Harper, Roy / Stormcock (1971)

Hudební kritikové pějí na album Stormcock chválu a hodnotí jeho úroveň, jako jedno z nejlepších, které Harper během své dlouholeté kariéry natočil. V podstatě si myslím totéž, ale nedovolím si vyslovit jednoznačný názor, že Harperův vrchol přišel s tímto albem, to už ponechám na vás...

HORS D´OEUVRES - Akordické rozklady akustické kytary a podmanivý, trochu rozechvělý, ale jasný hlas otevírají první skladbu na albu a zvolna rozvíjejí základní hudební schéma a Harper zvolna přidává v hlase na intenzitě ve vyšších polohách. Není to žádný folkový minimalismus, ale prozatím "jenom" hudební obraz ke zpívané hudební poezii.
Pojednou zazní výtečně zaranžovaný sbor hlasů, které si Harper sám nahrál. Chápu, proč Harper zaujal Andersona (kterého hned tak něco nezaujalo na britské scéně), ostatně to ucítíte sami. V pozadí cítíte jemné vrčení hammondek, které nahrál výtečný studiový hráč David Bedford (spolupracovník Edgar Broughton Band, ale i Ricka Wakemana, jež se postupně více v opakované harmonii derou do prostoru). Hlasová polyfonie dodává do skladby prostorovost a naléhavost a celé schéma získává potřebnou hutnost.

THE SAME OLD ROCK - velmi volně, téměř bez napojení vstupujeme do druhé skladby. Nádherné pojednání kytarových vrstev. Ve hře je Jimmy Page (ovšem inkognito, protože by se to v r. 1971 nelíbilo právníkům firmy Atlantic) a tak zde vystupuje pod tajemným jménem S. Flavius Mercurius. Harper a Page se nádherně doplňuji na kytary, které zvoní a cinkají, ale přitom nepostrádají údernost a spodní basovou vibraci. Harper zpívá krásným sdělným způsobem v vyšších polohách. Jeho angličtině rozumíme a jeho odstínění ve zpěvu koresponduje s obsahem. Velmi účinné jsou nejen sólové vstupy, ale i úderné kytarové doprovody. Kdo máte rádi akustickou hudbu a můžete akustické rockování, jste na správné adrese. Místy jako chtěl Harper připomenout Dylanovu osobnost (protáhne nosovky a podobně zafrázuje, ale na rozdíl od Dylana nemá problémy s intonací) a je třeba znovu zdůraznit, že Harper vychází z anglických tradic....
Nádherné vokály proříznou vzduch a nesou se prostorem jako andělský chór. Jsou ale průrazné a do Harperova hlasu vstupuje ozvěna, která ho zdvihá do prostoru. Kytary majíi pojednou perkusivní bušený zvuk a zcela jej překryjí zvláštně pojaté sférické vokální vize.
A teď to přijde. Úžasné běhy po kytarových pražcích s dusavou rytmickou složkou a s vysokými tónovými obrazy a opět ta zemitá dynamika hry. Page a Harper to dokázali dostat ve studiu do zvuku, včetně arpeggiových technických finesů a vrstvení tónů, které se přelévají zprava doleva a vytvářejí jakýsi kytarový "valčík".... Mistrovské uchopení akustické hry!

ONE MAN ROCK AND ROLL BAND - hudba trochu zpomalí a pohrává si s motivem, tak jako si Harper pohrává s hlasem. Oba potom s Pagem ohýbají tóny, které vás obejmou svou elastičností. Harper opět přitlačí na hlasivky. Do hlasu vstupují mírné bluesové fráze, které už delší dobu tušíte a očekáváte, jakoby je Harper s Pagem oddalovali a napínali tak vaši trpělivost, stejně jako struny svých akustických kytar. Velmi úderné a magické s nepojmenovatelným napětím kdesi v backgroundu. Mocný úder do klaviatury koncertního křídla zbortí celé kouzlení zvýrazní tak na několik dalších okamžiků účinek předešlých harmonií...

ME AND MY WOMAN - více jak dvanáctiminutová kompozice pokračuje v akustických proporcích kytar a lidského hlasu a do hry se opětně dostávají vokály. Harperův výkon je v rozkládaných akordech opravdu suverénní a najednou do skladby vstoupí smyčcové téma (jako blesk z čistého nebe) a my cítíme, že ne naposledy. V téhle chvíli jsme ale zase mezi akustickými kytarami. Pojednou zazní i tlumená dechová sekce aranžovaná Nickem Webbem, ale ustupuje do pozadí a nijak nápadně nevyčnívá, jenom se vrací a vzdaluje.
Smyčce zde deklarují dramatický prvek, ale kytary nepřebíjejí, stejně jako hoboj doaranžovaný to harmonie.
Harperův projev má vypravěčský charakter a sděluje pocity a myšlenky netypickými prostředky a nepotřebuje k tomu lavinu decibelů, přesto to emocionální vzepětí je do skladby vloženo a ohýbané smyčcové vlny předjímají pozdější postzeppelinovské elektroakustické proměny. Skoro se mi chce říci, že se oba hudebníci vzájemně velmi inspirovali a těžko říci, kdo z nich měl prim. Akordická údernost v doprovodech navozuje atmosféru takového Gallows Pole, ale v jiném uměleckém uchopení....
Bedfordova a Webbova spojená doaranžovávání dechů a smyčců jsou skvělá. Žádný sladkobolný kýč s připudrovanými a sirupovitými nánosy.
Album par excellence, kterému dávám pět hvězd!

» ostatní recenze alba Harper, Roy - Stormcock
» popis a diskografie skupiny Harper, Roy