Pink Floyd - More (1969)

Třetí řadovka Pink Floyd, je deskou, která vlastně ani tak moc úplně řadovkou není - jde totiž o soundtrack ke stejnojmennému filmu Barbeta Schroedera. I tak jde o v prozatím kratičké historii kapely už o její druhý dotek se světem filmu - rok předtím natočili pár skladeb pro soundtrack k filmu The Committee (který sice nikdy ofiko nevyšel, ale dá se sehnat na bootlegové kolekci "A Tree Full of Secrets". Samotný film More jsem neviděl, ale vím, že jeho děj se odehrával na Ibize a mělo jít o vhled do života tamějších hippies. Pink Floyd už byli v té době miláčkové londýnského undergroundu, který oni sami výrazně spoluutvářeli - proto bylo celkem jasné, že když bude chtít Schroeder oslovit někoho ke spolupráci, obrátí se na ně: dvě předchozí desky Pink Floyd slibovaly, že i soundtrack k More bude hudebně neméně avantgarní a pestrý a tak šlo o sázku na jistotu. Pink Floyd nezklamali, ba co víc - oni nahráli More (přeloženo do češtiny to znamená "více").
Čeho "více" můžeme na desce uslyšet? Tak v první řadě více sebevědomí - to jim zjevně po roztodivném předchozím roce, kdy byli nuceni přehodit výhybku a nasměrovat se od pohádkově fantaskního světa Syda Barretta k progresivnímu a muzikantsky vyzrálejšímu projevu jeho následovníka, jistého Davida Gilmoura, nepřebývalo. Druhá deska, A Sacerful of Secrets, byla tímto přechodem a hledáním nového stylu poznamenaná a úplně sourodá podle mě není, přesto ale posvítila baterkou ve tmě nejistoty, která se projevila v nepovedených pokusech o nemastně-neslané singlové aspirace ve světě popu (It Would Be So Nice, Apples and Oranges...). Tento zlom v sebevědomí kapely je podle mě tím "víc", které se propsalo do každičké drážky právě této desky - ukázalo překvapivě velikou šíři jejich hudebního záběru, takže v kaleidoskopu skladeb můžeme projít od dvanáctkového blues (More Blues), přes křehoučké kytarovky (Crying Song, Green Is The Colour), k objevným a uším lahodicím zvukovým výpravám do cizích světů (instrumentálky Quicksilver, Up The Khyber...), až po tvrdý bigbít (The Nile Song). Co skladba, to osobitost; jedno, zda jde o srandičku A Spanish Piece, nebo naléhavou Cymbaline, kde i samotný Watersův text dostává skladbu ještě o kousek výš. O tom, že Floydi si už nebudou chtít do ničeho kecat svědčí i fakt, že desku si produkovali úplně sami - zvuk desky, veškerá ta kouzla s různými efekty a rámusy, jejich přesouvání v prostoru, dozvuky, ozvěny, to mě ohromně baví a je mi radostí to poslouchat. Tím spíš, že v tom neshledávám samoúčel.
Pink Floyd jsou nepochybně fenomén, jejich sedmdesátková alba jsou věčnými perlami a sluší se k bontonu je znát a obdivovat je, ale bylo by chybou opomínat i jejich ranou tvorbu, protože i v ní bylo víc, než by někdo méně znalý očekával. More je toho důkazem.
reagovat

jirka 7200 @ 28.08.2020 07:59:42
Skvělá recenze! Je vidět, že o muzice, co posloucháš něco víš a rovněž o ní i přemýšlíš.

EasyRocker @ 28.08.2020 09:33:31
Jo, tak hodně experimentální záležitost. Nile Song je parádní nářez, báječně překopaný i mými milovanými Voivod. U těch zvukových koláží se ale dosti ztrácím a někdy je fuška to nějak překousat. Příjemné 3/5.

fernetti @ 28.08.2020 14:57:18
jirko, díky za reakci! je fakt, že když už se rozhodnu nějakou recenzi napsat, neumím ji napsat jen tak z placu na cokoli, ale vždy mě zajímá kontext v rámci tvorby daného interpreta a případně vliv/ovlivnění dalších žánrových spřízněnců. floydi jsou moje srdcovka, takže tady mám při psaní z čeho čerpat. moje zkušenost je však i taková, že při psaní jakékoli recenze se musím do díla vnořit víc a jinak než při běžném poslechu a to hledání slov, jejich spojení a nacházení dalších významů mi hodně pomáhá si ten svůj názor jasněji vyjádřit a hlavně sám před sebou obhájit. jakoby tím, že tu recenzi jednou napíšu, zůstane stopa, se kterou si to dílo pak spojím a konfrontuji ji s každým příštím poslechem. zajímavé by bylo srovnání, jak bych asi četl recenzi, kterou bych psal třeba před deseti, dvaceti lety, ten názorový vývoj by tam byl pro mě čitelný, či naopak bych byl hodně zvědavý, kde bych na své tak staré recenzi nezměnil ani slovo...

