Voytus - @ 16.10.2010 | #

Druhé album Erica Claptona a doprovodné kapely z řad Delaney and Bonnie, tentokrát schované pod pseudonym Derek and The Dominos vyšlo v listopadu 1970, původně jako dvojalbum. Kromě již osvěčených spoluhráčů se tu objeví i skvělý slide kytarista Duanne Allman. Produkce se ujal všestranný Tom Dowd (kromě blues, rocku, jazzu produkoval i klasickou hudbu a spolupracoval například s Wishbone Ash, Rayem Charlesem, Allman Brothers, Johnem Coltranem a mnoha dalšími, včetně Cream) a jen díky němu se natáčelo prakticky neustále. Některé skladby byly nahrány naživo ve studiu, ale atmosféra bluesového jam session dýchá z každé z nich.
A co vlastně k písním napsat? Není na škodu vědět, co vlastně hlavní protagonista v tu dobu prožíval. Během 60. let se stal blízkým spolupracovníkem George Harrisona a jen tak mimochodem se zamiloval do jeho tehdejší ženy Pattie Boyd. A o tom je tohle album především. Ať už úvodní dvojice I Looked Away a Bell Bottom Blues, nebo Have You Ever Loved a Woman? a Why Love Have to be so Sad?. Z těchto písní přímo cítíte Claptonův smutek a zoufalství. Vrcholem tohoto truchlení je titulní Layla. Kromě toho, že Derek z názvu desky je Eric, tak Layla je již zmíněná Pattie.
Z vyloženě bluesových je zapotřebí zmínit Nobody Knows You When You're Down and Out a Key to the Highway. Obě sice převzaté, ale dodnes Claptonem hrané na koncertech. Druhou zmíněnou odstartuje fade-in, prý proto, že kapela začala ve studiu jamovat a zrovna se netočilo. Naštěstí byl Tom Dowd pohotový a tento jam stihl zaznamenat.
A když už jsme u těch převzatých skladeb, tak je tu výborný cover Hendrixovy Little Wing. Tu nahráli potom, co se doslechli o smrti tohoto velikána.
Hudební stránku netřeba složitě řešit - kytara, hammondky nebo klavír, basa, bicí. Naprostým vrcholem je sólová hra slide kytaristy Allmana, který dostává hodně prostoru. Černošský klávesák Bobby Whitlock vypomáhá s vokály a občas dostane i prostor pro sólový hlas. A jeho mohutný hrdelní vokál dost kontrastuje s Claptonovým naříkáním - především I Looked Away, tam odhalené snad veškeré Claptonovo zoufalství z nenaplněné lásky.
Jakkoli je album plné takových nálad, samo nepůsobí nijak depresivně, místy i naopak - smutek a neštěstí tu slouží jako jakýsi ventil.
Natáčení ale neprobíhalo nijak v pohodě, sám Eric začíná brát heroin a ani ostatní nijak nezaostávají. Však také další osudy členů nejsou nejlepší - Duanne Allman zemřel při nehodě na motorce o rok později ve 24 letech. Baskytarista Carl Radle zemře v roce 1980 na následky alkoholismu ještě před čtyřicátým rokem života. Bubeník Jim Gordon též propadá alkoholu a později je u něj diagnostikována schizofrenie, potom co zabije svou matku.
Oba zbývající přeživší se setkávají až po letech v roce 2003.
A co Derek? Věřte nebo ne, ale Derek si svou Laylu nakonec opravdu vzal. Ale to až o devět let později a za dalších deset let se rozvedli....No, je to pořád blues, ne?

PaloM @ 16.10.2010 19:53:24 | #
OK Filozof, ty všetko rád analyzuješ. Beriem to, nepresne som sa vyjadril. Celá diskografia, všetky skladby, čo zložil, nie sú vyložené bluesové. Ja neznalec to vnímam tak, že svoje životné trápenia pretavil do najlepších bluesových vecí až na From the Craddle a Me and Mr.Johnson. Ak ho mám vnímať len ako bieleho bluesmana, tak ma vzhľadom na rozsah jeho diela slabo oslovuje. Sú tu iní, čo mi v tomto žánri vravia podstatne viac. Napr. Janis Joplin, Rory Gallagher, S.R.Vaughan, G.Moore, P.Green,... Clapton je pre mňa predovšetkým v Cream a tých pár albumov, čo som menoval v 1. reakcii.
Rád sa dám poučiť, viem, že v blues si doma.