Led Zeppelin / IV (1971)

Runové album (nebo jak se mu ještě říká "čtverka"), je podle mého názoru umělecky nejzásadnější album skupiny. Záměrně neříkám "nejlepší", protože to je ošidné v případě jejich tvorby. Postavil bych ho naroveň tvrdší "dvojce", ale je v řadě ohledů jiné a to je dobře. Naštěstí se po jeho vydání vývoj uvnitř Led Zeppelin nezastavil a i další alba přinášela zajímavá témata. Po předešlém albu už ve skupině zůstaly více ukotveny akustické balady, což bylo dobře, protože vyvažovaly dramaturgii a celkové pojetí.

BLACK DOG - čarovné kytarové bublání a už přichází ostrý hlas Planta a důkladně vymyšlený riff, který v unisonu nádherně propojuje Pageovu kytaru a Jonesovy baskytaru a Bonham už rozjíží svoje dusavé bicí. Klasický hardrockový model, který byl na počátku sedmdesátých let téměř posvátný. Plantův vokál s mírným dozvukem hlasu má v sobě napětí a tolik žádanou dravost. Preparovaný kytarový tón v sóle přináší novou barvu do soundu. Výtečné intro!

ROCK AND ROLL - že není rock and roll ani v sedmdesátých letech nějaká mršina, dokázali Led Zeppelin hned ve druhé skladbě. Agresivní rytmická jízda bicích a baskytary provázená řeřavou kytarou a nad tím se vznáší "krákoravý" Plantův hlas. Úžasný energetický potenciál, který získával na intenzitě zejména na koncertech. Pageovy kytarové playbacky dodávají útočné doprovody, ale i hezky vystavěné sólo a Jones navíc řádí na klávesách klavíru. Bezchybné!

THE BATTLE OF EVERMORE - nádherná balada. Kde se vedle akustických kytar ověvují i mandolíny, na které hrají Page a Jones, klenutý sálavý vokál doprovází ještě výtečná Sandy Dennyová, zpěvačka skupiny Fairport Convention. Dodává do skladby průzračnost a čistotu. Chudinka zemřela po nešťastném pádu ze schodů... je jí věčná škoda. I její sólové skladby měly velmi dobrou úroveň...
To, co se dokázalo vložit do skladby přesvědčilo, že i akusticky uchopené téma nemusí být pro rockery odpudivé a "kotlíkové". Moc příjemné!

STAIRWAY TO HEAVEN - už jsem to někde psal a směle to napíšu znovu. Ztotožňuji se s míněním hudebních kritiků, že sedmdesátá léta nejlépe deklarují tři skladby Child In Time (Deep Purple), July Morning (Uriah Heep) a... Schody k nebesům. Zajímavé, že všechny pocházejí zhruba z jednoho období....
Nádherně vystavěná balada s počátečními Pageovými rozlamovanými akordy a podmanivým Plantovým hlasem. Skladba postupně získává na dynamice a z baladického tématu přechází do úderného hardrocku. Kloubení dvanáctistrunné elektrické a šestistrunné kytary je geniální, stejně jako vedená harmonická struktura. Bonhamovy ďábelské breaky na bicí a intenzivní Plantův tlak na hlasivky přinášejí jedinečný dojem až do subtilního závěru... Další slova jsou zbytečná....

MISTY MOUNTAIN HOPE - mechanicky se opakující riff má svou údernost a účinnost. Není zde žádná rafinovaná harmonická struktura, přesto máme co dělat s velmi propracovaným tématem, který vytváří ten neopakovatelný zeppelinovský sound, který rozpoznáte na míle daleko a navíc stále motivuje nové skupiny, ať už s jejich odkazem zacházejí jakkoliv.

FOUR STICKS - na podobné opakujícím se úderném riffu stojí i tahle rytmicky velmi preferovaná záležitost. Bonhamovy bicí mají patřičnou údernost,ale i hypnotickou účinnost, stejně jako kytarová a baskytarová unisona. Page je navíc prokresluje dalšími kytarovými playbacky a vrství tak do tématu nové nápady, zatímco Plant si pohrává s hlasem podle osobních emocí... Bzučivý zvuk elektriniky čeří kytarový sound, ale hypnotické tempo je neomylně přesné a šlape jako dobře seřízený motor.

GOING TO CALIFORNIA - přichází balada. Akustické kytary a mandolína dodávají zklidnění, stejně tak i Plantův hlas má konejšivý charakter. Akordické výměny a tónové kouzlení. Plant vyzpívává svoje intimní pocity v touze po novém vzathu, který chce nalézt ve slunné Kalifornii. Page má smysl pro proporce a skladbu nezahltil dalšími nástroji a díky tomu dodnes můžeme poslouchat příjemné nálady se vzdalujícími se vokály...

WHEN THE LEVEE BREAKS - že už vám chybělo na albu blues? Tak už je tady. Bluesová zpěvačka Memphis Minnie "dodala" originál, který Led Zeppelin přearanžovali do rockového pojetí.Dunivá rytmika (opět to hypnotické sázení úderů propjené s baskytarou) a do toho protahované tóny elektrické kytary. Už je tu také Plantův hlas. Potvrzuje, že blues cítí do morku kostí a že na něm vyrůstal. Elektronicky preparované kytary získávají na elasticitě, třebaže zkreslení se neztrácí. Plant velmi účinně vsazuje do hry foukací harmoniku. Emocionální, živočišné a klasicky zeppelinovské. Co můžeme chtít víc? Plantův chraptivý hlas vokál se posléze ztrácí v hutném soundu, hnán neomylně až do finále...

Měl sem to štěstí, že jsem před několika lety jako redaktor na Rádiu Hey 96,8 FM uvedl tematický pořad o Led Zeppelin od začátku do konce a přidal pár zajímavých coververzí. Mělo to docela odezvu v éteru (nepíšu to kvůli nějaké osobní slávě, ale kvůli tomu, že i po letech jsem zaregistroval, že Led Zeppelin nejsou a nebudou zapomenuti. To byla velmi příjemná zkušenost interaktivního charakteru...)
Určitým typem pocty bylo, když se na mě obrátilo plzeňské nakladatelství NAVA a pověřilo mě supervizí nad knihou Keitha Shadwicka: Led Zeppelin příběh skupiny a její hudby 1968-1980, kam jsem napsal i Ediční poznámku. Velmi mě tato důvěra potěšila a jsem hrdý, že jsem mohl Led Zeppelin poskytnout takto "svoje skromné služby". Ne kvůli mě, ale kvůli Led Zeppelin se na tuto knihu zaměřte. Je dobře napsaná a přeložená. Vřele doporučuji...
Album dostává mez mrknutí oka plný počet hvězdiček!

» ostatní recenze alba Led Zeppelin - IV
» popis a diskografie skupiny Led Zeppelin