Reakce na recenzi:

horyna - @ 31.08.2016

Před sebou mám debutovou fošnu této čtveřice a první aspekt co mi se začátkem desky padl do oka, je maximální uvolněnost vyzařující z prvního studiového setkání nad tímto materiálem.
Úvodní Black country- snad nemohla být vybrána lépe, svižná basová figura, technická melodie Bonamassy a víření Jasonových bicí spolu vytváření pole volného pohybu Glennova vokálu.
One last soul- zahulená basa ovládaná duševně dospěláckým projevem Hughesovým, kytara a klávesy spíše domalovávají na atmosféře, šlapající rocková pecka, se zajímavě posatvenou sólující částí.
Laskomina The great divide- přede na basovém podkladu (ten Hughes je tu opravdu všude) klávesovým tónem, Joe svévolně vypouští kytarové tóny a Bonham mistrovsky zahušťuje kompozici, jež v chorusu spěchá na svůj noblesní vrchol, tu se už pere vše dohromady a tlačí na diváka silou obrovskou, následné Bonamassovo sólo, jen stvrzuje tento nesmírně tvůrčí počin.
K dřevní větvi rockové podstaty spěje čtvrtá Down again- kde posluchače unáší nesmírně tvrdý šestistrunný riff, melodický postup a hlavně Glennův svéhlavý projev, vyžívající se v neskutečném množství odstínů.
Blues svázaný s rockem, to je drsná Beggarman- kde více může jednotlivec pocítit, jak to pány spolu namotivovávalo.
Stěžejní song alba vidím v extatické Song of yesterday- ta doslova pluje s Joeovými akordy, proaranžovanými smyčci, tlumenou irskou píšťalkou a nástrojem podobným na skotské dudy, v blízkosti Bonamassova konejšivého hlasu, který střídá energií sršící Hughes. Dlouhatánské guitar sólo a finesemi hýřící Bonham dopomáhají dostavět tento pomník tesaný do rockové žuly.
Po standardní No time, je tu překrásná skladba Medusa- kytarová echa vedle Hughesova sametového hlásku vytvářejí značně snovou atmošku, Joe přidává další znělé tóny ze svého nástroje a diváka staví do pozice úžasu.
The revolution in me- mám velice rád, sekané rytmy, klávesový podklad a celkové aroma tohoto kusu, v jehož středu jsou vokální Bonamassovy linky bravurně seskládany zní dosti originálně, i když zas tak příliš nového nepřináší.
Feeling vyzařující z písně Stand (at the burning tree)- mne dokáže plně strhnout na svou stranu, navíc efektem hnaný Hughesův vokál v těchto místech prostě patří k dokonalým.
Závěr alba je skutečně ve velkém stylu, dokládá to i Sista Jane, kde se vokální složka pravidelně střídá mezi oběma protagonisty a i ta hudební stojí za poslech.
Pomalý, meditativní až jamující nádech má závěr alba prostřednictvím Too late for the sun, píseň, co nepostrádá gradaci i předlouhou jímavou pasáž.

Ještě v půli alba jsem si říkal- na dvojku to nemá, teď ale konstatuji, že se jedná o zatraceně upřímnou a svěží záležitost, takže s koncem alba, přichází i ono příjemné zadostiučinění.