Reakce na recenzi:

kamila - @ 13.09.2016

Neoprog jsem měla vždycky ráda, reprezentuje ho fůra dobrejch kapel a Pendragon jsou určitě jednou z těch výjimečných. Jejich album z 93 roku The Window Of Life je pro mě přímo stělesněním toho, jak má znít neoprog stavěný na kvalitních základech, který položily kapely sedmdesátých let a nově příchozí britská vlna let osmdesátých se snaží na něj navázat. Zvuk se posunul dobou i technologiemi, základ ovšem zůstává a tím je kvalitní píseň. Píseň položena na klidně i jednoduší melodii, ovšem slepena neumělou fůrou dalších kvalitních prvků, které z ní modelují dostatečně vybroušený drahokam. Takových drahokamů je na Pendragonských albech spousta a i když vnímám, že svého vrcholu dosáhli dvojicí moderních děl Pure a Passion, kde se především nové technologie starají o soužití s dobou, na Window... je to čistá, pannenská příroda, která k nám promlouvá skrze jejich prostupující melodie.

Dá se namítnout, že předchozí "Svět" je deska rozmanitější, možná. Já mám však raděj "Okno života", v něm jsou hudební struktury podřízeny kouzelné imaginaci, která mnou prostupuje polehoučku, s niternými tóny pomalých zasněných písní, které spřádají stříbřité melodie. Obklopí vás mračna akustických kytar, které v mlhavém oparu přítomných klavírních něžností vyčarovávají hlavní gró písní.
Od úvodní skladby The Walls of Babylon z tvorby Pendragon jasně prosakují vlivy ranných Genesis (v klávesách) a fishovských Marillion (kytary).
Nejvíc se vždycky těším na čtvrtou The Last Man on Earth, kde to v půli písně (po přenádherných sborech) kapela pěkně rozpálí, Fudge Smith se utrhne ze řetězu a mlátí do škopků pěkně z ostra, mandolínový (nebo je to banjo) dunění soupeří s foukací harmonikou a tento country nástroj vytváří v art rocku neuvěřitelně napruženou atmosféru. Nick Barrett exceluje i jako kytaristy v dokonale kluzkých tónech závěrečné Am I Really Losing You? Pastva pro uši.
Půl hvězdy dám dolů kvůli tomu, co má teprve přijít v brzkém budoucnu.