budou rozpačití, jazzmani neukojení a milovníci vážné hudby rozladěni, že do velkého smyčcového tématu vstupuje „ten protivný zvuk elektrické kytary“, který sem nepatří. Pro koho vlastně tahle skladba vznikla? Závěr už vykazuje opravdu patos jako hrom…. Klasický model hollywoodského velkého hudebního tématu.

THERE´S NO OTHER ME – konečně přichází na album nějaké vzrušení. Má onen funkový základ, ale další pojetí je rytmizovaný easy listening jazz. Colaiuta a Wilkenfeldová dobře šlapou jako sehraný tandem a v refrénu se začnou čerti ženit. Jako výbuch sopky působí nástup instrumentace a expresivní vokál Joss Stone a Beck hledá nové vyjadřovací schopnosti prostřednictvím ohýbaných tónů. Povedená skladba, kterou jsem si vnitřně „vytoužil“ a Joss Stone je třeba pochválit – Beck je sice v obraze ale spíše v roli „doprovazeče.“ V závěru opět dochází k eruptivnímu štěpení, ale je zde už opět konec skladby….

ELEGY FOR DUNKIRK – přemýšlím jak vnímat poslední skladbu. Napsal ji Dario Marianelli. Opět je v ní tklivost, smutek a potlačovaný nářek. Mám-li se přidržet historie druhé světové války – je tahle skladba elegií za Dunkirk, kde v r. 1940 byl britský vojenský kontingent postupující německou armádou doslova natlačen do moře a spontánní záchrana Britů se konala na připlouvajících lodích, které zachraňovaly tonoucí vojáky a civilisty. Francouzský přístav byl zničen a bylo zde prolitou mnoho krve a německý šovinismus hystericky posilovaný Hitlerem si mohl zapsat další vítězství. Tomu smutku a tklivé nostalgii tím pádem nejde nerozumět a nejde se do nich nevklínit, asi jako při ponuré skladbě Warszava. Tady se mi zdá celkové aranžmá zcela legitimní, bohužel mám pocit, že tohle téma jenom doplňuje většinové aranžmá podobně laděných skladeb….

Jak se k albu postavit? Samozřejmě jsem překvapen, ale nejsem si úplně stoprocentně jist, jestli mile, nebo nemile. Okázalý sound a spousta hudebních tapet, málo dravého muzikantství s kytarovými nálety a výbušnou rytmikou, třebaže excelentní hráči na albu nechybějí. Pořád si nejsem jist, jaké publikum mělo být tímto albem osloveno. Asi to bude otázka, na kterou nenajdu adekvátní odpověď. Hudební výkony jsou brilantní, ale komplexní vyznění alba není podle mého gusta – nebo pojednáno tak, abych zde jednoznačně mohl být fascinován dalším Beckovým opusem. Zda je to otázka sentimentu před sedmdesátkou, nedostatek vlastních autorských nápadů, anebo opravdu umělecký „záměr“ ? – opravdu nevím.
Na druhé straně je to Jeff Beck a zdráhám se razantně ubírat hvězdičky, protože úctu k jeho jménu v sobě nosím a tak jsem na vážkách někde mezi třemi až čtyřmi hvězdičkami.
Jestli nám ovšem, Jeffe, za dva roku nabídneš něco podobného, tak už půjdu opravdu do dolního podlaží……
Pořád vzpomínám na melancholickou skladbu Love Is Green z r. 1976 na albu Wired….. (pamatuješ, Jeffe?) tohle je po téměř pětatřiceti letech její prodloužený rozmáchle patetický derivát….. Vrať nám zpátky více blues, jazzrocku a hardrocku, co říkáš?



reagovat

PaloM @ 25.06.2012 05:54:03
Ahoj Petr, po dovolenke ma zaujala tvoja recenzia, je to poctivá otvorená úvaha nad dielom tvojho obľúbenca. A tu je to úskalie všeobecne nás všetkých, že k takým hudobným formátom ako je napr. J.Beck sme nekritickí. Už sme sa stretli v diskusii u kneekalovej recenzie. Ty si pohrozil, že pri ďalšom albume už by si nebol tak zhovievavý. No, stále si myslím, že toto je zbytočná nahrávka a vôbec nerozmýšľam, aké boli pohnútky ísť s týmto materiálom do štúdia. Najviac si cením tvoj záver a otvorenosť úvahy, čo je na pôde Progboardu riskantné :-)

