Pink Floyd - The Piper at the Gates of Dawn (1967)

Výborné album. Podle mě, nejlepší a nepřekonatelná psychedelická nálož, jaká existuje. Nevím, jestli Barretovi tak moc pomáhalo to LSD nebo byl skutečně génius na hudbu a zvláště na texty. Ze všech stran je cítit těžký surrealismums. Což je jenom dobře.

Nejlepší kusy? Matilda Mother, Flaming, surrealistické povídky The Gnome či Scarecrow, Lucifer Sam a mohl bych pokračovat.

Na album mám též jednu vzpomínku. Nedávno jsem to poslouchal s mojí krásnou kamarádkou. Hned v úvodu Astronomy Domine jsme si sedli na zem a kolem nás byly barevné svíčky z vánočního stromu a zběsile blikali. Efekt to byl neskutečný. A ona jen řvala: To je psychóóóó!!! A písnička Flaming se jí tak zaryla do hlavy, že mi ještě 2 týdny zpívala pasáž "Travelling by telephone, hey hou, here we go".

Akorát s čím mám trošku problém, je Interstellar Overdrive. Začíná sice výborně hard rockově, ale po takových 2-3 minutách už se vysloveně nudím. Ale co. Že to jsou Floydi, tak jim to dokážu odpustit.
reagovat

První album Pink Floyd, které jsem slyšel, bylo A Saucerful Of Secrets a Relics. Zvláštní písničky na těchto albech zněly jako takoví psychedeličtí Beatles. Od kamaráda jsem se dozvěděl, že úžasná skladba Interstellar Overdrive pochází z jejich prvotiny, to byl důvod si je opatřit.

Tohle album patří k základním albům veškeré progresivní hudby, Pink Floyd ovlivnili všechny progresivní kapely, King Crimson počínaje. Syd Barrett si brnkal motiv ze skladby Stephanie Knows Who z alba Da Capo americké psychedelické skupiny Love tak dlouho, až z toho vznikla skladba Astronomy Dominee, výborná skladba se kterou pak začínali všechny koncerty. Tahle skladba se dočkala zpracování od progresivních metalistů Voivod na albu Nothingface. Na tomhle albu není naprosto slabá písnička, skladby Lucifer Sam, Matilda Mothe , nebo Flaming mají zajímavé texty, kde se cestuje telefonem a podobné nesmysly. První strana alba končí zvukovými orgiemi skladbami Pow R. Toc H. a Take Up Thy Stethoscope And Walk. Druhá strana začíná již zmiňovanou instrumentálkou Interstellar Overdrive, která na to, že jí bude zanedlouho padesát let rozhodně nehraje. Po honičce mezi planetami nás skupina uklidní skoro romantickými písničkami The Gnome, Chapter 24 a Scarecrow. Závěr alba patří skladbičce Bike, která má dvě části úvod patří zpívanému motivu, který přejde do elektronického blbnutí. Tuhle desku stavím hodně vysoko nejen v tvorbě skupiny.

Pro mě jedna z nejlepších desek, které v rocku vznikly. Hodnocení pět hvězdiček.

reagovat

Petr_70 @ 22.07.2016 15:46:03
Kdykoli slyším "Lucifer Sam" silně mi připomenou moje oblíbené australany "Midnight Oil",včetně Barrettova zpěvu (i jména mají oba protagonisté podobná: Barrett - Garrett :)).

To jen tak na okraj... Jinak samozřejmě výborné album, které u mne spolehlivě patří do "TOP 5" v diskografii kapely.

Luboš @ 22.07.2016 17:40:26
Petr_70: zdravím a díky za reakci.

Omlouvám se skladba Stephanie Knows Who je od americké psychedelické kapely Love. Leadrem téhle skupiny byl Artur Lee, který měl stejně jako Syd Barrett problem s drogami.

Opět nepřehlédnutelný červený praporek na časové ose rockové historie, na jaké byl rok 1967 extrémně bohatý. The Piper at the Gates of Dawn je stěžejním bodem pro vývoj psychedelie, space rocku, art rocku a dalších příbuzných větví a oddenků rockového rodokmenu. Je také prvním a zároveň posledním albem Pink Floyd, na němž je Syd Barrett jednoznačným tahounem jako skladatel, zpěvák i vizuální magnet. Byl hlavním konstruktérem zvuku a prezentace skupiny v této její rané fázi, zatímco pozdější kapelník a ještě pozdější diktátor Roger Waters se na debutu představuje jen jednou skladbou Take Up Thy Stethoscope and Walk.

Album rozvířilo už tak dost bouřlivé vody rockového oceánu novátorským důrazem na atmosféričnost a zvukové experimenty. Barrettovy skladby plné zvláštních harmonických postupů, blouznivých melodií a fantastických textů promlouvají hlasem vesmírných tuláků i pozemských podivínů. Dominují jim nespoutaně zvukomalebné kytarové imprese nadnášené snovými party Wrightových varhan, často využívají zkreslených zvuků a průkopnických koláží (Pow R. Toc H.). Zálibu v kosmické tématice demonstrují především dvě ústřední kompozice alba, z hypnotických akordů a halucinogenních melodií utkaná Astronomy Domine a zbytnělý instrumentální opus Interstellar Overdrive. V něm se na téměř desetiminutové ploše setkávají kytarové příbojové vlny, futuristické pípání, varhanní mlhoviny a záludné studiové triky.

Vedle toho ale najdeme na albu i sevřenější písničkové formy jako Lucifer Sam, Flaming, The Gnome (ta má blízko k tomu ulítlejšímu od soudobých Beatles) nebo Bike. Ty ale nejsou o nic méně podivné a excentrické a po Barrettově odchodu právě po nich zůstala v tvorbě Pink Floyd díra, kterou se ostatní členové snažili zaplnit dalšími formálními experimenty a emotivní naléhavostí. The Piper at the Gates of Dawn je ve srovnání s pompézními, i když jistěže úchvatnými alby ze 70. let uvolněnější, hravější a prodchnutý bizarní představivostí. Patří k těm albům, která skutečně pohnula dějinami populární hudby a je zároveň pomníkem předčasně zmarněného talentu Syda Barretta.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz
reagovat

bubak @ 25.03.2016 20:07:09
Základní rocková deska, co skladba to perla Astronomy Dominee, Lucifer Sam, Mathilda Mother, Bike, Scarecrow a perla perel nesmrtelná Interstellar Overdrive. Dá se to poslouchat do nekonečna.

The Piper at the Gates of Dawn.

Šesťdesiaty siedmy priniesol hneď niekoľko priekopníckych albumov, ktoré zbúrali barikády medzi tým, čo je a čo nie je dovolené. Piper je u mňa hneď druhý najdôležitejší po Pepperovi od Beatles. Od úvodu sa valí smršť zvukov na tému astronomických spojení, tvoria krásny celok doprevádzaný Sydovym naliehajúcim hlasom. Zimomriavky mi chodia po tele a od korienkov vlasov až po päty necítim nič iné ako husiu kožu...som v tripe do stredu galaxie.

Oči mi otvorí bítová Lucifer Sam. Veľa ľudí hovorí že heavy sound (zámerne nehovorím rock/metal) priniesli kapely ako Sir Lord Baltimore alebo Black Sabbath. Ale takto posadený beat by som bez váhania označil ako priekopnícku vec heavymetalu. Rôzne šumy a škvrčania na gitaru, power-riff, staccato Masona a nakoniec frenetické Watersovo sólo to len potvrdzujú.

Matilda Mother má v sebe kus temnosti, vytvára šialenú atmosféru - snáď to len robí akordický vzostup a stupnice cez refrén? Vzápätí to však nemôžem povedať o Flaming. Tu sa cítim ako v hurikáne, ktorý náhle preruší bezstarostný Barrett. Nechávam sa unášať na vlnách a znovu cítim tú atmosféru roku 1967.

Prichádza ďalší trip - Pow R Toc H. Atmosféra sa obratom mení - hlavnú rolu tu pravdepodobne zohralo LSD, bondovská basa a ležérne piano pravidelne striedajú molové a frenetické povyky typu "dui-dui" a ja sa cítim fajn. Ako zaujímavo dokáže nahrávka preniesť atmosféru aj k ušiam poslucháčov...

Watersova prvotina na albume (ostatné sú všetko Barrettovky) Take Up Thy Stetoscope and Walk akoby hľadala čo si všetko môže dovoliť a kombinuje klasický beat s free jazzom (!?! - ťažký odfuk - !?!). Túto môžem! :)

Interstellar Overdrive - čo k nej len napísať. Strhujúci - áno, priam hardrockový riff - preruší blúznenie a chlapci sa začínajú hrať. Ukazujú fanúšikom o čo tu beží a ja len nechápavo otváram pusinku a snažím sa pochopiť. Ďalší veľký trip a otváranie mysle cez drážky vinylovej platne.

Posledné štyri piesne sú pre mňa krásne príklady hitových singlov . The Gnome je jednoduchý a zábavný popevok, ktorý by razom nahradil celú partiu fetišistov na čele s Arnoldom Laynom a jeho prapodivnou priateľkou, hrajúcou sa Emily. Dve veľmi atmosferické Chapter 24 a Scarecrow sú príklady ďalšieho skĺbenia viacerých štýlov dohromady - aj keď po odmyslení všetkých nástrojov počúvame klasickú popovú vec, Wright so svojimi analógovými klávesami dotvára priam exotickú (ázijskú?) chuť piesní. A mne naozaj chutia. Záver patrí Bike, v ktorej si aj tak vždy najviac vychutnám zaujímavé efekty na konci.

Platňu veľmi odporúčam v mono-verzií, má odlišný mix a vzniká úplne iný zážitok. A aby sme sa rozumeli, slovami trip a podobnými slovnými hračkami sa len obrazne pokúšam vysvetliť stavy, ktoré mi hudba vytvárala počas listeningu.
Suma sumárum je to fantastická prvotina, ktorá je veľmi zásadovou platňou v celkovom pôsobení nie len Pink Floyd, ale aj rockovej muziky doteraz.
reagovat

zdenek2512 @ 27.01.2014 19:58:50
Velice pekne cteni, diky za pripomenuti a vyjadreni nqzoru s kterym se plne ztotoznuji. :)

Publius Enigma @ 27.01.2014 20:31:26
díky moc Zděnku :) budem pokračovať :)

tykeww @ 27.01.2014 20:49:51
I mně se tvá recenze líbí, těším se na tvé další :)

Publius Enigma @ 27.01.2014 20:54:05
už čoskoro :) a zoberiem albumy každej kapely rad radom :)

PaloM @ 27.01.2014 21:20:48
To bol asi žart, myslel si diskografiu Pink Floyd? Lebo ak by si chcel zrecenzovať všetky albumy na Progboarde, tak to sa nemám šancu dožiť :-)
A samozrejme, klobúk dole pred tvojim obrovským prehľadom, a najmä obrovskou gurážou.
Teším sa na ďalšie tvoje recenzie. Mám oveľa radšej recenzie so subjektívnym popisom pocitov z počutého ako chladné citácie faktov z kníh a článkov.

Publius Enigma @ 27.01.2014 21:38:35
myslel som každú kapelu ktorú budem recenzovať :) tak chcem spraviť každý jej album... námatkou... Yes, Genesis, ELP, King Crimson, The Who, Purple, Zeppelin, Queen a veeľa ďalších :)

"Nejkrásnější, co můžeme prožívat je tajemno. To je základní pocit, který stojí u kolébky pravého umění." řekl kdysi Albert Einstein a něco na tom bude. Nedávno jsem tento pocit prožila dost naplno. Byla jsem ve Švýcarsku a navštívila jsem Velký hadronový urychlovač v CERNu a zároveň s tím jsem nahléhla do fantastického a neuvěřitelného světa miniaturních protonů, fotonů, bossonů, neutrin... a spol. Připadalo mi to jako jiný, dosud nepoznaný svět, kdesi v hloubi našeho vesmíru a přitom je to svět, který nám doslova leží u nohou. A tehdy jsem pocítila pořádné tajemno, které si moje duše začala vyžadovat již dříve, ale tenhle zážitek mě vlastě ještě utrvdil, abych tajemno zkoumala dál. A jakou, že to má souvislost s tímto albem? Tohle album ve mě evokuje úplně stejný pocit mrazení v zádech. Je to takové malé muzeum duše zmítané ve víru LSD a já jsem právě toto muzeum prostřednictvím tohoto alba navštívila. Hudba je to opravdu neskutečná, vesmírná, vzdálená běžné realitě, nejlepší je vychutnat si ji v noci, za svitu měsíce, jedině tak prožijete opravdu silně koncentrovaný pocit tajemna. Tak idylické a dokonalé to ale není, kdesi v pozadí mě vždy bodne u srdce, že za vytvořením něčeho takového stála zhroucená duše jménem Syd Barett. A to je jediná poskvrnka na tomto albu. A jelikož jsem silně proti drogám tak bych mnohem raději, kdyby stejné dílo vytvořil nadšený, veselý, fascinovaný a kreativní Syd, než sesypaná, zhroucená duše v totálním rozkladu, ale žádné "co by kdyby" prostě neexistuje.
reagovat

zdenek2512 @ 16.11.2013 17:20:10
Walrusa: zdravim a dekuji ti za nadherne vyjadreni toho co to album prinasi. Jw mam tohle album od Pink Floyd taky hodne rad. Takhle scitem bych to stejne nenapsal to dokaze jenom zena :). Diky za krasne cteni plne citu, ktereho jsou jen zeny schopny. Tesim se na dalsi recenze desek Pink Floyd :)

Walrusa @ 16.11.2013 17:23:42
zdenek: To je zvláštní, já si o ženách myslím, že bývají spíš bezcitné :D Ale myslím, že takhle by to byl schopen popsat každý (včetně můžů!) ;)

zdenek2512 @ 16.11.2013 17:31:21
Ja myslim, ze ne . Protoze jednak jak si to napsala ty tak to tam nikdo tak hezky nenapsal. Ja tu desku nebo muziku na ni citim podobne. Ze by zensky byly bez citu, to ne . Soudim podle tech tri zenskych co mam doma testosteron vyvazuje akorat pes :)

Walrusa @ 16.11.2013 17:34:17
zdenek: Asi máš pravdu ty (jakožto starší a zkušenější), je totiž docela možné, že to soudím podle pubertálně se chovajících vrstevnic ;)

zdenek2512 @ 16.11.2013 18:08:03
Vis ja se tesim na tvoje recenze na Meddle, Atom Heart Mother nebo Dark Side Of The Moon. Taky by se mi libilo precist si tvuj nazor na cokoliv od King Crimson, nebo na Franka Zappu. :-)

Walrusa @ 16.11.2013 18:10:21
zdenek: Atom Heart Mother mám v plánu v brzké době (protože patří mezi mé dost oblíbené), zbytek musím pořádně proposlouchat a rozmyslet ;)

zdenek2512 @ 16.11.2013 18:17:44
Uz ted se tesim :). Atom Heart Mother patri i mezi ma oblibena alba. :-)

PaloM @ 16.11.2013 18:59:19
Walrusa, ako fyzik pred tebou "smekám klobouk", ako fanúšik Pink Floyd vyjadrujem obdiv. Si obohatením Progboardu o novú dimenziu, ktorá mi je veľmi sympatická. Držím ti palce, aby si takto písala ďalej.

