Reakce na recenzi:

fernetti - @ 27.08.2020

Třetí řadovka Pink Floyd, je deskou, která vlastně ani tak moc úplně řadovkou není - jde totiž o soundtrack ke stejnojmennému filmu Barbeta Schroedera. I tak jde o v prozatím kratičké historii kapely už o její druhý dotek se světem filmu - rok předtím natočili pár skladeb pro soundtrack k filmu The Committee (který sice nikdy ofiko nevyšel, ale dá se sehnat na bootlegové kolekci "A Tree Full of Secrets". Samotný film More jsem neviděl, ale vím, že jeho děj se odehrával na Ibize a mělo jít o vhled do života tamějších hippies. Pink Floyd už byli v té době miláčkové londýnského undergroundu, který oni sami výrazně spoluutvářeli - proto bylo celkem jasné, že když bude chtít Schroeder oslovit někoho ke spolupráci, obrátí se na ně: dvě předchozí desky Pink Floyd slibovaly, že i soundtrack k More bude hudebně neméně avantgarní a pestrý a tak šlo o sázku na jistotu. Pink Floyd nezklamali, ba co víc - oni nahráli More (přeloženo do češtiny to znamená "více").
Čeho "více" můžeme na desce uslyšet? Tak v první řadě více sebevědomí - to jim zjevně po roztodivném předchozím roce, kdy byli nuceni přehodit výhybku a nasměrovat se od pohádkově fantaskního světa Syda Barretta k progresivnímu a muzikantsky vyzrálejšímu projevu jeho následovníka, jistého Davida Gilmoura, nepřebývalo. Druhá deska, A Sacerful of Secrets, byla tímto přechodem a hledáním nového stylu poznamenaná a úplně sourodá podle mě není, přesto ale posvítila baterkou ve tmě nejistoty, která se projevila v nepovedených pokusech o nemastně-neslané singlové aspirace ve světě popu (It Would Be So Nice, Apples and Oranges...). Tento zlom v sebevědomí kapely je podle mě tím "víc", které se propsalo do každičké drážky právě této desky - ukázalo překvapivě velikou šíři jejich hudebního záběru, takže v kaleidoskopu skladeb můžeme projít od dvanáctkového blues (More Blues), přes křehoučké kytarovky (Crying Song, Green Is The Colour), k objevným a uším lahodicím zvukovým výpravám do cizích světů (instrumentálky Quicksilver, Up The Khyber...), až po tvrdý bigbít (The Nile Song). Co skladba, to osobitost; jedno, zda jde o srandičku A Spanish Piece, nebo naléhavou Cymbaline, kde i samotný Watersův text dostává skladbu ještě o kousek výš. O tom, že Floydi si už nebudou chtít do ničeho kecat svědčí i fakt, že desku si produkovali úplně sami - zvuk desky, veškerá ta kouzla s různými efekty a rámusy, jejich přesouvání v prostoru, dozvuky, ozvěny, to mě ohromně baví a je mi radostí to poslouchat. Tím spíš, že v tom neshledávám samoúčel.
Pink Floyd jsou nepochybně fenomén, jejich sedmdesátková alba jsou věčnými perlami a sluší se k bontonu je znát a obdivovat je, ale bylo by chybou opomínat i jejich ranou tvorbu, protože i v ní bylo víc, než by někdo méně znalý očekával. More je toho důkazem.