Petr Gratias @ 26.06.2012 15:31:40
Ahoj PaloM....
zdravím Tě po návratu z dovolené.
Souhlasím s úvahami nad Jeffem Beckem.
Mám pocit, že kytarovému virtuosovi dochází autorský přísun nových skladatelských nápadů a tak to "dohání" famózní hrou a nechává za sebe komponovat jiné, případně si vypůjčuje klasiky.
Co bychom také mohli čekat na prahu sedmdeesátky, že?
Přesto trvám na svém, že vidět hrát Becka naživo je velký zážitek a asi bych se kvůli němu vypravil někam dál (u nás) od svého bydliště, protože pozorovat jeho hru a naslouchat jeho zvukovým modulacím spolëčně v výborně seřízenou kapelou je težko přenosný zážitek.
Díky a zdravím!

Petr_70 @ 21.09.2012 07:39:39
Tak nevím... třebaže album nevlastním, a tedy nemohu kvalitu desky hodnotit (musím rychle napravit!), je zajímavé, že v druhém čísle časopisu Crossroads byl rozsáhlý profil a hlavním tématem čísla Jeff Beck, Ondřej Konrád hodnotil tohle album jako jeho možná životní dílo.
Což je v docela zásadním rozporu s poněkud "vlažnými" recenzemi alba zde...

btw: toto číslo časopisu, resp. první dvě je možno zdarma stáhnout na adrese >> odkaz (pro případné zájemce).

Nebudu zastírat, že Jeff Beck patří mezi moje nejoslavovanější kytaristy. Jeho styl zůstává i po těch desítkách let stále novátorský a nikdy jsem u něj neměl pocit, že by začal vykrádat sebe sama či tak nějak zahníval v rybníku světové hudební scény. Očekávání jeho nové desky (po dlouhých sedmi letech) tudíž bylo velmi značné.

Ovšem, kdo čekal industriální řezničinu ve stylu předchozích tří desek, tak byl asi hořce zklamán. Beck se totiž rozhodl, že přestane na svoji kytaru páchat industriální genocidium a vrhl se na poněkud konvenčnější tvorbu. A aby tuto přeměnu zcela dokonal, tak omezil své vlastní skladby na minimum.

Náplní desky Emotion and Commotion tak jsou především songy převzaté z opravdu širokého spektra stylů. Snivá kytara tak spojuje staroanglickou koledu Corpsu Christi Carol, Pucciniho árii Nessum Dorma či bluesovou klasiku I Put a Spell On You. Zdánlivě zcela nesouvisející materiál se na Beckově desce prolíná zcela přirozeně.

Co je však pozoruhodné je proměna Beckova stylu. Z neurvalého násilníka, který se z nebohého nástroje pravidelně snažil svojí tremolo pákou znásilnit tón co to dalo, se z ničeho nic (jo, 7 let je 7 let) stává rozněženelý procítěný vypravěč. A vykládá jednu hezkou melodickou linku za druhou.

Tahle deska dost možná vůbec nebude pro klasické Beckovy fanoušky, z jeho poslední diskografie se totiž poměrně zásadně vyjímá. Beck je ale hodně silný v kramflecích a víc co chce hrát. Nejedná se o žádnou křeč či vyhasnutí dávného bouřliváka. Přiznám se, že to co mi prvně přišlo jako neuvěřitelná nuda mne časem čím dál více bavilo.

Deska ale má svá hluchá místa, to nepochybně. Obzvláště Over the Rainbow mám cuky s chutí přeskočit a Elegy For Dunkirk je patetická až hanba. Tam už je té rozvleklosti a procítěnosti i na můj vkus až příliš. Naopak Beck naprosto září v kolaboraci s Joss Stone. Jak I Put a Spell On You, ale především našláplá There's No Other Time chytají ten správný švih. Blahem chrochtnu i u Never Alone s atomosférickou křišťálovou čistotou (Mike Oldfield by z této skladby měl rozhodně radost). Ale co zde dělá Hammerhead je mi trochu záhadou? To je nějaký zapomenutý kus z předchozích desek? Je to super song, dělá album bohatší, ale věřím, že pro mnoho posluchačů, kteří chtějí vysloveně večerní desku tu bude setsakra rušivý. Ale jako singl je to super vypalovačka.

