Clapton, Eric - Layla and Other Assorted Love Songs (As Derek and The Dominos) (1970)

29.11.2011 Petr Gratias | #

Album Layla And Assorted Love Songs je nedílnou součástí mojí sbírky už dlouhá léta. Přiznám se, že Eric Clapton je můj kytarový hrdina odnepaměti a sledovat jeho vzestup hudební kariéry od Yardbirds mě docela bavilo.
Tenhle dvojalbový projekt je pro mě Claptonovou variací mezi elektrickým blues a volnějšími písňovými podobami… V r. 1970 procházel Clapton jednou ze svých mnoha krizí a nebýt hudby, tak už by asi dnes nebyl. Jeho labilita, experimenty s heroinem a nezřízený alkoholismus byly výrazem jeho lidské vratkosti, vnitřní rozháranosti a slabosti…. Těsně po nahrávání projektu tragicky zemřel kytarový velikán Jimi Hendrix, což Claptona, jeho osobního přítele těžce zdeptalo na duši…
Ale kupodivu na hudbě samotné není tohle krizové období nějak znát. Jednotlivé hráče znal z londýnských session a z jeho účasti v kapele Delaney Bonnie And Friends, kde alternoval se svým přítelem George Harrisonem. V téhle partě už nebylo ortodoxní blues a blues rock tím hlavním, ale do jejich hudebních prvků vstupovaly ingredience soulu, country a rock and rollu, které se s blues různě propojovaly. Pojmenovali se Derek And The Dominos (Claptonovo jméno bylo schválně pokřiveno, aby nebylo zdůrazňováno jméno legendárního kytaristy)
Bylo zde pár převzatých věcí, ale hlavně skladby, na kterých měli spolupodílí členové Derek And The Dominos a to mi bylo sympatické, že Clapton na nějaký tajný pokyn Roberta Stigwooda a Toma Dowda zde neprosazoval jenom svoji personu – ostatně celý projekt byl signován Derek And Dominos a ne jménem Eric Clapton…..

I LOOKED AWAY – uvolněné kytarové téma v písňovém duchu. Mírně se zde uhlazuje, ale v téhle podobě mi to nevadí. Skladba má výtečnou melodii, i harmonickou strukturu a sází na melodiku šedesátých let. Žádné progresivní výboje, jimiž rok 1970 přímo žil. Claptonův naříkavý hlas se zde spojuje s hlasem klávesového hráče Bobbyho Whitlocka. Claptonovy kytarové běhy jsou pružné a elasticky proměnlivé – hrány bez zkreslení s jemným bzunivým tónem….

BELL BOTTOM BLUES – je tady první blues. Vlastně je to blues především v pocitech – ne v hudební formě. Je opět naříkavé a plačtivě bezedné. Clapton dokázal ve zpěvu velmi autenticky vyjadřovat svoje pocity – zmítal se v nevyrovnaných vztazích mezi krásnou Alice Ormsby-Gore, sotva zletilou britskou aristokratkou a… (k tomu se ještě dostanu). Valivý rytmus se propojuje s opakujícím se schématem a akcentovanými záseky a rozlamovanými akordy mezi durem a mollem. Podmanivé a stejnostejné.

KEEP ON GROWING – úderný rockový riff ze základního tónu. Kytarové téma se rozbíhá ve výrazných rytmických strukturách, kdy vedle bubeníka Jima Gordona vnímáme výrazné basy baskytaristy Carla Radlea a klávesový hráč Bobby Whitlock se připojuje svým razantním zpěvem, což činí zajímavý protipól Claptonovi. V téhle skladbě už cítím vliv zámořské hudby, která už nemá se starou dobrou Anglií nic společného…. Clapton vypálí do skladby výtečné sólo. Jako když pavouk předem sítě. Rockový model lasického typu, který se nijak nebrání tanečnosti a zvýrazněné rytmizaci. Prostě paráda v prvním plánu.

