Page, Jimmy / Outrider (1988)

Jimmy Page se po rozpadu Led Zeppelin do sólové kariéry příliš nehrnul. Koupil staré venkovské sídlo po herci siru Michaelu Caineovi a věnoval se jeho zvelebování. Hudební veřejnost netrpělivě očekávala jeho návrat na hudební scénu, protože celkem logicky očekávala, že slavný kytarista nepověsí svůj instrument na hřebík.
Napsal hudbu k několika soundtrackům (Death Wish s Charlesem Bronsonem...) a připravoval celou kolekci alb Led Zeppelin k remasterovanému vydání společně Georgem Marinem.
Zatímco Robert Plant se v osmdesátých letech energicky vydal na sólovou dráhu, Page moc "vidět" nebylo, ale přece nezahálel. Společně se zpěvákem Paulem Rodgersem (Free, Bad Company) založil skupinu Firm, ale ani této se nijak zvlášť nevedlo...
Album Outrider provázela mnohá očekávání a také bylo možno vidět na ORF klip Wasting My Time, který byl vytipován jako potenciální hit....
K mému překvapení se nakonec na počátku devadesátých let album prodávalo se značnou slevou až nakonec jeho prodejní hodnota klesla na pouhých 100 Kč.
Pro hodně lidí to v době, kdy ještě neexistovalo vypalování a stahování hudby, bylo veliké překvapení a tak dosáhnout na tento titul nebylo zase tak obtížné.
Jaká vlastně ale byla samotná hudba na tomto albu?

WASTING MY TIME - Jimmy Page měl vždycky talent na vymýšlení nosných riffů, ani v úvodním příspěvku ho jeho nápad nezklamal a tak zde máme první skladbu. Za mikrofonem je John Miles. Nebude pro posluchače žádným velkým překvapením, když zjistí, že se Miles nesnaží zpívat sám za sebe, ale používá plantovskou manýru, kterou musí "dešifrovat" i průměrná znalec Led Zeppelin. Také kostra skladby nese poznávací znaky téhle legendy. Page nahrál kytarové sólo se zvláštně rozostřeným zvukem...

WANNA MAKE LOVE - v podobném tónu a soundu je pojata i další skladba, s rychlými kytarovými unisony s baskytarou a opět se zpívajícím Milesem.
Jason Bonham používá stejné bubenické principy jako jeho otec a já si kladu otázku, jestli Milesovi a Bonhamovi juniorovi snad Page nedal nějaký tajný pokyn, aby byli připraveni k vytvoření nějakého zeppelinovského derivátu. Zvuk nahrávky je ale o něco prosvětlenější a tak kytary a bubny znějí jasněji. Page si pohrává se zvukovými finesami v klouzavých tónech do závěru skladby...

WRITES OF WINTER - třetí skladbu Page pojednal jako instrumentální produkt. Baskytaristu Franklina nahradil Durban Laverde a konečně slyšíme svižnější kytarové party, v nichž se sice sází na zpěvnost, ale také na sofistikovanější propracovanost. Skladba ale není rychlá, je hraná ve středním tempu a prostor je poskytnut akcentovaným rytmickým proměnám a občasným kouzlům s kytarovým soundem...

THE ONLY ONE - další skladba má podobu derivátu svižného rock and rollu a za mikrofonem tentokrát stojí skutečný Robert Plant. Jeho hlas zní ale civilněji a nenacházíme v něm jeho expresivní výbušnost, ale výtečný výraz a frázování. Třetí baskytarista na albu je Felix Krish. Page popustí uzdu dalšímu kouzlení s ohýbanými strunami. Přesto to nejsou nějací reaktivovaní Led Zeppelin, třebaže opakující se riff by ke srovnání mohl svádět...

LIQUID MERCURY - další instrumentální skladba s opakovaným riffem má energický nápřah. Za bicími nástroji sedí bývalý bubeník Jethro Tull - John Barriemore-Barlow. Playbackovaný riff opakuje téma, nad kterým ve vysokých polohách se vznáší Pageovo expresivní sólo a rázné akordické výměny poskytují prostor k ohýbání strun v pageovské režii...

