Pink Floyd - Meddle (1971)

Tuto desku v poslední době poslouchám několikrát za sebou a nemohu se nasytit její dokonalosti a krásy. A přesto jsem ji kdysi opomíjel. První Floydi, které jsem slyšel, bylo teprve rok staré album Wish You Were Here, teprve později Ummagumma, Piper, saucerful of Secrets, Relics a Darkside. Meddle až o něco později, a připadala mi poněkud mdlá, nevýrazná a unylá, byť tajemná melodie Echoes mi utkvěla v paměti.
Nemohu se ubránit pociťovat Atom Heart Mother a Meddle jako dvě blíženecká, něčím si blízká alba. Celkovým pojetím velkých celostranných skladeb doplněných menšími skladbami na opačné straně LP. Obě velké skladby vnímám jako průlom do stávajících hranic hudby začátku 70.let, stylotvorné odvážné kompozice, které se nejspíše v té době dost vzpíraly komerčním tlakům a demonstrovaly odhalenou poctivou duši kapely. Zatímco posluchačsky méně přístupná, troufám si říci zappovsky nespoutaná (nebrat prosím doslova) suita protkaná vlákny free jazzu i moderní vážné hudby na AHM vyvolala určité kontroverze, vyzrálá ucelená, kompaktní Echoes v délce bezmála 24 minut předvedla plavné prolínání nálad od prostičkého pinknutí na jednu klávesu (později se znovu vynořující se ze zvukové mlhoviny s náladou jak při stvoření světa), poklidné, rozvážné bezčasé melodie a virtuozních instrumentálních meziher. Obě skladby však v sobě nesou něco společného - odevzdání se čirému muzikantství bez hranic, postrádající jakoukoliv vypočítavost. Tím ovšem nechci snižovat kvalitu následující tvorby.
Některé zpívané věci na straně kratších skladeb nesou jakýsi podmanivý, ležérní, jako pomalá řeka plynoucí nádech tesklivé příchuti věčnosti, na hony vzdálený brilantním výkonům mistrům hlasu jako je Plant, Gabriel, Anderson nebo Surkamp. Ale snad právě proto okouzlující a pohlcující. Na AHM jsou to If a Fat Old Sun, zde Pillow of Winds a San Tropez.
Album doplněné o úvodní jízdu One of These Days, jakoby se ohlížející zpět k Saucerful of Secrets, ale v novém hávu, brilatní riff ve Fearless, je zkrátka dokonale vyvážené. A krátká vyjící legrácka Seamus je vzhledem k navazujícím Echoes malým diamantem v koruně.
Dnes Meddle kladu v diskografii Pink Floyd na první příčku, těsně před Wish you Were Here a Ummagummu.
Rok vzniku 1971 zapadá dokonale do mé trochu mystické teorie, že desetiletí na přelomu 60. a 70. let zažilo nevysvětlitelnou a nezopakovanou erupci výjimečných hudebních děl, odkrývajících nepoznané obzory. V roce 1966 se objevuje Revolver, Freak Out, Pet sounds nebo Sounds of Silence, pomyslná parabola stoupá ke svému vrcholu a pak klesá k roku 1977, kdy vznikají skvosty jako Going For the One, Kick Inside, Heroes nebo Songs from the Wood. Ale smršť hudebních milníků na vrcholu křivky v letech 1971 a 1972 je závratná. Tehdy vznikají Aqualung, Fragile, Imagine, Islands, Led Zeppelin IV., Who´s Next, Two Weeks last Summer, Salisbury, Pawn Hearts, Sticky Fingers, Close to the Edge, Ziggy Stardust, Hunky Dory, Harvest, Gentle Giant a další. Mezi nimi i Meddle
reagovat

Judith @ 20.01.2023 10:22:05
Moje milované Meddle! Nenapadlo by mě vést paralelu mezi tímto albem a Atom Heart Mother, osvěžující pohled. Vnímám je možná jako vzájemně komplementární - je tam v různosti nějak přítomno všechno, co Pink Floyd charakterizuje. Osobně mě spíš ohromuje, jak přímá je návaznost mezi Echoes a Dark Side. Nejsem si jistá, které album klást na vrchol, takové Wish You Were Here mi naplno doteklo teprve nedávno a bylo to veliké, stejně jako Animals, ale u nejlepší skladby mám jasno: Echoes.

Gattolino @ 20.01.2023 18:26:18
To Judith: Přesně, ano, také cítím jasnou návaznost Echoes a Dark Side, které mám také velmi rád. Třeba i v tom zmiňovaném pomalu plynoucím "osudově odevzdaném" zpěvu v Us and Them a následných skladbách, až ke konci alba. No a nálada Great Gig in the Sky, důkaz o genialitě Ricka Wrighta. Ještě jsem zapomněl zmínit obal Meddle, který je pro mne doslova magický, podle někoho možná "ucho pod vodou", snad ano, a k tomu v kontrastu ten nádherný portrét kapely na rozevřeném obalu a bílém pozadí.

Judith @ 20.01.2023 19:36:03
Gattolino: Vlastně už jen ta velkorysost v práci s prostorem, každé gesto má možnost vyznít. Povstává tu celý svět z nicoty, vlastně od nuly, a přitom poměrně skromnými výrazovými prostředky. V Echoes jde o vznik inteligentního života, básnickou zkratkou protaženo až k jeho sebe-uvědomění, na Dark Side o široký obraz současnosti. Dark Side je pochopitelně mnohem hustěji zalidněná, silněji individualizovaná (v různosti hlasů), ale přitom je to vlastně velmi ukázněné album. Expresivní prvky byly v jisté proto-podobě přítomné i v Echoes, tam instrumentálně (ve střední části), takový první pokus o artikulaci v době, kdy ještě nikdo neměl ústa a byly tu jen kameny, voda, bahno. Pink Floyd prý na Dark Side začali pracovat, když nahrávali v Pompejích. (No, nevím, vzhledem k tomu, jak jim nestačil čas a museli dotáčet ve studiu... ale něco je tam ovanulo.)

Gerry @ 20.01.2023 21:20:52
Echoes asi je srdcovkou každého, kdo se aspoň trochu pokusil dostat se Floydům pod kůži ...
...a ten text ...

Judith @ 20.01.2023 23:15:12
Ach, text. Echoes. Zkusím to. Tohle je poezie, a poezie potřebuje pozastavení - ne proto, abychom redukovali význam, abychom vysvětlili, "co chtěl básník říci" - básník chtěl říci přesně to, co řekl, a říká to takto proto, že to nejde říct jinak nebo jednodušeji. Je to přesně takhle komplexní a obtížně uchopitelné. A takto si to říká o porozumění, prodlení.

Při pohledu zdálky zaujme, jak moc se tady odehrává nějaký pohyb, vlnění, rezonance, reflexe - fyzicky, hmotně, tedy v důsledku i zvukově, zrakem - pohledem, ale i myšlenkově. Celý text je vlastně mentálním ponorem / vrhem do dálky a minulosti, zpátky k "já" (ten, kdo v textu a z textu mluví) a k (re)akci. Je to text o probuzení, doslovném, ale i ve smyslu uvědomění.

Prolínají a střídají se tady dvě pásma (což vytváří další vlnu), delší a kratší sloky, odlišené i hudebně, stylem zpěvu. Ty delší jsou přednášeny jakoby netečně, "stojatě" - Overhead the albatross, Strangers passing in the street, Cloudless everyday. Ty kratší se někam vrhají, natahují, je v nich víc energie, emocí, naléhavosti - And no one... Slok je 2 x 3 a trojdílná je v nejhrubším nárysu i struktura skladby s instrumentální prostřední pasáží (je to vnitřně dál rozrůzněné). Podnět, reakce a něco mezi tím.

První sloka - příroda, neurčitý čas, spíš minulost, i hodně dávná (echoes of a distant time). A ten pohyb - jen mentální, vlastně se jen přenáší pozornost mezi bodem A a B, kmitá a překonává velkou - i myšlenkově - vzdálenost. Od albatrosa nehybně "zavěšeného" ve vzduchu střemhlav do hloubky, pod převalující se vlny - ty k vertikále okamžitě přidávají horizontální rytmický nebo přesněji cirkulární pohyb. Labyrinty korálových jeskyní - další vzorce pohybu, růstu, tady už složitější, více organické.

V tento moment se ta ozvěna vzdáleného času (abstraktní pohyb, který přišel odněkud zdálky a někde se odrazil) rozvlní přes písek (novotvar s vrbou - willowing zní vlnivě, vrba jako strom je plná pohybu, navíc je ve slově schované i wing - křídlo), green and submarine odkazuje k zeleni na souši a obratem i pod mořem, navíc je to hezká hříčka.

Druhá delší sloka - Strangers passing in the street - náhodné rychlé setkání pohledů, opět pohyb mezi dvěma body, lidmi, jen záblesk, křísnutí... které něco změní, způsobí, nějak se rozlije, interakcí přemění, k něčemu vybízí a vede. Třetí delší sloka - Cloudless everyday - ráno svítí slunce, něco zdálky vstupuje do pokoje, dotýká se spícího, něco v něm budí, k něčemu ho volá, zve.

A ty kratší sloky tohle dění a reakce pojmenovávají: něco se pohnulo, probudilo, začalo šplhat ke světlu. Ta druhá je úplně nehybná, resp. o nehybnosti: nikdo nevolá, nikdo nemluví, nikdo nekrouží kolem Slunce. Tohle je krajní poloha pohybu, nehybnost. Kulminační bod, ale spíš jeho opak, nejnižší hladina. A závěr: otevřu okno a zavolám k tobě přes oblohu.

Z celého textu mi vychází, že zrod života i vědomí je předkládaný spíš jako náhoda, výsledek vzájemného působení mnoha různých sil, které se někde nějak potkaly, zkřížily, ovlivnily. To je i to No one, nikdo. Ale závěr to trochu relativizuje, Call to you across the sky se dá chápat různě. Třeba jen jako reakce na vyslaný paprsek, vrácení pohledu, doteku, vibrace, rezonance. Tak vnímám Echoes já :)

Judith @ 21.01.2023 08:27:36
V návaznosti je zajímavé dívat se na Dark Side jako "studii lomu a odrazu", sledovat, co ten paprsek dělá tam. Nemyslím analyzovat - spíš nechat to v sobě rozeznít, zarezonovat. Byli to chytří kluci.

Gerry @ 21.01.2023 13:33:31
Pro angličtiny neznalé můj překlad:

Ozvěny
Nad hlavou se mi bez hnutí vznáší albatros
A hluboko pod vířícími vlnami
V labyrintech korálových jeskyní
Ozvěna vzdáleného času
Se ve vlnách blíží nad pískem
A vše je zelené, vše pod mořem
A nikdo nám neukázal tu zemi
A nikdo neví kam a proč
Ale cosi jako by upřeně hledělo
A o cosi se pokoušelo
A začalo stoupat za světlem

Cizinci se na ulici míjejí
Náhle pak dva se potkají
Ale já jsem ty a to co vidím proti sobě
Jsem já sám
A vezmu tě za ruku a provedu tě tou zemí
A snad mi pomůžeš, abych lépe pochopil
A nikdo nás nezavolá k odchodu
A nikdo naše oči nezavře
A nikdo nemluví a ani se nesnaží
Nikdo nelétá kolem slunce

Každý den, kdy mraky se rozplynou
Se snášíš na mé probouzející se oči
A vábíš mne, abych vstal
A skrze okno ve zdi
Proudí dovnitř na křídlech slunečního svitu
Milion zářících vyslanců jitra
A nikdo mi nezazpívá ukolébavku
A nikdo už mi nezavře oči
A tak já rozrazím okna dokořán
A přes oblohu tebe zavolám.

Judith @ 21.01.2023 17:05:55
Gerry: Moc pěkné přebásnění, kochám se :)

zdenek2512 @ 22.01.2023 05:21:38
V bulletinu Jazz v článku Po nebi a po zemi s Pink Floyd ZUB(Josef Vlček) uváděl část textu Echoes asi takto "vyslechli jsme prach starých pravd a jiné prý nemáme znát, však cítíme borcení těch cest, co mořský proud se chystá smést". Asi se to dá přeložit, přebásnit různě, text téhle skladby pak byl publikován celý v Jazz petitu "Rocková poezie". Nic to nemění na tom , že ten tvůj překlad je skvělý a ta skladba patří k tomu nejlepšímu co Pink Floyd udělali.

Judith @ 22.01.2023 10:28:09
Citovaný převod podepsaný značkou ZUB bych nejspíš viděla jako dobově opodstatněnou (dost možná potřebnou) snahu ukázat Pink Floyd jako "nositele pokrokového světonázoru", tak se tomu tehdy myslím u nás říkalo... Ve světle této varianty musím znovu smeknout před Gerrym, jehož překlad je nejen mimořádně krásný, ale i velmi věrný (říká se, že jedno bývá na úkor druhého) - jeden z největších oříšků je ta pasáž s braním za ruku, protože oni si tam vyloženě hrají s "já" a "ty", celá pasáž je v rovině otázky (slovosled i intonace jsou tázací), možnosti, hypotézy - jde tam hlavně o samotný kontakt a pohyb mezi "já" a "ty", ne tolik o to, "kdo" to přesně je.

Osobně bych nechala graficky odlišené ty trochu jinak zpívané sloky, protože tam probíhá vzájemná spojitost napříč celým textem, a nebyla bych si tak jistá, že ta hlava, nad níž se v úvodu vznáší albatros, patří "mi", nebo je to obecnější vyjádření... ale to jsou detaily, věc pohledu, a při překladu stejně jako při interpretaci, o kterou jsem se pokusila já, si člověk nějaký celkový pohled vybrat musí. (Osobně nejsem angličtinář, opírám se spíš o znalost literatury, zkušenost ve vnímání poezie. Třeba ten vysoko zde ceněný Peter Hammil mi stylem a ražením dost připomíná Oldřicha Mikuláška z období sbírky Agogh... česká poezie je dobrá škola porozumění složitosti. Zde je Agogh v kompletním znění, pokud by si někdo chtěl udělat nedělní chvilku! >> odkaz )

Kdo chce spíš ty Pink Floydy a nemá booklet s texty, to kouzelné klíčové slůvko pro vyhledávání je "lyrics", když zadáte "pink floyd echoes lyrics" do Googlu, ukáže se rovnou text bez dalšího proklikávání, jinak existuje spousta stránek, jedna třeba tady >> odkaz

zdenek2512 @ 22.01.2023 10:57:24
Vzhledem k tomu, že Roger Waters má blízko ke komunistickým myšlenkám, tak nevím.

Judith @ 22.01.2023 11:38:39
Vlčkův převod je zvláštní, významově opravdu hodně volný a leccos tam i přidává, to gesto "my se nenecháme zmást" (někým, kdo nám říká staré pravdy a brání znát jiné) v textu takto výrazně není - z dnešního pohledu, je možné, že tehdy v tom někdo podobný jinotaj opravdu mohl vidět. V 70. letech se u nás běžně třeba v doslovech překladových knížek na exponovaná místa (začátek nebo konec) dávaly formulky, které měly za cíl poskytnout oku kontrolora libé spočinutí a dílu zástěrku, tak bych se nedivila, kdyby tak fungovaly i časopisy, nebo byl Vlček skutečně přesvědčený...

zdenek2512 @ 22.01.2023 12:10:10
Tenhle Vlčkův překlad (úryvek)byl v Jazz bulletinu číslo 19, který vyšel v roce 1978, za tři roky skončilo vydávání bulletinu Jazzovou sekcí. Tomu, aby nepopudil normalizačního kontrolora bych docela věřil.

Judith @ 22.01.2023 12:46:13
Tak v roce 1978 byl i Watersův myšlenkový vývoj o kus jinde a možná se tím Vlček nechal ovlivnit (pokud ten jeho text vznikl tehdy, oni taky autoři někdy tahají věci ze šuplíku) - což je jako přístup diskutabilní, Echoes vznikly v nějaké době a zárodky určitých témat a myšlenek tam jsou, třeba ta ne/možnost mezilidského kontaktu, otázka, co s námi hýbe, proč jsme takoví, jací jsme, jak to začalo... to se dá brát jako zkoumání z podobného soudku jako Is there anybody out there (je tam venku někdo?), ale zpracování je prostě odlišné, Echoes jsou víc filozofické než psychologické nebo společenské. Řeší se tam ten prvotní hybatel a celá myšlenka ozvěn a rezonancí je navíc dost silně ryze hudební, tu skladbu je potřeba chápat jako celek, nejde v ní zdaleka jen o text.

zdenek2512 @ 22.01.2023 14:22:34
Judith: ten článek Po nebi i po zemi s Pink Floyd od ZUBa si můžeš přečíst na jazz.ustrcr.cz, je to v číslech 18, 19 a 20, jestli jsi jej nečetla.

Judith @ 22.01.2023 16:08:44
zdenek2512: To je krásně udělaný archiv, prozkoumám :) V 90. letech jsem měla ráda časopis UNI, ten myslím taky vznikl pod křídly Jazzové sekce. Je škoda, že za normalizace měli u nás publicisté tak omezený přístup k informacím, ono je pak ošemetné dělat nějaké závěry.

zdenek2512 @ 22.01.2023 17:46:33
Judith : UNI jsem si kupoval a mám je dokonce svázané, do roku 1994. Byl jsem taky členem Jazzové sekce SH a ten bulletin mi posílali, mám je taky svázané, v současné době je to klenot, jako i Pop Music Expres, který vycházel v letech 1968 až 1970, ten mám taky všechna čísla. Existoval ještě časopis Kruh Sekce mladé hudby a od roku 1988 vydával kamarád v Jihlavě Rock 88.

zdenek2512 @ 22.01.2023 20:00:18
Judith: kdyby sis chtěla přečíst Pop Music Expres, tak mám skeny. Pošli mi mail na mou adresu zdenek.nemec@seznam.cz a já Tito hodím do úschovny.

Judith @ 22.01.2023 20:40:09
zdenek2512: To se nedá odmítnout :) Díky!

Gerry @ 23.01.2023 07:53:52
Ahoj a díky za pochvalu za ten text. Je pravda, že texty Pink Floyd se dají vykládat mnoha způsoby. Já jsem se při překladech držel co možná nejvíc jednak původního významu a jednak aby to bylo srozumitelné i pro nás v Česku. Však taky jsem každou písničku několikrát předělával. :-D Začal jsem s tím před 30 lety na vŠ a dodělal to nedávno. Waters používal hodně různé slangy, amerikanismy ("pie in the sky" nebo "space cadet" např.), slang z Cambridge Univerzity ("Ummagumma" - to jsem radši ani nepřekládal...)
Pokud byste měli zájem o další (nebo všechny), tak je milerád zašlu a můžeme tu o nich hodit učenou disputaci :-D.

Judith @ 23.01.2023 10:07:15
Gerry: Učenou disputaci už asi nelze zastavit :) Na tvoje překlady se ráda podívám, možná by jim bylo dobře i v nějakém vláknu v diskusi? Pod recenzemi to hodně natahuje prostor, to chápu, ale zase ať jsou k nahlédnutí někde po ruce? Nebo to takhle všanc internetu dávat nechceš? Anyway, dala jsem do mého profilu mail, pak ho zase smáznu. Diskusní vlákno o textech (různých skupin) bychom ale možná uživili, dalo by se tam nadhodit nějaký kousek a pak si o tom povídat... u recenzí je nešikovné, že při psaní nevidíš ty další reakce. Nechám na tobě.

Gattolino @ 23.01.2023 17:28:08
Děkuji všem za skvělé reakce a nádherné překlady textů.

Gerry @ 23.01.2023 18:48:45
Judith - odpověď email na křídlech albatrosa přináší ... :-D (abych byl trochu poetický) :-D

Judith @ 25.01.2023 10:16:25
Mám vždycky dilema, jestli děkovat, nebo už tu diskusi nenatahovat - neodolám a poděkuju ještě jednou a veřejně zdenkovi2512 za neuvěřitelný balík informací mimo jiné k Pink Floyd a Gerrymu za hotovou knížku. Říkám si, jak to ti Pink Floyd kruci dělají, že takhle inspirují a tolik pro svoje posluchače znamenají. Těším se, až si o tom budeme zase někdy povídat! A ještě jednou díky i Gattolinovi za podnětnou recenzi Meddle. Dávám si to celé do pomyslného rámečku na čestné místo.

bullb @ 04.02.2023 20:07:58
Ejha. Zistil som, že túto platňu som nehodnotil. Kdesi v diskusii som avizoval, že ide IMHO o jednu z najlepších vecí od Pink Floyd.
Teda neskoro, ale predsa, plných 5*

Sťaby soundtrack z horového filmu je úvodná ONE OF THESE DAYS. Basové tóny navodzujú pocit blížiaceho sa nebezpečia, ktorý je čoskoro umocnený rezavou gitarou. Až v druhej polovici skladby sa pridajú bicie a titul naberá uchopiteľné kontúry, avšak napätie pretrváva až do konca. Z iného súdka sú zvyšné štyri skladby A strany platne. Tá vystihuje jeden význam anglického "Meddle" - teda hudobný mix, súbor motívov, viac či menej súvisiacich. Folková A PILLOW OF WINDS je najmä vďaka zásluhou Gilmourovej slideovky a jemného spevu ľahká ako vietor, prináša pokoj, takmer až ako uspávanka. Napätie zo začiatku albumu sa však zmenilo na melanchóliu. Zato FEARLESS je už od začiatku o čosi optimistickejšia, spoza záclony vykuklo slnko. Žiadne tlačenie na pílu, nesieme sa v pokojnom tempe. A z dôvodu, ktorý poznajú snáď len členovia Pink Floyd sa pieseň končí chorálom futbalových fanúšikov. Že by opäť "ozvena" názvu albumu, Meddle? No a so SAN TROPEZ si vykladáme nohy na stôl, Watersov hlas prináša žiarivé lúče. Zatiaľ to ešte nie je ten Roger, plný spoločenskej a osobnej reflexie, ako ho môžeme počuť na najznámejších koncepčných albumoch skupiny. A za sprievodu Wrightovho piana na záver si naozaj už len v prítmi baru zapáliť cigaru a doliať pohárik. Z rozjímania nás však vytrhne vytrvalý brechot a zavíjanie psa, SEAMUS si nedá povedať. Niekde na hranici country, blues a folku je táto, povedzme, až recesistická skladba.

Avšak vrchol a magnum opus, a nekriticky priznávam, moja najobľúbenejšia skladba od skupiny, prichádza na druhej strane platne. ECHOES je zážitok a hudobná cesta sama o sebe. Už od úvodných zvukových efektov človek cíti, že ho čaká niečo iné, než v prvej polovici albumu. Gilmourova gitara s Wrightovým pianom (prehnaným nejakým efektom) nás vovedú do iného sveta. Málokto dokázal zo šiestich strún vyžmýkať toľko emócie za tak krátky čas, bez prehnaného exhibicionizmu či zbytočného bravada. Nemenej dôležitou časťou inštrumentálneho intra je Watersova dunivá basa a Masonove perkusie, ktoré dotvárajú výnimočnosť začiatku. A už je tu omamný dvojhlas prvých dvoch spomínaných. Ozvena spievaného príbehu v človeku silne rezonuje, aj keď nezodpovedá klasickej rozprávačskej štruktúre. Metafory, abstrakcie. Pomedzi slohy sa nám Gilmour opäť pripomenie kaskádovitou gitarohrou, aby hneď vzápätí preklenul do čarovného sóla, ktoré sa nedá uchopiť slovami. Ani to nebudem skúšať, každý kto si chce dopriať trochu psychohygieny v dnešnom, čoraz viac monochromatickom svete, by si mal skladbu ísť pustiť. Sólo je krátke, ale emócie rozvlní o to výraznejšie. V ďalšej časti však už dominuje basa, za výdatného sprievodu bicích a rozladenej gitary. V pozadí sa ozýva Hammond. U mňa osobne toto intermezzo inklinuje až k nejakému proto-funku s psychedelickým nádychom. Po konci pasáže sme však opäť v zajatí vetra, z jaskyne počúvame ako sa vonku točí svet. Cítime, že začína hudobné crescendo, vytúžený klimax je za rohom. Cymbaly pomaličky ale isto burcujú emócie, očakávanie rastie. Wright hrá magickú melódiu na organe, tento príbeh sa už pomaličky končí, ale ďalší začína. Rozlúčka a nádej v jednom. A je to tu. Rozozvučia sa optimistické gitarové sirény, ozveny včerajškov vnímame, ale odhodlane kráčame v ústrety zajtrajškom. Ešte dve odspievané slohy spolu s niektorými opakovanými inštrumentálnymi motívmi zo začiatku a veľdielo pomaly stíchne. Gitarovo-organové outro je presne také, aké má byť. Vďaka.

Nuž, nejako som sa rozpísal. Za mňa určite plný počet, už len kvôli Echoes. Keď si tak čítam o tejto skladbe a v riadkoch stojí, že veľa pasáží v piesni je výsledkom hudobných experimentov členov, tak len zíram. Vďakabohu za takýchto experimentátorov. Takúto akútnu dávku invencie by potrebovala aj dnešná hudba (česť výnimkam). Ktovie ako to počuli ľudia v 1971-om?
reagovat

Martin H @ 12.12.2019 20:59:20
Echoes je neskutečná záležitost, její poslech mě vždy naprosto územní. A radost je hudebníky sledovat při památné koncertu v Pompejích, absolutní soustředění a naprosto dokonalý hudební zážitek v úchvatném prostoru antického amfiteátru.
POsibr, pěkná recenze na nádhernou desku. Dík.

EasyRocker @ 13.12.2019 06:12:27
Hudebně geniální, první artrockové album PF. Sice tam ještě není koncept v pravém smyslu, toho se Waters odvážil až na dalším albu. Ale Echoes je sama o sobě kouzelným minieposem.

horyna @ 13.12.2019 06:16:06
Hudebně vyprofilovaní Pink Floyd. To co bylo před tím s vyjímkou Atom H. M. mi nic neříká.

bullb @ 13.12.2019 07:30:59
Po úlete Atom Heart Mother konečne hudba. Formovala ma v mojich hudobných začiatkoch. Výnimka, čo nemá s hudbou nič spoločné: zbytočná Seamus (analógia s Alanovými psycho raňajkami z AHM). Pravdou je, že každý sa snaží zaujať (aj Pink Floyd takýmito blbinami).
Tieto názory sa čiastočne zhodujú aj s názormi opísanými v knihe Nicka Masona - Pink Floyd.
Poznámka k zbieraniu a hromadeniu LP a CD, ktorá bola obšírna v diskusnom vlákne: Knihy som sa po desiatich rokoch zbavil, ale najprv druhýkrát prečítal. Ani mi nechýba.
K hudbe: Skvostná vec, napriek vytiu psa. Plný počet.

Petr_70 @ 13.12.2019 14:30:58
Když Floydy bez Syda Barreta, tak vedle Animals považuji za jejich druhý umělecký vrchol právě toto album.

POsibr @ 16.12.2019 14:33:30
Vďaka za reakcie, páni.

K obalu albumu - doma mám CD so svetlejším coverom, akoby od-zoomovaná verzia toho, čo je tu na Progboarde. Vie niekto, či ide o nejakú alternatívnu verziu pre niektoré trhy?

Čo je ale sranda, až dnes som zistil, že na obale je to vlastne ľudské ucho pod vodou.

Opět na začátku!!!
Tímto albem stanovili Pink Floyd novou úroveň kvality své hudby.

Vždy jsem byl odvázaný z prvních tří písní a pak také z Echoes.
Desku poslouchám již od jejího vydání v roce1971. A dostal jsem se do situace, že strana B této Lp se pro mne stala stranou A.
Zde si uvědomuji, že ta další alba jsou vlastně logickým pokračováním jejich náhledu na skládání písní ( až do Animals včetně ).

Takže tento hudební skvost je další má Deska desek a hodnotím
5 ( slovy Pět ) * ( hvězd ).
reagovat

horyna @ 30.09.2016 15:18:49
Meddle přišlo až po všech těch dark side..., wish..., animálech atd... ale dnes si ho užívám skroro stejně kvalitně jako jmenovaná a Echoes je dokonalost sama.

john l @ 01.10.2016 08:01:43
Až tady nacházím P.F. v podobě jakou u nich miluju, míň psychedelie a víc art rocku, ještě že to takhle dopadlo:)

Balů @ 01.10.2016 12:36:04
Pánové, dík za reakce, jsou výstižné.

Rovant69 @ 02.10.2016 11:29:19
Meddle, zásadní deska. První strana navazuje na předchozí druhou stranu Atom heart mother a zároveň, byť avizuje nový začátek, je stejně hledačská jako ta předchozí. Byť už ne ve smyslu psychedelie. Jde spíš cestou zvukových experimentů. První se nachází už v první skladbě - vítr a nezvykle zdvojená basová linka. Dále fotbalový chorál, či vyjící (zpívající) pes. Jestliže skladva Atom heart mother byla spíše zvukovým filmem, Echoes je eposem. Fragmenty této skladby se nachází již na Embryo, přesto tomu PF dokázali dát nový a slušivý kabát. Jednoznačně top skladba od PF, která dokáže člověka strhnout a nepustit. I díky této skladbě je deska Meddle nesmrtelným stavebním kamenem dalšího úspěchu v podobě The dark side....za mě plných 5 stars.

EasyRocker @ 02.10.2016 14:03:36
Jedna z mých nejoblíbenějších desek, kde Floydi dozráli do nám všem dobře známé podoby, kterou pak už jen vybrušovali. Už při úvodním hřmění One of These Days mám vždycky husí kůži, je tu křehká nádhera A Pillow of Winds a závěrečný opus magnum. Není co dodat...

Bloudění je u konce, žádoucí směr, který stojí za to rozvíjet, je nalezen. Album Meddle představuje v diskografii Pink Floyd zásadní bod obratu, kdy kapela konečně setřásla stín barrettovského debutu a vynalezla svou novou tvář. Pro milióny jejich fandů je to obrat pozitivní a spásný, najdou se ale pochopitelně i hlasy, které ho považují za téměř zrádný ústup od smělého zvukového pokusnictví ke komerci. Podle mě ale jediné, co nahrává takovým tvrzením, jsou prodejní čísla následujících megaúspěšných desek, nikoliv hudba samotná, která je stejně vzrušující a navíc je příjemnější ji poslouchat. To, že jí po letech neustálého obehrávání a fanatického obdivu můžeme mít někdy plné zuby, není její vina.

Pink Floyd se úplně nezříkají nezvyklých postupů, kombinací a studiových hrátek, svůj sound ale výrazně projasnili, zaostřili a především z něho vytvořili ucelenou hmotu, i když to ještě neplatí na celé ploše alba. Jasným signálem nově nalezené sebejistoty je ale hned úvodní instrumentálka One of These Days postavená na přímé, robotické basové lince (hrají ji v tandemu Waters i Gilmour) a klávesových šťouchancích, která až ve druhé polovině dostane hutnější rockovou podobu s kvílející kytarou. Ostatní písně z A-strany se nesou v zasněném akustickém duchu, ale jak A Pillow of Winds s plovoucí basou a příslušně vláčnou slide kytarou, tak Fearless zakončená fotbalovým chorálem z nastolené atmosféry nevybočují. Jediné dva zcizovací naschvály, jaké byly typické pro předchozí desky, představuje ležérně swingující San Tropez a klasická bluesová dvanáctka Seamus, u níž ovšem nejen kvůli vytí psa, který dal písni jméno, jasně cítíme ironický odstup.

To hlavní ale samozřejmě přichází s dlouhatánskou skladbou Echoes, která zaplňuje celou druhou stranu. Charakteristický zvuk Pink Floyd 70. let je tady už zcela hotový včetně typických hymnických nástupů po okázalém Masonově breaku. Ani psychedelické mlžení ve střední části netříští semknutost celku, mezi ním a písňovým úvodem i závěrem je logická návaznost. Právě v této velkoryse vystavěné ale soudržné skladbě jakoby Pink Floyd trhli plentou a představili veřejnosti svůj zbrusu nový zvukový trademark, v němž je stejně místa pro blyštivou pompu, novátorství i citové nasazení. Od všech těch psychedelických snídaní a kosmických tripů zamířili k Zemi, začala je (především Waterse) zajímat civilnější témata a myšlenkově provázané celky. Následující trojice ikonických alb trochu nezaslouženě Meddle zastiňuje. Za své nedotknutelné výšiny ale vděčí právě téhle výhybce.

Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz
reagovat

PaloM @ 27.04.2015 15:02:09
Akana, ďakujem za recenziu a nevadí mi, že už je recenzií viac na daný album, lebo vždy ide o individuálny pohľad. Mám iný názor, za prelom považujem Dark side of the moon. Prvú a poslednú skladbu považujem za skvelý originál, zvyšok za tápanie a bezradnosť kadiaľ a kam ďalej. No, za vyše 40 rokov, čo album počúvam, som si zvykol na tie neškodné skladbičky. Našťastie, na Dark Side... to poriadne rozbalili.

Ivan26 @ 28.04.2015 09:50:21
Mně ani nepřipadá, že by tahle deska představovala nějaký zásadní obrat v tvorbě PF. Pořád je to dosti psychedelická hudba, ale chybí zvuková dobrodružství přítomná na prvních deskách PF (např. "turecké" varhany). Těžko také říci, zda to je obrat PF ke komerci, protože např. píseň "See Emily Play" z roku 1967 je také hodně komerční. Možná by se to dalo charakterizovat jako určitý posun od psychedelie k serioznějšímu "art rocku", nicméně PF si ponechávají humor a jejich "art rock" je poměrně jednoduchý (komerce?), rozhodně to není náročné hraní ELP nebo dokonce Soft Machine či Henry Cow.

Meddle.

Už šesť mesiacov po natočení predošlého opusu Atom Heart Mother sa vrátili Floydi do štúdia, čo bolo podmienené asi ich nespokojnosťou s tým, čo natočili pol roka dozadu. Na jednej stránke je to zábavná udalosť, kapela plná entuziazmu príde do štúdia, kde skladá dokopy úryvky rôznych motívov bez toho, aby ich ktokoľvek predtým počul - risk? Nie, našťastie veľký úspech v podobe ďalšieho geniálneho albumu.

Šum vetra sa rinie z reproduktorov. Prichádza reverbová basgitara - dokonca zdvojená! Záchvevy organu prerušujú istú líniu pravého a ľavého reproduktoru, prechádzajú a vytvárajú skvelý stereo efekt. Pásky pustené odzadu a občasná skreslená slide gitara s zatlmenými bicími dotvárajú atmosféru a ja sa teším čo príde ďalej. Sek a vrtuľníkový efekt, v ktorom zostane len basgitara - One of These Days I'm Going to Cut You Into the Little Pieces - BUM! A kapela je v akcií! Radosť v mojich ušných bubienkoch nemá obdoby. Floydi sú naspäť!!! Dve minúty čistého hudobného orgazmu dotvárané slide sólom Davida Gilmoura, razom som v raji! Krásny úvod, hiphip hurá!

Po strhujúcom úvode prichádza jemná A Pillow of Winds. Spev gitaristu ma znovu kolíše na vlnách nebeských zvukov. Ach, ako ja len milujem túto kapelu! Čo môžem len napísať? Čo? Veľa sa toho nedá - skúste si predstaviť nebo na zemeguli.

Prichádza nebojácna Fearless. Optimizmom je naplnená až po okraj. Krásny riff vystrieda perfektná akordická kombinácia zase s čarokrásnym spevom Gilmoura. Floydi sa proste nezaprú - nakoniec počujeme aj futbalovú hymnu You'll never walk alone, ktorá len dotvára epickú atmosféru tejto skladby. Tretí krát za šestnásť albumových minút som v raji...

Čo to nepočujem? To bude isto Waters. Jeho San Tropez znovu odľahčuje atmosféru svojim ležérnym walking-groovom. Popevok je tak chytľavý že si ho razom začnem pospevovať. Bum, stačí zahrať pár tónov na všadeprítomnej slide-gitare a sedí to tam ohromne. Žeby už po štvrtý raz?! Uch, Rick Wright ešte zadelí pár presne trafených klavírnych tónov a mňa tu na stoličke úplne kníše. Tancoval by som len taký fukot. :)

A je tu blues Seamus s nečakaným hosťom - psom! To snáď nie je ani pravda :) Tá kapela dokáže stále prekvapiť, aj keď som si myslel že po predošlom opuse už ma nerozhodí absolútne nič. Omyl. To zavíjanie je tak prenikavé, až mám chuť vyložiť si nohy na stôl a vytiahnuť ústnu harmoniku. Päť piesní, päť atmosfér, päť rajských záhrad. A čo posledná?!

Ping! Ping! Ping! Echoes. Neviem ľudia moji. Neviem čo dokážem napísať k tomuto majstrovskému dielu, ktoré sa raz bude určite púšťať ako klasická hudba, tak ako teraz Beethoven alebo Dvořák. 0d útržkovitého skladania jednotlivých segmentov každého člena kapely po 23-minútové epické dielo - to dokážu len oni. Pink Floyd. Po šiesty krát som v raji. Tie slohy už poznám aj odzadu, toľko krát už toto dielo hralo v mojich prehrávačoch. Skĺbenie dvoch hlasov v nebeskú harmóniu nepredstavuje nič, len zázrak. Upriem pohľad na štyroch mužov na platni. Najradšej by som ich všetkých objal a povedal im, že ich hudba už skoro päťdesiat rokov lieči zranené srdcia a teší všetkých fanúšikov po celom svete. Ach, som znovu stratený v prívale Gilmourovho gradujúceho sóla. Nick Mason tu odvádza poctivú robotu (a ten efekt na bicích je silno mocný!). SEK! A je tu funky groove. Zase raz potvrdenie sily tejto kapely... voľne prechádza do priam hrôzostrašného segmentu. Mráz mi chodí po chrbte. To snáď nie je možné čo robia s ľudským mozgom! Ale každá hrôza raz prejde. A prichádza záverečná časť diela. Gradovanie celej kapely od úvodných cinkaní na klavír a činely odpáli obrovskú nálož gitarových harmónií. Som tak šťastný! Nasleduje už iba repete slohy a refrénu a pomalý fadeout. Skladba sa končí presne tam, kde začala. Ping.

Čo dodať. Slová sú nepodstatné. Pustite si Meddle. A znovu. A znovu. A znovu...
reagovat

zdenek2512 @ 02.02.2014 13:45:06
Píšeš o těch deskách naprosto skvěle :-). Mně se to líbí číst i když Pink Floyd nejsou až tak můj cup of tea , ale když si přečtu Tvoji recenzi tak mám chuť si desku pustit. Těším se na další :-)

Publius Enigma @ 02.02.2014 13:49:13
zdenek2512: Mám radosť, keď majú moje recenzie zmysel a mám pre koho písať. Zajtra bude ďalšia :)

Do úvodních poryvů větru vtrhne neúprosný cval zdvojené baskytary (na druhou tu hraje Dave Gilmour), podkreslen přílivovými vlnami kláves a rytmikou, po chvíli se vynoří sólující Gilmourova kytara. To je „One Of These Days“- parádní, nekompromisně úderný rozjezd alba. Moc příjemná rocková vypalovačka, i když celkově kompozičně velmi jednoduchá a přehledná, má v sobě napětí a takovou tu správnou tajemnou atmosféru.
Příkemná, folkově laděná „A Pillow Of Winds“ je další píseň z rodu „ospalých“, velice jemně laděných pinkfloydovských kousků.
„Fearless“- pěkný melodický riffový motiv na akustickou kytaru, jinak ale ne příliš výrazná písnička, snad nejvíc proslulá přimícháním fotbalového „zpěvu“ klubové hymny v podání liverpoolských hooligans.
Najazzlé odlehčení v podobě „San Tropez“ mě nijak zásadně neoslovuje a akustické blues „Seamus“ s psím vytím v pozadí- no, nevím…
Obsahem druhé strany desky je velkolepá, rozmáchlá kompozice „Echoes“, vedle „One Of These Days“ druhý vrchol alba. Velice sympatická záležitost, i když, abych se přiznal, nepatří v rámci tvorby této kapely mezi moje absolutně „nej“ favority (třeba taková, zhruba stejně objemná „Atom Heart Mother“ mi přijde pestřejší a zajímavější), ale musím uznat, že navzdory pro mě místy zbytečně rozvleklých pasáží má bezesporu něco do sebe.
A jen tak pro zajímavost- při prvních posleších tohoto alba (před mnoha a mnoha lety z vypůjčené kazety) jsem si představoval, že ty vysoké tóny na začátku (no a pak i později) jsou dopadající kapky vody v nějaké tajuplné jeskyni- posléze jsem kdesi vyčetl, že to má představovat podmořský sonar (jak jsem někde vyčetl, sonar je zvuková navigace a zaměřování na principu radaru, které místo rádiových vln používá ultrazvuk), neboť v textu se objevuje několik zmínek o podmořských hlubinách.

Jak zmiňuje Nick Mason ve své knize „Pink Floyd“, všichni (zřejmě až na Waterse) byli z výsledné nahrávky „Echoes“ nadšeni a teprve poté se narychlo pustili do tvorby materiálu na zaplnění zbývající strany alba. Nemohu se ubránit pocitu, že místy je tento přístup dost patrný, nicméně vždycky jsem měl tuhle desku docela rád a myslím si, že čtyři hvězdičky si plně zaslouží.

reagovat

Nikdy by mi nenapadlo písať o Pink Floyd. Možno práve preto, že mám pred ich tvorbou úprimný rešpekt a časom som zistil, že k nej prechovávam aj značne opodstatnený obdiv. Dotknúť sa legendy a nebyť pritom subjektívne zainteresovaný, je priam zázrak. Ich hudba nie je a nikdy pre mňa nebola, na prvé počutie jednoznačná. Aspoň vo mne sa rozvíjala a rástla ako malá rastlina, ktorá v súčasnosti prekvitá do hojnosti, košatosti, bohatstva a krásy. Samozrejme, na nie každé plody svieti slnko rovnako a s rovnakou intenzitou. Album, ktorý si však určite zaslúži ohrievať sa na výslní, je práve pre mňa album Meddle (samozrejme, chvalabohu, nie je jediný). Na prvý pohľad možno nenápadné dielko, nenesúce spoločný rys, či myšlienku, no o to viac prekypujúce nápadmi, náladami, špekuláciami, hravými vsuvkami, kombináciami a variáciami – prosto znôžkou skvelých a ohromujúcich nápadov.

Dielo otvára One of these days – hutná dunivá motivačná skladba, ktorá ihneď zaujme a posadí poslucháča na zadok. Veľavravne upozorňuje, že áno pozor, rozseká nás to na malé kúsky. So spokojnosťou sa k tomu prikláňam. Poryvy vetra, dunivá basa, vystreľujúce a pizúkajúce klávesy, vykresľujú hlbokú ryhu priamo do srdca. K tomu typické floydovske gitarové vyhrávky. Harmonicky šľapajúci stroj hneď na úvod. Po otrepanej Eye of the tiger a skvelej Immigrant song je toto moja ďalšia obľúbená motivačná skladba.

A Pillow of Winds je nádhernou jemnou ľúbostnou piesňou – pravým opozitom predchádzajúcej. Tu je priestor na nadýchnutie a márnotratné zasnívanie sa. Kĺzavé tóny slide gitary sa snažia uspať, upokojiť. Súzvuk gitár, jemné pretkávanie basy a podmaz kláves a hajtky privádzajú k dojmu, že snáď počúvame uspávanku. Do toho decentne hodiace sa príjemné vokály. Citlivé miesto, ktoré naozaj pohladí a poteší.

Nič nie je nemožné, ak si evidentné robíte to, čo chcete. O ono to potom funguje. Nenápadná jednoduchá piesenka s nápaditými pozastaveniami a prestávkami, vykreslená výrazným akustickým riffom. Pieseň si plynie svojim spôsobom a ja ju aj svojim spôsobom chápem. Sila davu verzus sila jednotlivca. Téma romantická, no nadčasová. Na záver liverpoolský futbalový chorál, You will never walk alone, sa ku podivu hodí. Po prvýkrát som mal pri počúvaní zimomriavky, ale to je asi prirodzené. Myšlienky piesne chorál dokresľuje a tým je otázka chorálu už ďalej pre mňa bezpredmetná.

Zrazu prichádza drzá, bonvivánska, veselá a uvoľnená hravosť, zhmotnená v piesni San Tropez. Odľahčená vecička, navodzujúca úsmev na tvári. Pri jej počúvaní mám vždy úsmev na tvári, cítim slnko, aj keď trebárz sneží a podvedome mám nutkanie si zapáliť cigaru, prechádzať sa po pláži a spoza klobúka občumovať opaľujúce sa ženské zadky. Hoci z iného súdka, ale podarená.

Pieseň Seamus – blues o starom psovi. Nápad hoci banálny, ale pieseň veselá. Verím, že sa všetci 4 pri jej nahrávaní zabávali. Možno vata, možno zámer. Hovorím si: „Dobre! Beriem!“

No a na koniec Echoes. Mozaika geniality. Vo všeobecnosti považovaná za opus, veľdielo, pre mňa dar. Dar, akého sa nedostáva často. Zasnený text plynie, dokresľujúc úžasnú súhru zvukov, nápadov a citlivosti. Úvodná snová časť je príjemným introm, kedy je príležitosť na premýšľanie, pri pokojnom plynutí smezi všetkých nástrojov. Na jeho záver je umiestnené ťahavé gitarové sólo, ktoré končiac - začína dunivými dominantnými zásekmi basy, podporované bicími. Ach ako ja tento moment Echoes milujem! Do toho záseky kláves a gitarové vyhrávky. Pre mňa najkrajšia časť diela. Kvílenie v zdanlivej prikrčenosti a ostražitosti - akoby sa vchádzalo do dosiaľ neprebádanej krajiny. To sa splní v momente keď sa hlavný motív stratí v prichádzajúcich záhadných zvukoch, sťaby ťahajúcich sa z podsvetia. Pri tejto pochmúrnej časti mám podobné pocity, ako pri pozeraní Hitchcockových Vtákov. To len dokresľuje fakt, že v nahrávke sú fakt počuť vrany. Po pochmúrnej a hrôzostrašnej vsuvke prichádza optimistický nádych v podobe tiahlych klávesov, kvapkania z úvodu skladby, jemné záseky basovej gitary a utekajúcich činelov. Vyslobodenie a nádej prinesie definitívne - gitarové sólo, ktoré pôsobí priam hojivo. Po ňom sa línia diela posúva na tému zo začiatku, kedy sa dá v náznakoch vytušiť koniec. Citlivo a dostratena tóny utíchajú, no ozvena v hlave ostáva nadlho – večne. Byť dokonale nasýtený hudbou – to je ten pocit po vypočutí Echoes. Čo ďalej? Asi len veľký-priblblý úsmev. Uf.

Album rozmanitý ako lúka plná kvetov, možno rozporuplný a zlepený. Pravda je taká, že sa mi celý ľahko počúva. Nikdy som nemal pocit prepnúť na ďalšiu skladbu. Každá mi priniesla prekvapenie. Za obalom sa ukrýva vždy iný darček, z každého iná radosť. Album Meddle ostáva pre mňa navždy pestrou mozaikou, na ktorej farby sa budem vždy rád pozerať. Hodnotenie? Bez váhania 5 hviezd.

reagovat

33Speedy @ 06.02.2013 23:54:32
To s tím nekritickým obdivováním legend je hodně významná myšlenka. Já s Floydama začal tím způsobem, že jsem začal číst věci, který napsali fanoušci nebo nějací jakože experti. Většinou to dycky došlo k tomu, že Pink Floyd byla zkrátka kapela, která chtěla změnit svět svými texty typu Animals, Wall, Dark Side...zkrátka sociální kritika. Vždycky to pro mě byli takoví hrdinové, něco jako skupina Mozartů a Haydnů, kteří hráli kultovní hudbu a byli bezchybní. Pak jsem se začal dívat na jejich videa a koncerty a občas se tam objevil nějakej krátkej rozhovor. A právě to vyvrcholilo tím, že jsem se na youtubu dostal na koncert v Pompejích - Meddle. Tam toho všichni namluví až kam. No a zjistil jsem, že oni si prostě asi jenom rádi užívali peněz, který si muzikou vydělali. Takže tenhle opar mystické abnormální kapely zmizel a zůstal jen dojem, že to byla prostě jenom parta kluků, který to bavilo, že ty texty nebyly nijak hluboce myšlený. To samozřejmě neznamená, že je mám rád o něco míň, dokonce jsem si je jednotlivě oblíbil daleko víc(zvlášť Waters se mi hrozně zalíbil se svojí filosofickou povahou). Nutno dodat, že jsem s Floydama začal tak ve 14-15 letech, kdy mi toho o nich nikdo moc říct nemohl a internet prostě ještě tak neletěl, takže kvůli tomu ten mystický opar. Teď je mi 19 a svět se změnil.

Nu, taková zvláštní individuální proměna.

zdenek2512 @ 07.02.2013 14:40:56
33Speedy: Proč se divíš když umělec něco vytvoří chce, aby se to prodávalo. To už před lety Zappa udělal LP pod názvem " Děláme to jen pro peníze" mimochodem jedno z jeho nejlepších alb. S Floyd to nebude jiný. Koukám, že někdo tak mladý jako ty se zajímá o taková stará alba. Jinak přeji hodně úspěchů v archeologii.

Co může člověk napsat o svém nejoblíbenějšímu albu, své nejoblíbenější skupiny, díky které poznal, co to je skutečná hudba a která mu pomohla objevit i spoustu dalších, jiných a výborných interpretů? O tomhle albu už zde bylo napsáno asi vše a tak bych se jen chtěl s Vámi podělit o své pocity z tohoto neobyčejného díla. Je až s podivem, že tohle album spatřilo světlo světa už v roce 1971. Tohle jen potvrzuje, že PINK FLOYD byli ve své době opravdu jednou z nejprogresivnějších rockových kapel, skupinou opravdových rockových vizionářů, tedy alespon já to tak cítím a myslím, že zdaleka nejsem v tomhle směru sám. Tak a nyní už k jednotlivým skladbám. Hodně mě mrzí, že spousta lidí tohle album bere jen jako ECHOES, nebo ještě tak možná ONE OF THESE DAYS... Samozřejmě, nepopírám, že jde o dvě nejzásadnější kompozice na albu a jedny z nejlepších věcí, co kdy PINK FLOYD vytvořili, ale myslím si, že i další skladby na albu si nezaslouží být opomíjeny už jen kvůli tomu, že tam jsou. At' už nádherná, zasněná PILLOW OF WINDS, která ve mě probouzí spoustu různých pocitů, at'už radost, smutek, nebo vzpomínky, nebo taktéž výborná, trošku ráznější FEARLESS, u které mi vždycky tak trošku vadilo to skandování fotbalových fandů na konci a které mi do celkového vyznění písně nikdy moc nesedlo. Následující SAN TROPEZ mi připadá na albu tak trošku jako z jiného světa, ale to samozřejmě nic nemění na jejich kvalitách a vůbec mi zde nevadí ani lehké koketování z jazzem, který jako hudební styl moc nevyznávám. SEAMUS, opravdu netypická bluesová záležitost v podání PINK FLOYD a s doprovodným vytím stejnojmenného psíka, kterého můžeme vidět a slyšet i ve filmu LIVE AT POMPEII, při živém předvedení skladby, ovšem pod pozměněným názvem MADEMOISELLE NOBS. Opravdu zvláštní a originální věc. Tak a nyní už zbývají poslední dvě a na albu jak už jsem psal asi nejvýraznější věci a své dojmy z nich jsem si nechal až na úplný konec. ONE OF THESE DAYS ve mě vzbuzuje takový zvláštní pocit tajemna a neznáma a pulzující basová kytara se mi zarývá při hlasitějším poslechu až do morku kostí a vyvolává příjemné mrazení v zádech. Špičková a originální záležitost. ECHOES - Epická a podle mého jedna z nejlepších progresivně rockových kompozic všech dob. Upřímně, těžko se mi hledají slova, abych popsal pocity, které prožívám při poslechu tohohle opusu. Těch pocitů je hrozně moc, ale co je hlavní, i po opakovaném poslechu jsou pořád stejně silné. Jako bych někdy cestoval nekonečným vesmírem a sem tam se zastavil na nějaké vzdálené planetě, nebo se procházel někde po sluncem zalitých loukách a pláních nebo různých fantaskních světech. Kdo neslyšel, nepochopí. Co dodat závěrem? Tohle album má v mé rozsáhlé hudební sbírce už od samého začátku zvláštní čestné místo a bude ho tam mít už asi navždy... Pět hvězd.
reagovat

Koncom roku 1971 sa na pultoch predajní zjavila ďalšia doska skupiny Pink Floyd. Meddle priniesla ďalšiu veľkolepú skladbu obohnanú piatimi kratšími tvarmi, o ktorých sa teraz trošku rozpíšem.

Dielo otvára psychedelický útvar One of these days. Meditatívna basová linka je dopĺňaná rôznymi šumienkovými zvukmi, gitara zasóluje tak špinavo, až by mohla inšpirovať rómske osady, celkovo je to taká nervózna dumka, sčasti aj rockovo rozbehnutá. Dobre známy kontrast akustiky v keramicky krehkom rúchu načne A pillow of winds, takéto skladby sa počúvajú samé a hoci chápem jej zaradenie za úvodný kúsok, k zmieneným osadám by som takéto klenoty na dosah končatín veru nenosil. Fearless je to isté s rytmikou a akýmsi sixtýsovým nádychom a štadiónovým hurhajom. A zmienená dekáda je ešte okatejšia v San Tropez. Okaňa- neokaňa, mohla veru zrakom zablúdiť do siedmej dekády. Čo už. Keď skuvíňajúce psy vpadnú do akustického blues, tak to budí dojem psiny. Skladba Seamus rozhodne nie je pod psa. Dôvod, prečo si tento album zapamätať, sa však volá Echoes. V podstate ide o dlhočizné (viac ako dvadsaťminútové) meditatívne gitarové sólo, aké Gilmourovi tak idú. Dĺžka nehrá rolu, vydržal by som to počúvať večne. Melanchólia nikdy neznela melancholickejšie.

Meddle nie je zlý album, kvôli Echoes musím byť nadšený, každopádne ide o dôstojné pokračovanie Atom heart mother a svojim spôsobom uzatvára jednu životnú etapu skupiny, na obzore sa zjavuje úspech.
reagovat

martin69 @ 16.07.2012 16:28:27
hejkal : fanoušci FC Liverpool,a jejich klubová hymna.Zde je originál >> odkaz

hejkal @ 16.07.2012 16:33:43
OK, ale obávam sa, že mi uniká pointa.

OHNOTHIMAGEN @ 16.07.2012 16:54:27
Ale no tak, od Pacemakers to je jen coververze... originál je už z roku 1945, jestli se nepletu..

PaloM @ 17.07.2012 06:34:56
Pozabudol si vyzdvihnúť v Echoes (dúfam, že nie naschvál), Wrighta a mellotron, napr. má úžasný nástup po strednej hororovej časti.
Moc zaujímavá zostava skladieb, na gympli som bol presvedčený, že album začína s Echoes.
Mal som nahratú na magneťáku veľmi zaujímavú verziu LP, kde to začínalo asi takýmito zvukmi:
Pink, šuch-šuch, pink, šuch-šuch, pink, šuch-šuch, ... až do stratena kdesi v 1/3 strany LP.
Neuhádnete, šuch-šuch bol zvuk v miestach, kde spolužiak nahrieval nad sviečkou okraj platne, aby ju vyrovnal.
Bez mučenia sa priznám, že pre mňa Meddle = Echoes + One of these days.

hejkal @ 17.07.2012 06:52:29
Na Echoes som toho veľa nespomenul, clivé spevy, rôzne tiahnuce sa plochy atď. Vyzdvihol som gitaru, ale aj skladbu ako celok, lebo sa mi nechcelo veľa ťukať do klávesnice. Každopádne je to zásadná skladby v repertoári skupiny, dokonca aj tá trocha psychedélie k nej patrí.

PaloM @ 17.07.2012 06:58:23
Súhlasím a ešte poznámka pre nováčkov. One of these days si Gilmour tak obľúbil, že ju hrávali na koncertoch aj po odchode Watersa. Iba som doteraz nepochopil, prečo počas tejto skladby sa objavovalo na divákmi lietajúce prasa. Či to má historické pozadie neviem, prasa predsa lietalo až na Animals, nie ?

Album Pink Floyd s názvem Meddle znám asi od r. 1972. Tedy rok poté, co oficiálně vyšlo v rodné Británii. Vzpomínám si, že jsem si tehdy hodně lámal hlavu tím, co vlastně představuje obal a tehdy jsme se s kamarády nemohli shodnout, co tím vlastně Hipgnosis mysleli. Název alba se dal volně přeložit jako „Šťourání“ a tak padl i názor, že se jedná o zvětšený detail lidského ucha… a asi nebudu daleko od pravdy.
Musím podotknout, že Pink Floyd jsem si nasbíral stran vinylů od prvního studiového alba The Piper At The Gates Of Dawn až po The Division Bell všechny. Pink Floyd jsou prostě další MOJE kapela a mít je doma v kompletním setu jsem považoval za zcela zásadní záležitost.
V době digitalizace jsem měl to štěstí a tato alba ode mě odkoupil jeden nadšenec jako komplet a tím pádem jsem mohl v r. 1992 postupně nakupovat remasterované digitální verze jejich řadových alb. Bylo to nutné. Zejména Pink Floyd to je zásadní otázka kvalitního zvuku a jejich osobitý sound s kvalitou hudebního záznamu (zvuku) stojí a padá jako u málokoho. Když pak člověk tato alba přehrává na kvalitní aparatuře – dotkne se téměř dokonalosti (pokud bych použil nějaké eufemistické přirovnání).
Možná teď vyvolám mezi pány progboardisty vlnu nevole a možná i bouři polemiky, ale osobně bych rozdělil jejich hudbu na několik období, do kterých jejich albové projekty víceméně zapadají.
THE PIPER AT THE GATES OF DAWN, A SAUCERFUL OF SECRETS, MORE a UMMAGUMMA jsou pro mne symbolem období britské psychedelie s undergroundovým nátěrem. Období experimentování, práce pro film a kreativní objevování vesmírných vizí a vzdalování se od běžných principů hudebních témat a stylů. Žádná snaha o nějaké ambice prosazovat se v hitparádách a zaujmout většinového posluchače, ale propojit hudební výtvarno „swingujícího“ Londýna s kaleidoskopicky barevnými zvukovými obrazy…
ATOM HEART MOTHER, MEDDLE a OBSCURED BY CLOUDS jsou dalším obdobím v němž se postpsychedelické obrazy dostávají do artrockového tvaru. Je to období hledání nové tváře – propojování jejich hudby se symfonickými prvky, sborovým zpěvem na pokraj opery s prolínáním s rockovou poezií a hledání tváře klasické písňové formy s obsáhlými plochami ve stylu suity a širších vyjadřovacích prostředků. Žádné koketování s hard rockem, jazz rockem, glam rockem a podbízení se publiku, ale vytváření hudebních obrazů s řadou impresí….
DARK SIDE OF THE MOON, WISH YOU WERE HERE a ANIMALS jsou vrcholem artrocku sedmdesátých let. Zapojení synthesizerů a analogových elektronických instrumentů a efektů. Výrazná práce s novým zvukem a důrazný příklad scénické komplexní hudebně výtvarné formy. Kapela se zde dostává na svůj umělecký vrchol a přestává být „jenom“ experimentálním rockovým kvartetem. Třebaže patří do rodiny skupin jako jsou Genesis, Yes, Emerson Lake And Palmer… nestavějí svoji hudbu na vyprecizovaných muzikantských supervýkonech, ale stále drží komplexní hudební útvar pohromadě v barevných hudebních vizích a ohromují architekturou zvukového soundu a precizních aranží…
THE WALL a FINAL CUT jsou dalším obdobím, kdy artrocková podoba získává vedle atributů dokonale proaranžované hudební formy i pevný jevištní a filmový tvar. Sociálně-kritické tendence jdou ruku v ruce s hudební monumentalitou a sžíravou kritikou tehdejší společnosti, ale vedle pompézního ztvárnění zde dochází k jakémusi odlidšťování a vzdalování se posluchači a divákovi, který je nucen být neustále v maximální koncentraci místy se vytracující přirozenosti a uvolněnosti s až patetickou zlověstností…
A MOMENTARY LAPSE OF REASON a THE DIVISION BELL už považuji za produkty kompromisních hudebních postojů poznamenanými personálními proměnami členské základny a ovlivněné vzájemnou nevraživostí mezi Watersem a zbylým triem. Dokonalost soundu sice zůstává zachována, ale skupina dělá řadu viditelných kompromisů směrem k popové scéně, které by od nich v první polovině sedmdesátých let nikdo neočekával, což umělecky skupinu staví do podivného postavení artrockového kolosu, který najednou hledá novou tvář možná v nesprávných vodách…..

ONE OF THESE DAYS – vzdálené šumění větru, skoro neslyšitelné, přichází jakoby zdálky. Pak se ozve výrazný basový attack, který se v následných okamžicích promění v zásadní riff, který se v pochodovém rytmu rozhostí v prostoru, následován krátkými akcentovanými akordy hammondek a hned za nimi se valí vlna kytarových stěn a konečně i bicí nástroje vstoupí do skladby. Skladba získá absolutní rockovou formu s použitím zvukových efektů v duchu astrálního nekonečna. Základní téma se neustále rozvíjí a jeho jednoduchá hudební forma získává na hutnosti a připomíná valící se kolos napříč nekonečnem. Velmi působivý začátek ukončený svištěním větrů…

A PILLOW OF WINDS – podmanivé akustické kytary, které podkresluje kvílivá elektrická kytary a bloudivé basy. Harmonicky tyto hudební imprese sjednocuje zvuk hammondek a lehce tikajících bicích nástrojů. Poetické ztvárnění tématu za pomoci steel-kytary a rovněž melancholicky zabarveného hlasu Davida Gilmoura. Krásné hudební snění, se kterým už máme zkušenosti z předešlých alb Pink Floyd. Gilmourova role rockového básníka je ve skupině hodně důležitá a protipólem uměleckým ambicím ostatních členů. Dodnes obdivuji Gilmourovy akustické balady a jejich ztvárnění. Odvádějí mě do světa klidu, romantické nekonečnosti, ale také blíže nepojmenovatelného smutku za uplynulými léty a navždy ztraceného bezstarostného mládí….

FEARLESS – akustické kytary zůstávají ve hře. Jenom skladba má více rockovější podobu. Rozlamování akordů a zemitý základ píseň posouvají do větší energie, přesto však pěvecký podíl zůstává ve znamení melancholie a nijak se zde netlačí k nějakým drsnějším výbojům. Baskytara a bicí nástroje zde hrají základní rytmické obrazce. Akustické kytary jsou nositeli melancholie, ale neuspávají, mají svůj odpich a barevnost a také harmonické základy jsou sofistikovanější. Gilmour používá i přeznívání tónů a dozvuku. Wright vstoupí do skladby důraznějšími klavírními akordy a opakované schéma prokreslují předávné kytarové vyhrávky. Povzbuzování fanoušků FC Liverpool je stejně překvapivé jako nečekané a vzápětí totálně vytěsní hudbu a vstoupí svým sborovým zpěvem, povykem, povzbuzováním a potleskem do skladby a také ji ukončí….

SAN TROPEZ – klavírní téma s důslednými baskytarovými akcenty ve spojení s bicími nástroji nám navodí atmosféru na pokraji swingu a jazzu v v akcentovaných dobách, do kterých vsttoupéí akustické kytary a klouzavé tóny Gilmourovy steel-kytary. Pohoda letního podvečera na Francouzské riviéře, kterou si Pink Floyd oblíbili jako častá místa dovolených a zahálčivého lenošení po náročných nahráváních a koncertování. Pěveckého partu se ujal Roger Waters. Wright do skladby vloží melancholicky znějící jazzové klavírní sólo. Výrazně odlišná kompoziční záležitost, než jakou byste očekávali po předešlých skladbách, které se ostatně také nijak vzájemně nepřipomínají….

SEAMUS – krásné líné blues. Pink Floyd se v blues nikdy moc nerealizovali. I jejich Jugband Blues z alba A Saucerful Of Secrets jakoby k nim nějak nepatřilo. Nicméně i psychedeličtí věrozvěstové se dokázali velmi důstojně a přesvědčivě vyrovnat s dvanáctitaktovým bluesovým tématem. Nebyli by to ale oni, kdyby skladbu neokořenili nějakým netypickým způsobem. Nervózní poštěkávání psa a jeho vytí nám adresně představuje štíhlého loveckého psa jménem Seamus. Klouzavé bottleneckem preparované tóny kytary a klavírní akordové výměny doprovází zemité základní basy. Z filmu Live At Pompeii vidíme, že pes trpí hrou Gilmoura na foukací harmoniku a dává najevo svou nelibost Wrightovi, který ho konejší, zatímco Waters k tomu hraje na kytaru…. Základ byl použit do studiové verze a vznikla opět dost netypická záležitost, naopak typická pro Pink Floyd v toimto období hledání nových hudebních východisek s použitím konkrétních zvuků, nebo i ruchů a šumů….

ECHOES – psychedelický zvuk klavírního tónu a bloudivé tajemno kytarových akordů preparovaných Leslie boxem, playbackové dlouhé tóny elektrické kytary a oblačně snivé vrstvy hammondek jsou podbarvované základními basy a velmi citlivým bubenickým doprovodem. Zásadní break ovšem hudbu emotivně zesílí, ale nadále zůstává v roli citlivého doprovodem, protože David Gilmour a Rick Wright mají krásný melancholický pěvecký duet. V mezihře se vrství kytarové a basové vyhrávky a podmanivé tajemno hladivých tónů vás přivádí do jejich říše fantazií. Melodická linka je prokreslována kytarovým sólem v barevných odstínech. Už jste se vznesli od země a plujete volným prostorem mezi průsvitnými oblaky skrze které prosvítá kotouč oranžového slunce…
Kytarové nájezdy získávají na větší útočnosti, ale skladba vás nijak nemá v úmyslu srazit k zemi. To už ale přichází útočnější attack baskytary a důrazných bubenických akcentů. Přichází příležitost pro kytarové kouzlení Davida Gilmoura, který se pohrává s tónovými obrazy a vyrábí přitom prapodivné až destruktivní zvuky navozující nekonečnost astrálního prostoru – ten si ovšem navzájem přeposílá s Wrightovými hammondkami, který na ně vyťukává perkusivní zvuky a kouzlí s jejich přezníváním a hypnotický rytmus Waterse a Masona jejich kouzlení svazuje a dává jim vyhraněný tvar. Kompozice však přechází do experimentální zvukové polohy, kde máme co dělat s psychedelickými zvuky nekonečna a objevujeme vesmírný prostor vytvářený tónovým generátorem a space echem. Tato část dlouhé kompozice bytostně vystihuje i její samotný název.
Jakoby se s vámi vaše virtuální vesmírná loď snažila přistát na prapodivném kontinentu pravěkých ještěrů v neznámém časoprostoru. To krákání a pazvuky jsou velmi sugestivní nakonec všechno odchází někam do neznáma a prostor ovládne dlouhý akord hammondek a bloudivé tóny dodávající odér tajemna a záhadna. A to už se k základnímu akordu připojuje druhý a jako vrčení helikoptéry přináší stále konkrétnější zvuky experimentující rockové kapely. Čitelně vnímáme basy, přeznívající bubenické přechody, kvílení zkreslené elektrické kytary… Všechno se stále intenzivněji přibližuje až pojednou celá ta směsice získá konkrétní tvar. Monumentální sound playbackovaných elektrických kytar, varhany, rázné bicí a údery do činelů pojednou ustoupí do pozadí a Gilmour a Wright se vracejí do původního melancholicky zpívaného tématu. Kapela zní najednou drsněji a mnohem zemitěji, přesto tempo nezrychluje a ponechává si onu majestátnost. Rytmus se sice v akcentech mírně mění, ale stále zůstáváme v daných proporcích. Intenzita rockové výpovědi zvolna kolísavě ztrácí na energetickém potenciálu a my vnímáme jednotlivé nástroje v čitelnějších podobách a z pozadí se přibližuje hučení a svištění větrů, která zvolna ovládne celý sound a naše vesmírná loď se ztrácí v nekonečnu…

Album Meddle je pro mě progresivním hudebním opusem, který nijak nedevalvoval. A proto můj vztah k němu je velmi úzký a těsný.
Mám osobní vzpomínku. Když jsem koncem léta 1993 navštívil Itálii, moje cesta vedla mj. i do památných Pompejí. Vyhledal jsem amfiteátr, kde Pink Floyd v r. 1971 natáčeli společně s režisérem Adrianem Mabenem filmový dokument Pink Floyd Live At Pompeii.
Byl to zvláštní pocit, přijít na místo, kde před dvaadvaceti lety stála rozložená aparatura zn. WEM, koncertní křídlo a varhany Hammond a mezi lesem reprobeden a zesilovačů hráli David Gilmour, Rick Wright, Roger Waters a Nick Mason. Nikdy bych v sedmdesátých letech nepovažoval za možné, že bych se někdy mohl dotknout míst, kde stáli a hráli Pink Floyd naživo kdysi předemnou (!).
Když se dnes ale na filmový dokument dívám, na obrazovce se mi zdá díky nájezdu kamer celý prostor monumentálně velký, ale moje osobní zkušenost v amfiteátru v Pompejích byla jiná. Ochozy byly výrazně nižší a celý vnitřní prostor byl menší…. Kamery dokáží hodně zkreslovat, o tom jsem se názorně přesvědčil.
Nikdo z návštěvníků nechápal, proč si s takovou pečlivostí prohlížím celý exteriér a chodím od rohu k rohu a hledám to správné místo. Byl tam ale taky jeden vlasatý rocker zhruba v mém věku a já si s ním vyměnil krátký pohled a jenom zaznělo: „Tak tady to bylo, že?“. Pousmál se, pokýval hlavou a také se rozhlížel s údivem kolem sebe. Myslím, že to byl Polák…. Oba jsme pochopili, že jsme přišli cíleně na to „správné“ místo. Nikdy na to nezapomenu.
Album je zralé na pět hvězdiček, aniž bych musel ty moje subjektivní důvody vyjmenovávat.

reagovat

Gerry @ 24.04.2013 06:38:17
Těší mne že nejsem sám, kdo v Pompejích v amfiteátru nehledal ducha antiky, ale ducha Pink Floyd (a to ač jsem dějepisář :-D). Jenom jsem tam byl o 3 roky později....