NOBODY KNOWS YOU WHEN YOU´RE DOWN AND OUT – převzatá skladba ve které hostuje elitní americký hráč, virtuos na slide-kytaru Duane Allman z legendární jižanské kapely Allman Brothers Band, která v té době měla našlápnuto k velkolepé americké kariéře. Claptonovské kytarové postupy se tady s Allmanovými spojují jedinečným způsobem a dějí se tedy místy až zázračná kytarová spojení. Depresivní název skladby jakoby vyjadřoval prostřednictvím jejich kytarových poselství její obsah – ano, tohle je ryzí podstatu blues. Pomalé tempo a melodické postupy v klasickém modelu doprovázejí tremolo hammondek, klavír hostujícího Alphy Galutena a rytmika hraje uměřeně. Působivě se do skladby promítají i přitlumené vokály mezi blues a soulem. Claptonův chraptivý hlas a zraněné ego, zde nacházejí velkou příležitost. Inspirující záležitost pro všechny interprety blues….

I AM YOUR – také v další skladě hostuje Duane Allman a tak si máme možnost vychutnat další další symbiózu dvou velkých kytarových hráčů. Tady se ale hraje více akusticky. Zvonivé akustické kytary se prolínají s tremolem hammondek a perkusivními bubenickými doprovody. Elektrická kytara zde jenom lehce dokresluje uvolněné nálady a tak tady máme příjemnou podvečerní atmosféru před milostným vzplanutím pod horkým středomořským západem slunce (možná inspirován častými řeckými pobytu Claptona na ostrovech v Egejském moři). Tady by asi Claptona v hlubokých šedesátých letech málokdo hledal….

ANYDAY – výtečný nástup. Klasické rockové téma s obligátními postupy. Čitelnost doprovodu Derek And The Dominos je tady už nezaměnitelná. Zpěvnost, přehlednost a radost z hudebního spolupůsobení. Whitlock má emocionální projev ovlivněný černošskými vzory, ale možná i Delaneyem Bramlettem se kterým působil v jednom celku. Gordonovy bicí dusají a občas zajímavě breakují a Clapton s Allmanem se tady opět prezentují v tom nejlepším světle. Podmanivě působí i dynamické odstínění v jednotlivých pasážích a popuštění uzdy emocím skladbě skutečně prospívá po všech stránkách.

KEY TO THE HIGHWAY – klasické blues. Převzatá záležitost od amerických autorů. Clapton i Allman jsou jako ryby ve vodě. Možná právě zde si mohli dokázat, jak je daný hudební styl vzájemně propojuje a jak prostřednictvích svých kytar dokáží komunikovat. Claptonův hlas zde zní více černošsky a zemitěji a nemá onen již několikrát citovaný žalostný timbr. Myslím že učebnicový příklad hry bělošského kytarového blues, na kterém se mnozí hráči učili proniknout do jeho jádra a získat patřičný výraz. Ostatní instrumentace se přizpůsobuje Claptonovi a Allmanovi a tak výtečně vyniknou jejich muzikantské erupce.

TELL THE TRUTH – další skladba má uvolněnější charakter šlapavého rocku písňového typu. Jako velmi zajímavé se mi jeví především prokreslování refrénu výraznými dynamickými nástupy a důraznými akcenty. Clapton, Allman a Whitlock ve skladbě jednoznačně dominují. Nemá žádnou zázračnou melodii, ale dají se do ní krásně implantovat vstupy slide-kytary a elektrické kytary. Inspirace od černošských amerických vzoru je zde alespoň podle mě hodně čitelná, i když rocková břitkost je ryze bělošská…

WHY DOES LOVE GOT TO BE SO SAD? – výrazně se zrychluje. Gordonovy bicí nástroje a Radleova baskytara se řítí vpřed v pořádně odpíchnutém tempu a Clapton a Whitlock se velice slušně vypořádávají ve zpěvu i s netypicky rychlým frázováním, ale je to především famózní kytarové exhibování obou velkých hráčů. Cítím zde nepřímý vliv Leona Russella a Dr. Johna… v tom pozitivním slova smyslu. Chtělo to hodně energetického potenciálu vymačkat ze sebe tolik instrumentálních dovedností, přitom ale jejich hráčská koexistence působí uvolněně a přirozeně (otázkou bylo, jestli všechny koncerty při prezentaci alba dokázal Clapton zahrát vždy vyrovnaně s ohledem na jeho psychický stav…)

