catcher - @ 11.03.2012 | #

"Hats Off to (Neil) Young ..."
Tuhle desku jsem zaznamenal s jistým zpožděním až letos (u Neila na nějakém roku nesejde, jeho hudba totiž nestárne). V tisku zachycená informace o producentovi alba (Daniel Lanois, proslavený spoluprací s U2), kterého Neil angažováním do přípravy zrovna téhle desky 'vtáhl' zpět do života po jeho těžké dopravní nehodě (Dan produkoval album na kolečkovém křesle) mě nabudila k opatření disku a jeho zevrubnému 'nasátí'.
Neilových alb mám už poměrně dost, nicméně pořízení Le Noise (slovní hříčka směřující k producentovi) byl dobrý tah, kterého nelituju. Nejedná se o nic převratného, doby Gold Rush nebo Harvest už jsou pryč, ale záměr nahrát celé album southernrockového střihu 'svépomocí' jen s kytarami a bez rytmiky (!) tak, aby nenarušil svůj 'trademark' si může dovolit málokdo. Neil, jak to zde předvádí, to zvládá s přehledem.
Album je postaveno na mixážích několika stop mírně zkreslených kytar zvukových barev někde mezi 'Rust Never Sleeps' a 'Ragged Glory' a autentickém, stále téměř chlapecky křehkém hlasu autora (na rozdíl třeba od vrstevníka Iana Andersona je Neil pořád ve skvělé hlasové formě).
Poměrně krátká stopáž (38min.) nabízí šest čísel s elektrickými kytarami (zejména úvodní Walk With Me je skvělá, stejně jako následující Sign of Love, tak trochu upomínající na Cinnamon Girl) a dva 'španělkové' kousky (Love & War, Peaceful Valley Blvd.).
Velmi příjemné překvapení, čtyři hvězdičky dávám bez váhání. Ten slovy obtížně definovatelný feeling post-hippies let, kdy vydával svá legendární alba jakoby mimoděk cítím i z této skromné, ale o to opravdovější desky.
Moje tipy : 1., 2. 4., 6., 7. ... kruci, dyť to je skoro celé album ... :)
Kdybych nosil klobouk, nezbývalo by mi než tady smeknout ...

Hikoki777 @ 13.03.2012 19:58:39 | #
PaloM:
Možná ten výraz ´úlety´jsem maličko přehnal, ale myslel jsem to jaké ´úlety od jeho´dle mého názoru´ zásadní a řekl bych skoro stylotvorné Youngovy tvorby, jak ji známe s desek After the Gold Rush (1070), Harvest(1972), ale i z pozdějších Comes a Time (1978), či Harvest Moon (1992). Prostě jakmile vezme do ruky elektriku, jako třeba na 2. straně jinak skvělého živáku ´Live Rust´, tak mě nebaví. To je celé. A může hrát s Crazy Horse , anebo třeba s Pearl Jam (které mám btw. hodně rád), ale pro mě to je ´jako by si jen tak potřeboval zařádit´.
Vím, že Neil Young je mnohovrstevnatá a nesmírně kreativní osobnost, ale stejně ho podezírám, že samotnýmu s akustikou v ruce, eventuelně, tu a tam, s kolegy CSN, je mu na pódiu stejně nejlíp.