Emmotion and Commotion není deska, která by vás zvedala ze židle a přinášela myšlenku na aplikace rozbrušovačky vůči konferenčímu stolku, naopak, ukazuje zcela jinou stránku tohoto skvělého kytaristy. Nečekejte převratné dílo, Beck jenom natočil klidnější desku a nechal svoji kytaru aspoň trochu dýchat přirozeně. Těžko mu to vyčítat, zcela typicky se opět posunul někam dál když už cítil, že se v jedné louži vymáchal až až. A je to koneckonců Jeff Beck, tak co jste čekali?

Jeffe bude to za 60% je to sice nejslabší deska od prapodivné Crazy Legs z roku 1993, ale žádný vyslovně průšvih to tedy není
reagovat

vmagistr @ 01.12.2011 20:46:50
Tvorbu Jeffa Becka teprve postupně objevuji, rané sólové období s Jeff Beck Group jsem si už docela oblíbil. Emotion & commotion jsem ještě neslyšel, ale asi se brzy nechám zlákat a poslechnu si, jak zní mistr po více než 40 letech.

Jinak jsem moc rád, že jsi sem na Progboard zase něčím přispěl - Tvoje recenze jsem vždy četl velice rád, protože jsem se z nich jednak vždy něco zajímavého dověděl, a také většinou i od srdce zasmál. Třeba taková recenze na Plastic Ono Band - Live Peace in Toronto (1969) je naprosto fenomenální kousek, ten dal mé bránici při prvním čtení hodně hodně zabrat.

Doufám tedy, že se z Tvé strany nejedná pouze o jednorázový příspěvek a že se můžu těšit na další zajímavý materiál z Tvé dílny.

PaloM @ 02.12.2011 06:12:56
Ahoj kneekal, teší ma, že zase tu píšeš. Toto Beckovo CD ma veľmi, sklamalo, najviac z tých, čo som počul. Keď budem senilný dedko v hospici, môžu mi to púšťať ako uspávanku. A bude hroziť, že pri posluchu rýchlejšie umriem od nudy :-)

Petr Gratias @ 02.12.2011 09:00:05
Vzhledem k tomu, že jsem Jeffa Becka viděl naživo letos před prázdninami na jeho prvním koncertě v Praze, kde také zazněla převážná část repertoáru z jeho posledního alba Emotion And Commotion - vycházím jenom ze zážitků z tohoto live koncertu.
Ten ovšem byl vskutku famózní - koncert se ovšem nemusí vždy "potkat" se studiovou verzí.
K samostatné recenzi tohoto alba se někdy v budoucnu vrátím.
Jeff Beck je pro mě hudební mýtus, což ovšem neznamená, že je "chráněnou krajinnou oblastí"

PaloM @ 02.12.2011 09:09:41
Predošlý CD album, aj koncert na DVD "Performing this week...Live at Ronnie Scott’s Jazz Club" (2008) považujem za jeden z najlepších s J.Beckom. Už som ani nedúfal, že ešte niečo kvalitné vydá. Naposledy ma zaujal výletmi do fusion v polovici 70. rokov, i keď ma najviac bavia jeho prvé dva sólo albumy a Yardbirds.

kneekal @ 03.12.2011 14:42:29
vmagistr: Díky moc za pochvalu, ale už ani pro vlastní blog jsem dlouho nic nenapsal, takže nepředpokládám, že by se tady objevila nějaká má další díla. Co jsem dělníkem advokacie, tak už ani na psaní recenzí a komentářů není bohužel moc čas (taky poslední recenze je z ledna, kdy jsem začal pracovat). Ačkoli mám občas chuť se vydat směrem budování hudebního webu, tak z mnoha důvodů se už do ničeho nepouštím.

Petr Gratias: Na Beckovi jsem také byl a byl to nejlepší koncert co jsem kdy zažil. Opravdu neuvěřitelný zážitek a doprovodná kapela z říše snů. Opravdu skvělý zážitek.

Jo a co se desek týče. Z mého pohledu je nejlepší Blow by Blow, Jeff Beck's Guitar Shop a hlavně Who Else?. Skvost vedle skvosu, každá z jiného období. Jestli je tu hudebník, který začal v 60. letech a jeho hudba je stále velmi moderní a novátorská je to právě Jeff.