HAVE YOU EVER LOVED A WOMAN – další skvělá bluesová záležitost z převzatých zdrojů. Claptonova kytara zde hraje opravdu famózním způsobem. Milostná témata se prolínají do většiny jeho skladeb a tady to není žádná výjimka. Bobby Whitlock hraje na přitlumené elektrické piano a rytmika tiká jako hodinový stroj. Clapton opět naříká a vkládá do své interpretace obsah svojí zmučené duše milostnými erupcemi, heroinem a alkoholem. Proč to pořád zdůrazňuji? Zkuste si přečíst jeho autobiografii a vzpomínky Patti Harrisonové (později Claptonové) a budete vědět proč…. Skladba je ovšem parádní po všech stránkách. Whitlock mezitím vyměnil elektrické piano za klasický klavír a vnímáme výrazněji jeho podíl. Rytmus se stává valivým a přidává se na dynamice, ale oba kytaristé jsou stále na špici. Jejich střídání je osvěžujícím zdrojem energie a čitelnost jejich osobitosti už je zcela evidentní… Fantazie!

LITTLE WING – skladba Jimi Hendrixe (Claptonova přítele) v různých období inspirovala řadu kytaristů na celém světě – stejně tak i v české kotlině. Je podmanivá, křehká a nadzemsky krásná a Clapton cítil jakousi legitimitu k této písni. Začátek skladby je ovšem rockově razantní a také pateticky oslavný. Další postupy už mají claptonovský model hry, kdy se prokresluje základní motiv, na který obě kytary naléhají a Whitlockovy hammondky spojují harmonickou strukturu v pozadí. Krásně prolínavé kytarové můstky s akcentací a vzájemnou těkavostí tónových obrazů. Za devět dní po natáčení této skladby legendární Jimi Hendrix odletěl do hudebního nebe a Clapton se zhroutil a uchýlil se k alkoholu. Kladu si otázku, za Jimi tuto verzi v krátkém mezidobí vůbec měl možnost slyšet (?!)

IT´S TOO LATE – tady se vracíme do padesátých let. Převzatá skladba Chucka Willise je zemitým rhythm and blues se kterým se Derek And The Dominos vyrovnávají velmi přesvědčivě. Houpavý rytmus, kolorovaný klouzavými kytarami, úderným Whitlockovým klavírem a přesně dusající rytmikou. Opětně podmanivé doplňování claptonovsko-whitlockovských vokálních spojení je opravdu jedinečné a stylové.

LAYLA – pravděpodobně pilotní skladba na celém dvojalbu. Claptonovo citové balancování mezi Alicí Ormsby-Gore a manželkou jeho přítele George Harrisona – krásnou Patti znamenalo, že se Clapton až po uši zamiloval do půvabné blondýnky a napsal pro ni i tuhle skladbu. Nádherná melodická linka a výtečný kytarový riff. Dodnes na něj slyší spousta lidí a dodnes jej dráždí spousta kytaristů. Velmi šťastná volba pro kytarovou hru Erika Claptona. Spoluautor je i bubeník Jim Gordon – vedle bicích si zde zahrál i klavírní part – Gordon hrál také s Johnem Lennonem, ale v USA i s Frankem Zappou. Škoda, že tak špatně skončil…. Když skladbu poslouchám, stále mi leze mráz po těle. To milostné vzplanutí muselo být velmi mocné, když Clapton ze sebe vydoloval takovou věc! Myslím že Patti Harrisonová to musela cítit do morku kostí…. Druhá část skladby po výtečném klavírním tématu je už umírněně hladivá a uhlazenější – jedna z nejpůsobivějších love-songů co vůbec znám…..

THORN TREE IN THE GARDEN – a jsme v závěru…. Bobby Whitlock se vedle Claptona a Allmana také zmocnil kytary a v tomto triu nám nabízejí křehkou baladu. Zvonivé flažolety a melancholická atmosféra pozdního podvečera v jakémsi odloučení a samotě medituje nad akátem v zahradě v lyrické poloze. Rozechvělý Whitlockův hlas velmi dobře souzní s akustickými kytarami a lehkými percussion a utlumenou baskytarou. Dokáže do hlasu vložit smutek i exprese a to se zde podařilo nade vší pochybnost…..

