Reakce na recenzi:

catcher - @ 11.03.2012

"Hats Off to (Neil) Young ..."
Tuhle desku jsem zaznamenal s jistým zpožděním až letos (u Neila na nějakém roku nesejde, jeho hudba totiž nestárne). V tisku zachycená informace o producentovi alba (Daniel Lanois, proslavený spoluprací s U2), kterého Neil angažováním do přípravy zrovna téhle desky 'vtáhl' zpět do života po jeho těžké dopravní nehodě (Dan produkoval album na kolečkovém křesle) mě nabudila k opatření disku a jeho zevrubnému 'nasátí'.
Neilových alb mám už poměrně dost, nicméně pořízení Le Noise (slovní hříčka směřující k producentovi) byl dobrý tah, kterého nelituju. Nejedná se o nic převratného, doby Gold Rush nebo Harvest už jsou pryč, ale záměr nahrát celé album southernrockového střihu 'svépomocí' jen s kytarami a bez rytmiky (!) tak, aby nenarušil svůj 'trademark' si může dovolit málokdo. Neil, jak to zde předvádí, to zvládá s přehledem.
Album je postaveno na mixážích několika stop mírně zkreslených kytar zvukových barev někde mezi 'Rust Never Sleeps' a 'Ragged Glory' a autentickém, stále téměř chlapecky křehkém hlasu autora (na rozdíl třeba od vrstevníka Iana Andersona je Neil pořád ve skvělé hlasové formě).
Poměrně krátká stopáž (38min.) nabízí šest čísel s elektrickými kytarami (zejména úvodní Walk With Me je skvělá, stejně jako následující Sign of Love, tak trochu upomínající na Cinnamon Girl) a dva 'španělkové' kousky (Love & War, Peaceful Valley Blvd.).
Velmi příjemné překvapení, čtyři hvězdičky dávám bez váhání. Ten slovy obtížně definovatelný feeling post-hippies let, kdy vydával svá legendární alba jakoby mimoděk cítím i z této skromné, ale o to opravdovější desky.
Moje tipy : 1., 2. 4., 6., 7. ... kruci, dyť to je skoro celé album ... :)
Kdybych nosil klobouk, nezbývalo by mi než tady smeknout ...