Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 07.07.2011

Album Pink Floyd s názvem Meddle znám asi od r. 1972. Tedy rok poté, co oficiálně vyšlo v rodné Británii. Vzpomínám si, že jsem si tehdy hodně lámal hlavu tím, co vlastně představuje obal a tehdy jsme se s kamarády nemohli shodnout, co tím vlastně Hipgnosis mysleli. Název alba se dal volně přeložit jako „Šťourání“ a tak padl i názor, že se jedná o zvětšený detail lidského ucha… a asi nebudu daleko od pravdy.
Musím podotknout, že Pink Floyd jsem si nasbíral stran vinylů od prvního studiového alba The Piper At The Gates Of Dawn až po The Division Bell všechny. Pink Floyd jsou prostě další MOJE kapela a mít je doma v kompletním setu jsem považoval za zcela zásadní záležitost.
V době digitalizace jsem měl to štěstí a tato alba ode mě odkoupil jeden nadšenec jako komplet a tím pádem jsem mohl v r. 1992 postupně nakupovat remasterované digitální verze jejich řadových alb. Bylo to nutné. Zejména Pink Floyd to je zásadní otázka kvalitního zvuku a jejich osobitý sound s kvalitou hudebního záznamu (zvuku) stojí a padá jako u málokoho. Když pak člověk tato alba přehrává na kvalitní aparatuře – dotkne se téměř dokonalosti (pokud bych použil nějaké eufemistické přirovnání).
Možná teď vyvolám mezi pány progboardisty vlnu nevole a možná i bouři polemiky, ale osobně bych rozdělil jejich hudbu na několik období, do kterých jejich albové projekty víceméně zapadají.
THE PIPER AT THE GATES OF DAWN, A SAUCERFUL OF SECRETS, MORE a UMMAGUMMA jsou pro mne symbolem období britské psychedelie s undergroundovým nátěrem. Období experimentování, práce pro film a kreativní objevování vesmírných vizí a vzdalování se od běžných principů hudebních témat a stylů. Žádná snaha o nějaké ambice prosazovat se v hitparádách a zaujmout většinového posluchače, ale propojit hudební výtvarno „swingujícího“ Londýna s kaleidoskopicky barevnými zvukovými obrazy…
ATOM HEART MOTHER, MEDDLE a OBSCURED BY CLOUDS jsou dalším obdobím v němž se postpsychedelické obrazy dostávají do artrockového tvaru. Je to období hledání nové tváře – propojování jejich hudby se symfonickými prvky, sborovým zpěvem na pokraj opery s prolínáním s rockovou poezií a hledání tváře klasické písňové formy s obsáhlými plochami ve stylu suity a širších vyjadřovacích prostředků. Žádné koketování s hard rockem, jazz rockem, glam rockem a podbízení se publiku, ale vytváření hudebních obrazů s řadou impresí….
DARK SIDE OF THE MOON, WISH YOU WERE HERE a ANIMALS jsou vrcholem artrocku sedmdesátých let. Zapojení synthesizerů a analogových elektronických instrumentů a efektů. Výrazná práce s novým zvukem a důrazný příklad scénické komplexní hudebně výtvarné formy. Kapela se zde dostává na svůj umělecký vrchol a přestává být „jenom“ experimentálním rockovým kvartetem. Třebaže patří do rodiny skupin jako jsou Genesis, Yes, Emerson Lake And Palmer… nestavějí svoji hudbu na vyprecizovaných muzikantských supervýkonech, ale stále drží komplexní hudební útvar pohromadě v barevných hudebních vizích a ohromují architekturou zvukového soundu a precizních aranží…
THE WALL a FINAL CUT jsou dalším obdobím, kdy artrocková podoba získává vedle atributů dokonale proaranžované hudební formy i pevný jevištní a filmový tvar. Sociálně-kritické tendence jdou ruku v ruce s hudební monumentalitou a sžíravou kritikou tehdejší společnosti, ale vedle pompézního ztvárnění zde dochází k jakémusi odlidšťování a vzdalování se posluchači a divákovi, který je nucen být neustále v maximální koncentraci místy se vytracující přirozenosti a uvolněnosti s až patetickou zlověstností…
A MOMENTARY LAPSE OF REASON a THE DIVISION BELL už považuji za produkty kompromisních hudebních postojů poznamenanými personálními proměnami členské základny a ovlivněné vzájemnou nevraživostí mezi Watersem a zbylým triem. Dokonalost soundu sice zůstává zachována, ale skupina dělá řadu viditelných kompromisů směrem k popové scéně, které by od nich v první polovině sedmdesátých let nikdo neočekával, což umělecky skupinu staví do podivného postavení artrockového kolosu, který najednou hledá novou tvář možná v nesprávných vodách…..