Škoda, že na dlouhá léta se pro mě Claptonova další albová produkce stala nepřijatelná. Znovuobjevil jsem si ho až výtečným comebackovým bluesovým albem From The Cradle (1994) a dodnes mám pocit, že v řadě případů se mi Claptonova alba jeví jako vzájemné vykrádání nápadů a nadprodukce. Clapton je pořád mimořádný kytarový hráč, ale jeho alba sedmdesátých a osmdesátých let se mi už nelíbí – třebaže tu a tam se na každém druhém albu našla nějaká skvělá skladba.
Album Layla And Assorted Love Songs je ale u mě za plný počet hvězdiček!

Upozornění: album mělo být zařazeno pod označení DEREK AND THE DOMINOS a ne CLAPTON Eric... říká to i samo album!
reagovat

hejkal @ 29.11.2011 10:22:53
Nerád to vravím, ale až na titulnú skladbu a možno ešte jednu-dve ďalšie ma tento album nebaví a nikdy nebavil. Vždy som mal čo robiť, aby som ho celý vypočul. Našťastie sa z toho nestrieľa.

luk63 @ 29.11.2011 11:14:43
No to jsem rád, že nejsem sám, komu tahle deska zrovna dvakrát nic moc neříká. Koupil jsem si ji po Voytusově recenzi, ale za pár měsíců marné snahy do ní proniknout jsem ji zase prodal...

Petr Gratias @ 29.11.2011 11:37:53
Je to samozřejmě Váš názor, pánové a nijak vám ho neberu.
Nicméně Rolling Stone, Indenpendent Music, Q, All Music.... dávají album shodně plný počet hvězdiček!!
Pochvalně se o albu a inspiračním zdroji z něj vyjadřuje řada kytaristů, kteří se vyrovnali přechodem od Claptona v období Yardbirds, Powerhouse, Bluesbreakers, Cream, Blind Faith, Delaney Bonnie And Friends...
Ale samozřejmě máme právo to cítit každý jinak.
From The Cradle a Me And Mr. Johnson jsou vynikající alba, ale zase mě hodně zklamalo, že když se dva velcí velikání blues B.B. King a Eric Clapton potkali na společném albu, že k tomu musel hrát automatický bubeník (!!!) To by asi v blues nikdo neočekával.
Filozof třeba velebil 461 Ocean Boulevard a mě tohle album nic neřeklo, stejně jako No Reason To Cry, byť tam hraje kapela Band....
Vynikající kytarový hráč, ale s albovou nadprodukcí.

Jarda P @ 30.11.2011 09:57:14
Co se týče Erica Claptona, jsou v mém okolí na jeho tvorbu rozporuplné názory. Pokud pomineme zásadní éru s Cream, je pro mě Layla od Derek and The Dominoes jen o maličko níž. Když v 80. letech vyšla v Supraphonu jeho No Reason To Cry, byl jsem velmi zklamán, protože to pro mě tehdy představovalo ústup z rockových pozic. Přišel jsem jí na chuť až postupem času, stejně tak jako ostatním jeho sólovým deskám, tu lepším či průměrnějším. Na rozdíl od Petra Gratiase mám asi nejraději 461 Ocean Boulevard, ale ani ostatní nezaostávají v mé oblibě. Naopak mě vůbec neoslovují čistě bluesové desky nahrané s jinými interprety (s B.B.Kingem, J.J.Calem) či Ride With R.Johnson, příliš mě nenadchl ani opěvovaný Pilgrim. Poslední deska z loňského roku se mi pak nelíbí vůbec. Kdo byl ale na jeho koncertě před pár lety musí uznat, že má z čeho vybírat bez ohledu na časové období.