jirka 7200 @ 28.08.2020 20:59:16
fernetti : v hodně bodech tvého stylu recenzí se s tebou shoduji, mám to podobně. Recenzí nejvíce obohatím sám sebe a stvrdím tak svůj vztah s nahrávkou a pomůžu si tak utřídit hodonotu desek navzájem mezi sebou...

jiří schwarz @ 29.08.2020 21:56:56
Odjakživa jsem spíše fanda bigbítu a ne až tak kinematografie. Když jsem si po deselitích poslouchání milovanýho alba More pořídil DVD s filmem, byl to posun v mým chápání některých písniček a textů. Film je skvělej, náladovej, pravda, dost smutnej. Křehký písničky od Gimoura či Waterse jsou i na na všech dalších albech PF, ale hard-rocková The Nile Song je z hlediska jejich tvorby naprosto unikátní, a skvělá. Myslím, že jsem ji ondyno pustil i k tanci (byť to extra taneční kousek není).

Jak mám letitě Atom Heart Mother jako výběr jediný desky na opuštěnej ostrov, More by byl v blízkym závěsu.

A jo, fernetti, když člověk chce o něčem napsat, jistě si tříbí myšlenky. Já to obvykle mám tak, že píšu o tom, co mám nejvíc rád (na rozdíl od jirky 7200, který dá až encyklopedicky o jím preferovaným, ale i o těch dalších). Ale je mnoho alb, který miluju, že mám pocit, že bych nedokázal nalézt ta pravá slova...

mandy-mystique @ 31.08.2020 11:22:26
Hodně zajímavá amtosféra alba. Možná i proto se k němu vracím docela pravidelně.

More.

Prvá hudba k celovečernému filmu (zámerne som nepoužil slovo soundtrack, evokuje vo mne hnoj, ktorý sa k hudbe robí teraz) od kapely ma iba utvrdila v tom, že sú banda do koča aj do voza. More je krásne súdržné LP, ktoré dopĺňa spomínaný film brilantne. Nachádzajú sa tu aj dve moje srdcové piesne, ktoré som sa naučil ako prvé na svoju španielku - Cirrus Minor a Green is the Colour. Obe sú tak špecificky floydovské s prenádherným jednoduchým aranžmá - zatiaľ čo jednu dopĺňajú lesné ruchy a končí organovým outrom, druhá strieda dve gitary s tullovskou flautou a ležérnym Wrightovým klavírom (iba on vedel tak nádherne rozlievať akordy po čiernobielych klávesách, budiž mu je zem ľahká).

Okrem iného tu máme dve akusticky ladené záležitosti. Veľmi atmosferickú Crying Song, ktorá by zaujala aj toho najposlednejšieho odporcu kapely, možno práve svojou potemnejšiou atmosférou, jednoducho krásna záležitosť - a Cymbaline, ktorá bola v roku 1969 aj veľkým koncertným favoritom a jednoznačne reprezentuje album v kolonke "hitový singel", aj keď na singli nikdy nevyšla.

Rokec prichádza v podobe naozajstného singlu z albumu - The Nile Song. Kapela tu podáva svoj historicky najtvrdší výkon a ja ju naozaj môžem! Tvrdošina s veľkým T. Motív sa neskôr opakuje aj v Ibiza Bar aj keď s trocha pozmeneným introm a samozrejme textom, je to voľné a veľmi zaujímavé pokračovanie známejšej skladby. Taký menší brácha :)

Presunul by som sa k inštrumentálnym skladbám albumu, tématickým piesňam filmu. Prvá, ktorú na albume počujeme je bubenícka Up the Khyber, v ktorej sám občas neverím že hrá Nick Mason. Basgitara tu zostáva o dvoch tónoch a necháva priestor klávesom. Je to mierna spomienka na časy odviate vetrom, kde spolu so Sydom drali páskové kotúče "overdubbom" do biela. K spomienke sa ešte vrátime pri Quicksilver, ktorá síce vo filme spravila patričnú atmosféru, ale na albume na mňa pôsobí dosť vtierajúco. Mišmaš zvukov posplietaných dokopy ešte bláznivejšie, ako niektoré veci na Ummagumme - a to už je čo povedať...