ONE OF THESE DAYS – vzdálené šumění větru, skoro neslyšitelné, přichází jakoby zdálky. Pak se ozve výrazný basový attack, který se v následných okamžicích promění v zásadní riff, který se v pochodovém rytmu rozhostí v prostoru, následován krátkými akcentovanými akordy hammondek a hned za nimi se valí vlna kytarových stěn a konečně i bicí nástroje vstoupí do skladby. Skladba získá absolutní rockovou formu s použitím zvukových efektů v duchu astrálního nekonečna. Základní téma se neustále rozvíjí a jeho jednoduchá hudební forma získává na hutnosti a připomíná valící se kolos napříč nekonečnem. Velmi působivý začátek ukončený svištěním větrů…

A PILLOW OF WINDS – podmanivé akustické kytary, které podkresluje kvílivá elektrická kytary a bloudivé basy. Harmonicky tyto hudební imprese sjednocuje zvuk hammondek a lehce tikajících bicích nástrojů. Poetické ztvárnění tématu za pomoci steel-kytary a rovněž melancholicky zabarveného hlasu Davida Gilmoura. Krásné hudební snění, se kterým už máme zkušenosti z předešlých alb Pink Floyd. Gilmourova role rockového básníka je ve skupině hodně důležitá a protipólem uměleckým ambicím ostatních členů. Dodnes obdivuji Gilmourovy akustické balady a jejich ztvárnění. Odvádějí mě do světa klidu, romantické nekonečnosti, ale také blíže nepojmenovatelného smutku za uplynulými léty a navždy ztraceného bezstarostného mládí….

FEARLESS – akustické kytary zůstávají ve hře. Jenom skladba má více rockovější podobu. Rozlamování akordů a zemitý základ píseň posouvají do větší energie, přesto však pěvecký podíl zůstává ve znamení melancholie a nijak se zde netlačí k nějakým drsnějším výbojům. Baskytara a bicí nástroje zde hrají základní rytmické obrazce. Akustické kytary jsou nositeli melancholie, ale neuspávají, mají svůj odpich a barevnost a také harmonické základy jsou sofistikovanější. Gilmour používá i přeznívání tónů a dozvuku. Wright vstoupí do skladby důraznějšími klavírními akordy a opakované schéma prokreslují předávné kytarové vyhrávky. Povzbuzování fanoušků FC Liverpool je stejně překvapivé jako nečekané a vzápětí totálně vytěsní hudbu a vstoupí svým sborovým zpěvem, povykem, povzbuzováním a potleskem do skladby a také ji ukončí….

SAN TROPEZ – klavírní téma s důslednými baskytarovými akcenty ve spojení s bicími nástroji nám navodí atmosféru na pokraji swingu a jazzu v v akcentovaných dobách, do kterých vsttoupéí akustické kytary a klouzavé tóny Gilmourovy steel-kytary. Pohoda letního podvečera na Francouzské riviéře, kterou si Pink Floyd oblíbili jako častá místa dovolených a zahálčivého lenošení po náročných nahráváních a koncertování. Pěveckého partu se ujal Roger Waters. Wright do skladby vloží melancholicky znějící jazzové klavírní sólo. Výrazně odlišná kompoziční záležitost, než jakou byste očekávali po předešlých skladbách, které se ostatně také nijak vzájemně nepřipomínají….

SEAMUS – krásné líné blues. Pink Floyd se v blues nikdy moc nerealizovali. I jejich Jugband Blues z alba A Saucerful Of Secrets jakoby k nim nějak nepatřilo. Nicméně i psychedeličtí věrozvěstové se dokázali velmi důstojně a přesvědčivě vyrovnat s dvanáctitaktovým bluesovým tématem. Nebyli by to ale oni, kdyby skladbu neokořenili nějakým netypickým způsobem. Nervózní poštěkávání psa a jeho vytí nám adresně představuje štíhlého loveckého psa jménem Seamus. Klouzavé bottleneckem preparované tóny kytary a klavírní akordové výměny doprovází zemité základní basy. Z filmu Live At Pompeii vidíme, že pes trpí hrou Gilmoura na foukací harmoniku a dává najevo svou nelibost Wrightovi, který ho konejší, zatímco Waters k tomu hraje na kytaru…. Základ byl použit do studiové verze a vznikla opět dost netypická záležitost, naopak typická pro Pink Floyd v toimto období hledání nových hudebních východisek s použitím konkrétních zvuků, nebo i ruchů a šumů….