Mirek Kostlivý @ 30.11.2011 12:01:49
Pro mě je vrchol Claptonovy tvorby v Cream a Blind Faith. Jeho další tvorbu už jsem nestrávil, zdálo se mi že přeci jenom míří (s výjimkami) do širších vod populární hudby.
Tak snad se na mě Petr nebude zlobit, ono by to už vypadalo, že máme na všechno tady stejný názor :-).

OHNOTHIMAGEN @ 30.11.2011 12:44:53
Já mám Erika nejradši na těchto albech:

Bluesbreakers with John Mayall and Eric Clapton (1966)
Layla and Other Assorted Love Songs (1970)
Backless (1978)
Unplugged (1992)
From the Cradle (1994)
Pilgrim (1998)
Back Home (2005)

Rozvleklost a rozpačitost Blind Faith jsem nikdy nepřenesl přes srdce, od Cream se mi žádná řadovka jako celek nelíbí (výborný je třeba výběr "The Very Best of Cream"), nakonec upřednostňuju spíš Erikova písničková alba (kupříkladu "Pilgrim" je krásně smutný poprockový výtvor) než nějaké honění trika s nekonečnými sóly, a např. deska "Riding with the King" s B. B. Kingem je podle mě jednou z nejméně povedených Claptonových desek (asi to bude tím, že jsem nikdy nepřišel Kingovu blues na chuť).

hejkal @ 30.11.2011 12:55:57
Ja mám Claptona rád na albumoch:
1. Eric Clapton and the Bluesbreakers
2. všetko od Cream
3. Blind Faith (aj keď súhlasím, že to nie je úplne výnimočný album, skôr taká dobrá dobová momentka)
Potom už je to o skladbách, Layla, Cocaine...
Albumy, ktoré nevlastním, ale vcelku ich beriem, sú potom From the craddle a Unplugged. Rovnako patrím k tým, ktorí Ride with the king extra nemusia. Clapton jednoducho koncom 60. rokov svoje hudobné smerovanie obrátil do vôd, ktoré ma neoslovujú a tie následne omyli aj jeho bluesové cítenie, aspoň to tak vnímam.

adam @ 29.12.2012 22:03:47
Ja zeriem erica na yardbirds a bluesbreakers. potom ho uz len mam rad na cream, blind faith a tu na layle. a po tomto ho uz nemusim.

Jarda P @ 22.04.2015 19:45:44
Layla je opravdu jina kava. Podle me nejlepsi Claptonovo album po rozpadu Cream.

16.10.2010 Voytus | #

Druhé album Erica Claptona a doprovodné kapely z řad Delaney and Bonnie, tentokrát schované pod pseudonym Derek and The Dominos vyšlo v listopadu 1970, původně jako dvojalbum. Kromě již osvěčených spoluhráčů se tu objeví i skvělý slide kytarista Duanne Allman. Produkce se ujal všestranný Tom Dowd (kromě blues, rocku, jazzu produkoval i klasickou hudbu a spolupracoval například s Wishbone Ash, Rayem Charlesem, Allman Brothers, Johnem Coltranem a mnoha dalšími, včetně Cream) a jen díky němu se natáčelo prakticky neustále. Některé skladby byly nahrány naživo ve studiu, ale atmosféra bluesového jam session dýchá z každé z nich.
A co vlastně k písním napsat? Není na škodu vědět, co vlastně hlavní protagonista v tu dobu prožíval. Během 60. let se stal blízkým spolupracovníkem George Harrisona a jen tak mimochodem se zamiloval do jeho tehdejší ženy Pattie Boyd. A o tom je tohle album především. Ať už úvodní dvojice I Looked Away a Bell Bottom Blues, nebo Have You Ever Loved a Woman? a Why Love Have to be so Sad?. Z těchto písní přímo cítíte Claptonův smutek a zoufalství. Vrcholem tohoto truchlení je titulní Layla. Kromě toho, že Derek z názvu desky je Eric, tak Layla je již zmíněná Pattie.
Z vyloženě bluesových je zapotřebí zmínit Nobody Knows You When You're Down and Out a Key to the Highway. Obě sice převzaté, ale dodnes Claptonem hrané na koncertech. Druhou zmíněnou odstartuje fade-in, prý proto, že kapela začala ve studiu jamovat a zrovna se netočilo. Naštěstí byl Tom Dowd pohotový a tento jam stihl zaznamenat.
A když už jsme u těch převzatých skladeb, tak je tu výborný cover Hendrixovy Little Wing. Tu nahráli potom, co se doslechli o smrti tohoto velikána.
Hudební stránku netřeba složitě řešit - kytara, hammondky nebo klavír, basa, bicí. Naprostým vrcholem je sólová hra slide kytaristy Allmana, který dostává hodně prostoru. Černošský klávesák Bobby Whitlock vypomáhá s vokály a občas dostane i prostor pro sólový hlas. A jeho mohutný hrdelní vokál dost kontrastuje s Claptonovým naříkáním - především I Looked Away, tam odhalené snad veškeré Claptonovo zoufalství z nenaplněné lásky.
Jakkoli je album plné takových nálad, samo nepůsobí nijak depresivně, místy i naopak - smutek a neštěstí tu slouží jako jakýsi ventil.
Natáčení ale neprobíhalo nijak v pohodě, sám Eric začíná brát heroin a ani ostatní nijak nezaostávají. Však také další osudy členů nejsou nejlepší - Duanne Allman zemřel při nehodě na motorce o rok později ve 24 letech. Baskytarista Carl Radle zemře v roce 1980 na následky alkoholismu ještě před čtyřicátým rokem života. Bubeník Jim Gordon též propadá alkoholu a později je u něj diagnostikována schizofrenie, potom co zabije svou matku.
Oba zbývající přeživší se setkávají až po letech v roce 2003.
A co Derek? Věřte nebo ne, ale Derek si svou Laylu nakonec opravdu vzal. Ale to až o devět let později a za dalších deset let se rozvedli....No, je to pořád blues, ne?
reagovat

