Reakce na recenzi:

Snake - @ 07.03.2021

CD Bull's-Eye – 588 /2009/

Na italské skupině Moby Dick není italského, ani co by se za nehet vlezlo a při náhodném poslechu bych ji na partu z Apeninského poloostrova netipoval ani náhodou...

U jména Moby Dick mi jako první naskočí šlágr od Banco del Mutuo Soccorso a teprve potom slavný, dobrodružný román Hermanna Melvilla. Že se tak jmenuje i jedna ze skladeb Led Zeppelin jsem až donedávna nevěděl a o existenci stejnojmenné italské kapely neměl ani páru. A není se co divit, protože v tomhle případě jde o zapomenutost nejhrubšího zrna. Skupina sice působila relativně dlouhejch pět let, ale nezbylo po ní víc, než pár demáčů a jedno nevydané album z roku 1973. To se sice nahrávalo až v londýnských Olympic Studios, ale kapele se pro něj nepodařilo najít vydavatele a tak zůstalo ležet v šuplíku. Na světlo boží se dostalo teprve zásluhou labelu Akarma v roce 2001 a to na vinylu i CD.

Úvodní Two Timing Girl přesně vystihuje citát, že "každý začátek je těžký", protože jde o můj suverénně nejméně oblíbenej kousek celé kolekce. Tenhle nezáživnej, hardrockovej kolovrátek se zkresleným zvukem koušu opravdu těžko a být v tomhle stylu celé album, tak ho snad raději použiju jako tácek pod kafe. To by, aspoň v mém případě, udělalo lepší službu. S následující Free Wheelin Cat to není o moc lepší, ale obsahuje několik zajímavejch vsuvek a tak nějak podvědomě cítím, že se začíná blýskat na lepší časy. Splašená My Friend mi svým rock´n´rollovým fundamentem připomíná skladbu Rock And Roll legendárních Led Zeppelin a to už jsem u prvního vrcholu alba, kterým je šest minut dlouhej a částečně akustickej slaďák What Time Is It. Se zajímavým kytarovým sólem navrch.

Uno momento, já vám ještě neřekl, jak moc se to podobá na Led Zeppelin? Nejenom hudbou, ale i vokály? Je to tak a potvrzením mých slov budiž pátá Provisional Baby Hip. Opět částečně akustická, ale s neobyčejně chytlavým a důrazně pumpujícím rockovým spodkem. Předposlední Groove Me překvapí několika rychlými, energickými laufy a na úplnej závěr je tu naprosto zničující hardrockovej očistec Sex'n'Roll Express. Osm minut dlouhá smršť v pekelném tempu a jak břitva ostrým zvukem...

Bonusem navíc jsou tři demáče z roku 1970 a jsem za ně tuze vděčnej, protože tohle je Itálie, jakou mám rád. Sestava skupiny byla značně proměnlivá a nevím přesně, v jakém obsazení ty tři písničky vznikly, ale hodně mi to připomíná debutové album Sirio 2222 (1970) souputníků Il Balletto di Bronzo. Zpěvák a kytarista Marco Cecioni v Moby Dick krátce působil a nedivil bych se tomu, kdyby ty skladby nazpíval právě on, ale ruku do ohně bych za to raději nedával. Nerad bych o ni přišel.

Po poněkud rozháraném, rozpačitém začátku mi ta deska připadá čím dál tím lepší a na jejím konci už ji vypínám docela spokojenej. Myslím, že je dobrá a tu slabší trojku si nakonec zaslouží. Do sbírky jsem zařadil asi jedinou dostupnou reedici od amerického labelu Bull's-Eye a je to jednoduchej digipak, kterej ctí původní obálku od Akarmy. Uvnitř futrálu je vytištěnej profil skupiny v angličtině (půlka textu je však pod transparentním držákem CD), na zadní straně tracklist a tři fotografie. Zvuk alba sice není nic extra, ale jsem rád, že ho mám.