Walrusa @ 16.11.2013 19:04:42
Palo: Děkuju za povzbuzení ;)

alienshore @ 17.11.2013 19:02:01
ten Cern ti závidím, tiež by som tam chcel raz ísť :-), tajomstvá podnecujú fantáziu a keď sú začlenené aj do hudby, tak to vytvára v pravom zmysle slova závislosť a nutkanie k opätovnej dávke :-), keď som počul prvý krát toto dielo tak som si povedal "čo to je" ??? ale teraz už som schopný to vstrebať, no diridonda (slovenský šláger ináč) to teda nie je :-)

Matouš @ 19.11.2013 08:37:26
Závidím vám vaše atomy!
Pěkná recenze. Mám jen dvě výhrady - už jsem je sem jednou psal, ale z nějakého (asi osobního??) důvodu je PaloM smazal. Budiž, tak ještě jednou, protože sem patří a není to nic sprostého.

1. Za vytvořením tohoto alba nestála žádná zhroucená duše!
2. I kdyby tomu tak bylo, hodnotu a genialitu díla by to neměnilo.

V době, kdy Barrett natáčel toto album, byl leaderem Pink Floyd, takřka výhradním skladatelem a textařem, zpěvákem a hlavním kytaristou. Kdyby byl Barrett v totálním rozkladu, nebyl by schopen vykonávat ani jednu z těch rolí. Podíváme-li se na dobové a dostupné archivní filmové dokumenty, které ukazují Barretta v době natáčení tohoto alba, vidíme veselého! kluka s inteligentím výrazem a sklonem k uzavírání se do sebe. Vliv LSD na hudbu Pink Floyd, Barrettovy texty a nakonec na pozdější rozklad Barrettovy osobnosti je zřejmý. LSD byla tehdy generační drogou a bral ji kdekdo. Ale ne každý pod jejím vlivem vytvořil geniální dílo. Každé šílenství má svoje příčiny. Není snadné být citlivým mladým mužem v prostředí kde vládnou ostré lokty (hudební branže). Koneckonců senzitivita je výsadou a předností, zvlášť v umění, a hranice mezi normalitou a šílenstsvím je křehká. Každopádně Barrett v době natáčení tohoto alba nebyl šílený v klasickém klinickém slova smyslu.

PaloM @ 19.11.2013 09:00:55
Matouš: všetci vopred vedeli, že budú a prečo budú zmazané príspevky.
Zmazanie príspevkov bol ústretový krok voči tebe, aby si mohol začať odznovu a normálne. No ty si nevydržal a rypol si do mňa.
Prestaň ma spomínať, lebo ma fakt naštveš. Ty to ani nevieš naisto, že som to konkrétne ja zmazal. Nemienim ďalej s tebou diskutovať, tak sa už na mňa neodvolávaj. Pouč sa zo včerajška a ber to ako dobrú radu. Inak si opäť zarobíš na problém. Darmo sa potom budeš dovolávať cez maily. Dostal som včera dosť mailov, ktoré neboli priaznivé pre teba.
Píš si teda čo chceš, ale podľa toho čo, budeš alebo nebudeš niesť následky. Úplne v kľude to píšem, len sa potom nediv.
Aby si bol úplne v obraze, minule sme ti zrušili ban až potom, keď som dal na to súhlas.

Matouš @ 19.11.2013 09:56:01
PaloM: prosím přečti si co jsem právě napsal do diskuse do vlákna Obsah Progboardu. Díky.

PaloM @ 19.11.2013 10:53:50
Čítal som to, v poriadku, akceptujem ťa takého, aký si.

Mirek Kostlivý @ 19.11.2013 10:57:56
Nepřeceňoval bych vliv drog na uměleckou tvorbu jakéhokoliv umělce - Syda Baretta nevyjímaje. Domnívám se, že geniální skladby, které vytvořil, by dokázal napsat i bez nich. Vliv drog měl spíše vliv na rozvoj jeho schizofrenie, kdy už nebyl schopen koncertně spolupracovat s ostatními členy kapely. A bez Gilmourovi pomoci by svoje sólová alba určitě nenatočil. A drogy (LSD) mu schizofrenii pouze urychlily. Zajímavě to bylo popsáno v článku "Tajemství padlého génia" v Jazzbulletinu Jazz. sekce (vydáno někdy v polovině 70. let). Podrobnosti si bohužel už moc nevybavuji .....

diesbies @ 19.11.2013 11:39:59
Ano Mirku, s tím plně souhlasím. Třeba u takového Franka Zappy, autora neskutečného množství neuvěřitelných hudebních i textových úletů začala i skončila drogová zkušenost vykouřením několika jointů, po kterých mu prý bylo špatně.

Walrusa @ 19.11.2013 12:14:12
Matouš: Jak jsem již psala: "zhroucená duše" asisi nebyl ten pravý výraz. Syd byl každopádně poznamenám drogami velmi negativně. Tyhle drogy jsou zlo, ať už je vezme kdokoli a tak je potřeba to brát.

Matouš @ 19.11.2013 12:34:21
Mirek Kostlivý: Ano, vlastně souhlasím, také bych nepřeceňoval vliv na drog na uměleckou tvorbu. Ale těžko říct, jak by zrovna Barrettova tvorba vypadala bez nich. Na každého každá droga působí trochu jinak. Myslím, že Barrett měl ke schizofrenii určité dispozice a LSD to rozjelo. Četl jsem kdysi biografii o Barrettovi (knihu vydalo nakl. Argo) a jestli si to pamatuju správně, tak v jeho případě se v jeden okamžik sešlo několik neblahých událostí, které na jeho osobnostní vývoj měly neblahý vliv:
- experimentování s LSD
- poměrně nenadálý velký úspěch jeho skladeb už ovlivněných posunutým vnímáním
- koncertování, únava, vyčerpání
- nešťastná láska - prakticky celá Barrettova sólová tvorba je velkým nářkem z nešťastné lásky
- postupná ízolace od uměleckého světa, která v počátku určitě nebyla dobrovolná.

Těžko říct. Každopádně Piper at the Gates of Dawn je dílo, které zachycuje génia ve stavu zrodu. Ale bez vkladu ostatních členů kapely, bez jejich improvizací by nebylo čím je. Myslím, že Barrettovy skladby hlavně z první desky jsou stejně silné jako ty na debutu Pink Floyd, ale byl na ně sám. On zřejmě potřeboval za sebou kapelu, která by naprosto věřila jeho nadání a vášnivě chtěla rozpracovávat jeho vize. Ale to už jsou jen takové moje spekulace...

Matouš @ 19.11.2013 13:00:51
Walrusa: Ano, Barrett byl "zhroucenou duší", v tom jsem nepolemizoval, ale ne v době nahrávání tohoto alba. Pokud jde o drogy: Drogy nejsou dobré ani špatné. Záleží k čemu je kdo používá a jak na koho působí...

Walrusa @ 19.11.2013 13:11:51
Matouš: Nechci to nějak dopodrobna rozebírat, ale: Ty samotné chemické látky umí škodit i pomáhat. Jestliže pomáhají, nazveme je lékem. Pokud škodí, nazvou se různě: drogy, jedy...Z toho vyplývá, že drogy opravdu jsou vždy škodlivé.

adam @ 19.11.2013 13:20:14
Ludia presunte si narko temu inde...

zdenek2512 @ 22.11.2013 12:25:43
Mirek: v Jazz bulletinu č.25 je jak jsi psal článek Josefa "ZUBA" Vlčka a ten tam píše, že na něj působila výchova v osmičlené rodině a když mu bylo dvanáct tak mu zemřel otec a veškerou výchovu převzala panovačná matka, která se s nimi asi nemazala. On byl nalomenej a ty drogy to uspíšily, ale co složil pro Floyd i na ty sólovky to není dílo člověka pod drogama.

Hudbu skupiny Pink Floyd netreba predstavovať. Azda sa v civilizovanom svete nenájde veľa ľudí, ktorí by nepoznali Wish you were here, Money, Another brick in the wall či High hopes. Azda neexistuje iná skupina, ktorá by vyšla z ťažko psychedelického undergroundu dobyť hitparády a uspela by v podobnej miere. Dokonca tak, že aj jej nestráviteľné alebo naopak geniálne, hoci nekomerčné, počiny berie masa za svoje, hoci by na podobnú produkciu inak zvysoka púšťala to, čo sa obvykle zhora púšťa. Na kobylku som sa jej dostával postupne, odmalička, dokonca som ju v prvej polovici 90. rokov videl vo Viedni a bola to šou, ktorú si zapamätám na celý život, čo budem mať hmatateľný Pulse a ľubovoľné posmrtné stavy sa už teraz môžu tešiť, ako im to moje spomienky prehrajú na plné pecky (ničota, niečota, nech bude ako nebolo, raz to príde...).

Na počiatku však bola štvorica hráčov počujúca na mená ako Roger Waters (basa), Richard Wright (klávesy), Nick Mason (bicie) a Syd Barrett (gitara). Že ich netreba predstavovať? Nikdy neviete, kedy sem zavíta osemročný internetový surfer túžiaci po rockovom vzdelaní, takže trošku tolerancie poprosím. Výhodou každého albumu od Pink Floyd je to, že aj keď ako celok ma neoslovili práve vo veľkom počte, majú atmosféru, ktorá definuje jedinečnosť. A to sa počíta.

The piper at the gates of dawn začína kvílivou psychedelickou peckou Astronomy domine, ktorej vesmírne pazvuky rozhodne prospievajú a právom sa stala vlajkovou loďou barrettových Floydov. Pochmúrny rif prináša pekelné plamene (a nevravte mi, že Peklo neexistuje, už ste sa niekedy pozerali na správy?) v správne propagandistickej skladbe Lucifer Sam. Sírový opar 60. rokov nemožno necítiť. Ale poďme ďalej. Baladická chuťovka Matilda mother nezaprie rok vzniku, nech mieša alchymistické prísady rôznych momentov s chuťou Edwarda Kelleyho. Nech to horí! Flaming sa škvarí v beatlesáckom kotle, až ostanú iba uhlíky rozprášené vetrom do psychedelického mišmašu Pow R. toc H.. Spevná blbinka Take up thy stethoscope and walk má v sebe dosť kyseliny sírovej, aby znela ako-tak chutne (ak ste ten typ, čo baští kyseliny namiesto bio potravín) a nečudoval by som sa, keby stála ako predobraz pri kreovaní modernej psychiatrickej praxe. Drsné rifovanie načne Interstellar overdrive, ktoré je následne synonymom psychickej poruchy z rangu nevyliečiteľných. Po toľkom zvíjaní sa dobre padne aj inak ťažko "sixtýsová" akustická pieseň The gnome. A v rovnakom duchu si to odspieva rozprávková Chapter 24. Klopity-klop, v rozprávke ostávame aj uprostred poľa, na ktorom sa vo vetre natriasa jeden strašiak v rovnomennej skladbe The scarecrow. A koniec albumu to predsa nebude rušiť, nuž svižne odblbne dobovú záležitosť Bike a aby sa nezabudlo, že sme v ústave, záver sa nesie v hlukoch-zvukoch, z ktorých umelecké zámery vytlčú iba podobne narušení jedinci.