PaloM @ 16.10.2010 17:10:17
Výborne sa to čítalo Voytus. Škoda, že nemáš čas častejšie tu písať. Kto by Erika nemal rád ? Je to muž na svojom mieste. Trpké lásky, prekonal závislosti, zažil tragédiu straty malého synčeka - ideálna príprava, aby na staré kolená podľahol blues. Z jeho veľkého diela na sólovej dráhe, zo starších vecí počúvam len Laylu, teda tento album, za ním v poradí Rainbow koncert, super výberovku 2CD Blues a potom až From the Cradle a Me and Mr.Johnson. Ostatné albumy ako celky ma nezaujali. Najviac preceňovaný sa mi javí Unplugged - aj vďaka MTV. Ovšem, je to referenčný kus CD pre test Hi Fi zostavy.

luk63 @ 16.10.2010 18:23:42
Možná je to divný, ale přiznávám, že tuhle desku ještě neznám. Po této čtivé recenzi (čímž se přidávám k Palovi) to určitě brzy napravím :-) Erikovo autobiografii jsem nedávno četl, takže trochu vím co prožil, ale jeho hudbou se příliš podrobně nezabývám. Zatím...

Filozof @ 16.10.2010 19:36:09
Voytus
Dovolím si poznámku - co bylo na tomhle albu nečekanější, proč šlo o takovou událost? Bylo by dobré to aspoň jedním slůvkem zmínit.

Filozof @ 16.10.2010 19:40:26
PaloM
"...- ideálna príprava, aby na staré kolená podľahol blues..."
??? Nějak nechápu.
Co znamená, že celoživotní bluesman tělem i duší a asi nejvlivnější bílý bluesový hudebník všech dob "na stará kolena podlehl blues"?? To jako v těch 15, kdy s blues začal?

PaloM @ 16.10.2010 19:53:24
OK Filozof, ty všetko rád analyzuješ. Beriem to, nepresne som sa vyjadril. Celá diskografia, všetky skladby, čo zložil, nie sú vyložené bluesové. Ja neznalec to vnímam tak, že svoje životné trápenia pretavil do najlepších bluesových vecí až na From the Craddle a Me and Mr.Johnson. Ak ho mám vnímať len ako bieleho bluesmana, tak ma vzhľadom na rozsah jeho diela slabo oslovuje. Sú tu iní, čo mi v tomto žánri vravia podstatne viac. Napr. Janis Joplin, Rory Gallagher, S.R.Vaughan, G.Moore, P.Green,... Clapton je pre mňa predovšetkým v Cream a tých pár albumov, čo som menoval v 1. reakcii.
Rád sa dám poučiť, viem, že v blues si doma.

