Reakce na recenzi:

horyna - @ 11.12.2016

Tvorbu amerického lukostřelce Chrise Impellitteriho jsem svého času vcelku mapoval. Jeho dvorním zpěvákem a průvodcem se na úctyhodnou etapu, dá se říci od druhé desky do dneška (nějaká vyjímka zde byla, myslím album System X) stal výborný Rob Rock. Taková Screaming Symphony byla jednu dobu mou velmi oblíbenou, ale první a jedinečnou, do dnešních dnů absolutní a zůstavší náhravkou je oceňována prvotina, nespoutaná hard n heavy vychřice Stand in Line.

O jejím prvenství u mne rozhoduje několik faktorů. Za a) je to stylové posezení alba, které pramení v klasické hard škole a umě ji Chris roubuje na svůj ostrý heavy styl. Průnik těchto dvou kategorií pak vytváří zvláštní a omračující pnutí, které si mě k sobě přivinulo a i po letech vykazuje ohromnou vnitřní sílu. Jelikož na deskách dalších se už kytarista více uzavírá do rychlostní metalové slupky a rozdílnost, či variabilitu, aby člověk pohledal kukátkem.
Za b) pak mezinárodní obsazení kapely, kde každý instrumentalista je personou ve svém oboru a vzájemná chemie zde funguje na výbornou.
No a za c) a to především, účast monumentálního pěvce Graham Bonneta povyšuje tento album o dvě třídy vzhůru. Dodnes mám za to, že lepší výkon Graham nepodal ani u Ritchieho, ani u Michaela, sólově nevyjímaje (samozřejmě neznám zdaleka vše).

Údery zvonu, mocná klávesa, Grahamův jekot a je tu titulka Stand In Line- přídavné jméno této skladby jest- dokonalá.
Pro ty, jimž originální popová verze písně Since You've Been Gone od Rainbow nevoní, tu máme na porovnání malinko razantnější Impellitteriho verzi novou.
Od třetí Secret Lover- začíná totálně divoká jízda na horské dráze, klasicistní kytarové attacky, klávesové zahuštění a bicí dusot v poutavě aranžované skladbě vsazené do Grahamova rázného přednesu, nenechá vaše nohy ani chvíli v klidu.
Nepatrné rozjímání u instrumentální malby Somewhere Over the Rainbow má za úkol připravit diváka na "totální nasazení", které přijde s divokou Tonight I Fly. Hard rock sedmé dekády v mocném klávesovém oparu, s důkladným akustickým aranžmá a z posledních sil se vydávajícím Bonnetem.
White & Perfect- po krátké Chrisově klasické epizodě zrychlí v riffových obrátkách a metalová zarputilost se snaží vytlačit rockovou zdobnost, ale naštěstí se nedaří, kytarista disponuje arzenálem s nejednou překvapivou chvílí.
Že deska dokáže pohladit i atmosférou, dokazuje sedmá Leviathan- démonická pochodová záležitost, v níž každý muzikant dostává svůj prostor.

Chrisův vzor Ritchie Blackmore se zde zhmotnil v tvarech naprosto dominantních a proto je nahrávka určena všem milovníků tvrdších Rainbow, ale i Deep Purple především.