Čo by to bolo za OST bez Main Theme, ktorá je tu veľmi svieža postavená na sixtísovom groove, no svoju temnejšiu stránku nezaprie. Akoby to prenasledovalo celý album... A nakoniec tu máme ešte pár vsuviek s pomerne výstižnými názvami - latino vec Spanish Piece, bluesovú More Blues, afro v podobe Party Sequence a krásnu (!!! krásnu) bodku Dramatic Theme, v ktorej repete hlavného motívu vyznie ešte zaujímavejšie, keď sa pridajú ozveny Davida Gilmoura.

Celkovo je tento album úplne plnohodnotným kúskom v ich diskografií, rád ho počúvam, snáď je ešte o kus dokonalejší ako predošlý "pozliepanec". V súhrne: jemné akustické veci geniálne dotvárajú rockové, poprepletané zaujímavými vsuvkami.
reagovat

Kristýna @ 29.01.2014 18:04:16
Další převtělení Petera Schona? :-) Opět skvělá recenze.

Publius Enigma @ 29.01.2014 18:12:50
Takého nepoznám ;)

Desku More jsem si před lety pořídil od bratrance, společně s dalšími alby A Saucerful Of Secrets a Atom Heart Mother...
Podotýkám, že film, ke kterému byla tahle hudba natočena, jsem nikdy neviděl, ale snad někdy...

Myslím si, že jako soundtrack je tohle album něco naprosto nevídaného, stejně jako pozdější Obscured By Clouds...
Desku otevírá špičková, zasněná skladba Cirrus Minor... ten závěr s Rickovými varhanami je prostě fantastickej.

Následuje další, na Floyd'áky neskutečně tvrdá Nile Song, kde se do toho chlapci pěkně položili a ukázali, že pro ně není nijak velký problém si do mikráků hezky zařvat a řádně zbrousit nástroje... epic...

Následuje další úžasná, takřka romantická věc Crying Song... Davidův zpěv doslova hladí na duši... na tohle si musím někdy s nějakou slečnou zatančit pěknej psychedelickej ploužák...

Up the Khyber, kosmický rock na doraz... Nechápu, jak může někdo tvrdit, že Nick byl průměrný, až podprůměrný bubeník... poslechni si tuhle věc, nebo nejlépe závěr Velkovezírovy Zahradní Slavnosti a pak mluv, vole... :)

Green Is The Colour... další zasněná, hladivá věc... Gilmour za mikrofonem je prostě extratřída...

Následuje další, na albu jeden z nejlepších kousků, Cymbaline... Gilmour opět naprosto skvělý, všechno šlape jak má... a Rick za svými varhanami Fartisa... lahoda.

Party Sequence... vidím lidojedy tančící kolem velkého hrnce na ohni a v hrci osobu, určenou k následné konzumaci... :)

Main Theme... další space věc na albu. Floydi byli svého času na tyhle kompozice zkrátka mistři... nemůže samozřejmě chybět ani David se svým slide válečkem... další nadpozemský výlet.

Další psychedelický hevík v podání Pink Floyd... není sice už tak nahoblovaná, jako předchozí Nile Song, ale pořád dost tvrdá na to, aby kroutila palci u nohou... :)

More Blues... Psychedelie, blues, to vše v podání Pink Floyd... netřeba dodávat víc...

Quicksilver... tak tohle je opravdu výlet do jiné dimenze, tahle kompozice mohla klidně trvat ještě o něco déle... v žádném případě bych si nestěžoval... výborné...

Spanish Piece je taková veselá, rozdováděná pitominka a ten člověk za mikrofonem... takhle mlaskám, když dostanu na stůl svoji oblíbenou svíčkovou... :)

No a máme tu závěr v podobě dalšího psychedelického výletu s názvem Dramatic Theme... Gilmour a jeho kytara, to prostě nemá chybu...

Závěrem myslím, že už není třeba co dodávat... jen tomu ještě zbývá nadrobit pro mě jasných pět hvězd... :)
reagovat

Pink Floyd, nebudem zastierať, že Floyd patria medzi moje srdcové záležitosti a hoci je to atypické, moja esta za spoznávaním tejto skupiny viedla práve cez tetno album.

Celý album sa totižto nesie v takej zvláštnej, minimálne pre mňa značne nutkavej atmosfére..plnej melanchólie a zároveň eufórie.