PaloM @ 17.10.2010 08:59:30
Aby som nezabudol, na špičkové blues albumy Claptona ma upozornil Zdeněk. Inak by som mal Claptona dosť v úzadí pozornosti.

Filozof @ 18.10.2010 08:12:02
PaloM
To snad nijak nesouvisí s analyzováním.
Navíc - že je Clapton jeden z nejvlivnějších bluesmanů vůbec a mezi širokou (nebluesovou) veřejností asi vůbec nejznámější je prostě úplný základ i pro nemilovníky tohoto žánru. Kdo je Mayall či Korner už možná běžní lidé neví, ale Claptona zná opravdu každý (alespoň každý, kdo se o hudbu mainko zajímá a je mu nad 30).
Stejně tak každý zná Boba Marleyho a ví, že dělá Reggae - i já, který tenhle žánr nemusím a neznám - je to symbol žánru.

Filozof @ 18.10.2010 08:41:48
PaloM
A pokud jde o jeho trápení - je to trochu jinak.
V 60tých letech přetavoval svoji samotu a pocity do čistě bluesové kytary (u Yardbirds, odkud odešel pro odklon skupiny od blues, pak u otce br. blues Mayalla a poté u Cream, kde tvořil jedinou pravověrně bluesovou složku).
Po hledání u Blind Faih a dalších superskupin v době nejhlubší drogové krize a srdeční slabosti v 1. polovině 70 tých let, přetavil své běsy do neskutečně krásného a kritikou velebeného alba "461, Ocean Boulevard", které však bluesové příliš není. Částečně i pro úspěch tohoto nepříliš bluesového alba a částečně pro neustálé závislosti a hledání sama sebe, hledal i v muzice a jeho alba mají nižší úroveň a větší rozptyl - i do populárních vod (kvůli snaze být pokrokový? kvůli penězům?).
Dalším vrcholem v době, kdy zase bojoval s démonem alkoholu bylo bluesové dvojLP Just One night, aby dále klesl opět na dno.
A když se z něj vyhrabal a pořídil si syna, nechal ho vypadnout z okna mrakodrapu, což oplakával celý svět. Toto své dramatické trápení nechal probublat v píseň Tears In Heaven (grammy, bestseller atd.), a další vrchol - album MTV Unplugged, které je ale opět téměř čistě bluesové.
Poté se definitivně k blues vrátil - přesněji řečeno omezil experimenty a dal se zdravotně a psychicky do pořádku, aby mohl hustěji natáčet bluesové desky (podivné výlety do moderna ještě na přelomu tisíciletí pokračovali, ale přiliš nezaujaly).

Čili - svá největší životní trápení s výjimkou Ocean Boulevardu do blues přetavoval vždy.

OHNOTHIMAGEN @ 18.10.2010 08:55:58
Filozof:
Omyl, o Conorovi je "Circus (Left Town)", nikoli "Tears in Heaven".

Voytus @ 18.10.2010 15:29:58
Filozof: My dva si asi taky moc nepokecáme, já nějak nepotřebuju srovnávat a používat označení nejlepší, nejšialenější, nejrychlejší, nejdepresivnější....(:-)), navíc Ti kromě Dylana zřejmě nesedí teď i Clapton :-)
Já jeho tvorbu sleduji dost dlouho a našel jsem několik desek, které si podle mě zaslouží plný počet bodů a nechci ani nějak zvlášť vysvětlovat proč, takže asi tak. Nebo je snad něco špatně? Uznáváš jen období s Mayallem, a pak už nic? Jak fanoušci párplů a uriášů, co Ti mám na to říct? :-)
Nebo něco z 80. let? A nebo naopak novější tvorba? Nestačí už jen to, že podstatnou část alba hraje dodnes na koncertech, nebo ještě přehrál na jiných deskách?
PaloM: Zkus z toho, co je tady v diskografii prvních šest alb, neuděláš chybu. Pak třeba živák 24 Nights, pokud možno se vyhni 80.letům (teda jestli si umíš odmyslet Claptona a dosadit Collinse :-)

