Genesis / A Trick of the Tail (1976)

Patřím mezi ty posluchače, kteří mají rádi Genesis sedmdesátých let a dodnes se nemohou smířit s tím, kam se jejich hudba začal už na přelomu sedmdesátých, ale hlavně osmdesátých let ubírat. Byl to pro mě nepříjemný fakt, který jsem v sobě žádným způsobem nedokázal akceptovat...
A Trick Of The Tail jsem si vybral schválně k první recenzi, protože ho subjetivně považuji za nejlepší opus Genesis sedmdesátých let. Protože svůj názor na kapelu v další dekádě jsem už zmínil, myslím, že společně s The Lamb Lies Down On Broadway patří k jejich vrcholu...

A TRICK OF THE TAIL od prvních tónů naznačuje, že přijde něco mimořádného, monumentálního a nutně pompézního, co se od art rocku sedmdesátých let očekává a nejsem zklamán. Collinsův hlas je schopen nahradit Gabriela (třebaže někteří skeptici tvrdili, že to nebude možné). Synthesizerové vrsty nanášené jako barvy mistrem z palety na plátno a od první skladby vynikající rytmika. Vedle synthesizerů a varhan zde ovšem pracuje i mellotron a Genesis nám malují před očima jeden ze svých famózních obrazů... Nádherný příklad kolektivní práce s výtečným finálním obrazem

ENTANGLED - krásná balada. Popřává se zde prostor jímavým akustickým kytarám (Hackett, Banks, Rutherford) a konejšivost harmonií provázejí jakoby zvuky z pozadí a a skladba v refrénu získává na větší pevnosti a harmonické dokonalosti. Krásná práce hlasů, prozrazující působení ve sborovém zpěvu na kostelních kůrech anglických katedrál. Vnitřní instrumentální pasáž přináší vedle přesně zvonicích akustických kytar i sférický tón mellotronu a synthesizeru a výrazným soundem bass pedálu a celá harmonie nás pozvedá do astrálního prostoru, až má posluchač pocit že se v něm ztratí...

SQUONK - tahle skladba přináší opět rockovější téma, třebaže rytmus běží ve středním, spíš pomalejším tempu, dodává však skladbě nutné vibrace a Collinsův hlas doprovázejí rozevláté harmonie synthesizerů a bubenické přechody do skladby vkládají více života. Hackettovy kytarové party dýchají harmonickou bohatostí, přesto nijak nevyčnívají z celé koncepce a spojují se s varhanami a bublavou baskytarou a Collins ukazuje své bubenické mistrovství, stejně jako Banks na varhany svoje klasické vzdělání. Jemné odstíny v hudbě jsou životárnou mízou a velá harmonie se rozevírá do prostoru s řadou proměn a zvratů. Varhanní sound doprovázený bicími skladbu za Hackettových astrálních tónů odvádějí skladbu ke konci...

MAD MAN MOON - začíná jako smířlivá a laskavá balada rozjímavého typu, zbavena útočnosti a napětí.
Collins má smysl pro lehké pohrávání si s detaily v hlase a klavírní doprovod a mlžení varhan a mellotronu tomu dodávají nádherný rozměr, včetně "neviditelných" kytarových partů. Píseň je epickým příběhem na kterém je vystavěno sdělení. Klavírní téma přináší do skladby vzruch (nálady které mají ve svých skladbách i Renaissance, preparování varhanami a synthesizery má principy vážné hudby, včetně důrazných tympánů. Skladatelsky určitě jedna ze silných okamžiků na albu a znovu si uvědomuji, jak dlouhou a klikatou cestzu oo rock and rollu padesátých let hudba musela urazit, aby se mohla narodit hudba podobného typu... Velmi estetické. Ten závěr vrací zpět úvodní téma a kruh se uzavírá...

ROBBERY, ASSAULT AND BATTERY - živějším příspěvkem ze začátku rytmicky téměř v pochodovém tempu, ale Collins do hry vstupuje s bubenickými proměnami a celá skladba se harmonicky a melodicky proměńuje ve cválavém refrénu a v mezihře synthesizerů a mellotronu Collins aplikuje jazzrockové liché rytmy a bzučení a Hackett kouzlí ve velkém stylu a kapela do hry vkládá hodně energetického a instrumentálního potenciálu, který se v osmdesátých letech utopil ve stadiónovém pop-rocku... Další z velmi silných příspěvků na albu.

RIPPLES - tato skladba je opět baladou z rodu Entangled. Na album obě přinášejí osobitost a rozjímavost, která je součástí uměleckého plánu Genesis. Cembalo, akustické kytary a něžný hlas navozují atmosféru zámecké hudby, ale jenom do okamžiku, než do hudby vstoupí refrén s hymnickým sborem a znovými akustickými kytarami a playbackovanými klavíry. Nádherný výlet do hudební krásy a nadzemských snových obrazů. Hackett svými modulovanými tóny elektrické kytary a Banks na synthesizerech tkají zvláštní materiál a povznáší nás jako na virtuálním létajícím pavučinovém koberci prostorem, než nás zase "přitáhnou k zemi" mocné sbory a údernost Collinsovy baterie Banksovy klavírní akordy...

A TRICK OF THE TAIL - pilotní skladba na albu působí po předešlé skladbě skoro rozverně až dovádivě. Má však svou strukturu, která je po instrumentální a vokální stránce přesně narýsována. Genesis ukazují, že "umějí zahrát i písničku" - řečeno s nadsázkou. Skladba získává na průraznosti a hned nato se měkký Collinsův hlas snoubí sdůrazným rytmem a následným kouzlením synthesizerů, které se střídají s klavíry. Velmi sugestivně působí závěrečné téměř zádumčivá poloha s elektronickými ornamenty, ale stále přesně tikajícími bicími a klavírem...

LOS ENDOS - závěr přichází s pořádným hudebním nářezem. Nejprve se přihlásí kouzlení Hackettovy kytary a stratosférických varhan a pak už běžíme jako o závod ve zběsilém rytmu. Collins v jazzrockovém duchu paralelně sestavených Brand X dostává prvky fusion i na artrockový opus s prokreslenými rockovými pasážemi a harmonickými zvraty a impresivními tónovými náladami. Rutherford baskytaru na albu používá úsporně, (spíš bass pedál), ale tady ji popřál prostor, stejně jako Collins i přídavným percussion.
Celý projekt se blíží k závěru koncepční projekt uzavírá zahajovací téma a jako v divadelním dramatu dochází ke katarzi..
Bylo by bláznovstvím ubírat na hvězdičkách - pět hvězd v každém případě!

A Trick Of The Tail

» ostatní recenze alba Genesis - A Trick of the Tail
» popis a diskografie skupiny Genesis