Moby Dick - Moby Dick (2001)

CD Bull's-Eye – 588 /2009/

Na italské skupině Moby Dick není italského, ani co by se za nehet vlezlo a při náhodném poslechu bych ji na partu z Apeninského poloostrova netipoval ani náhodou...

U jména Moby Dick mi jako první naskočí šlágr od Banco del Mutuo Soccorso a teprve potom slavný, dobrodružný román Hermanna Melvilla. Že se tak jmenuje i jedna ze skladeb Led Zeppelin jsem až donedávna nevěděl a o existenci stejnojmenné italské kapely neměl ani páru. A není se co divit, protože v tomhle případě jde o zapomenutost nejhrubšího zrna. Skupina sice působila relativně dlouhejch pět let, ale nezbylo po ní víc, než pár demáčů a jedno nevydané album z roku 1973. To se sice nahrávalo až v londýnských Olympic Studios, ale kapele se pro něj nepodařilo najít vydavatele a tak zůstalo ležet v šuplíku. Na světlo boží se dostalo teprve zásluhou labelu Akarma v roce 2001 a to na vinylu i CD.

Úvodní Two Timing Girl přesně vystihuje citát, že "každý začátek je těžký", protože jde o můj suverénně nejméně oblíbenej kousek celé kolekce. Tenhle nezáživnej, hardrockovej kolovrátek se zkresleným zvukem koušu opravdu těžko a být v tomhle stylu celé album, tak ho snad raději použiju jako tácek pod kafe. To by, aspoň v mém případě, udělalo lepší službu. S následující Free Wheelin Cat to není o moc lepší, ale obsahuje několik zajímavejch vsuvek a tak nějak podvědomě cítím, že se začíná blýskat na lepší časy. Splašená My Friend mi svým rock´n´rollovým fundamentem připomíná skladbu Rock And Roll legendárních Led Zeppelin a to už jsem u prvního vrcholu alba, kterým je šest minut dlouhej a částečně akustickej slaďák What Time Is It. Se zajímavým kytarovým sólem navrch.

Uno momento, já vám ještě neřekl, jak moc se to podobá na Led Zeppelin? Nejenom hudbou, ale i vokály? Je to tak a potvrzením mých slov budiž pátá Provisional Baby Hip. Opět částečně akustická, ale s neobyčejně chytlavým a důrazně pumpujícím rockovým spodkem. Předposlední Groove Me překvapí několika rychlými, energickými laufy a na úplnej závěr je tu naprosto zničující hardrockovej očistec Sex'n'Roll Express. Osm minut dlouhá smršť v pekelném tempu a jak břitva ostrým zvukem...

Bonusem navíc jsou tři demáče z roku 1970 a jsem za ně tuze vděčnej, protože tohle je Itálie, jakou mám rád. Sestava skupiny byla značně proměnlivá a nevím přesně, v jakém obsazení ty tři písničky vznikly, ale hodně mi to připomíná debutové album Sirio 2222 (1970) souputníků Il Balletto di Bronzo. Zpěvák a kytarista Marco Cecioni v Moby Dick krátce působil a nedivil bych se tomu, kdyby ty skladby nazpíval právě on, ale ruku do ohně bych za to raději nedával. Nerad bych o ni přišel.

Po poněkud rozháraném, rozpačitém začátku mi ta deska připadá čím dál tím lepší a na jejím konci už ji vypínám docela spokojenej. Myslím, že je dobrá a tu slabší trojku si nakonec zaslouží. Do sbírky jsem zařadil asi jedinou dostupnou reedici od amerického labelu Bull's-Eye a je to jednoduchej digipak, kterej ctí původní obálku od Akarmy. Uvnitř futrálu je vytištěnej profil skupiny v angličtině (půlka textu je však pod transparentním držákem CD), na zadní straně tracklist a tři fotografie. Zvuk alba sice není nic extra, ale jsem rád, že ho mám.

reagovat

stargazer @ 22.03.2021 19:24:34
Chtěl jsem dát i tohle album, ale na Spotify jsem ho nenašel a YouTube moc nedávám, protože jsem pořád někde v luftě. Škoda.

Snake @ 23.03.2021 08:54:17
Taky využívám Spotify a máš recht, tahle deska tam není. Nicméně, mám tě zaškatulkovanýho (možná mylně) jako velkého příznivce fusion a tak si nejsem jistej, že by tě tenhle, LedZep ovlivněnej hardrock zaujal. Na YouTube je těch linků hned několik, třeba si ten čas někdy najdeš.

stargazer @ 23.03.2021 18:02:08
Snake. Máš pravdu. Fusion je můj šálek kávy. Ale nebylo to tak vždycky. U mě začátky byly rockové a vůbec, všeljaké, jen ne jazzrock. Proto mám pořád větší záběr v poslechu, než jen F.