Na prvé počutie som si pomyslel, že som v podstate nepočul nič tak svetoborné. Onedlho som však albumu dal druhú šancu a potom ešte jednu.. a zrazu to prišlo. Neviem či ma to našlo konečne v tom správnom rozpoložení, alebo som po viacnásobnom počúvaní začal počuť i to čo som predtým nepočul.. neviem.

Každopádne som sa na More začal pozerať s väčším rešpektom a zrazu som sa pristihol pri tom, že som si niektoré skaldby musel opakovať i viackrát. Napríklad Cirrus Minor a organová časť okolo tretej minúty.. inak dovolím si trvdiť že toto je skladba na ktorej pilieroch môžeme neskôr spoznať i napríklad inú partu the Gathering.

Alebo napríklad Cymbaline, to je čistá nádhera obalená trocha v pesničkárskom duchu ale tá atmosféra čo z nej sála.

Keď sa na to tak pozerám, tak z albumu More, miestami až mrazí a niekedy mám pocit, že týmto albumom páni predbehli na míle svoju dobu. Niektoré skladby mjú taký zvláštny opar až akéhosi postapokalypčna.

Rozhodne nejde o priemrenú záležitosť ako som si sprvoti myslel. More si žiada čas, viac času na intezívnejšie počúvanie.. a kto bude pozorný, bude odmenený návalom blaženého pocitu mrazenia.. ktorý jasne hovorí, že tu sa deje čosi viac než sme schopní pochopiť..

Nemôžem si pomôcť ale za mňa plných päť, pretože už nikdy potom PF čosi podobné nenatočili.

reagovat

Hudební obsah alba More se dá v podstatě rozdělit do tří skupin či kategorií- hipízácké cajdáky se španělkama, zemitý hardrock a poměrně nudné, více či méně psychedelické instrumentálky.
Do první kategorie spadá úvodni „Cirrus Minor“- příjemné ptačí švitoření, zasněná, jednoduchá melodie- jako by se člověk ocitnul ve sluncem zalitém lese. Po chvíli opanuje prostor poklidná klávesová plocha, do které se však začíná poznenáhlu vkrádat zvláštně znepokojivý motiv. Pěkné.
Další zástupce této kategorie, „Crying Song“, na mě působí takovým jakýmsi unylým dojmem. Ovšem téměř dylanovská „Green Is The Colour“ je moc fajn, plná nádherné atmosféry dohasínajícího léta lásky, vše působivě podmalováno flétnou. Stejnou krevní skupinu má i „Cymbaline“, jeden z vrcholů alba s podmanivým refrénem.
Druhá kategorie obsahuje trhák „Nile Song“, přímočarou tvrdou hoblovačku „od podlahy“ se vším všudy- nadupanou kytarou, vyřvaným zpěvem a textem o balení bab na břehu Nilu. Řežba. Má nejoblíbenější z More. „Ibiza Bar“ je v podstatě to samé, jen v trochu „měkčí“ verzi. Ale taky dobrý.
Kategorie 3 je prostě jakýsi materiál, který byl zřejmě potřeba pro film. Nevím, co napsat o skladbičce, kde jeden bouchá na bubínky a druhý fouká na flétnu. Nebo o blues, které mě v tomto provedení ničím nezaujalo. Takovéhoto materiálu se dá za týden naflákat hodiny a hodiny. Neříkám, že je to neposlouchatelné, ale rozhodně se u toho nějak královsky nebavím. Víceméně klávesové, avantgardně znějící instrumentálky jako „Up The Khyber“, „Main Theme“ atd. jsou o něco zajímavější a kapitolou sama pro sebe je srandovní „A Spanish Piece“ s flamencovou kytarou a s opravdu „hodně psychedelickým“ Gilmourovým mlaskáním, srkáním a mumláním v pozadí.

Roztříštěné, nesourodé album s několika nádhernými písničkami, bohužel i s kusem vaty. Je ale těžké posuzovat soundtrack jako svébytné řadové album, zvláště když jsem film neviděl. Třeba by mé posouzení bylo v opačném případě jiné, v kontextu s filmem možná mnohé věci na albu vyznívají jinak. Ale i tak- 4 hvězdičky si rozhodně zaslouží.

reagovat

More prináša niečo ako soundtrack k filmu, čo nemožno nezmieniť.

