Reakce na recenzi:

fernetti - @ 04.06.2007

Jak několika větami pojmout něco tak neuchopitelného, pro mnohé posvátného, legendami opředeného, náladami a barvami hýřícího, jako je Pištec v Branách Rozbřesku? Tváří v tvář Piperovi veškerá slovní přirovnání selhávají, zůstávají jen neumělé popisy slyšeného, které jsou tak zoufale popisné jako například předem k zániku odsouzený pokus o pojmenování úsměvu Mony Lisy. Přesto se však o to pokusím, byť si koleduji o ranec ostudy. Anebo nepochopení. Nepochopení, jaké nejspíše zažívali i mladí pánové Waters, Barrett, Wright a Mason, když se pokoušeli exportovat své psychedelické experimenty za hranice Londýna. Ono to nepochopení ale bylo docela pochopitelné: hudba, s níž tehdy Pink Floyd v čele svým tvůrčím guru Sydem Barrettem přišli, byla úplně odlišná od všeho, co kdy doposud kdo slyšel. A přestože se od vyjítí Pipera vyrojily stovky tu více, tu méně oddaných následovníků, nikomu z nich se tento majstrštyk překonat nepodařilo. A bez pomoci Syda to nesvedli ani samotní Pink Floyd. Každé další album, které potom vydali, bylo velmi dobré, výborné, mnohé vynikající, alba ze 70. let se pak stala takovými pojmy, jako jsou pro nás dnes třeba egyptské pyramidy. Nad těmito pomníky lidského bytí ale stále září jedna jediná kometa: Piper At The Gates Of Dawn. Kometa, na jejímž chvostu sedí Syd Barrett a kouká na nás shůry dolů. Kometa, která na hudebním nebi září už neskutečných 40 let!
Následný exkurs po tomto albu budiž čtenáři jen lehkým náčrtem či skicou postřehů, které mě napadají vždy, když se vydávám na dobrodružný hudební trip zprostředkovaný tímto albem. Znám Pipera skrz na skrz notu po notě, slyšel jsem ho nejmíň tisíckrát, ale vždycky natrefím na něco, čím mě toto album okouzlí jaksi mimoděk navíc, byť laskominami, na které se už předem těším, je prošpikováno skrz naskrz! Nebudu proto už zdržovat nudnými úvody a šipkou se vrhám do kouzelného tripu zvukobarev:

Barva první – kosmická Astronomy Domine :
Pecka tak skvělá, tak nadčasová, že ji Floydi hráli i na svém posledním turné v roce 1994 nebo starej Gilmour loni, začíná zlověstným odbíjením kytary, do nějž se mísí ruchy vysílaček kosmických poutníků vysílajících zprávy o podivuhodném světě, který ještě nikdo nikdy nespatřil. Morzeovka splašeně pádí k domovům se zvěstí o nikdy nepoznaných božstvech, pánech života i smrti, vládcech vesmírné Tmy. Zaklínačský sbor vzývá Oberon, Mirandu, Titanii, Neptun, Jupiter i Saturn (správně: pro Venuši tu místa není...) hutněný dunivou rytmikou a umocněný tu prorocky blýskající, tu jinde bublající Barrettovou kytarou – to vše nakonec gradující a finišující závěrečným smírným akordem, evokujícím blahosklonnou přízeň Mocných, kteří si to s námi (pro tentokrát!) ještě rozmysleli. Pozemšťanská mise do hvězdných hlubin dopadla dobře, takže s úlevou zpátky domů, k zemi – to the Ground, přesněji řečeno to the „Icy Waters Underground“.