Priznávam sa bez mučenia, nie som ten typ, čo sa vyžíva v psychedelických tripoch, nech už ich produkujú psychicky narušení velikáni alebo trpaslíci. Debut Pink Floyd je napriek tomu sem-tam náladový, a tak sa oddá mať ho aspoň v kompletistickej zbierke. Dopočúvať ho ma však stojí nemalé úsilie.
reagovat

PaloM @ 15.07.2012 19:14:26
hejkal, ako obyčajne, najlepšie sa zabavím na tvojich recenziách, kde je v závere úplne rozdielne hodnotenie ako si myslím ja. V tejto vete si skupinu pekne vystihol: "Výhodou každého albumu od Pink Floyd je to, že aj keď ako celok ma neoslovili práve vo veľkom počte, majú atmosféru, ktorá definuje jedinečnosť." I keď mi je bližší pohľad Petra Gratiasa, mám pochopenie, komu debut nesadol. No som zvedavý, čo povieš na Ummagumma :-)
Vždy, keď počúvam debut Pink Floyd a debut Syda Barretta, porovnávam a uvažujem, kam by sa skupina nasmerovala. Myslím si, že výmena Syda bola nielen nutná ale aj vhodná pre ďalšiu tvorbu Pink Floyd.

hejkal @ 15.07.2012 19:19:03
Tak to je fajn. Ummagumma sa sem určite dostane, ani jeden štúdiový album tento týždeň nevynechám, zatiaľ iba stručne - koncert ok, štúdio nie ok. :)

moonySK @ 16.07.2012 12:24:01
Rozumiem, že táto recenzia je tvoj pohľad na vec, ale nerozumiem, ako sa môže tvoje hodnotenie tohto albumu rovnať Ummagumme. Veď to sú kvalitou diametrálne odlišné LP. Ja tento album napríklad milujem, počujem tu šantivosť, hravosť. Samozrejme sú tu miesta, ktoré by som radšej vytrhol a skrátil (Interstellar Overdrive, Pow R Toc H), ale piesne ako Astronomy Domine, Flaming, Lucifer Sam, The Gnome alebo Matilda Mother robia tento album právom fantastickým a môžem povedať, že ho považujem za najlepší debutový album všetkých čias. Howgh :)

hejkal @ 16.07.2012 14:25:15
Na hviezdičky sa vykašli, textovo sa s Ummagummou veľmi nezhodujú a to je podstatné.

Ivan26 @ 14.09.2012 18:32:02
Co se týče Syda, myslím si, že jeho styl nebyl zas tak moc odlišný od stylu Rogera a Ricka. Ti tři mají podobný hudební vkus. Za to, že vám Syd z roku 1967 připadá jiný a potrhlý...může jednoznačně LSD. Prostě mně nepřipadá tvorba PF bez Syda zhruba do roku 1970 zas tak moc odlišná od toho, co dělali se Sydem. Pokud by byl Syd zdravý, vyvíjelo by se podobně tzn. v 60. letech psychedelie, pak v 70. letech trochu vážnější art rock či space rock, ale nebylo by v jejich tvorbě tolik deprese a zmínek o šílenství. Rozhodně by PF nepřešli k jazzu jako jejich přátelé ze Soft Machine, nicméně mohli by se pod Barretovým vedením přiblížit tvorbě kapely Gong, kde hrál právě bývalý člen Soft Machine Daevid Allen. Ten ve své tvorbě barretovské Pink Floyd trochu napodoboval.

Voytus @ 15.09.2012 09:27:36
Ivan26: No vida, další kdo zná Gong! Také mi především jejich prvotina připomíná Barretův styl. Psal jsem sem i jejich profil i pár recenzí, tak můžeš přidat nějaké postřehy.

Ivan26 @ 16.09.2012 17:45:20
Voitus: A já jsem si naivně myslel, že Gong znají úplně všichni. Vždyť je to jedna z nejlepších světových kapel 70. let. Anebo, že by Boney M byla lepší kapela?

Petr Gratias @ 17.09.2012 06:56:48
Zdravím, pánové.....
uvědomuji si, že album The Piper At The Gates Of Dawn odprvopočátku vzbuzovalo kontroverzní ohlasy a asi to tak i zůstane.
Kdo objevil Pink Floyd prostřednictvím takového alba Dark Side Of The Moon nebo The Wall, tak tomu musí připadnout, že pinkfloydovský debut byl ve znamení LSD a nekontrolovatelných a neohraničitelných bláznivin a že je to úplně jiná kapela. Natož Ti - co Pink Floyd objevili prostřednctvím takového The Division Bell (!)
Já osobně album hodnotím jako velmi odvážný hudební počin, který chtěl vykročit jiným neprobádaným směrem a nedržet se nějaké prověřené formy. Barrett, který do významné míry určoval hudební "design" alba jak víme, byl výtvarně založený a aktivní výtvarník a myslím, že jeho malířské imprese a hříčky se mu podařily přenést z plátna do hudebních forem za aktivního přispění ostatních...
Snaha hledat a objevovat byla pro tuhle kapelu vlastně erbovním znamením a za to si jich vážím.
Prosekat cestu neznámým hudebním pralesem v polovině šedesátých let ve znamení Betales, Rolling Stones, Who, Yardbirds a Bluesbreakers znamenalo jít proti proudu s riziky totálního fiaska a přesto vykročili....
Ano, jistěže tam nelze nevnímat ten vliv psychotropních látek snaha vybřednout z reality do světa nmeohraničené fantazie, ale za to je máme rádi, ne?
Uznávám, že po pětačtyřiceti letech může leckomu připadat, že podobné experimenty jsou naivní a překonané, ale já při poslechu tohohle opusu vnímám samotné nápady tak, jakobyste zabloudili do hustého lesa a uprostřed na palouku jste objevili neznámé květiny, které kdoví proč vyrostly jenom v jednom místě a vzdorují agresivní vegetaci, aby je nezadusila.....
Ivan píše velmi zajímavé postřehy a závěry a s jeho míněním se ztotožňuji....
Mimochodem - také se divím, že skupinu Gong zná na Progboardu relativně málo lidí?? Některým profláknutým nebo umělecky vyprahlým kapelám se tady pro mě překvapivě věnuje hodně prostoru (záměrně nikoho nebudu jmenovat, aby nepopudil), ale takový Gong, Bruford, Isotope, Brand X, Steve Hillage, Soft Machine, Hatfield And The North, National Health, Todd Rundgren´s Utopia... hodně lidí téměř nezajímá.
Bohužel, že to fakt, se kterým je třeba se smířit.

P.S. Pracuji teď jako korektor a supervizor na knize
Mark Blake: Pigs Might Fly - The Inside Story Of Pink Floyd, která mapuje jejich příběh. Velmi zajímavá práce a zajímavé čtení....
Chtěl jsem s informací ještě počkat, ale dostal jsem jakýsi impuls a tak jsem tyhle věci jakoby předjednal.....

luk63 @ 17.09.2012 11:22:36
To, že na PB zná zřejmě jen malé procento lidí skupinu GONG je dáno především tím, že už to není čistě progresívně zaměřený web. Z toho plyne, že je tu dnes řada lidí, co poslouchají jiné žánry než kam patří Gong, zatímco řada ´pravověrných´ prog, art, klasic a podobných rockerů už sem nechodí. Před několika lety by poměr Gonguznalých oproti Gonguneznalým byl jistě obrácený.

hejkal @ 17.09.2012 13:38:39
Ja síce Gong poznám, aj niektoré veci považujem za skvelé, ale jednak sa už roky rokúce snažím dokopať k nákupu vybraných diel, ktoré som v mladosti bol počul z magnetofnových pásiek, ale to chvíľku potrvá.

Ryback @ 17.09.2012 13:48:50
Na tu novou knihu o Pink Floyd se těším a určitě si ji koupím, ale zrovna včera jsem si říkal- o PF vychází už x-tá kniha a o takovém Peteru Hammillovi, Gentle Giant nebo canterburské scéně se toho knižně v češtině moc nedočteme… Zrovna mám období, kdy poslouchám Caravan, Soft Machine a Roberta Wyatta a je škoda, že o takovéhle parádní, poněkud zastíněné hudbě (v porovnání třeba právě s Pink Floyd nebo Led Zeppelin) v češtině nic nebo téměř nic nevychází…

luk63 @ 17.09.2012 14:09:39
Pár článků se základními informacemi o canterburské scéně vyšlo kdysi v Rockpopu v rubrice zapomenutí nezapomenutelní. Doma to mám schované, můžu naskenovat a poslat na e-mail...

merhaut @ 17.09.2012 14:49:58
Tvrzení, cituji: "Před několika lety by poměr Gonguznalých oproti Gonguneznalým byl jistě obrácený." neodpovídá realitě. Když jsem na Progboard přišel, tak zavedený systém moderátorského schvalování nových kapel narážel na totální neznalost tehdejších moderátorů. Jako příkladu uvedu mou tehdejší marnou snahu uvést na Progboard Neuschwanstein a Still Life. Nevím už, jak se onen pomazaný schvalovač, co po mě chtěl odůvodnění, jmenoval.. Tydýt, nebo tak nějak:-)

Ryback @ 17.09.2012 15:38:04
Děkuju Luky, ale staré RockPopy mám také někde schované. A taky dík, že spolu s Óinem canterbury scénu propagujete; třeba takovou Wayattovu skupinu Matching Mole jsem objevil díky vám a jsem za takový objev moc rád ;-)

Mirek Kostlivý @ 17.09.2012 18:23:25
Jarda M.: Klenoty jako Still Life ani Neuschwanstein sice tenkrát neprošli, ale Captain Beefheart mi nějakým omylem prošel bez problému. Asi si jeho tvorbu tehdejší schvalovatelé nestačili dostatečně naposlouchat :-).
Luk63: A v jakém roce to v Rockpopu vycházelo? Já to mám ve sklepě v krabicích, tak ať to nemusím složitě hledat (něco tak kvalitního jako bylo "Zapomenutí nezapomenutelní" vychází po letech v rubrice "Kapely jedné desky").
Hejkal: Ačkoliv jsem se nikdy na psychedelickém tripu nevyžíval, tak každopádně mohu tuto desku doporučit. A nestojí mě to naprosto žádné úsilí ...

Petr Gratias @ 17.09.2012 20:50:09
Zdravím Rybacka.....
souhlasím s Tebou skupiny tzv. Canterburské scény bych rovněž uvítal v nějakém samostatném knižním profilu...
Nakladatelství Volvox Globator
se ale zcela určitě řídí poptávkou a marketingový průzkum trhu mu říká, že Caravan, Matching Mole, Hatfield And The North, dokonce ani významné Soft Machine v knižní podobě nezaujmou masového čtenáře rocku
Prostě to nejsou Jimi Hendrix, Led Zeppelin, Deep Purple, Black Sabbath, Status Quo, Mike Oldfield, Ritchie Blackmore, Yes, Genesis, John Lennon, Paul McCartney, George Harrison....
Podstatné ale je, aby měla kniha zahraniční autorský originál.... ale i tak otázka stojí, jestli by převážná část nákladu nezůstala ležet ve skladech....
Možná bychom se mohli v budoucnu těšit na The Who, Cream, Boba Dylana, Davida Bowieho, Emerson Lake And Palmer, Van Morrisona, Velvet Underground (Frank Zappa a Jethro Tull už před dávnem vyšli).... ale obávám se, že také Gentle Giant, King Crimson, Van Der Graaf Generator nebo Petera Hammilla, Brand X, Gong.... nikdo vydávat nebude.
Není to masová hudba a vydavatelství potřebují vydělávat i v téhle zparchantělé době ekonomické krize. Vůbec se mi to nelíbí, ale bohužel to bude pravda...
Myslím, že nás ale zase třeba "mile překvapí" s domácími hvězdami Aneta Langerová, Kryštof, Chinaski, Ewa Farna, Ready Kirken Support Lesbiens.... tohle jsou hity doby neustále prosazované a propagované v médiích a tam je jistota, že se to bude prodávat....
Jsou to opravdu tristní časy.
Zdravím!
Zdravím!

hejkal @ 18.09.2012 05:11:16
Mirek Kostlivý - Rock and Pop červenec až listopad 1997.

Mirek Kostlivý @ 18.09.2012 11:42:10
Hejkal: Díky, tak ono je to již 15 let! To bude zahrabáno v tom sklepě ale opravdu hluboko.

luk63 @ 18.09.2012 12:02:37
Ještě bych doplnil: profil Roberta Wyatta v téže rubrice - leden 1998.

Ivan26 @ 28.09.2012 12:02:41
Petře, pro mě toto album není nijak kontroverzní, je to možná nejlepší album, jaké jsem kdy slyšel. Allen Ginsberg řekl o Lennonovi s McCartneyovi, že jsou mimozemšťané...nevím, co by pak musel říci o tvůrčích schopnostech Barretta. Ty jeho skladby jsou skoro zázračné, zdánlivě jednoduché, ale neskutečně chytlavé a překvapivé. Navíc mně fascinuje ten zvuk...jakýsi vícevrstevný chaos v pozadí, který dokonale doplňuje ty pohádkové melodie. Např. kolik prostoru dokáže pokrýt Rick Wright se svými varhanami! Tady si uvědomuji, jaká byla škoda, že Rick Wright si neuchoval tento orientální styl hraní na klávesy i v 70. letech. Jeho styl v 70. letech je více klasicky evropský, ale i chladnější.
Asi se teď dopustím kacířské myšlenky, na svém 1. album PF působí už jako naprosto dokonale se doplňující kapela..v kontrastu s tím se mi zdá album Beatles "Sgt. Pepper's Lonely Hearts Club Band" aranžérsky až moc přeplácané. Je také vícevrstevné (neuvěřitelná práce pro tehdejší studium IBM), ale nepůsobí na mne tak, jako práce PF na jejich 1. albu. V dnešní době ovšem kritici Seržanta vynášejí do nebes (stále nejlepší album všech dob) a v porovnání s ním Pištce skoro haní. Já si ohledně Beatles ale více cením alba Revolver a nepodceňuji ani všeobecně odsuzované album hlavního rivala Beatles Rolling Stones "Their Satanic Majesties Request".
Samozřejmě, všechny tyto alba byly ovlivněny užívání drog. V souvislosti s tím si povšimněte, že žádný tvůrce užívající LSD neskončil tak náhle (šílenstvím), jako Syd Barrett. Hendrix, Joplin, Jim Morrison...sice umřeli brzy, ale byly schopni do poslední chvíle pracovat v relativně slušné formě. Brian Wilson, vedoucí Beach Boys, se sice v r. 1967 napůl zbláznil, přesto si však dodnes zachoval špatku rozumu, což mu dovolilo vydat pár alb. Podobně skončili i vedoucí kapel Love a 13th Floor Elevators...Athur Lee a Rocky Ericsson.