Celých trinásť skladieb obsahuje nové črty v hudbe skupiny, či už sú to obľúbené vtáčiky a zvuky okolia, alebo (a najmä) záľuba v akustickej gitare, ktorá sa načas stane výrazným kontrastným prvkom jej hudby. Celý album je pomerne zadumaný, ale preč je nestráviteľná psychedélia (s výnimkou kúska Main theme a ortuťovej skladby Quicksilver). Clivé klávesové plochy v kombinácii s melancholickým spevom (nik z kapely nebol práve výnimočný spevák) sú čarovné, v kontraste sa zjavuje aj čistokrvný hard rock brutálnej zvukovej akosti, ktorý zastupuje parádna skladba The Nile song. Revúce spevy z Revúcej veru nepochádzajú, ale hodia sa k tomu ako mreže k zločincovi. A nedá mi, podobne rozškrípaná skladba Ibiza bar je akoby jej sestra. Pestrosť skladieb dopĺňa hoci blues v dielku s neprekvapivým názvom More blues. A to nie je všetko. Aj nadžezlé klavírovanie a psychedelické náznaky sa občas zjavia (napr. v skladbe Up the Khyber), ale dominantnými by ich nazval len ten, kto o dominách iba sníva a žiadnu doteraz nestretol. Green is the colour, Cymbaline, a tak by sa dalo pokračovať, jedna krehká skladba strieda druhú a človek sa bojí čo i len silnejšie dýchnuť, aby tú nádheru nerozbil. A na záver zmienim ešte trošku exotiky, jej náznaky sa tiež občas zjavia (napr. Party sequence).

Pre mňa prvá lastovička v diskografii Pink Floyd, ktorú považujem za výbornú, hoci je prevažne akustická a pokojná.
reagovat

martin69 @ 16.07.2012 06:10:10
Pěkně jsi to zhodnotil.More,také považuji za výborné album.

hejkal @ 16.07.2012 06:14:41
Medzi Piper, Saucerful a Ummagumma má uľahčenú pozíciu, dobre sa počúva. Vlastne ma prekvapilo, že na progboarde je tisíc recenzií na každý album Pink Floyd, ale More ich malo akosi pomálo.

moonySK @ 16.07.2012 12:26:10
Fúha, dosť zaujímavý názor. Ja som tento album nikdy nemohol dopočúvať (ako to bolo aj u Ummagumma). Preto (keby som sa zmohol na recenziu, ale fakt neviem popísať svoje mišmaš pocity) by som mu dal asi 2.

Soundtrackový album Pink Floyd ma milo prekvapil. Filmová hudba je tu síce dosť zastúpená, avšak doplnená o krásne melancholické a ukľudňujúce songy ako Crying song, Green is the colour, Cymbaline a Cirrus minor. Prekvapila ma aj razantná Nile song, kde David ukázal, že má ozaj rockový hlas.

Soundtrack nie je zlý, avšak chýba kompaktnosť. Skvelé vyššie spomenuté piesne však nestačia potiahnuť album na viac ako tri hviezdy.
reagovat

Je opravdu vidět, že jde o hudbu k filmu. Album mě nějak zvlášť neoslovilo. Obsahuje skutečně krásné skladby, jako např. Cymbaline nebo The Nile song, kterým mnohým posluchačům vyrazilo dech.
Řekl bych, že písně na albu jsou hodně individuální a album netvoří ucelené dílo, na které jsme u floydů zvyklí. Ale možná jsem to jen nepochopil, je to můj osobní názor.
reagovat

Cirrus Minor – slavík, drozd, kukačka… – zvláštní kombinace, ale budiž. Těžko hodnotit hudbu k filmu bez filmu. Vzhledem k tomu, že se o filmu More mluví pouze v souvislosti s hudbou PF, dá se předpokládat, že film byl natolik experimentální, že se na něj nedalo koukat, a tak jsme možná o nic nepřišli.
Zdá se mi, že většina skladeb z druhé půlky alba vznikla dříve, než z té první. Zejména Main Theme, Quicksilver a Dramatic Theme zní podobně jako skladby z předchozích dvou alb, zatímco Cirrus Minor, Crying Song a Green Is the Colour tam už zaznívá styl, který PF rozvinuli na LP Atom Heart Mother. Nevím, jak moc si PF cenili tohoto alba, já bych ho brala spíš jako hledání cesty do jiných, dosud nevyzkoušených vod.
reagovat

jádro @ 30.12.2005 00:00:00
Main a Dramatic Theme byly napsány zvlášť pro účel filmu stejně jako Spanish Piece

jezysek @ 10.08.2006 00:00:00
Nevite kde by se dal sehnat ten film? Hledam, patram, ale nikde nenachazim nic jineho, nez ze ten film existuje.
Dik

@ 10.08.2006 00:00:00
k filmu; mrkněte třeba sem:
>> odkaz

...podle toho bych docela věřil, že ten film "existuje" i na nějakých nosičích.