Konečně mám doma wi-fi a můžu stahovat hudbu do telefonu. Nedávno... nebo už dávno... jsem si chodil stahovat desky do baru. Jak všichni víme, v současné době to není možné. Každá nová recenze na Progboardu nebo občas na Rockovici mě inspiruje k poslechu.
To jsem dřív nedělal/ k vůli absenci wi-fi doma/. A chci objevovat nové nebo staré pecky, co se vám líbí.

Snake @ 24.03.2021 08:56:05
Tak teď už ti v tom objevování nic nebrání, oba weby nabízí spoustu zajímavejch tipů.

Taliani v Anglicku hrajú Led Zeppelin. Vážne. Keď som tento album prvýkrát počul, tak som „čumel“. Žiadna skupina nehrá tak presvedčivo skladby Pagea a spol. Čo iné však čakať od skupiny pomenovanej Moby Dick? A to dokonca ani nemajú speváka Plantovho formátu, gitaristu Pageovho formátu a vlastne ani jeden nie je „formát“. A aj tak to funguje.

Úvodná Two timing girl prináša typicky uzemnené Bonhamovské bicie, do toho si rifuje gitara, duní basa a nad tým si melodicky vyspevuje spevák. Občas dokonca zajačí, ale úprimne, nie je to to, čo si z jeho prejavu história zapamätá. Free wheelin’ cat má veselú náladu, svižný záver a tieto črty sa zachovajú aj v My friend, ktorá poteší aj niektorými inštrumentálnymi pokusmi o vyhratie sa s motívmi. Krehká balada What time is it nemá chybu, rovnako ako akustickou začatá Provisional baby hip. To je jednoznačne najlepšia skladba albumu, samozrejmosťou je striedanie tvrdých a krehkých polôh, Zeppelinovská atmosféra opantáva a človek túži zatvoriť oči a oddať sa sneniu (čo sa v robote stretáva s udivenými pohľadmi spolupracovníkov). Vypaľovačka Groove me sa počúva jedna báseň. Pozitívna energia v nej obsiahnutá zlepšuje náladu a rozhodne je kladom aj jej dĺžka (takmer sedem minút). Sex’n’roll express, tak sa volá ďalšia hard rocková dlhometrážna skladba robiaca česť Bielej veľrybe. Basák vymetá prach spod strún hmatníka, pridávajú sa rôzne vsuvky, vyhrávky a motívy, besné gitarové sóla, tvrďácky spevné pasáže, slovom, slasť pre uši. A zároveň ide aj o záver dlho nevydaného klenotu talianskej hard rockovej pokladnice.

Trio krátkych skladieb v taliančine z roku 1970 si to šinie na vlnách melodického hard rocku, podstatne frenetickejšieho spevu, než na neskoršom albume a je vážne škoda, že Moby Dick nezvládli preraziť a nahrať toho aj viac.

Svojho času som napísal: „Kto je najväčší Led Zeppelin klon? Rush na prvej doske? René Lacko a Big Bang (Jolly Joker)? Omyl! Talianska skupina Moby Dick je absolútne zeppelinovská z hľadiska rytmiky, rifov a nálady. Spevák je síce trošku nejačavý, ale to vôbec nevadí. Pre Led Zeppelinistov povinnosť.“ Nič lepšie na záver nevymyslím.
reagovat

pito63 @ 23.03.2013 17:28:12
Súhlasím, je to cítiť a počuť, ale táto talianska "vzducholoď" mi sedí a spevák nemá chybu - výborná "starinka"! Som rád, že sa mi to podarilo zaradiť do zbierky.
Poďakovanie Borkovi za výborný profil a Hejkalovi za peknú recenziu!

Borek @ 11.03.2014 15:06:55
Dvakrát pravda, všudypřítomná atmosféra olověné vzducholodi se vznáší nejen nad instrumentálními vyhrávkami a Coppolovým emocionálně vypjatým projevem, ale také kolem trojice starších svižných songů, které Akarma přiřadila jako bonusový materiál. Zde však nemám daleko k myšlenkám na založení Klubu přátel nepřátel italštiny.
Přesto třeba práci celého týmu Moby Dick v první polovině sedmdesátých let vyzdvihnout. Umělé klonování totiž dodnes zůstává poměrně náročným laboratorním procesem s nízkou úspěšností.