První album Pink Floyd – s poetickým názvem The Piper At The Gates Of Dawn jsem objevil až polovině sedmdesátých let. Nikoliv jako samostatné album, ale jako součást dvojalba A Nice Pair, které obsahovalo první dvě řadová alba kapely.
Byl jsem tehdy na vojně. Dolehly ke mně různé protichůdné názory: jedny album označovaly jako slaboduchý experiment psychedelické doby pod vlivem Syda Barretta a druhé jako základní pilíř britské hudební psychedelie, který bude milníkem daného žánru a jedno z nejexperimentálnějších projektů historie.
Samozřejmě, že bylo nejdůležitější pro mě to, jak budu album vnímat já. Do jisté míry je vždycky chybou, když se člověk seznamuje s diskografií kapely, která má bohatou produkci roztříštěně a chaoticky a nemůže vnímat jejich vývoj podle posloupnosti. Naštěstí jsem se s touhle okolnosti vyrovnal poměrně rychle.
Dvě skladby z alba jsem znal z živé části dvojalba Ummagumma a představa, že album bude pojednáno ve stejném duchu mě už dopředu vzrušovala a naplňovala velkým očekáváním. Přesto nějaký čas trvalo, než album doputovalo do mé sbírky, i když už podle poslechu jsem písně na něm znal. A tak se k němu v téhle chvíli zase vracím….

ASTRONOMY DOMINE – zkreslené hlasy z pravého kanálu a postupně narůstající napětí v hudbě, ve které se propojují varhany, elektrická kytara, baskytara a bicí nástroje s podivně šeplajícími hlasy. Formálně není hudba nijak komplikovaná, ale od prvního okamžiku mám pocit, že mám co dělat s experimentálním albem. Zvukové imprese přeznívajících varhan, vířivých činelů a dravých breaků na bicí nástroje s rozostřeným kytarovým tónem a hypnotickými basy. Kaleidoskopické tajemno ve středním tempu vyvolává v jistém slova smyslu znepokojující iluzi strachu a podivných vibrací. Přesto jsem unešen teď jako před mnoha lety….. Velmi dobrý úvod na albu a skladba je bezesporu jedním z pilířů desky.

LUCIFER SAM – estetika šedesátých let ve vedení vokálních partů (podobně zpívali na některých singlech i Who), ale hudba stojíá na větším napětí a dynamických odstínech, které nás, zatímco Wrightovy farfisy dokreslují onen tetelivý sférický sound a přiváději nás do podivné pohádky pro dospělé….

MATILDA MOTHER – krásné vokální party se zajímavými proměnami v harmonické struktuře s víceméně čitelnou melodickou linkou a máme tu další pitoreskní postavičku, které je z dílny Syda Barretta, který v dané době určoval hlavní koncepční myšlenky. Rick Wright zde dostane příležitost vystavět snivé sólo na varhanní mezihru. Kytarové doprovody jsou podmanivé, ale nijak nekomplikované. Hudební kontemplace vyvolávají pocit nekonečného prostoru, do kterého se propadá celá harmonie až do ztracena…..

FLAMING – strašidelný psychedelický zvuk se vymyká zvyklostem, zvláště, kdy na něj naváže zcela nečekaně klasická písnička vypravěčského typu, kde nám dokonce kuká kukačka. Cítím jak mě pohlcuje ta zvláštní atmosféra, která významným způsobem dokresluje atmosféru. Cinkání zvonečků a vedle farfis do hry vstupují i velebné hammondky. Barrettova kytara nevyčnívá ve smyslu vystavěného kytarového běsnění, ale účinně dotváří atmosféru.

POW R. TOC H. – podivné zvuky, které jsou nezařaditelného typu. Skřehotající papoušci, pelikáni a do hry vstupují tympány a klavírní téma. Je melancholické a téměř s jazzovou náladotvorností. Spojení šamanského bubnování s uvolněnou atmosférou nespecifikovatelných vizí, třeba pod vlivem psychotropních látek. V téhle skladbě slovo psychedelie dostává možná ten nejkonkrétnější tvar nebo význam slova. Pociťuji zvláštní vibrace neklidu a dynamicky odstupňovaného napětí. Harmonická struktura graduje, aby se pak zvolna roztříštila a prostor je pohlcen varhanním soundem, tympány a kytarových rozkladů s podivným šepotem se strašidelným dozvukem a neurotickým vyjádřením napětí v divokém rytmickém chaosu, který je náhle zakončen…..

TAKE UP THY STETHOSCOPE AND WALK – opakující se schéma psychedelického obrazu rozvíjeného motivu. Divoké Masonovy bubenické eskapády sice nejsou nějak technicky obtížné, ale tady působí výrazné napětí u kterého očekávám vyvrcholení. Wright kouzlí s varhanami a Watersova baskytara opakuje důrazné téma. Waters je autore. Divoký šamanský tanec přináší úzkostlivé napětí a stupňovaný chaos s podivnými hlasy. Přesto je hudba pod vnitřní kontrolou a neopouští písňovou formu……

INTERSTELLAR OVERDRIVE – další důležitá skladba na albu (zmiňovaná už s Ummagummou). Psychedelický opus v tom nejlepším slova smyslu. Nepostrádá nic, co se v daném typu skladby očekává. Podivný tetelivý sound, napětí, rozčeřená harmonie a náladotvorné hudební proměny. Hudba jako stavěná pro filmový nebo divadelní horror. Neděje se zde instrumentálně nic mimořádného, ale ten úžasný prostor pro erupce emocí a práce se zvukovými stěnami a podivně nesourodé aranžmá dělají ze skladby opravdové progresivní dílo své doby. Kosmické vize v hudební estetice vždycky sváděly k velkým představivostem a bezbřehému improvizování. Tady tahle formule zde platí bezezbytku. Emocionální uchopení hudební formy s důrazem na fantazijní svět bez hranic… Bloudivé tóny hammondek v kostelním chóru s tetelivými zvuky bzučivých farfis a do toho proměnlivé kytarové sestupné i vzestupné tónové obrazce. V závěru se vrací původní téma procezené přes elektronické vibráto a se nepojivými těžko identifikovatelnými zvuky,

THE GNOME – tohle je typický barrettovina se vším všudy. Deriváty této skladby slýcháme na jeho sólových albech a znovu si uvědomuji, jak Pink Floyd jeho odchodem ztratili zajímavě defikovaný sound, ke kterému se už později nikdy nevraceli. Nápad se zpěvem, který doprovází tajemný šepot s ozvěnou je famózní. Jinak máme do dělat s „písničkou“ – ovšem v pinkfloydovském slova smyslu.

CHAPTER 24 – další barrettovská hříčka – opět máme co dělat s podivným hračičkářstvím nenapodobitelného typu, navíc s originálními texty. Není to hudba složitá, ale řekl bych, že sotva napodobitelná a vytváří zvláštní snové až panoptikální zvukové i obrazové vize nepojmenovatelného typu. Krásné vokální party, které trochu připomínají beatlesovské vedení hlasů ve vyšších polohách. Leccos z toho co se zde odehrává, jako by bylo možno slyšet z jejich instrumentální skladby Flying. Rozpínání mysli a v jistém slova smyslu vliv orientálních vizí zabalených do psychedelie – příjemná a hodně zvláštní věc…

SCARECROW – další překvapení přichází v podivném ťukání a klepání, které doprovází farfisy, které místy znějí jako hoboj. Kytarové akordické proměny mají jen ilustrativní charakter k Barrettovu zpívanému projevzu. Farfisy vytvářejí důležitý prvek hledání imaginárního klidu, tepla a světla. Velmi příjemně zní i akustická kytara, která dovádí tento další experiment k závěru….

BIKE – se ovšem vrací zpět k rockovému charakteru, i když i zde pořád barrettovský model vítězí a Waters, Wright a Mason jsou součástí tohohle hudebně kaleidoskopického kolotoče. Ani stopa po blues, rock and rollu, soulu….. hymnické postupy za asistence varhan, tympánů, hutných basů a rázných kytarových doprovodů spějí k závěru, v němž se opět ke slovu dostávají strašidelné zvukové orgie těžko specifikovatelné povahy, které nás odvádějí do vysněné nirvány. Tohle už není hudba, ale zhmotnělé sny a vize, včetně podivných zvuků, které už jsem měl objeveny na albu Ummagumma ve watersovském experimentu. Deska s řadovou podivných postupů je u konce…..

Velmi zvláštní hudební koncepce. Dokáži si docela živě představit rozporuplné reakce, které musela v dané době vyvolat (podobně jako v USA zcela jiná hudba zachycená na albu Velvet Underground And Nico). Písničkové album není hned v prvním plánu a nějaké intelektuální articifiálně vize zde také nenajdeme. Pink Floyd po několika singlech nastoupili cestu neprozkoumaným pralesem, ve kterém se snadno mohli ztratit. S odstupem času, ale také pod vlivem toho jako jsem sledoval historii téhle kapely a jejich vývoj jsem byl trochu poučen, jak vnímat hudební souvislosti. Netvrdím, že tohle album je nejzásadnějším počinem kapely, ale s ohledem na progresivní linii a také skutečnosti, že Pink Floyd prožili během své kariéry několik zlomových okamžiků, který zanechali na dlouhé cestě jejich existence významné křižovatky jim pět hvězdiček dám.
Především za ten progresivní a odvážný čin, který v době, jež ovládaly skupiny jako Beatles, Rolling Stones, Manfred Mann, Spencer Davis Group, Bluesbreakers, Moody Blues, Procol Harum, Animals, Yardbirds… dokázali nabídnout vnímavému posluchači, bez ambic zaujmout v hitparádách a oslovit široký mainstream. Undergroundové období pinkfkloydovských začátků má v sobě tajemnou moc a sílu, která je podle mě spíš tušená než hmatatelná. Prostě, paráda!





reagovat

PaloM @ 05.06.2012 10:21:59
Aspoň niečo si nepočul skôr ako ja :-) Dostal som sa k debutu v rovnakom čase ako ty, keď spolužiak na gympli doniesol 2LP z dovolenky s rodičmi v Juhoslávii >> odkaz
Ďakujem za recenziu, pre mňa jeden z najoriginálnejších albumov 60. rokov.

Ivan26 @ 14.09.2012 18:36:56
Bezvadná recenze. Děkuji. Tehdejší manažer Pink Floyd, Pete Jenner, poslouchal Velvet Underground (stejně jako další přední americkou kapelu, tentokrát z LA, Love) a Syd prý tyto kapely rovněž poslouchal a nechal se jimi inspirovat.

bullb @ 08.02.2024 16:19:53
Petr Gratias ako obvykle rozpitváva album takmer chirurgicky. Práve ako píše, aj ja som sa k Piper ... dostal plus mínus okolo roku 1976. Lebo boľševik. Práve v týchto dňoch pribudlo do zbierky CD remastrované. Nechám si čas na vychutnanie. Z doterajšieho pohľadu dávam 4 hviezdičky.

Než jsem se dostal k tomuto albu, znal jsem Dark Side Of The Moon, The Wall, A Memory Lapse Of Reason a Division Bell. Pak jsem si poslechl tohle debutové album z beatového období. Koncepčně je naprosto perfektně zvládnuté a u debutu je to zvlášť zajímavé. Ze začátku mě moc neuchvátilo, ale patrně z toho důvodu, že jsem ani neměl čas si ho vychutnat. Po době jsem se k němu vrátil. A spolu s beatlovskými 2 alby (Seržant a Magical Mystery Tour) z toho roku je to (dle mého názoru) největší zásah do duší posluchačů v tom úžasném roce 1967. Astronomy Domine je dost progresivní rock, nejvíc na té písni se mi líbí ten text se zpěvem na začátku se sestupňující tendencí až k liniím astronomických bezedných harmonií. Lucifer Sam se mi taky dost líbí, a snad i víc, hlavně ta kytara (a i ten název). To se dostávám k Matilda Mother, ta se mi líbí z celého alba snad nejvíc. Jak jde postupně kytara a zvukem napodobuje každou hlásku. Písnička Flaming mě moc neuchvátil. V Pow R. Toc H. jsou velmi impozantní hudební motivy, hlavně ty Masonovy bicí a celkové rozložení všech zvuků se smyslem pro delikátnost. Šestá píseň je opět přínosem barevnosti nápadů, ale řekl bych méně povedené než u předchozí písně, povedený je zpěv na konci. Interstellar Overdrive patří k těm lepším na albu, asi nejlíp vystihuje tu dobu a do celkové koncepce zapadá velice dobře. Gnome má dobrý vokály. Chapter 24 se s klávesy a zvony na albu dobře výjimá, ale jinak mě neuchvátila, jako následující Scarecrow. A písničku Bike nelze mít nerad, ta je jednoznačně jedna z těch lepších, tu si přehrávám stále dokola, ta se moc povedla, znám ji z dřívějška...
reagovat

Už při prvních tónech Astronomy Domine se musím šibalsky usmívat při automaticky generované myšlence na o 22 mladší verzi geniálních Kanaďanů Voivod (album "Nothingface", 1989), abych si poté zcela vážně uvědomil, kam až vliv téhle kapely vlastně sahal. Deska nabízí jen tak mimochodem samozřejmé skloubení rocku 60. let s tehdy netušenou psychedelií jak v hudbě, tak občas ve značně potrhlé textové složce z Barrettova pera. Právě jeho autorská dominance na téhle desce je důkazem toho, že genialita jde nezřídka ruku v ruce se šílenstvím, což se později v jeho případě bohužel potvrdilo do puntíku. Skladby na Pištcovi jsou dá se říci vyrovnané kvality, přes strašidelné popěvky Lucifer Sam a Matilda Mother (s nádherně brumlající Watersovou basou v jejím závěru), zcela ve zvukových kolážích a efektech ponořená Flaming, vražedně psychedelická instrumentálka Pow R. Toc H., jediná Watersova dosti drsná Take Up Thy Stethoscope and Walk - narozdíl od Tůmova někdejšího profilu Pink Floyd ve Sparku si vůbec nemyslím, že zcela zbytečná, poté dravě se rozjíždějící instrumentální epos Interstellar Overdrive, celkem standardní The Gnome oživují až v polovině strašidelné klávesové tóny, nádherně ve vyšších sférách se pohybující Chapter 24, The Scarecrow - uff... v pozadí klopotný rytmický efekt, do toho pochmurné klávesy a rytmicky zcela vykolejená hlavní linie, závěrečná Bike je pak očistcem, a to především svým závěrem s nasamplovanými zvonky bicyklů... Jsem si vědom faktu, že z dnešního pohledu už deska těžko obstojí, ale mě vždycky nějakým neuvěřitelným způsobem vtáhne do děje... rozmýšlel jsem se mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami, ale vzhledem k významu, jaký měla deska ve své době a jak bylo řečeno shora-kam až sahal vliv kapely od této doby, musím zaokrouhlit směrem nahoru.
reagovat

moonySK @ 20.10.2011 18:43:36
Takýto názor si cením, máš iný prístup k ich debutu ako 90% recenzistov. Len tak ďalej :)

Mirek Kostlivý @ 21.10.2011 12:13:13
Ale obstojí i z dnešního pohledu, obstojí, když i těm Voivod stáli za to, ne? Jinak by to byl protimluv. Ale EasyRocker bude asi podobná věková skupiny jako "moony", takže je to v pořádku, že má na to trochu jiný názor než těch 90% ostatních :-).
Konečné oni i ti Beatles (ve stejném studiu tam v roce 1967 nahrávali "Seržanta") na otázku, jaký to na ně dělá dojem, údajně dle bubeníka Masona, odvětili: "Když myslíte ..."

