Johnson, Eric / Ah Via Musicom (1990)

Erica Johnsona jsem poznal díky mágům kytary Joe Satrianimu a Steve Vaiovi, kteří jej tuším v roce 1996 přizvali do svého projektu G3. Deska Ah Via Musicom byla jeho první, kterou jsem si následně pořídil a zklamán rozhodně nejsem.

Johnson na ní míchá styly jako geniální hudební kuchař: rock s popem, jazzem, blues i country (nakonec je to přece Američan), přičemž vychází z tradičních vzorců, kterým dodává nové svěžesti. A to především vytříbenou technikou hry a velice čistým zvukem své kytary. Tím je dáno, že album je dost rozmanité na to, aby po několika skladbách nezačalo nudit.

Sympatická je mi Ericova skromnost (nebo spíš nedravost), protože se svým talentem a virtuozitou by se mohl určitě "předvádět" mnohem víc. Jednoznačný je jeho odkaz na Hendrixe - nepřeslechnutelně ve skladbě High Landrons. Jeho zpěv je možná méně zajímavý, než jeho hra, ale rozhodně neruší, ba naopak, a do celku příjemně zapadá.

Osobně to slyším na čtyři a půl, ale vzhledem k jeho ostatní sólové tvorbě považuji tuto desku za vrchol, což se promítá i do mého hodnocení.

» ostatní recenze alba Johnson, Eric - Ah Via Musicom
» popis a diskografie skupiny Johnson, Eric