Pink Floyd / Meddle (1971)

Onehdy, v jednom z těch pochmurných podzimních podvečerů, kdy těžké mračna splynou se zemí a je šero a skleslo, jsem cestoval autobusem z místa na místo. Se sluchátkama na uších jsem se zaposlouchával do stále ještě naprosto neprobádaných Pink Floyd. Byla to právě skladba Echoes, která mě dostala do podivného stavu- nespánku, nebdění a uvěznila mě na nějakou tu minutu někde mezi s pochmurnýma vizemi a představami. Tak reálnýma!

Stala se pro mě víc než hudbou. Začíná jen zvukem něčeho jako sonaru, který probodává tichou předzvěst toho, že NĚCO přijde. Pomalu se přidávají náznaky tónů, Gilmourova teskná, někdy přímo ubrečená kytara- poté se skladba-již zpívaná-postupně rozjede a pokračuje v duchu typickém pro Floydy první poloviny sedmdesátek. Avšak vše reálné se začíná vzdalovat. Svět se najednou změní, jako bych se probudil uprostřed postapokalyptické pustiny- tak temné a nehostinné, sám. Kolem mě jen nesrozumitelné štiplavé skřeky něčeho co nevidím. V uších dozvuky a ozvěny toho hrůzného co se stalo. Chladný vítr se prohání kolem pahýlů stromů, na kterých sedí černí havrani- poslové temnoty- kteří jak mě napadá jediní přežili… Kdo by se neděsil. Nikdo nechce být ten poslední co zůstane…Vše se opět sklidňuje, ale jen na malý okamžik- napětí roste…stále stejný chladný klávesový (či co já vím jaký) tón, opět sonar (hluboko za ním jeho ozvěna), bicí, kytary, vzrušující vyvrcholení. Vše černé a ponuré je pryč ale po konci poslechu celé skladby na každém asi nějaký její otisk zůstane.
Vím, že text je o něčem jiném, ale jak to cítím tak to cítím. Je asi zbytečné psát nebeskou chválu, předhánět se v superlativech a poklonách. To už tu bylo přede mnou. I když ano- klaním se. Čtveřice hudebníků překonala svojí hudební skladbou hudbu samotnou.

Ale Meddle není jen jedna skladba. To jsem začal od konce. Už úvod nabízí něco podobného- snad ochutnávku, věc svým pojetím se velmi blížící se právě Echoes. Tedy One Of These Days nesoucí se ve velice důrazném duchu a ve svém středu opět s psychedelickou a depkotvornou vsuvkou.
A další skladby? To je trochu z jiného soudku. A Pillow of Winds je jemná akustická balada-stejně jako Fearless, která končí- uf – zpíváním nějakých fotbalových chorálů. Věřím, že celé Meddle není jen skládanka skladeb, které Floydi náhodně posbíraly doma v šuplíku a řekli si „Tak jo- toto všechno máme nahráno- tak to prostě vydejme“. Tak nějak jejích skladatelskému talentu přirozeně věřím a jsem přesvědčený o tom, že každá skladba má na tomto albu nějakou roli- třeba aby trochu odlehčila nebo probrala. Jako třeba ta další: San Tropez s havajskou kytarou a barovým piánem nakonec. A je tu i- ano- pejsek Seamus. Zajímavé syrové blues podloženo vytím s štěkáním psa jednoho z hudebníků.

Už to nebudu protahovat a dám pět hvězd. Ano- především kvůli první a poslední skladbě.

» ostatní recenze alba Pink Floyd - Meddle
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd