Young, Neil - Le Noise (2010)

11.03.2012 catcher | #

"Hats Off to (Neil) Young ..."
Tuhle desku jsem zaznamenal s jistým zpožděním až letos (u Neila na nějakém roku nesejde, jeho hudba totiž nestárne). V tisku zachycená informace o producentovi alba (Daniel Lanois, proslavený spoluprací s U2), kterého Neil angažováním do přípravy zrovna téhle desky 'vtáhl' zpět do života po jeho těžké dopravní nehodě (Dan produkoval album na kolečkovém křesle) mě nabudila k opatření disku a jeho zevrubnému 'nasátí'.
Neilových alb mám už poměrně dost, nicméně pořízení Le Noise (slovní hříčka směřující k producentovi) byl dobrý tah, kterého nelituju. Nejedná se o nic převratného, doby Gold Rush nebo Harvest už jsou pryč, ale záměr nahrát celé album southernrockového střihu 'svépomocí' jen s kytarami a bez rytmiky (!) tak, aby nenarušil svůj 'trademark' si může dovolit málokdo. Neil, jak to zde předvádí, to zvládá s přehledem.
Album je postaveno na mixážích několika stop mírně zkreslených kytar zvukových barev někde mezi 'Rust Never Sleeps' a 'Ragged Glory' a autentickém, stále téměř chlapecky křehkém hlasu autora (na rozdíl třeba od vrstevníka Iana Andersona je Neil pořád ve skvělé hlasové formě).
Poměrně krátká stopáž (38min.) nabízí šest čísel s elektrickými kytarami (zejména úvodní Walk With Me je skvělá, stejně jako následující Sign of Love, tak trochu upomínající na Cinnamon Girl) a dva 'španělkové' kousky (Love & War, Peaceful Valley Blvd.).
Velmi příjemné překvapení, čtyři hvězdičky dávám bez váhání. Ten slovy obtížně definovatelný feeling post-hippies let, kdy vydával svá legendární alba jakoby mimoděk cítím i z této skromné, ale o to opravdovější desky.
Moje tipy : 1., 2. 4., 6., 7. ... kruci, dyť to je skoro celé album ... :)
Kdybych nosil klobouk, nezbývalo by mi než tady smeknout ...
reagovat

Hikoki777 @ 13.03.2012 08:05:29
Přiznám se, že Younga ˇžeru´ už od pubertálních let, ale výhradně v jeho folkové, či folk-rockové podobě. Jeho tvrdé, rockové věci pro mě vždycky byly těžko stravitelné, a jakkoliv miluju jeho akustickou kytaru, tak jeho šílené úlety na elektrice mě nechávají chladným. Je to zvláštní.
Nevím, co si o téhle desce myslet, ale zkusím si ji ještě jednou poslechnout.

Petr_70 @ 13.03.2012 08:38:34
Hikoki777:
Naprosto souhlasím... folk-country rocková či akustická poloha je Youngovi vlastní a zcela jedinečná. Jeho rockové "úlety" s Pearl Jam a pod. taky nemusím a nijak mne neoslovují...
I když pár vyjímek by se asi našlo. Vybyvuje se mi jeho live verze Southern Man na soundtracku Journey Through The Past, škoda že to takhle nějak nenatočil i na původní řadovce.

PaloM @ 13.03.2012 11:56:29
Hikoki777: neviem, ktoré konkrétne elektrické "šílené úlety" Neila Younga máš na mysli. Nemám podrobne napočúvanú celú diskografiu, ale zatiaľ som na úlet nenatrafil. Le Noise považujem za vysoko nadpriemerný album, úžasnú kombináciu originálneho čistého pesničkárstva a moderného zapojenia elektroniky. V jeho veku, vyše 40 rokov od debutu, preukázal obdivuhodnú invenciu. A Daniel Lanois je proste macher.

Hikoki777 @ 13.03.2012 19:58:39
PaloM:
Možná ten výraz ´úlety´jsem maličko přehnal, ale myslel jsem to jaké ´úlety od jeho´dle mého názoru´ zásadní a řekl bych skoro stylotvorné Youngovy tvorby, jak ji známe s desek After the Gold Rush (1070), Harvest(1972), ale i z pozdějších Comes a Time (1978), či Harvest Moon (1992). Prostě jakmile vezme do ruky elektriku, jako třeba na 2. straně jinak skvělého živáku ´Live Rust´, tak mě nebaví. To je celé. A může hrát s Crazy Horse , anebo třeba s Pearl Jam (které mám btw. hodně rád), ale pro mě to je ´jako by si jen tak potřeboval zařádit´.
Vím, že Neil Young je mnohovrstevnatá a nesmírně kreativní osobnost, ale stejně ho podezírám, že samotnýmu s akustikou v ruce, eventuelně, tu a tam, s kolegy CSN, je mu na pódiu stejně nejlíp.

PaloM @ 13.03.2012 20:01:16
Jasné Hikoki, rozumiem.

Jarda P @ 14.03.2012 06:20:12
Také mám raději Youngovy folkrockové desky, ale z těch elektrických třeba Ragged Glory je výborná. I když jsem si na ten zvuk elektriky taky dlouho zvykal. Naopak Le Noise mi neříká vůbec nic.

Petr Gratias @ 14.03.2012 12:51:36
Zdravím Jardu P.....
máš idfentický názor na Neila Younga jako Pavel Váně,kytarista, zpěvák a kapelník brněnských Progres, se kterým jsem se onehdy na toto téma bavil.
Jeho akustické věci považuje za vynikající a podnětné, ale jeho elektrcikou polohu rád nemá.
Já nejsem tak přísný, líbí se mi i "elektrický Young". Je ale pravda, že Re-a-c-tor a Trans se mi nelíbí. To je přílíš násilné odbočení od jeho stylového ukotvení.
Myslím, že ale nejpřesvědčivější a nejsugestivnější je přece jenom v akustické poloze, anebo v "elektro-akustické" poloze.
Naproti tomu takové Ragged Glory mi popadlo na první poslech. Jde z něho svěží vítr a jasná rocková poloha, která na počátku devadesátých let se postavila jako hráz proti přiblblému synthipopu osmdesátých let.....
After The Gold Rush, Harvest, On The Beach, Comes A Time a Harvest Moon... společně s Freedom a Ragged Glory považuji za jeho nejšpičkovější záležitosti.
A taky skladby HEY HEY MY MY nebo LIKE A HURRICANE.
Úplně nejoriginálnější se mi líbil na MTV Unplugged.
Tohle album ovšem neznám a musím se po něm poohlédnout a poslechnout.
Zdravím!

Jarda P @ 15.03.2012 06:28:42
Ahoj Petře, tebou zmiňovaná alba jsou samozřejmě klasika, ke které není víc co dodat. Ale kromě nich považuji za vynikající také Sleeps With Angels, Broken Arrow, Silver and Gold, Are You Passionate a Prairie Wind. I když se na nich najde semtam nějaký průměr, celkově je to vysoká kvalita. Naopak mě příliš neuspokojilo Greendale, Living With War je zase víc o politice. Každopádně jsou pro mě Youngovy desky to nejlepší ze sólových počinů členů CSN&Y.

Petr_70 @ 25.08.2012 10:04:40
Jarda P, Petr Gratias:
S tím výčtem alb v zásadě souhlas, já bych tam ještě připojil This Note's For You (1988). Pro Neila dost netypická deska, výrazně do funky a blues...