Barva druhá – záhadný Lucifer Sam :
Úvodní bigbítový riff skvěle doplňovaný naboostrovanou kytarou evokuje náladu starých bondovek se vším, co k tomu patří: nespoutané krásné holky, svíjející se ve světelných záblescích rozjíveného Londýna šedesátých let. Má to nachlup stejný šmak jako Antonioniho Zvětšenina, akorát ta trvala dvě hodiny – tady na vykreslení atmosféry sexy sixties stačily mladým underground stars pouhé tři minuty. A obdobně jako Maestro Antonioni ve svém filmu řešil záhadnou vraždu, luští Syd neméně závažný problém: kterak rozeznat svou přítelkyní Jennifer od svého kocoura Lucifera Sama? Text poměrně triviální, ale kdo chce, ten si tam svoje významové přesmyčky, které Syd možná doopravdy do skladby vložil (ale dost možná taky ne...), najde. Neuchopitelnost kočky, neuchopitelnost ženy, Lucifer Sam, Syd Barrett... „And what exactly is a dream? And what exactly is a joke?“

Barva třetí – hrubínovská: Matilda Mother
Stejně jako František Hrubín ve své Kytici, tak i tady nás Syd vypravuje na cestu kamsi do Středozemí za mocným králem a jeho nebeskými rytíři o nichž víme jen z vyprávění maminek, když nás každovečerně vypravovaly na výpravu do snových fantazií... Maminka- Syd vypráví, synek-Syd dychtivě hltá každé slovo, aby nakonec podlehl tíži svých víček a celou pohádku nakonec prožil sám, ve své fantazii... To vše krásně podmalováno Wrightovými klávesovými úlety do orientálních světů plných vůní a nálad, aby nakonec celá skladba skončila smířlivou ukolébavkou na dobrou noc...

Barva čtvrtá – neposedný Flaming
Maminka zhasla a synek spí. Sní. Povětří dálek plných draků a rytířů na bujných koních vystřídal les. Pohádkový les. Les, ve kterém je možné všechno – za každým stromem, za každým keřem, pod každým hříbkem někdo je: „Já tě vidím, ale ty mně ne!“. Schovávaná s lesními skřítky v přímém přenosu – to je Flaming. Pestrá, nápaditá hudba plná projasněného Sydova zpěvu v němž si z nás tento skřítek sice dělá srandu, ale zároveň si nás podmaňuje natolik, že i tu cestu tefonním sluchátkem mu nakonec zbaštíme. Možné je vše, nemožné není nic. Kouzelný svět dětské fantazie vítězí nad knížkami s napsanými bájemi, jak nám je čítávaly maminky a kdo mu jednou podlehne, pro toho není cesty zpět. A Syd, to je přece dítě...

Barva pátá – úchylná: Pow R. Toc H.
Pohádkový les prostoupila tma, srandovní skřítci, co si chtějí hrát, jsou pryč, teď tu je cosi o poznání tajemnějšího. Tohle už není sen pro děti, sem už smí jen dospěláci. Cesta lesem totiž ústí v podzemí. V jeskyních. V tajemných zákoutích plných ješitných podivností, úchylných škodolibců, osamělých podivínů – vítejte v klubu UFO! Citoslovcový (to je ale, panečku, paslovo!) začátek skladby přechází do monotónního jednoduchého rytmu lehounce nadlehčeného skvěle dekadentně najazzlým klavírem, aby opět eskalovala do gejzíru roztodivných skřeků, kvílení, škrábanců a jekotů, završených závěrečným stroboskopickým závěrem - levá, pravá, pravá, levá, levá, pravá, pravá, pravá, levá, pravá... Hlava se točí, není úniku, Sydova kytara nedovoluje odpočinout, protože z tohoto reje není úniku!

Barva šestá – šílenství pokračuje: Take Up Thy Stethoscope And Walk
UFO jede, UFO hučí, UFO se otřásá! Ladies and gentlemen, this is Underground made in London! Swingujicící, halucinogenní, zběsilé nájezdy Sydova Telecasteru, Rickovy vyhrávky, Nick s Rogerem hučí jak piliňáky, dusno až k zalknutí. Hudební trip je změtí motivů, z nichž každý by vydal na samostatnou skladbu, ale to v tuto chvíli neplatí, není čas na dumání, je čas pouze na jediné: znovu a znovu podléhat nekonečnému hlavotoči, za který nemůže nic jiného než Pink Floyd a LSD! Není cesty zpět, je jen cesta někam daleko pryč - stejně jako od šíleného doktora, před nímž jsme utekli do Podzemí. Toto je výpověď o undergroundu ve své nejryzejší podobě – není kytičkový jako ve slunném Frisku, není dusně zhnusený, jako plastikovský u nás, je to ten elesdéčkový, londýnský.