Asi najlepší debutový album na svete. Už na prvé počutie ma zaujal, a doteraz má svoje miesto v 10 najlepších albumov aké som počul. Hneď prvá, dravá "Astronomy Domine" je úžasná kombinácia pravého beatu a rannej psychedélie, a spolu s textom vytvára úžasnú predohru toho, čo príde. Veľmi pekný je aj koniec, kde sa k Rickovi pridáva o oktávu vyššie Sydov spev. Druhá "Lucifer Sam" je celkom vydarená pieseň o kocúrovi, ktorý sa vybral na šíre more s čarodejnicou Jennifer Gentle...Potom prichádza jedna z mojich najoblúbenejších piesní od Pink Floyd. "Matilda Mother", s veľmi dobrým, zakamuflovaným Barretovym textom o nevydarenom tripe, je klasická pinkfloydofka, a neviem, či som počul niečo lepšie z tejto éry. Potom prichádza veľmi zaujímavá "Flaming", ktorú PF radi hrali na koncertoch, a bola by veľmi zaujímavá B-sideovka dajakého singlu. Potom prichádzajú tri výnimočné piesne. V dvoch sa nespieva, a v jednej spieva (!!!prvá pieseň kde spieva!!!) Waters. Hovorím o dvoch veľmi dobrých inštrumentálkach "Pow R Toc H" a "Interstellar Overdrive". Tá tretia Watersova je šialená "Take Up Thy Stetoscope (And Walk)" o hudbe, ktorá lieči :D. Potom zase prichádza jedna Sydova "The Gnome", inšpirovaná práve Tolkienovou knihou Hobit. Ani som sa nenazdal a už tu boli dve fakt dobré "Chapter 24" a "The Scarecrow", postavená na motívoch japonského národného tanca. A už prichádza povestný záver "Bike" o Sydovom prvom bicykli. Na konci je výborný stereo-efekt s nahratými zvončekmi.

Myslím si, a viem, že táto nahrávka srší mladíckou energiou, nápadmi, a duchom psychidélie. Je to vynikajúci album, ktorý sa bez problémov môze rovnať Seržantovi Pepprovi. Howk.
reagovat

martin69 @ 13.11.2010 18:07:36
Asi nejlepší debutové album na světe. Naštěstí jen asi. Nejlepší je Ferda.
Myslím že spousta debutů je výborných. A vybrat nejlepší na světě asi...

moonySK @ 14.11.2010 13:27:48
Pre mňa nie asi, ale určite :D.

Phil Harmonic @ 16.11.2010 13:31:51
Gramatické nedostatky opomeniem, ale načo taký premúdrelý "hudobný rozbor", keď nerozoznáš základné intervaly. Hm, oktáva a kvarta, to je sakra rozdiel.

moonySK @ 16.11.2010 18:34:58
Ej sorry Phil, vidíš, ďakujem za opravenie.

Phil Harmonic @ 17.11.2010 13:54:33
Ok, moony. Pekná, sympatická odpoveď - na tú moju ´ostrú papriku...´ :-)

Jediná možnost prozkoumat Barretovy galaxie skrz na skrz(nepočítaje kompilační alba)...
Počínaje hypnotickým "Astronomy Domine" ,poetickou "Matilda Mother" přes psychedelický Interstellar Overdrive a pro mně euforizující "Bike" je toto album průkopníkem svého žánru a jen těžko najdeme někoho komu "Pištec u brán svítání" absolutně nic neříká. Album si sice vyžaduje opětovný poslech,ale následně budete odměnění dávkou "něčeho" co jen stěží slovem popsatelné...Pořád jsem Vás nepřesvědčil?
reagovat

PaloM @ 07.10.2010 13:55:46
Ak čírou náhodou nepoznáš Barretove sólovky, vrelo odporúčam. Skladby sú v podobnom štýle.

ilendio @ 09.10.2010 07:26:21
Vím,že jsou ale tím mé zázemí končí. Mohl bys nějakou desku doporučit?

MEK @ 09.10.2010 07:51:41
Sydovi solové desky jsou neskutečné.. Je to v něčem jiné, než Pink floyd - nedočkáš se té proaranžovanosti, pečlivosti a barevnosti. Je tam víc drnkání na španělku a jakoby neuchopitelných melodií.. ale po čase se z toho stane závislost, a co píseň to drahokam. Takhle to nikdo neuměl. Respektive takhle by to ani nikdo "normální" nevymyslel.. Doporučuji rozhodně začít s Madcap laughs, a později s druhým (a posledním) albem Barret.. tam se zdá, že se mu už úplně rozpustil mozek, ale to je klam. Jsou to krásný věci.

ilendio @ 09.10.2010 08:37:10
Díky! Určitě si najdu čas.Zní to lákavě.

Môj prvý album PF,ktorý som počul. Myslím, že Barretova éra bola dosť zaujímavá. Hlavne však surová, spontánna...Odlišná od ostatnej tvorby PF. Sú tu krásne rify (Lucifer sam, Interstellar overdrive) aj melódie. Občas mám pocit, z hľadiska rifov a Barretovej gitary, akoby bol Syd vzorom pre Kurta Cobaina.
Album určite patrí medzi klasiku. Rád by som dal 3,5, ale takto len za 3. To však neznamená, že je zlé. Len mám radšej iné od PF a tak šetrím hviezdičkami.
reagovat

MrKingKong @ 20.03.2009 13:41:29
Ja si myslím, že bola skôr surová ako syrová....hehe, Pink Floyd by som s Lunexom, Bambinom a ani s Nivou nespájal....:-)

Ivan26 @ 28.09.2012 17:26:24
Že by pro Kurta Cobaina byl vzorem zrovna Syd Barrett? To myslím, že ani ne. U americké Nirvany cítim nejvíce vliv Pixies a pak jako tradičně u podobných skupin i vlivy Iggyho Popa a Stooges, Velvet Undergroud a snad také Led Zeppelin.

nowhere_man @ 28.09.2012 19:17:08
Ivan26: Samozrejme som nemyslel, že Barret bol vzorom po hudobnej stránke pre Cobaina. Ani som sa nikde zatiaľ nedočítal o vzťahu Cobaina k Barretovi. Len som tým chcel povedať, že Nirvana bola jedna z kapiel, na ktorých som vyrastal a mám ju dosť napočúvanú. A keď som prvýkrát počul Pipera, tak v niektorých riffoch (ako Lucifer Sam alebo aj Interstellar Overdrive) ako keby som počul hrať Cobaina. Preto som tak zarozmýšlal, že aký asi mal vzťah Kurt Cobain k hudbe Syda Barretta....

Musím se přiznat, že tvorba Pink Floyd ( až na drobné výjimky ) mne do roku 1971 moc nezaujala. Dostal jsem se nejdříve k těm legendárním deskám jako Wish You Were Here nebo Dark Side Of The Moon a toto "barettovské" údobí ke mne dorazilo téměř až jako poslední, bylo pro mne problémeme ho vstřebat. Nejraději mám z alba Astronomy Domine, je to pro mne jedna z nejlepších písniček PF z 60.let, ještě mám rád z této desky píseň Flaming a občas si rád poslechnu i závěrečnou "blbinku" Bike, ale to je tak všechno. Pink Floyd mám rád, moc rád, ale toto období není pro mne ten správný šálek čaje a kávy už vůbec ne.
reagovat

Skupina Pink Floyd má své kořeny v kapele s původním názvem Sigma 6, kde mimo jiné od počátku hráli tehdy ještě studenti architektury londýnské univerzity Regent Street Polytechnics (dnes University of Westminster) Roger Waters, Rick Wrigth a Nick Mason, přičemž první dva jmenovaní na kytaru a Mason na bicí. Kromě těchto tří ústředních postav se ve skupině vystřídalo několik dalších lidí, kapela také měnila názvy, např. the Meggadeaths, The Architectural Abdabs, Tea Set aj. Po několika personálních výměnách k nim počasu přibyli Syd Barrett a Rob Klose, oba na post kytaristů, Waters se přesunul k baskytaře a Wright začal obsluhovat klávesy. V Sydovi objevili jeho noví spoluhráči poklad. Příjemný a přátelský mladík, student malířství, doslova hýřil nápady, vymýšlel nové postupy, psal krásné texty a tvořil velice originální experimentální psychedelickou muziku, nespoutanou zaběhlými postupy. Písně, které Syd tvořil, obsahovaly velkou dávku pocitů, měly velice zvláštní náladu a neotřelou atmosféru, otvíral v nich svou duši a promítal do nich svou osobnost, kde vedle psychedelických motivů se objevovaly velké dávky surrealismu a dadaismu, nesporně také stavy inspirované zážitky z užívaní LSD, ale i podivné obavy, nepojmenovaný druh strachu. Syd Barrett byl prostě génius, ale jak je dobře známo, hranice mezi genialitou a šílenstvím je někdy velice tenká, a některé Sydovi písně lze považovat za signál, že Syd Barrett je prostě trošku blázen. Geniální blázen. Zanedlouho se tak Syd stal ústřední postavou kapely, frontmanem, nejvýraznější osobností a tvůrcem většiny písní. Skupina záhy změnila svůj název na The Pink Floyd Sound, a poté prostě na Pink Floyd, podle Sydových oblíbených amerických bluesmanů Pinka Andersona a Floyda Councila. Postupem času odešel konzervativní kytarista Klose, kterému se nelíbily Sydovy podivné nápady a kompozice, ale úspěch skupiny při koncertech mluvil o tom, že Pink Floyd vykročili správnou cestou. Kapela si časem získala určitý věhlas hlavně pravidelným vystupováním v klubu Marquee, kde se jich ujal manažer Peter Jenner. V březnu 1967 slavila kapela první úspěch zdařilým singlem Arnold Layne, který pojednával o jakémsi úchylovi z Cambridge (odtud pocházeli Barrett a Waters, stejně tak i David Gilmour, ale o něm později), který kradl spodní dámské prádlo z prádelních šňůr. V červnu 1967 vydali další úspěšný singl See Emily Play, ale to už měli kontrakt s nahrávací společností EMI a prakticky od února 1967 kutili ve slavném studiu Abbey Road svoje první řadové album. Ve stejné době tam také nahrávali Beatles písně na svou desku Sgt. Pepper´s Lonely Hearts Club Band a ani oni neodolali, aby se občas nešli podívat na tu "divnou" kapelu (v dobrém slova smyslu). 5. srpna 1967 spatřil světlo světa debut kapely Pink Floyd se zvláštním (což u Pink Floyd není neobvyklý výraz v jakémkoli směru) názvem The Piper at The Gates of Dawn. Všechny písně a texty, až na dvě instrumentálky a Watersovu Take Up Thy Stethoscope and Walk, pocházejí z pera ústřední postavy Syda Barretta.

Už úvodní, těžce psychedelický otvírák Astronomy Domine, odhaluje část duše geniálně praštěného umělce Syda Barreta. Píseň má jakousi tajuplnou, lehce mrazivou atmosféru, obsahuje (stejně jako ostatní kompozice na albu) spoustu rozličných zvuků, jako kupříkladu vysílání v morseovce na začátku skladby (které ale nedává žádný smysl). Další hitovka Lucifer Sam, se opět týká Sydova života (část své osobnosti ostatně Barrett promítá v každé písni), pojednává o jeho siamském kocourovi Samovi. Matilda Mother pak již obsahuje, v tvorbě Barretta často se objevující, dadaismus, jakási dětská hravost a naivita, pojednává o dítěti, které chce aby matka četla pohádky. Opět je zde paralela se Sydovým životem, který byl na svou matku velice fixován. Stejná pohádkovost se objevuje i v následující Flaming, která ale promítá i zážitky z LSD, obsahuje slovní obraty jako spím na pampelišce, cestuju telefonem apod. Následuje prazvláštní instrumentálka s ještě podivnějším názvem Pow R. Toc H., a poté jediná kompozice z pera Rogera Waterse, Take Up Thy Stethoscope and Walk. Druhá instrumentálka na albu Interstellar Overdrive se pak opět zaboří hluboko do psychedelických vod, a stejně jako úvodní píseň na albu se dá považovat za jakýsi prapůvod space rocku. The Gnome patří opět mezi Sydovy hravé dětské písničky, Chapter 24 pak čerpá inspiraci z prastaré čínské knihy Knihy proměn I Ching. Hříčka Scarecrow pojednává o strašákovi v poli, a album zakončuje bláznivá písnička Bike s lehce děsivou instrumentální částí na konci.

Deska se krátce po vydání stala velice úspěšnou, a z Pink Floyd byla již známá kapela. Hlavní postava skupiny, Syd Barrett, se díky své zajímavé osobnosti stal opravdou rockovou hvězdou a idolem tehdejších dívek, ač se rozhodně nedá označit výrazem "žrádlo pro holčičky" jako určitá část některých dnešních "umělců". Stal se velice žádanou osobou, a legendou a fenoménem je dodnes. S úspěchem ale přišly i problémy. Syd rozhodně nežil nějakým uprděným životem, spíš to byl takový jeden velký mejdan, a ostatně celá kapela experimentovala s drogami, převážně s LSD, ale Syd se do těchto vod ponořil tak hluboko, že začal ztrácet sebekontrolu. Časem se stával víc a víc nezvládnutelnou osobou, prakticky pořád se nacházel v podivných stavech a i koncertování začalo být problémem. Stávalo se, že Syd celý koncert koukal kamsi do prázdna a hrál vytrvale jeden tón, nebo si z ničehonic začal úplně rozlaďvat kytaru apod. Kapela se rozhodla angažovat kytaristu Davida Gilmoura, také rodáka z Cambridge a Sydova kamaráda. Gilmour se Pink Floyd hodil, instumentálně byl na mnohem větší úrovni než zbytek kapely, a na koncertech měl doplňovat kytarový tandem s Barrettem, popř. za něj zaskočit, když to se Sydem prostě nešlo. A na konec se ukázalo, že se Sydem to nejde vůbec, stal se s jeho neustálým psychotickým chováním a divnými výstřelky naprosto nepoužitelným. Zbytek kapely viděl, že další pokračování s ním není možné a Syd byl z kapely odejit. Z počátku platila dohoda, že Syd bude pro skupinu skládat písně. Málokdo si tehdy dokázal představit, že bez osobnosti jakou byl Syd Barret, budou Pink Floyd schopni pokračovat, ale s Davidem Gilmourem se jim poměrně dařilo. Sydova spolupráce s kapelou navíc vázla, Syd je provokoval složením naprosto nenormální kompozice s rýpavým názvem Have You Got It Yet? (Už jste to zvládli?), kde se nepochopitelně a neustále měnily akordy a tóny. V dubnu 1968 byl potom informován tisk, že Syd v kapele skončil. Barret dál pokračoval krátce v sólové kariéře, vydal dvě sólová alba, ale poté se stáhnul do ústraní do rodného Cambridge, kde žil až do své smrti, patrně s vleklými psychickými a zdravotními komplikacemi, o čemž se hodně spekuluje, nezřízené užívání LSD v něm patrně odstartovalo jakousi zvláštní formu schizofrenie. Barrett odmítal kontakt s lidmi z minulosti, nebavil se z novináři, žil uzavřeně, ač o něj byl stále zájem, kontaktu se světem se Barret vyhýbal. Například na konci 80. let ho uháněl jeden novinář, ale legendárního Syda se nedočkal, namísto toho mu Barretův švagr vysvětlil, že Roger (občanské jméno Syda) žije úplně obyčejným životem a na žádný nástroj už nehraje, a ať ho nechají na pokoji. Syd Barret, jedna z legendárních osobností rockové historie, zemřel 7.7.2006 na rakovinu a komplikace spojené s cukrovkou.

Zbývá dodat několik závěrečných slov k albu The Piper at the Gates of Dawn. V diskografii Pink Floyd stojí tato deska samostatně, samozřejmě proto, že téměř jejím výhradním autorem byl Barrett, který se na nahrávání dalších alb již nepodílel (ale kapela na něj nikdy nezapomněla, např. celé album Wish You Were Here je věnované jemu). The Piper at the Gates of Dawn rozhodně nenabízí písně na první poslech, ale dáte-li desce čas, silně se do vás zakousne a nechá nesmazatelnou stopu. The Piper at the Gates of Dawn v sobě nese část geniálního člověka Syda Barretta, je to těžko opakovatelné dílo a asi ho nelze ani k něčemu přirovnat, stejně jako Barrettova osobnost. Já jsem si tohle album pro jeho zvláštní náladu, atmosféru a jakési nepopsatelné přitažlivé kouzlo všech písní, opravdu zamiloval a nedám na něj dopustit, mám pocit že mi dalo opravdu hodně. The Piper at the Gates of Dawn nejsou jen skvělé písně, hezké texty a pocity. Je to něco víc, co těžko pojmenovat. Mávám Sydovi tam nahoru a říkám děkuju.

se souhlasem autora: >> odkaz
reagovat

Borek @ 21.01.2008 15:29:58
Tzv. mi to nedalo a mrknul jsem se i na ten odkaz. Jelikož Sabbaty a Zeppelíny jsem už znal z Progboardu, na blogu jsem se zkusil dozvědět něco o Tvých názorech, pocitech a dojmech z poslechu dalších zmapovaných, tedy Syda Barretta a Floydů.
‚…pro bližší pochopení souvislostí a dalších osudů a osobnosti Syda Barretta doporučuji můj článek o prvním albu Pink Floyd‘…, píšeš hned úvodem, nenechaje na pochybách nikoho z potenciálních masochistů, kteří se také přinutí číst, že prostě široko daleko nelze najít nikoho, kdo by na dané téma mohl mít snad něco víc, než Ty.
Následuje tradiční předávkování pedantsky nesmyslně vršenými informacemi, bez schopnosti rozlišit podstatné od nedůležitého, čemuž nepřidá ani užitá forma, hodící se ještě tak učitelce při vyprávění v mateřské škole, ale určitě ne při hodnocení milníků rockové historie.
Ze záplavy slov věnovaných první desce Pink Floyd se vyjadřuješ rádoby sám za sebe ve 4 větách, které jsou jen dalším nekonkrétním blábolem, završeným pokusem o nevkusný patos. Znovu jsem se nedověděl nic o tom, která skladba a proč se Ti na albu líbí. Pokud bych opravdu chtěl znát info k jednotlivým písním, dal bych každopádně přednost, a doporučuji všem, zdroji ze kterého si měrou vrchovatou čerpal >> odkaz
Mj. uvádíš, že rád přijmeš návrhy a připomínky a že bys z toho časem chtěl udělat něco na způsob encyklopedie.
K tomu už jen dodávám, že trocha soudnosti či pokory není nikdy na škodu. A že ani smyslem tohoto příspěvku není prudit, ale vyjádřit názor, aniž bych Tě na oplátku také označil za mdlého duchem.
PS: ‚I ta bábovička je půjčená‘ - a to zase vadí mně.

merhaut @ 21.01.2008 15:35:43
Borku, tobě snad Majkl rozkopal bábovičku, anebo šlápl na autíčko?

Borek @ 21.01.2008 15:53:02
Nic takového, jenom nám tu 'chčije na paty' -:)

Majkl, rock.bloguje.cz @ 21.01.2008 17:36:35
Upřímně řečeno, napadají mě dva důvody tvého prapodivného počínání: buď mě znáš, z nějakýho důvodu mě nesnášíš, a proto celá tahle komedie, nebo jsi na dojezdu a mimo :-)))) Obojí je smutné, nicméně pokaždý, když potkám mezi rockerama nějakýho trapáčka tvého typu, který se nad ostatní nadřazuje, chová se arogantně, staví se do role jakéhosi všeználka a dělá mu potěšení prudit ostatní a vnášet mezi lidi zlou krev a blbou náladu, jen kroutím hlavou. Díkybohu že je vás tak málo. Nevím co si sem chodíš léčit za komplex, ale je to zbytečný, našel sis špatnej cíl, já jsem na tyhle dětinskosti asi už trochu starej a tvůj píseček a bábovičky jsou mi ukradený, takže když tě tak irituju, zkus mě prosím ignorovat a bude klid, myslím si že lidi co sem choděj si chtěj pokecat o muzice v klidu a ne číst tvoje výlevy, které mají s pohodovým člověkem pramálo společného.

Majkl, rock.bloguje.cz @ 21.01.2008 17:47:43
Nevím, třeba je to mezi náma nedorozumění, ale nemůžu se zbavit pocitu, že se vždycky snažíš najít na mě něco, co mi následně omlátíš o hlavu - tu máš problém s tím, že je to dle tvého názoru málo osobní, pak ti vadí že jsem napsal dvě na sobe navazující data ve dvou větách za sebou a snažím se tím dělat z lidí hlupáky, teď zase jsem si dovolil napsat že někde něco na můj článek navazuje a paranoidně jsi z toho vydedukoval, že tvrdím že lepší zdroj informací nikdo nenajde. :-) Promiň, ale takhle se normální člověk opravdu nechová. Už jsem zažil leccos, ale samozvaného recenzenta recenzí, který na to navíc píše samostatné recenze, to už je i na mě moc. :-)))

PaloM @ 21.01.2008 18:16:31
Vopred sa ospravedlňujem, za komentár na nepatričnom mieste - administrátori, moderátori, pokojne to časom vymažte, ale neviem, kde sa tu dá všeobecne reagovať na takýto druh reakcií, takže:
myslím si, že každý môže svoj názor vyjadriť či 10 alebo 100 vetami na daný album. Ja ako fanúšik sa rozhodnem, čo a či (jestli) to budem čítať celé, alebo nie. Ak si myslim, že v recenzii je faktografická chyba, slušne to v reakcii napíšem.
Pokiaľ tu budem, tak to tak vždy urobím a veľmi si prajem, aby aj moje recenzie boli takto komentované.
Každý sa môže mýliť. Všeobecne, faktických informácií v češtine a slovenčine na tému rock stále nie je dosť, tak si priatelia, doprajme.

Teda u téhle desky je ale živo :)

Tady nemá cenu se rozepisovat a pitvat již x-krát propraný materiál a tudíž jen krátce.

Tahle deska je pro mě nesmrtelným pomníkem Syda Barretta a i přes to, že mi chvíli trvalo, než jsem jí přišel na chuť a začal si ji náležitě užívat.

Někde jsem četl, že ji Gilmour považuje za nej desku Floydů (i když se na ní nepodílel) a v tomhle s ním souhlasím.

Bláznivý démant v plné síle...

P.S. v žebříčku Rolling Stone 500 Greatest Albums of All Time se deska Piper at the Gates of Dawn umístila na 347. místě.
reagovat

Ivan26 @ 28.09.2012 16:02:39
Ono těch anket bylo od začátku 70.let spousty. Snad se dostala v nějaké takové anketě i do 10. místa. I mnoho kritiků se domnívalo, že patří mezi 10 nejlepších alb všech dob. A podle Gilmoura patří Barrett mezi 3-4 nejgeniálnější rockové tvůrce. Prý hned vedle Boba Dylana.

Tak jsem si 2x znovu poslechl album, abych oživil dojmy a přemýšlím, co napsat.

Mám tu výhodu, že nejsem muzikant a nevnímám jednotlivé výkony, zvuk kytary, kláves ap., ale hudbu. Neřeším, který nástroj způsobuje který zvuk a vnímám vše jako celek, plně podléhajíc dojmům z výsledného tvaru.

Album důvěrně znám - z mládí zažité desítky poslechů z kazety a od roku XY z nějaké zvláštní verze CD - o níž dále.

Snažil jsem se donutit napsat něco o jednotlivých skladbách, ale nejde to. Alba PF mám tak pevně spojená, že je nelze kouskovat. podařilo se jim vždy u vnímavého posluchače vyvolat náladu a celkové okouzlení - povstupu do jejich čarovného světa, že úplně přestáváme vnímat hudbu jako u jiých kapel, ale jsme ponořeni do jakési aurální studánky rozkoše a nelze se vymanit. Je to skvělé, dokonalé, geniální, ale hlavně kouzelné. Nelze to srovnávat s žádnou jinou kapelou, protože žádná jiná recept na podobné kouzlo neobjevila (s čásečnou výjimkou KC a VDGG).

Ano - je to psychedelie, ale přesto, že snad nejvyhraněnější a nejprogresivnější své doby (srovnej např. s místa velmi podobným Tangerine Dream od Kaleidoscope - UK), kupodivu velmi lahodná a poslouchatelná. Vrstvení ploch, gradace skladeb, katarze ... prostě nadpozemské.

Přátelé, nechtějte po mně víc. PF miluji (jako snad jedinou kapelu) od A do Z a mají pro mne jen dokonalá alba a ještě dokonalejší. Ano - mám u nich větší favority, ale když si PatGoD pustím, atejně bych mu dal 100%...
reagovat

Dovolím si začít osobní vzpomínkou. První setkání s Piperem jsem měl tu čest zažít před opravdu mnoha léty, někdy v době mých začátků vážnějšího poznávání hudby. Je to určitě víc jak 20 let. V té době jsem od Pink Floyd znal jen LP Wish You Were Here, kterým jsem byl zcela okouzlen a pátral po něčem dalším. Debut mně vyznavači Flojdů doporučili jako něco sice jiného než Wish You Were Here, ale zároveň nejcennějšího, co lze od nich slyšet. Napadá mě, že šlo tehdy vlastně o moje úplně první setkání s anglickou psychedelií. A nedopadlo zrovna slavně. Album jsem vnímal jako zmatené, zčásti jednoduché, zčásti nelibozvučné, písničky, s nepřeslechnutelnou obstarožní patinou. Ale protože bylo v té době kazet a desek s hudbou málo, přicházel Piper na řadu poměrně často, ovšem vždy s pocitem, že to budu muset prostě nějak vydržet, tu pololegrační desku s pár úlety.