ECHOES – psychedelický zvuk klavírního tónu a bloudivé tajemno kytarových akordů preparovaných Leslie boxem, playbackové dlouhé tóny elektrické kytary a oblačně snivé vrstvy hammondek jsou podbarvované základními basy a velmi citlivým bubenickým doprovodem. Zásadní break ovšem hudbu emotivně zesílí, ale nadále zůstává v roli citlivého doprovodem, protože David Gilmour a Rick Wright mají krásný melancholický pěvecký duet. V mezihře se vrství kytarové a basové vyhrávky a podmanivé tajemno hladivých tónů vás přivádí do jejich říše fantazií. Melodická linka je prokreslována kytarovým sólem v barevných odstínech. Už jste se vznesli od země a plujete volným prostorem mezi průsvitnými oblaky skrze které prosvítá kotouč oranžového slunce…
Kytarové nájezdy získávají na větší útočnosti, ale skladba vás nijak nemá v úmyslu srazit k zemi. To už ale přichází útočnější attack baskytary a důrazných bubenických akcentů. Přichází příležitost pro kytarové kouzlení Davida Gilmoura, který se pohrává s tónovými obrazy a vyrábí přitom prapodivné až destruktivní zvuky navozující nekonečnost astrálního prostoru – ten si ovšem navzájem přeposílá s Wrightovými hammondkami, který na ně vyťukává perkusivní zvuky a kouzlí s jejich přezníváním a hypnotický rytmus Waterse a Masona jejich kouzlení svazuje a dává jim vyhraněný tvar. Kompozice však přechází do experimentální zvukové polohy, kde máme co dělat s psychedelickými zvuky nekonečna a objevujeme vesmírný prostor vytvářený tónovým generátorem a space echem. Tato část dlouhé kompozice bytostně vystihuje i její samotný název.
Jakoby se s vámi vaše virtuální vesmírná loď snažila přistát na prapodivném kontinentu pravěkých ještěrů v neznámém časoprostoru. To krákání a pazvuky jsou velmi sugestivní nakonec všechno odchází někam do neznáma a prostor ovládne dlouhý akord hammondek a bloudivé tóny dodávající odér tajemna a záhadna. A to už se k základnímu akordu připojuje druhý a jako vrčení helikoptéry přináší stále konkrétnější zvuky experimentující rockové kapely. Čitelně vnímáme basy, přeznívající bubenické přechody, kvílení zkreslené elektrické kytary… Všechno se stále intenzivněji přibližuje až pojednou celá ta směsice získá konkrétní tvar. Monumentální sound playbackovaných elektrických kytar, varhany, rázné bicí a údery do činelů pojednou ustoupí do pozadí a Gilmour a Wright se vracejí do původního melancholicky zpívaného tématu. Kapela zní najednou drsněji a mnohem zemitěji, přesto tempo nezrychluje a ponechává si onu majestátnost. Rytmus se sice v akcentech mírně mění, ale stále zůstáváme v daných proporcích. Intenzita rockové výpovědi zvolna kolísavě ztrácí na energetickém potenciálu a my vnímáme jednotlivé nástroje v čitelnějších podobách a z pozadí se přibližuje hučení a svištění větrů, která zvolna ovládne celý sound a naše vesmírná loď se ztrácí v nekonečnu…

Album Meddle je pro mě progresivním hudebním opusem, který nijak nedevalvoval. A proto můj vztah k němu je velmi úzký a těsný.
Mám osobní vzpomínku. Když jsem koncem léta 1993 navštívil Itálii, moje cesta vedla mj. i do památných Pompejí. Vyhledal jsem amfiteátr, kde Pink Floyd v r. 1971 natáčeli společně s režisérem Adrianem Mabenem filmový dokument Pink Floyd Live At Pompeii.
Byl to zvláštní pocit, přijít na místo, kde před dvaadvaceti lety stála rozložená aparatura zn. WEM, koncertní křídlo a varhany Hammond a mezi lesem reprobeden a zesilovačů hráli David Gilmour, Rick Wright, Roger Waters a Nick Mason. Nikdy bych v sedmdesátých letech nepovažoval za možné, že bych se někdy mohl dotknout míst, kde stáli a hráli Pink Floyd naživo kdysi předemnou (!).
Když se dnes ale na filmový dokument dívám, na obrazovce se mi zdá díky nájezdu kamer celý prostor monumentálně velký, ale moje osobní zkušenost v amfiteátru v Pompejích byla jiná. Ochozy byly výrazně nižší a celý vnitřní prostor byl menší…. Kamery dokáží hodně zkreslovat, o tom jsem se názorně přesvědčil.
Nikdo z návštěvníků nechápal, proč si s takovou pečlivostí prohlížím celý exteriér a chodím od rohu k rohu a hledám to správné místo. Byl tam ale taky jeden vlasatý rocker zhruba v mém věku a já si s ním vyměnil krátký pohled a jenom zaznělo: „Tak tady to bylo, že?“. Pousmál se, pokýval hlavou a také se rozhlížel s údivem kolem sebe. Myslím, že to byl Polák…. Oba jsme pochopili, že jsme přišli cíleně na to „správné“ místo. Nikdy na to nezapomenu.
Album je zralé na pět hvězdiček, aniž bych musel ty moje subjektivní důvody vyjmenovávat.