Sedmá barva duhy - Intersellar Overdrive
Pecka od A do Zet! Geniální pokračování předchozí skladby, místo i čas jsou stejné, jízda pokračuje! Změti zvuků, tu vyluzovaných Sydem, tu Rickem, tady zase špikuje Rogerova basa, krátké zklidnění střídá zvlněná hutnost, zmatek, prázdnota (rogerovo opakované basové „kník“ zní jako vykřič-kník, stovky vykřičníků, miliony barevných teček, fragmenty motivů, rytmické linky a jejich vzájemné propletence, které mají začátek, ale ne konec, neklidné ztišení před burácivě odbourávajícím závěrem, který smete úplně vše, co mu přijde do cesty. Dámy a pánové, zachovejte klid, spočítejte si kosti, už je po všem: hudební tornádo odválo zpátky do jiných světů!

Barva osmá – neobyčejně obyčejný The Gnome
Klik-klak, klik-klak, klik-klak, metronomicky jednoduchá rytmika, obyčejná kytara. Vzduch. Jsme venku, podzemní UFO, v němž si s námi pohrávaly víry nadpozemských světů, je za (pod) námi. Stojíme opět pevně na Zemi. Anebo ne? Kde to vlastně jsme? Ve Středozemi? Nejspíš ano, protože kde jinde by se nám zjevil Skřítek, že ano? Průvodcem budiž nám pouze Syd se svou kytarou, s nímž nás sem na reverz pustili. Pěkně poslouchejme a nezlobme, jinak nás zase zakazajkují a šoupnou zpátky na samotku.

Barva devátá – exotická Chapter 24
Poezii, které snad nejlépe porozumí chovanec léčebny, střídá poetika exotická, aneb voňavost orientu. Jediné, co mi tu ještě chybí, je Harrisonův sitár... Jemná skladba, v níž si opět nejvíc vyhrál Rick Wright se svými kouzelnými výšivkami, vypráví o tajemství, o jeho odkrývání, kterým se lidstvo věky věků pachtí, aby toto hledání stejně nakonec skončilo v mlhavém oparu úplně stejně jako samotná písnička.

Scarecrow, aneb barva desátá, exotická:
Jakoby pokračování předchozí Chapter 24 - prostý rytmický úvod směřující k jednoduché melodii, v níž znovu dominuje rozevlátý zvuk Wrightových klávesek. Hudba se teple rozlévá a vlní jako potok uprostřed Cambridgeských luk, aby se nakonec ztratil kdesi v nedohlednu. Barrettovo frázování, které tady nečekaně, zdánlivě náhodně, nelogicky ale přitom dokonale zakopává o přirozený klapající rytmus pak uvozuje poslední zastávku toho hudebního tripu:

Hodiny odbily jedenáctou aneb Bike!
Po všech těch výletech, které jsme předchozích jedenáct hodin barev duhy mohli spolu se Sydem Barrettem projít, máme jasno: Jsme doma, světy daleké a ještě vzdálenejší jsou za námi a my si to pelášíme za klukama na hřiště. No bodejť by ne, když máme KOLO! Tomu radostnému Sydovu zvolání, že má kolo, nikdo neodolá. A jak by mohl, vždyť ten Sydem překotně chrlený text je TAK kouzelný! Jo a ten šramlovitý, skorodechovkově řízný rytmus, to je tak VERY ENGLISH, jak jen může být: to jsou Beatles, to jsou Oasis, to jsou Blur, to je BRITPOP! Koktejl hudby a slov, který zasluhuje obdobně radostné zvolání na druhou: „Dokonalost sama!“

Odbila dvanáctá hodina aneb epilog:
Nemůžu si pomoct, ale konec předchozí Bike pro mě skrývá svou třináctou komnatu: je jí závěr písničky, kterým zároveň končí celé album a který jsem si pro sebe „pracovně“ přejmenoval na Sydův Nebeský Kouzlostroj. To je přesně ten konec, který si toto geniální album zaslouží - vše bylo řečeno, vše bylo namalováno, teď už zbývá jediné - aby zazvonil zvonec a pohádce byl konec...