PaloM @ 18.10.2010 16:54:11
Voytus, už som to skúšal - celú diskografiu v mp3. O výsledku som napísal v reakcii. Tých niekoľko albumov mám rád, ešte "bestofku" a stačí. Mal som požičané 24 Nights - vôbec ma nezaujalo. Som dosť prieberčivý :-) Z novších najviac na mňa zapôsobil "Me and Mr.Johnson" a to hlavne live DVD z nahrávania.

Filozof @ 19.10.2010 07:42:21
Ohnothimagen
Citát z Wikipedie (jiné prameny teď nemám čas hledat):

"V roce 1991 se syn Connor zabil po pádu z 53. patra newyorského mrakodrapu. Clapton se uzavřel do sebe a o této tragédii napsal asi svou nejznámější baladu Tears In Heaven."

Filozof @ 19.10.2010 07:56:53
Voytus:
Moc nerozumím. Nej používám tam, kde je to má smysl a význam. Tvoji jinou formu samozřejmě respektuji.
Z čeho jsi vydedukoval, že uznávám období jen s Mayallem, to opravdu nevím. Pokud Tě to zajímá, tak pro mne je absolutní jeho vrchol v Cream a dále jen o kousek níže From The Craddle; MTV Unplugged; 461, Ocean Boulevard; Mayall; Yardbirds; Just One Night a ze zbylých desek mi cca polovina přijde dobrá a polovina mne míjí.
Že Tobě se líbí jiné desky je normální a větu: “Nebo je snad něco špatně?” vůbec nechápu. Špatně pro koho? Jak to souvisí s Uriah Heep a DP fakt netuším.
A co kdy hraje na koncertech on, zase vypovídá o tom, co se líbí jemu. A opravdu nevím, proč by to mělo souviset tím, co se líbí mně, Tobě či fanouškům DP... máš ten příspěvek celý nějaký pomotaný.

Voytus @ 16.01.2011 14:49:14
Velmi opožděná reakce na Filozofův tři měsíce starý koment:
Tak se nakonec ve výběru oblíbených desek i shodnem. Já přidávám i Reptile (i když ne úplně celá je až tak dobrá) a Riding with the King.
Ne, že bych měl potřebu jej srovnávat s Deep Purple a Uriah Heep, ale známe některé názory: Jsou tací, kteří u první jmenované zkousnou jen období 1970 - 1973 a u té druhé jen Davida Byrona u mikrofonu. Obojí považuji za zaslepenost a ochuzování se o další kvalitní hudbu.
A protože vím, že máš v oblibě hlavně staré černošské bluesmany (čili bys mohl být bluesový puritán), tak jsem měl obavy, jestli pro Tebe Clapton náhodou neskončil kolem roku 1968. A jsem rád, že to tak není.

Filozof @ 17.01.2011 07:32:07
Voytus
Upřímně - není pravda, že mám rád hlavně staré černošské bluesmany. Vždy byli u mne až na X-tém místě. Daleko raději mám britské RnB a bluesové či bluesrockové vlny 60tých let.

Voytus @ 17.01.2011 16:41:19
Filozof: Tak díky za upřesnění, ono to tak svádí, když si pročtu Tvůj profil a máš je hned za autory klasické hudby.

Filozof @ 17.01.2011 17:17:19
Voytus
Systém řazení je chronologicko-geohraficko-logický. Pro přehlednost. Proto jsou v hlavní linii staří bluesmani za Bachem, pak RnR 50tých let a pak tepreve 6Otá a pak 70tá.

Mohyla @ 19.05.2014 14:18:57
Na album sú tu dve recenzie, Voytusova a Gratiasova, Obe sa dobre čítajú, obe dávajú 5*. Tie dávam aj ja!

Mohyla @ 22.04.2015 18:34:17
V posledných dňoch tu dostal Eric dosť na "budku". Na tomto albume si kritici určite spravia chuť!