K Pink Floyd mám trochu zvláštní vztah. Z velkého množství desek, které vydali, tzv. "počítám" jen něco. Období The Piper... až Zabriskie Point je hledáním hudební identity, které je místy skvělé, ale celkově se nedá říct, že bych měl z tohoto období skutečně oblíbenou celou desku. Meddle je první kolekce písní od Pink Floyd, kterou považuji za zásadní. Nadobro se vytratily vlivy šedesátkové psychedelie, ambientní prvky se omezily a poprvé se tu objevují zasněné floydovské plochy a nálady.
Neklidná pecka One of These Days přechází do nejkrásnějších Gilmourových věcí vůbec - A Pillow of Winds. Když se člověk zaposlouchá pořádně, tak zjistí, že jsou nástroje v této skladbě nahrány poměrně nepřesně a muzikanti mají v některých místech problém se sejít. Jenže tento lidský faktor a fakt, že hudba se hraje nejen rukama, ale i srdcem, je tím, co dělá z hudby Pink Floyd nadčasové dílo. Mě osobně toto zjištění nijak nesnížilo požitek z té velebné atmosféry. Fearless je ucházející, nijak mě neoslovila. Následující San Tropez - typická Watersova věc v tom smyslu, že hudebně není nijak zvlášť zajímavá. Rogera uznávám především jako textaře, až potom jako zpěváka a baskytaristu. Seamus je taková výplň konce první strany a tipuji, že málokomu připadá nápad obsadit psa jako zpěváka tak vtipný, jako samotné kapele.
Echoes - najednou docházejí slova. Jedna z nejlepších věcí, co jsem kdy slyšel, přitom hudebně se jedná opět o poměrně minimalistickou (ne z hlediska stopáže) a jednoduchou věc. Ale vymyslete to! Skupina vytvořila do té doby nejvíce imaginativní kousek, málokterá hudba vyvolává tolik vizuálních představ a pocitů. Melancholie vycházející přímo z hlubin oceánu má uklidňující účinek na každou zlomenou duši. Samozřejmě záleží na povaze člověka - někdo depresi dovede zahnat pouze veselou muzikou. Na mě osobně zabírá tato "léčba šokem". Návykové látky a podobné stimuly pro mě nikdy nebyly, ale hudba... Tento lék používám často a jak to tak bývá, stal jsem se závislým.
Ze šesti skladeb se mi tři velice zamlouvají a tři považuji za vatu. Byla by to remíza na pěkné tři hvězdy, pokud by ovšem jednou z těch oblíbených věcí nebyla zmíněná Echoes, která zabírá polovinu desky, má pro mě zásadní význam a navždy místo v mém srdci.
reagovat

Album som prvýkrát počúval s veľkým očakávaním. Toto očakávanie nesplnil. Je to skvelý album, ale niečo mi na ňom nesedí ako by malo.
Najlepšia skladba z neho je pre mňa úvodná One of these days, tá ma absolútne dostala. Pillow, Fearless, San Tropez a Seamus majú pekné momenty, ale nie sú také dobré ako som očakával. No a echoes... Až príliš som od nej čakal a preto som bol mierne sklamaný. Áno, je to skvelá kompozícia, ale opäť: niečo mi tam chýba a neviem čo. Omnoho viac ma uspokojuje Atom heart mother.
Takže plný počet to byť nemôže. Meddle je pre mňa slabším albumom ako Atom heart mother, hoci väčšina fanúšikov trvdí opak. Čo už, každý sme nejaký.
reagovat

Mirek Kostlivý @ 01.05.2009 13:41:38
Tak já také nepatřím mezi tu většinu! Než jsem objevil Barrettovu první desku "The Piper ...", tak pro mě Atom Heart Mother bylo jejich nejlepší.

martin @ 01.05.2009 13:55:20
Souhlasím ,Atom heart mother také stavím nad Meddle .

PaloM @ 01.05.2009 20:36:52
Ja mám Meddle a Atom H. M. asi tak rovnocenne, k prvej mám citovejší vzťah, lebo som ju počul prvú vo veku 16 a Echoes na mňa veľmi zapôsobila. Suita z "Atom" sa mi zdala spočiatku zbytočne bombastická. Všetky platne P.Floyd pred veľkým treskom s "Dark side..." mám rovnako rád, len štúdiová Ummagumma mi už veľa nevraví.

Tady někde, při prvním zvuku z One Of These Days mi dochází s jakým kalibrem mám tu čest. Nejenom to, že instrumentálka je přímo snově geniální, navíc má vzácný dar toužené nesmrtelnosti, kteří mnozí z nás marně hledají... Pak baladická A Pillow.., která mi malinko připomíná Brouky, ale naštěstí ne dlouho. Další Fearless perfektně namíchaná stylovka PF s legendárním kotlem na koneci, blues v San Tropez a Seamus, až do finálního Echoes - dalšího monolitu nesmrtelnosti. Nuže, tímto počinem si PF vystavěli chrám a myslím, že dosud jim patří. Právem.
reagovat

První klasické album Pink Floyd s vybroušeným osobitým stylem, který kapela rozvíjela na svých následujících úspěšných albech. Hned úvodní instrumentálka One of These Days rozjíždí album v tajemném duchu, floydy v ní ovšem poznáte téměř okamžitě. Hudba v ní vibruje velmi znepokojujícím způsobem - to druhá, A Pillow of Winds, je nádherná zasněná gilmourovka - vysoce návyková záležitost. Fearless hraje zase na dramatičtější notu - zakomponování hymny liverpoolských fotbalových fanoušků You´ll Never Walk Alone se už stalo klasikou. Najazzlá pohodovka San Tropez a zvuková hříčka Seamus vytvářejí jakési uvolnění před závěrečnou hymnou Echoes, do té doby zřejmě nejkomplexnější kompozici kapely, která je 100% ztělesněním hudby, kterou si lze pod pojmem Pink Floyd představit. Na ploše 23 minut se dočkáme několika zklidnění i gradací a také řady zvukových experimentů. Závěr tvoří nádherná, osvobozující extáze. Skvělá deska.
reagovat

Onehdy, v jednom z těch pochmurných podzimních podvečerů, kdy těžké mračna splynou se zemí a je šero a skleslo, jsem cestoval autobusem z místa na místo. Se sluchátkama na uších jsem se zaposlouchával do stále ještě naprosto neprobádaných Pink Floyd. Byla to právě skladba Echoes, která mě dostala do podivného stavu- nespánku, nebdění a uvěznila mě na nějakou tu minutu někde mezi s pochmurnýma vizemi a představami. Tak reálnýma!

Stala se pro mě víc než hudbou. Začíná jen zvukem něčeho jako sonaru, který probodává tichou předzvěst toho, že NĚCO přijde. Pomalu se přidávají náznaky tónů, Gilmourova teskná, někdy přímo ubrečená kytara- poté se skladba-již zpívaná-postupně rozjede a pokračuje v duchu typickém pro Floydy první poloviny sedmdesátek. Avšak vše reálné se začíná vzdalovat. Svět se najednou změní, jako bych se probudil uprostřed postapokalyptické pustiny- tak temné a nehostinné, sám. Kolem mě jen nesrozumitelné štiplavé skřeky něčeho co nevidím. V uších dozvuky a ozvěny toho hrůzného co se stalo. Chladný vítr se prohání kolem pahýlů stromů, na kterých sedí černí havrani- poslové temnoty- kteří jak mě napadá jediní přežili… Kdo by se neděsil. Nikdo nechce být ten poslední co zůstane…Vše se opět sklidňuje, ale jen na malý okamžik- napětí roste…stále stejný chladný klávesový (či co já vím jaký) tón, opět sonar (hluboko za ním jeho ozvěna), bicí, kytary, vzrušující vyvrcholení. Vše černé a ponuré je pryč ale po konci poslechu celé skladby na každém asi nějaký její otisk zůstane.
Vím, že text je o něčem jiném, ale jak to cítím tak to cítím. Je asi zbytečné psát nebeskou chválu, předhánět se v superlativech a poklonách. To už tu bylo přede mnou. I když ano- klaním se. Čtveřice hudebníků překonala svojí hudební skladbou hudbu samotnou.

Ale Meddle není jen jedna skladba. To jsem začal od konce. Už úvod nabízí něco podobného- snad ochutnávku, věc svým pojetím se velmi blížící se právě Echoes. Tedy One Of These Days nesoucí se ve velice důrazném duchu a ve svém středu opět s psychedelickou a depkotvornou vsuvkou.
A další skladby? To je trochu z jiného soudku. A Pillow of Winds je jemná akustická balada-stejně jako Fearless, která končí- uf – zpíváním nějakých fotbalových chorálů. Věřím, že celé Meddle není jen skládanka skladeb, které Floydi náhodně posbíraly doma v šuplíku a řekli si „Tak jo- toto všechno máme nahráno- tak to prostě vydejme“. Tak nějak jejích skladatelskému talentu přirozeně věřím a jsem přesvědčený o tom, že každá skladba má na tomto albu nějakou roli- třeba aby trochu odlehčila nebo probrala. Jako třeba ta další: San Tropez s havajskou kytarou a barovým piánem nakonec. A je tu i- ano- pejsek Seamus. Zajímavé syrové blues podloženo vytím s štěkáním psa jednoho z hudebníků.

Už to nebudu protahovat a dám pět hvězd. Ano- především kvůli první a poslední skladbě.

reagovat

Zdeněk @ 20.08.2008 13:22:21
S hvězdičkováním souhlasím avšak mě se nejvíc líbí
právě ta akustická střední část alba,elektrické věci
jsou spíše předzvěstí věcí příštích,které dosáhly dokonalosti na Dark Side... a Wish You...

b.wolf @ 22.08.2008 11:59:47
jo, to je nádhera. takováhle muzika se hned tak dnes neobjeví... One of these days je naprostý vrchol. tuhle placku kdo nemá ve sbírce, o hoooodně přichází

Jedná se o výborné album, které v art-rocku vyčnívá opravdu výrazným způsobem. Souhlasím s tím, že při poslechu se dostáváte do naprosto jiných dimenzí. Už v té době se jednalo o hudební vizionáře. Není jistě náhoda, že u mnohých fandů vyvolává obdobné pocity. Již chápu, proč Pink Floyd nemá v současné době žádnou náhradu, o které bychom mohli tvrdit, že produkuje stejně kvalitní hudbu. Jsou kapely, které budou nadosmrti nenahraditelné. PINK FLOYD mezi takové patří na samotný piedestal. MARTIN ŠRUBAŘ, PALKOVICE
reagovat

Johndensmore @ 29.05.2007 00:00:00
v dnešnej dobe neexistuje vôbec žiadna kapela ktorá by nahradila niečo tak genialne čo už vzniklo v 70s a 60s

Neviem čím som tohto názoru sám, ale myslím že text Echoes by sa skôr hodil na vesmír. Nie na podmorskú hladinu. Myslím že vo vesmíre je toho záhadného viac ako pod vodou. Keď tú skladbu počúvam, predstavujem si v prvom rade vesmír.

Svoje hodnotenie albumu som už písal nižšie...
reagovat

lenzi @ 05.05.2007 00:00:00
Ja si skôr (ak si odmyslím text) pri počúvaní Echoes predstavím krajinu z nejakého pochmúrneho románu z obdobia romantizmu, plného pokrútených tmavých stromov, kývajúcich sa vo vetre s kŕdľami havranov a v diaľke vidím schátraný dom s osvetleným oknom. Je to však čisto obraz, necítim totiž z tej skladby depku, skôr ma upokojuje. -)

Album, které mě okamžitě nadchlo. Temné basové tóny v One of these days patří k těm nejzajímvějším basovým linkám jaké jsem kdy slyšel, následně jakmile se přidají i klavésy, které neuveřitelně ožívají v breaku přibližně po třech minutách...prostě paráda. následují sklady, které nadchnou svou podmanivostí a těmi jsou A Pillow of winds a Fearless, hlavně Fearless mě zaujala, jelikož se mi zdá, že její ústřední motiv je profláknutý sled akordů, ale nemyslím to ve zlém, také bylo dobrou cestou vložit zde samply z fotbalového zápasu a pokřiku fanoušků Evertonu. Seamus a San Tropez se ovšem odehrávají ve zcela jiném duchu, PF jdou spíše do Blues a Honky Tonku, ale není to na škodu. A toto vynikající album uzavírá fenomenální Echoes, nemyslím, že by bylo nutné tuto skladbu nějak rozebírat, jelikož o ní zde bylo napsáno již tolik, že bych se pouze opakoval.

K závěru, album sice není tak semknuté jako Dark Side of the Moon nebo The Wall, ale spíš připomíná postupnou změnu stylu hry, můžeme vidět, že jsou vždy spíše semknutější dvě písně nasledující po sobě, to neplatí pouze o písních 1 a 6, ty uzavírají semknutou kompozici společně.

Hodnocení je jasné *****.
reagovat

bobík @ 13.04.2007 00:00:00
ale,ale......pánové jsou s hodnocením na rozdávání!Za cenu stojí pouze polovina alba-skladba Echoes,ostatní písně nestojí za nic!Skoro to vypadá,že na každé straně alba hrála jiná kapela:dobrá a průměrná.Takže maximálně dvě a půl hvězdičky!!!!!!!