Tolik historie, uplynulo dalších zhruba patnáct let, hudební obzory se za tu dobu rozšířily asi jako po výstupu z údolí na hřebeny hor, a Flojdí debut jsem objevil podruhé. Tentokrát zabral dokonale a zabírá tak dodnes. V jednoduchých písničkách teď slyším nádherné ukázky toho, jak zněla tehdy rodící se britská psychedelie se všemi pohádkovými postavičkami v pitoreskním reji ve světle svíček Barrettovy obrazotvornosti. Opakovaně se nechávám jeho hravou a potrhlou fantazií unášet do tajemných krajů neuchopitelné hudby. Kousky, které mně tehdy připadaly hůře stravitelné, dnes poslouchám nejraději, skrývá se v nich skvělé dobrodružství pro roztoulané myšlenky, kdy si labužnicky pochutnávám na každém tónu. To je případ skladeb jako Pow R. Toc H. nebo Interstellar Overdrive. Co mně přišlo tehdy obskurní a nepochopitelné, to je dnes otevřené a zvoucí.

Proměnlivou náladou mně Piper velmi připomíná můj další vývojový hudební milník - Their Satanic Majesties Request od Rolling Stones, vydaný téhož roku. Je to způsobeno především nakupením různorodých hudebních střípků, všech možných podivných nálad a hračičkovským mícháním zvuků a pazvuků. Z dnešního pohledu snad naivní, přesto velmi působivé. Speciální případ je má nejoblíbenější skladba Bike. Vždy se mně z této desky líbila nejvíc, to se nezměnilo. Z její zvláštně klouzavé melodie mám pocit, že si ze mně tropí blázny, že se nebere vůbec vážně. Závěrečnou sadou zvuků dokáže věčně ohromovat, je to jedno z nejsilnějších zakončení desky, co vůbec znám. A tak si teď zas beru si svůj stetoskop a walkuji tu kouzelnou podivnost znovu pustit. Dnes už počtvrté.

hodnocení:
5***** Mistrovské dílo, zásadní album
reagovat

Jak několika větami pojmout něco tak neuchopitelného, pro mnohé posvátného, legendami opředeného, náladami a barvami hýřícího, jako je Pištec v Branách Rozbřesku? Tváří v tvář Piperovi veškerá slovní přirovnání selhávají, zůstávají jen neumělé popisy slyšeného, které jsou tak zoufale popisné jako například předem k zániku odsouzený pokus o pojmenování úsměvu Mony Lisy. Přesto se však o to pokusím, byť si koleduji o ranec ostudy. Anebo nepochopení. Nepochopení, jaké nejspíše zažívali i mladí pánové Waters, Barrett, Wright a Mason, když se pokoušeli exportovat své psychedelické experimenty za hranice Londýna. Ono to nepochopení ale bylo docela pochopitelné: hudba, s níž tehdy Pink Floyd v čele svým tvůrčím guru Sydem Barrettem přišli, byla úplně odlišná od všeho, co kdy doposud kdo slyšel. A přestože se od vyjítí Pipera vyrojily stovky tu více, tu méně oddaných následovníků, nikomu z nich se tento majstrštyk překonat nepodařilo. A bez pomoci Syda to nesvedli ani samotní Pink Floyd. Každé další album, které potom vydali, bylo velmi dobré, výborné, mnohé vynikající, alba ze 70. let se pak stala takovými pojmy, jako jsou pro nás dnes třeba egyptské pyramidy. Nad těmito pomníky lidského bytí ale stále září jedna jediná kometa: Piper At The Gates Of Dawn. Kometa, na jejímž chvostu sedí Syd Barrett a kouká na nás shůry dolů. Kometa, která na hudebním nebi září už neskutečných 40 let!
Následný exkurs po tomto albu budiž čtenáři jen lehkým náčrtem či skicou postřehů, které mě napadají vždy, když se vydávám na dobrodružný hudební trip zprostředkovaný tímto albem. Znám Pipera skrz na skrz notu po notě, slyšel jsem ho nejmíň tisíckrát, ale vždycky natrefím na něco, čím mě toto album okouzlí jaksi mimoděk navíc, byť laskominami, na které se už předem těším, je prošpikováno skrz naskrz! Nebudu proto už zdržovat nudnými úvody a šipkou se vrhám do kouzelného tripu zvukobarev:

Barva první – kosmická Astronomy Domine :
Pecka tak skvělá, tak nadčasová, že ji Floydi hráli i na svém posledním turné v roce 1994 nebo starej Gilmour loni, začíná zlověstným odbíjením kytary, do nějž se mísí ruchy vysílaček kosmických poutníků vysílajících zprávy o podivuhodném světě, který ještě nikdo nikdy nespatřil. Morzeovka splašeně pádí k domovům se zvěstí o nikdy nepoznaných božstvech, pánech života i smrti, vládcech vesmírné Tmy. Zaklínačský sbor vzývá Oberon, Mirandu, Titanii, Neptun, Jupiter i Saturn (správně: pro Venuši tu místa není...) hutněný dunivou rytmikou a umocněný tu prorocky blýskající, tu jinde bublající Barrettovou kytarou – to vše nakonec gradující a finišující závěrečným smírným akordem, evokujícím blahosklonnou přízeň Mocných, kteří si to s námi (pro tentokrát!) ještě rozmysleli. Pozemšťanská mise do hvězdných hlubin dopadla dobře, takže s úlevou zpátky domů, k zemi – to the Ground, přesněji řečeno to the „Icy Waters Underground“.

Barva druhá – záhadný Lucifer Sam :
Úvodní bigbítový riff skvěle doplňovaný naboostrovanou kytarou evokuje náladu starých bondovek se vším, co k tomu patří: nespoutané krásné holky, svíjející se ve světelných záblescích rozjíveného Londýna šedesátých let. Má to nachlup stejný šmak jako Antonioniho Zvětšenina, akorát ta trvala dvě hodiny – tady na vykreslení atmosféry sexy sixties stačily mladým underground stars pouhé tři minuty. A obdobně jako Maestro Antonioni ve svém filmu řešil záhadnou vraždu, luští Syd neméně závažný problém: kterak rozeznat svou přítelkyní Jennifer od svého kocoura Lucifera Sama? Text poměrně triviální, ale kdo chce, ten si tam svoje významové přesmyčky, které Syd možná doopravdy do skladby vložil (ale dost možná taky ne...), najde. Neuchopitelnost kočky, neuchopitelnost ženy, Lucifer Sam, Syd Barrett... „And what exactly is a dream? And what exactly is a joke?“

Barva třetí – hrubínovská: Matilda Mother
Stejně jako František Hrubín ve své Kytici, tak i tady nás Syd vypravuje na cestu kamsi do Středozemí za mocným králem a jeho nebeskými rytíři o nichž víme jen z vyprávění maminek, když nás každovečerně vypravovaly na výpravu do snových fantazií... Maminka- Syd vypráví, synek-Syd dychtivě hltá každé slovo, aby nakonec podlehl tíži svých víček a celou pohádku nakonec prožil sám, ve své fantazii... To vše krásně podmalováno Wrightovými klávesovými úlety do orientálních světů plných vůní a nálad, aby nakonec celá skladba skončila smířlivou ukolébavkou na dobrou noc...

Barva čtvrtá – neposedný Flaming
Maminka zhasla a synek spí. Sní. Povětří dálek plných draků a rytířů na bujných koních vystřídal les. Pohádkový les. Les, ve kterém je možné všechno – za každým stromem, za každým keřem, pod každým hříbkem někdo je: „Já tě vidím, ale ty mně ne!“. Schovávaná s lesními skřítky v přímém přenosu – to je Flaming. Pestrá, nápaditá hudba plná projasněného Sydova zpěvu v němž si z nás tento skřítek sice dělá srandu, ale zároveň si nás podmaňuje natolik, že i tu cestu tefonním sluchátkem mu nakonec zbaštíme. Možné je vše, nemožné není nic. Kouzelný svět dětské fantazie vítězí nad knížkami s napsanými bájemi, jak nám je čítávaly maminky a kdo mu jednou podlehne, pro toho není cesty zpět. A Syd, to je přece dítě...

Barva pátá – úchylná: Pow R. Toc H.
Pohádkový les prostoupila tma, srandovní skřítci, co si chtějí hrát, jsou pryč, teď tu je cosi o poznání tajemnějšího. Tohle už není sen pro děti, sem už smí jen dospěláci. Cesta lesem totiž ústí v podzemí. V jeskyních. V tajemných zákoutích plných ješitných podivností, úchylných škodolibců, osamělých podivínů – vítejte v klubu UFO! Citoslovcový (to je ale, panečku, paslovo!) začátek skladby přechází do monotónního jednoduchého rytmu lehounce nadlehčeného skvěle dekadentně najazzlým klavírem, aby opět eskalovala do gejzíru roztodivných skřeků, kvílení, škrábanců a jekotů, završených závěrečným stroboskopickým závěrem - levá, pravá, pravá, levá, levá, pravá, pravá, pravá, levá, pravá... Hlava se točí, není úniku, Sydova kytara nedovoluje odpočinout, protože z tohoto reje není úniku!

Barva šestá – šílenství pokračuje: Take Up Thy Stethoscope And Walk
UFO jede, UFO hučí, UFO se otřásá! Ladies and gentlemen, this is Underground made in London! Swingujicící, halucinogenní, zběsilé nájezdy Sydova Telecasteru, Rickovy vyhrávky, Nick s Rogerem hučí jak piliňáky, dusno až k zalknutí. Hudební trip je změtí motivů, z nichž každý by vydal na samostatnou skladbu, ale to v tuto chvíli neplatí, není čas na dumání, je čas pouze na jediné: znovu a znovu podléhat nekonečnému hlavotoči, za který nemůže nic jiného než Pink Floyd a LSD! Není cesty zpět, je jen cesta někam daleko pryč - stejně jako od šíleného doktora, před nímž jsme utekli do Podzemí. Toto je výpověď o undergroundu ve své nejryzejší podobě – není kytičkový jako ve slunném Frisku, není dusně zhnusený, jako plastikovský u nás, je to ten elesdéčkový, londýnský.

Sedmá barva duhy - Intersellar Overdrive
Pecka od A do Zet! Geniální pokračování předchozí skladby, místo i čas jsou stejné, jízda pokračuje! Změti zvuků, tu vyluzovaných Sydem, tu Rickem, tady zase špikuje Rogerova basa, krátké zklidnění střídá zvlněná hutnost, zmatek, prázdnota (rogerovo opakované basové „kník“ zní jako vykřič-kník, stovky vykřičníků, miliony barevných teček, fragmenty motivů, rytmické linky a jejich vzájemné propletence, které mají začátek, ale ne konec, neklidné ztišení před burácivě odbourávajícím závěrem, který smete úplně vše, co mu přijde do cesty. Dámy a pánové, zachovejte klid, spočítejte si kosti, už je po všem: hudební tornádo odválo zpátky do jiných světů!

Barva osmá – neobyčejně obyčejný The Gnome
Klik-klak, klik-klak, klik-klak, metronomicky jednoduchá rytmika, obyčejná kytara. Vzduch. Jsme venku, podzemní UFO, v němž si s námi pohrávaly víry nadpozemských světů, je za (pod) námi. Stojíme opět pevně na Zemi. Anebo ne? Kde to vlastně jsme? Ve Středozemi? Nejspíš ano, protože kde jinde by se nám zjevil Skřítek, že ano? Průvodcem budiž nám pouze Syd se svou kytarou, s nímž nás sem na reverz pustili. Pěkně poslouchejme a nezlobme, jinak nás zase zakazajkují a šoupnou zpátky na samotku.

Barva devátá – exotická Chapter 24
Poezii, které snad nejlépe porozumí chovanec léčebny, střídá poetika exotická, aneb voňavost orientu. Jediné, co mi tu ještě chybí, je Harrisonův sitár... Jemná skladba, v níž si opět nejvíc vyhrál Rick Wright se svými kouzelnými výšivkami, vypráví o tajemství, o jeho odkrývání, kterým se lidstvo věky věků pachtí, aby toto hledání stejně nakonec skončilo v mlhavém oparu úplně stejně jako samotná písnička.

Scarecrow, aneb barva desátá, exotická:
Jakoby pokračování předchozí Chapter 24 - prostý rytmický úvod směřující k jednoduché melodii, v níž znovu dominuje rozevlátý zvuk Wrightových klávesek. Hudba se teple rozlévá a vlní jako potok uprostřed Cambridgeských luk, aby se nakonec ztratil kdesi v nedohlednu. Barrettovo frázování, které tady nečekaně, zdánlivě náhodně, nelogicky ale přitom dokonale zakopává o přirozený klapající rytmus pak uvozuje poslední zastávku toho hudebního tripu:

Hodiny odbily jedenáctou aneb Bike!
Po všech těch výletech, které jsme předchozích jedenáct hodin barev duhy mohli spolu se Sydem Barrettem projít, máme jasno: Jsme doma, světy daleké a ještě vzdálenejší jsou za námi a my si to pelášíme za klukama na hřiště. No bodejť by ne, když máme KOLO! Tomu radostnému Sydovu zvolání, že má kolo, nikdo neodolá. A jak by mohl, vždyť ten Sydem překotně chrlený text je TAK kouzelný! Jo a ten šramlovitý, skorodechovkově řízný rytmus, to je tak VERY ENGLISH, jak jen může být: to jsou Beatles, to jsou Oasis, to jsou Blur, to je BRITPOP! Koktejl hudby a slov, který zasluhuje obdobně radostné zvolání na druhou: „Dokonalost sama!“

Odbila dvanáctá hodina aneb epilog:
Nemůžu si pomoct, ale konec předchozí Bike pro mě skrývá svou třináctou komnatu: je jí závěr písničky, kterým zároveň končí celé album a který jsem si pro sebe „pracovně“ přejmenoval na Sydův Nebeský Kouzlostroj. To je přesně ten konec, který si toto geniální album zaslouží - vše bylo řečeno, vše bylo namalováno, teď už zbývá jediné - aby zazvonil zvonec a pohádce byl konec...
reagovat

Johndensmore @ 04.06.2007 00:00:00
Čo dodať? GENIALNA RECENZIA

Ryback @ 10.08.2007 12:25:35
fernetti - opravdu lahůdka, nádherná recenze a je vidět, že od někoho, kdo ví, o čem mluví...
napadla mě taková drobnost - nevím, jak hluboce znáš Plastiky - existuje skladba Vožralej jak slíva, kde zejména instr. kytarové pasáže jako by vypadly právě z Pipera - když jsem tu skladbu slyšel, nemohl jsem uvěřit svým uším, úplně jsem měl před očima Syda...
a při téhle souvislosti mě ještě napadá, že upřímně řečeno nechápu, co Plastiky, hlavně Mejlu tak fascinovalo na Velvet Underground; když hudebně to jsou-byly dost odlišný světy; Plastici, když už, tak slyším hudební souznění s Frankem Zappou; ale nechci otáčet recenzi a diskuzi někam jinam - jenom prostě píšu, co mě teď napadlo ;-).....
vždycky, když slyším Pipera, zaplavuje mě takovej divnej, příjemnej, dost abstraktní pocit probuzenej úctou k člověku, jenž byl fascinován nekomplikovaným, dětským, tajemným světem pohádek; ta (byť naivní) touha po žití v jednoduchém, pohádkovém světě dnes kontrastně svítí o to víc, o co víc dnes poněkud zrychleně žijeme v tomhle bláznivým kolotoči spěchostresovýho vydělávání peněz ;-)

Mirek Kostlivý @ 05.06.2007 00:00:00
Souhlasím, jedná se o nejgeniálnější a současně nejméně pochopené album od Pink Floyd.
Vožralej jak slíva sice byl kytarista Pepa Janíček určitě vícekrát, ale to kytarové sólo mi něco od Pink Floyd nepřipomíná ani náhodou. Ale mohu se mýlit a není to podstatné, je to opravdu na jinou diskuzi. Až vyšetřím čas, tak sem ty Plastiky začnu soukat.

Flower-pot @ 06.06.2007 00:00:00
Tesajte to niekto do kamena... :)

peters @ 22.07.2007 11:42:45
Excelentně popsáno, jenom bych řekl, že to asi nebyl Hrubín nýbrž Erben, nebo nešlo o Kytici, že ?

Když jsem prvně poslech toto album, tak jsem byl u vytržení. Tehdy znalý pouze sedmdesátkových Floydů mě překvapilo - psychedelie, hravost, experimenty. To album jsem mohl sjíždět každý den a pořád mě bavilo...

Bohužel dnes už mi moc neříká. Při poslechu na mě jdou vzpomínky na tehdejší bezstarostná školní léta, ale hudebně je to dost mimo mě, jsou to prostě šedesátky. Sydovo nadání nepopírám, pouze mě to už dnes nějak nebaví. Daleko raději mám následující Saucerful of Secrets. Pipera jsem vytáhl naposledy po delší době ten loňský letní den na počest Syda...
reagovat

Nejsem žádný velký znalec Pink Floyd, přiznám se, že mám sice tuhle kapelu hodně rád, ale zdaleka nejlépe znám The Dark Side Of The Moon, pak celkem dobře druhé a třetí album z tohoto trojalba (hehe), tzn. Wish You Were Here a Animals, zbytek jsem slyšel určitě celý, ale některé desky třeba jen jednou a to někdy před dvaceti, třiceti lety. Takže jsem fakt docela rád, že jsme se přes „odpor“ některých (čti jiný pohled na věc) dopracovali k tomu, že konečně budeme plkat. Mě to aspoň „donutí“ si pěkně popořadě všechny ty desky znovu pustit.
Jednou z těch, které znám opravdu velmi, velmi málo, je první deska, The Piper At The Gates Of Dawn. Myslím, že je to vynikající debut, navíc na svou dobu opravdu s velice novátorským přístupem a odvážným experimentováním nejen hudebním (kombinace blues-psychedelie-rock s „normálními“ písničkami), ale i zvukovým. A evidentně tu trčí genialita Syda Baretta, který, jestli se nepletu, je autorem všech skladeb, kromě jedné. Moc příjemně se to poslouchá, jak ty psychedelické pasáže (i když skladby typu Interstellar Overdrive nejsou můj šálek kávy), tak hlavně (mě, MĚ se poslouchají) ty „obyčejné“ písničky s podmanivým Sydovým hlasem, jako Astronomy Domine, Matilda Mother a mě dvě asi nejmilejší, The Gnome a Chapter 24.
Tleskám.

Stydím (že znám tak málo).

Raduji (jako z hudby, hehe).

Plkám.

Pepa, 25. dubna 2007

P.S.
pastnuto z lopuchu, klubu legenda pink floyd
**** - jsem si dovolil odvodit z textu (merhaut)
reagovat

kneekal @ 09.09.2007 15:43:51
Ještě tenhle dubl jsem tu objevil. :)

Psychedelie ve své nejryzejší podobě, Syd Barrett ještě než ho drogy zcela vyřadili. Na týhle desce mě nejvíc zaujaly zejména zvláštní melodický a harmonický postupy, který v tý době byly naprosto novátorský - viz třeba The gnome nebo Flaming. Před vydáním této desky floydi vydali singly Arnold Layne a See Emily play - rovněž doporučuju poslechnout. Já osobně mám tohle album radši než kterýkoliv další album Floydů.
reagovat

Wayne Wahrman tehdy řekl: "Už není třeba dále hledat boha". Mě bylo nějakých čtrnáct a přesto, že jsem nikdy boha nehledal, našel jsem ho v podobě Pink Floyd. Magická síla, s jakou mě tohle album tenkrát ovládlo dodnes nezmizela a v podstatě kdykoliv si od floydíků cokoliv pustím, je to jako dřív. Je to jako stroj času, který mě přenese o celá ta léta zpět. Dodnes jsem vděčný své tetě za její prozřetelnost, protože to byla ona, kdo mi tuhle desku z Emmenu(NL) přivezla. Jistě, nejvíc mě válcují vypalovačky Lucifer Sam a Interstellar Overdrive, to ale neznamená, že zbytek materiálu by neměl tu pravou energii. Naopak, všechny ty šílené úlety, psychedelie a nevšední, dobře utajené samply, které toto album obsahuje jsou právě tím, co mě na začátcích těchto hudebních géniů baví. Měl jsem to štěstí, že jsem nemusel, jako řada z vás žádnou cestu hledat. Byla a je to pro mě dodnes trefa do černého a škoda, že je ta doba pryč. Na druhou stranu, dosud mi nedělá problém přijmout něco nového a nevšedního, co mnozí z mých vrstevníků už akceptovat nemohou.
reagovat

Konečne som sa dostal ajk k tomuto albumu. Po prepočuvaní albumov Dark Side Of The Moon, Meddle, Atom Heart Mother, The Wall, Wish you Were Here som sa nakoniec dostal aj k psychedelickým začiatkom Pink Floyd. Paradoxna ma tento album oslovil len nedávno. Nedávno som zhliadol na Youtube hororovo spracovaný klip k Astonomy Domine. Song Lucifer Sam sa páčil vždy. Matidla mother ma zaujala nedávno a za spomenutie stojí najmä Interstellar Overdrive. Neviem čím to je, ale rockovy riff na začiatku ma zaujal najviac z celeho songu. Vynikajuci je aj klip. Vo Flamming sa mi páči spôsob intonácie a Pow R Toc H je keď nie nič iné, tak aspoň zaujímavá.
The Gnoome (sú tu dobré echá) je taká pohodička spolu s Chapter 24. Zaujímavá je aj the Scarecrow. Bike je taka popovka. Asi jedina na tomto albume.
reagovat

Přiznám se, že toto album mě nikdy nijak zvlášť nenadchlo, může to být tím, že jsem se s "Floydy" potkal až poněkud později, mé první album bylo, pokud se pamatuji, až "More" a to už je poněkud jiná floydovská etapa. Navíc jsem v té době už opustil psychedelickou scénu a naplno prožíval nástup jazzrockových kapel ("Chicago", "Blood, Sweat, Tears", obzvlášť pak Colosseum, atd.), takže "Pištec", když jsem se s ním potkal, už mi připadal koncepčně, a konec konců i zvukově, dosti zastaralý. A ten názor mám dodnes, i když samozřejmě jako první album do sbírky PF patří.
reagovat

sydd Barret Utvoril tvar kapely. Pomohl jim s rozjezdem albem jez je spise jeho nez jejich. Kdyby ostatni cleny nenutil skladat, floydi by bez nej neprezily - na pocatku byl pro ne nezbytny.
Sice se neda rict ze jde o Pink floyd jak je znaji masy priznivcu. Ale je to klenot jez byl vybrousen silenym demantem do absolutni dokonalosti. - jenom ta obalka, priznejme si to, je neobycejne hnusna :) Ruzovy holici!!!!!!!!!
reagovat

Krásné album:)))Jen si nedovedu představit,jak by to s pink floyd dopadlo,kdyby se Sydovi nestalo to co se stalo a kdyby "neodešel".Možná by nakonec upadli v zapomění:/
Tohle album má své kouzlo,jenže v dnešní době by těžko obstálo.
Mé nejoblíbenější skladby:
Astronomy domine
Matilda mother
Flaming
Take up thy stethoscope & walk
Interstellar overdrive
Chapter 24
Scarecrow
Bike

Prosté krása:)
reagovat

Naprosto špičkové album raných floydů. Na albu není absolutně znát žádná nervozita, rozpačitost, jak to u některých debutů často bývá. Syd Barret ve své životní formě, a ostatní studenti architektury zde tvoří opravdu skvostnou sestavu.
Album se rozhodně nedá srovnávat s dalšími floydovskými počiny. Stojí naprosto samostatně.
Skvělý kousek!
reagovat

Astronomy Domine, Lucifer Sam, skvělá hudba! Interstellar Overdrive – to už je trochu obtížnější naposlouchat, ale když už to člověk dostane od ucha, tak je to taky moc dobré. A na kosmický výlet navazuje Skřítek, krásná pomalá písnička. Chapter 24 – „změna přináší úspěch/ Bezchybně přichází a zase mizí/ Činy nosí štěstí…“ Pow R. Toc H. – tato instrumentálka byla kdysi na Vltavě znělkou seriálu „Proti proudu“, kde zahráli dost podstatnou část alb PF. Samozřejmě dávat celá alba, to se u nás stávalo jen výjimečně. V tomhle jsme se měli učit od našich severních sousedů…
První LP Pink Floyd je obrazem své doby. „Kosmický“ zvuk měla spousta tehdejších skupin, zčásti to byla móda, zčásti to způsobovala použitá technika – a to jak nástrojová, tak i nahrávací. Pro toho, kdo moc nezná hudbu 60. let, to celé může znít dost archaicky. V každém případě hudba PF se trochu vymykala tomu, co se běžně hrálo, jejich melodie byly jiné, hodně si vyhráli s dostupnými nástroji (kytara kdákající jako slepice), měla bych trochu výhrady k stereoefektům v Interstellar Overdrive – hlavně ve sluchátkách mi to připadá docela nepříjemné.
Z alba je znát, že se tím určitě náramně bavili. A posluchač se může bavit s nimi. Na pravá tématická alba ještě nedozrála doba, takže jde spíš o písničky, texty jsou takové slovní hříčky.
reagovat

jádro @ 30.12.2005 00:00:00
S tím stereem se to má tak, že PF nahráli pouze monofonní versi alba a stereo dodatečně dodělali zvukaři-tehdy to bylo běžné, stereo byla novinka.

Skutocne nadherny album...poetizmus textov je vynikajuco doplnovany hudbou a spevom. Nadcasovy album a jeden z prvych, ktory by sa dal oznacit za psychedelicky. LP sice nie je monotematicky ladene, ale snazi sa evokovat akysi pribeh ("rozpravka") s podivnymi postavickami, ktory zacina vesmirom a konci samotnym clovekom...
reagovat

Tak na to, že to je první album PF, tak je vskutku vydařené. Zvláště písně ASTRONOMY DOMINE, LUCIFER SAM, MATILDA MOTHER a BIKE jsou velmi dobrými experimenty. Myslím, že na této desce se PF snažili pöznat jakou cestou se vydají...
reagovat

Jeden velky TRIP na LSD :o))) Deska podle mne vystihuje hippie dobu - drogy, zajem o velke nezname ve vesmiru, odtazitost od reality zivota a naopak zdurazneni snu a halucinaci. Pink Floyd touto deskou na sebe upoutali pozornost. Dobry start kariery. Ale tak jako na poslednich spolecnych deskach PF je hlavni rukopis Watersuv, tady je jasne ze autorem a hnacim motorem je Barret a jeho schizofrenicka poetika, na jedne strane ujeta chaoticka Interstellar overdrive, poradne nadupana plna zpetnych vazeb kytary a na druhe strane akusticke pohadky jako Gnome a Scarecrow.
Uz tady jsou ale patrne zvukove experimenty, ktere provazeji PF celou karierou. Sound efekty tvorene s minimem technickeho vybaveni (tedy presneji s zadnym) jsou pusobive a nenapodobitelne.
reagovat

Tak tohle je fakt super nářez!
reagovat

Honza Říha @ 10.01.2005 00:00:00
a to se Pete Towshend vyjádřil v tom smyslu, že oproti koncertům z té doby zní album hrozně uhlazeně :-o)