Wendy @ 13.04.2007 00:00:00
Hele "kaťáku" ty už se vozíš i po ikonách?Netvrdím,že je třeba si už kvůli jménu kapely ucvrnknout do trenek,ale i já tvrdím,že Meddle je fantastická deska.Důvod k dělení na rozdíl od Tebe nevidím a stejně tak neslyším signál průměrnosti.Typický počin PF ve standardní kvalitě.S ohledem na to,že se v diskografii těchto hudebních aristokratů vyskytují i o píď lepší věci dávám ****.

bobík @ 13.04.2007 00:00:00
"Hele "kaťáku" ty už se vozíš i po ikonách?"-bod pro Tebe Wendy,tady jsi roztomile vtipný.

kubys @ 13.04.2007 00:00:00
Bobíku, pokud vy jste nenalel třeba na One of these days nic, tak to je vaše chyba, přesto většina předních kritiků chválí tuto skladbu stejně jako já a nevidí tuto desku pouze jako monopol Echoes.

Tento album je prvý ktorý ma zaujal. Pink Floyd bola pre mna uplne neznama hudba.

One Of These Days
... akoby bola vystrihnutá z hmlovitého, sychravého jeseného počasia kedy je človeku fakt nanič a chyta ho melancholia. genialna skladba,
A Pillow Of Winds
... nadväzuje na začiatok a dostava sa do krasnej balady..
Fearless
je tiež pekná sklaba
San Tropez
druha najlepšia po Echoes
Seamus
Fakt bluesovy pokus a celkom zdareny - Clapton style
ECHOES
totalne najlepši progresivny song
Ako začať s popisom tejto skladba. Zakaždým keď si ju v noci dám do MP3jky tak si predstavím niečo iné. Najepší je ten vesmírny stred. človeku sa tak rozvinie predstavivosť - akoby ste boli v strde vesmiru. Predstava obrovskeho pristoru a naokolo poletujucich objektov je proste genialna. Al podme pekne po poriadku. úvod je su len dva male zvuky ku ktorym sa niečo postupne pridava. Potom to postupne prechadza to balady so spevom a ked spev zanikne, znovu sa tu objavi jeden cyklus ktory sa neskor zmeni na uplen rockovo premakany. Harmonia sa ale postupne meni na disharmoniu (ako ked Doors hraju Moonlight Drive a prechadzaju Horse Latitides / Live in Hollywood). A teraz tu je ta genialna a zaroven hrozostrašna čast. Ked už človek všetkym tym prejde, je rad že počuje znovu hlasy a spev. Song postupne znovu zanikne.
Echoes je naozaj najlepšia progrockova skladba.
reagovat

Meddle v podstatě určilo směr kterým se mají Pink Floyd ubírat dál a předznamenalo příchod The Dark Side Of The Moon.Další album bez slabého místa a jeden z pilířů Progresivního rocku byť kdo by odolal všem skladbám na tomto albu a hlavně kultovním skladbám One Of These Days a Echoes.
reagovat

sru @ 25.10.2006 00:00:00
Plně souhlasím, neboť se jedná o velice vyrovnané dílo. Řekl bych, že v této kapele byl vylký potenciál už od samého počátku. Sešla se tady úžasná kombinace muzikantů. Náladotvornější skupinu v art-prog rocku by těžko někdo hledal. Takto si pohrávat s pocity, neumí opravdu každý. Přitom ze všeho číší až astronomická nadčasovost.

Výborná deska. Sice ne tak známá jako ty pozdější ale 5 hvězdiček náleží naprosto oprávněně. One of These days mimochodem na DVD Pulse je to opravdu nářez, na dva akordy si to tam ti pánové opravdu dávají co proto. San Tropez-Watersovský lehký jazzík. A potom samozdřejmě Echoes, tuto skladbu beru jako zásadní a nejlepší, co kdy Floydi napsali.

reagovat

Vsichni vyzdvihuji One Of These Days a Echoes, ale mne osobne se nejvice libi prave ty zbyvajici pisnicky A Pillow ..., Fearless a San Tropez. Spolecne s Fat Old Sun, Summer 68 a If z Atom Heart Mothers to jsou pro me jedny z nejkrasnejsich pisnicek (nemluvim o skladbach), ktere PF udelali. Ze by hlavne proto, ze nejsou tak oposlouchane? :-) Kazdopadne by nechybely na mem vyberu Best Of PF.
reagovat

Album je skvělé. One Of These Days je energická instrumentálka-vživém podání taky skvělá,Echoes naprosto vyjímečná-to slyšíme všude, ale proč opomíjet ostatní písně? A Pillow Of Winds-skvělá práce R. Wrighta na klávesách-všimli jste si? A co Fearless? Když slyším tuhle silnou Watersovu píseň, tak mi vstávaj' vlasy ba hlavě stejně jako u Echoes.
reagovat

Podle mého názoru nejlepší album skupiny Pink Floyd. Dýchá na mne neuvěřitelnou mystickou atmosférou a poslech tohoto alba v noci je naprosto fascinující
reagovat

Meddle, tak to je bomba. Plne súhlasím so všetkými, že pesničky Echoes a One of these days sú vrcholnými dielami Pink Floyd. Hlavne prvá pieseň na albume je nestárnuca, šokovaný som bol, keď som ju počul na kamarátovej veži. On ani nevedel, ako sa volá a kto je interpret, zato melódia sa mu hneď zapáčila. O popularite One of these days iste svedčí aj to, že zaznievala na koncertoch ešte v deväťdesiatom štvrtom roku. Ľudia ju proste milujú, popularitou jej patrí popredné miesto z dielne PF, medzi Comfortably Numb, Another brick in the wall, či Wish you were here.
reagovat

Stylem album navazuje na svého předchůdce. Stěžejní skladba Echoes se stala jedním ze symbolů skupiny a to zcela právem. Floydi dokázali mnohým pochybovačům, že dokáží splodit skvělé album pouze se svými nástroji, bez orchestru a podobných věcí.
Ostatní skladby alba jsou s vyjímkou One of these days na způsob kratších písní z Atom Heard Mother.
reagovat

Pokud se kdy mluvilo o PF, tak se většinou rozebírala jiná alba. Přesto Meddle patří k mým nejoblíbenějším. Když jsem konečně získala jeho nahrávku, byla jsem moc překvapená, jednak, že to je tak dobré, a jednak - One of these days – tak to bylo to druhé překvapení. Tuhle skladbu jsem si nahrála už někdy v letech 77-78 z Vltavy a do dneška je to pro mě záhada. I když je ta nahrávka mizerná, tak je jasné, že to není to, co se nachází na Meddle. Nejspíš je to nějaký singl, možná je to i nějaká live verze, netuším. Má-li někdo představu, co jsem to kdysi ve vodách Vltavy ulovila, dejte mi na adresu mct/zavináč/seznam.cz vědět. Moc by mě to zajímalo. Líbí se mi obě verze, každá má něco do sebe. Instrumentálka je to úžasná, má to skvělý rytmus i melodii.
Seamus – jasně, že jde o legrácku, nejspíš je hudba napsaná tak, aby ladila s tím vytím...
No, a Echoes... To je krása. Tady našli PF přesně ten styl, který pak zúročili na dalších albech. Nádherné instrumentální pasáže, celkem nenápadný, ale ne nevýrazný zpěv – ten je tady skutečně pojatý jen jako jeden z další nástrojů. Podle mě je to záměr, aby zpěv nezastínil vše ostatní. Pro mě má ta skladba úžasné napětí – myslím, že něco podobného se podařilo opět vytvořit až na Shine on You Crazy Diamond.
reagovat

Ryback @ 10.08.2007 12:25:54
přesně, mě se Seamus taky líbí-jak by řekl Frank Zappa-humor patří do hudby; a to, že se to někomu nelíbí, ještě neznamená, že je to blbost... ono není dobré hrát si non-stop na pana Náročného...

Petr @ 25.03.2005 00:00:00
když poslouchám toto album, tak si připadám tak o 3000 let nazpět ;)

mct @ 29.03.2005 00:00:00
to Petr:
A to je dobře nebo špatně?

Bonzo @ 02.06.2005 00:00:00
ale to s tim viti vlka byl fakt dobrej nápad sice se to moc nepovedlo ale stejne. Echoes je vinikajici.

Tak na téhle desce je zásadní krok kupředu skladba ECHOES, která si myslím patří k nejlepším písním od PF vůbec. Tolik motivů, které se najdou v této písni nemá jiná kapela za celé své album...Ostatní písně jsou tak trochu ve stínu ECHOES, ale zaujala mě drsnější instrumentálka ONE OF THESE DAYS...
reagovat

Bezchybna gradujici instrumentalka One of these Days plna barevnych ploch naznacuje pozdejsi vyvoj,
napadite a nikoliv bezucelne. Plynouci a jemna A Pillow of Winds nema chybu.
Akusticka Fearless, nadherny zpev a skvely rytmicky napad.
Tak trochu ragtimova San Tropez a bluesovy Seamus jsou zde mirne nepatricne ale budiz,
Echoes to vzapeti vice nez napravi. Chvili mam pocit ze intermezzo tehle skladby o rok pozdeji vykradli Deep Purple na Machine Head :o)
Jinak bych rekl ze Echoes obsahuje ve zkratce vse co se udalo na vsech pozdejsich vrcholnych albech PF.
Celkove jeste nevyhranene, ale jinak perfektni. Tohle je Floydovsky Sargent Pepper :o)

reagovat

Zdeněk @ 09.08.2006 00:00:00
Líp jsi to nedokázal charakterizovat - ano tohle
je Seržant ala Pink Floyd.

Osobně mám Meddle velmi, velmi rád. Je to vlastně první, opravdu celkově povedené album od PF, není zde slabého místa, jedině snad Seamus, ale to je i podle samotných Floydů spíše vtip a tak se musí brát...

One Of These Days: velice dobře dynamicky provedená píseň, dokazuje, tak jako vlastně celá první strana Meddle, že v jednoduchosti je krása.
Pillow Of Winds, Fearless, San Tropez: roztomiloučké, uvolňující, jemné, jednoduché, odpočinkové, krásné písně - není co vytknout.
Seamus: zajímavý pokus a lá Eric Clapton, vtipné, i když samotná píseň asi nebude zrovna tou nejčastěji hranou, pokud si Meddle koupíte, což vřele doporučuji.
Echoes: Naprosto dokonalé, dokonce i ten trochu depresivnější úsek se tam výborně hodí a celková spojitost a vnitřní návaznost je nenapodobitelná! Perfektní! Zde se druhý pokus o rockovou symfonii Floydům úžasně povedl a určitě má nezastoupitelné místo v hudební historii.

celkové hodnocení: Meddle si samozřejmě zapamatujete a oblíbíte hlavně kvůli dokonalé Echoes, ale i ostatní skladby jsou velice dobré a pokud rádi posloucháte dobrou hudbu, tak by toto cd nemělo chybět ve vaší sbírce.
reagovat

I přes svojí nenápadnost v diskografii Pink Floyd je album Meddle z roku 1971 jedním ze stěžejním bodů jejich tvorby. Kapela zde začala po nejistém období ukazovat svoji budoucí tvář.
Úvodní instrumentálka "One of these days" začíná pěkně zostra a určitě právem byla jedním z vrcholů tehdejších koncertů. Má geniální jednoduchost (ostatně jako většina jejich písní) a i přesto je to pěkná vypalovačka. Jednoduchoučká ale milá je "A pillow of winds", která tak nějak připomíná letní pohodu. "Fearless" a "San Tropez" se nesou v podobném duchu, rozhodně se nemají hoši za co stydět. "Seamus" je takové pseudoblues a celkově bych řekl že jde o další z nepodařených experimentů. Závěrečná "Echoes" je kapitola sama pro sebe. Naprosto geniální propojení jemných melodií piana či kytary až po trdší rockovou jízdu, improvizační hrátky s nástroji, několikaminutový instrumentální nájezd (jeden z nejlepších co lze kde slyšet) na druhou část... Jedná se o naprosto zásadní skladbu, a jelikož tvoří celou druhou část desky táhne dojem z trochu průměrné první části hodně nahoru.
Toto album mohu vřele doporučit. Hodnotím jako excelentní - 4 body.
reagovat

Podle mě jedno ze třech nejlepších alb PF
reagovat

Peter 87 @ 26.02.2009 16:46:54
Podle mého je Meedle nejlepší album Pink Floyd.A výtečná Echoes to jenom potvrzuje.Ale to je pouze můj názor.