HUMMINGBIRD - další skladba je coververzí. Má ducha a výraz. Za mikrofonem stojí famózní Chris Farlowe -bývalý člen Thunderbirds, Colosseum a Atomic Rooster. Jeho hlas přináší na album novou kvalitu. Skladba samotná je spíše procítěnou baladou. Page rozlamuje kytarové akordy a píseň se v pomalejším tempu zvolna sune vpřed. Aplikuje kytarové sólo, ale nezdráhá se použít i kytarový synthesizer a tak vnímáme barevné tónové iluze a Page zde konečně "nezní jako Page" a ten zeppelinovský duch se zde neprojevuje. Zajímavá skladba!

EMERALD EYES - tenhle příspěvek je instrumentální záležitost. Page v něm popřál příležitost akustické kytaře, elektrické kytaře, ale i kytarovému synthesizeru. Žádné divoké výboje - akordové výměny v melancholických rovinách, ale bez nějakého nápadnějšího sentimentálního podtónu. Opakované kytarové kresby náladotvorného vyznění...

PRISON BLUES - pokud jste stále čekali na elektrické blues, tak jste se konečně dočkali. Mikrofon opět třímá vynikající Farlowe, který se umí do hlasu pořádně opřít a vložit do něj patřičnou expresi. Tematicky zde Farlowe vychází z beznadějného postavení odsouzeného trestance.
Page vystřihne výtečně vystavěné kytarové sólo a pohrává si s jemnými tónovými nuancemi jako skutečný kytarový mistr se smysl pro výraz a proporce v tématu. Rytmika se drží v základní rovině, za občasného Bonhamova důrazného akcentování v úderech do činelů. Farlowe dává do hlasu ryzost a emoci, kdy tlačí na hrdelní i prsní tón s příkladnou důkladností. Milovník blues zůstane spokojen!

BLUES ANTHEM - a jsme v závěru. Akustická kytara otevře písňovou formu zpívaného blues. Melodie má hodně otevřenou harmonii. Je dobře naopsaná a zaranžovaná. Ve snaze prokreslit její jemnosti, použije Page i kytarový synthesizer a vedle akustické kytary zahraje i kytarové sólo v rozpoutané poloze. Synthesizer navíc vytvoří iluzi smyčcového backgroundu. Ona hymničnost má v sobě pokoru k tématu a vnitřní odevzdanost...

Jak bylo zjevné, Pageovi se viditelně nechtělo stavět stálou skupinu a dokazovat, že Led Zeppelin jsou minulostí a že nová kapela zúročí jeho bohaté zkušenosti a překryje význam hardrockové legendy. Domnívám se, že i při jeho ješitnosti si uvědomoval, že žádné "druhé led Zeppelin" už postavit z mnoha důvodů možné nebude. Určitě ho vnitřně zneklidňovalo, že zpívající frontman Zeppelinů Plant nejenže udržel vysokou úroveň své produkce a jeho kariéra byla ze zbylého tria nejoslnivější, ale určitě se zabýval myšlenkou, že za jistých okolností by snad bylo možné slavnou legendu vzkřísit. Jeden z pokusů se odehrál při Live Aid v r. 1985 a druhý o dvacet let později...
Dočkáme se ještě nějakého dalšího comebacku? Zázraky se dějí... Jason Bonham má sice v genech talent po slavném otci, ale patrně bude chtít svou příští kariéru prosazovat po svém...
Osobně si myslím, že kdyby z nějakého důvodu přestala hrát Asia, vynikající bubeník Carl Palmer by byl jako supebubeník řešením. Viděl jsem ho před několika dny a málem jsem oněměl překvapením, co jsem viděl a slyšel naživo a od vize nebylo daleko ke konkrétnímu obrazu.... Ale já vím, jsou to jen fantazie.
Vzniklo příjemné album, které sice nepřitáhne pozornost progresivních rockerů, metalistům bude asi připadat "staré", "neagresivní" a "nevývojové", ale přestože nepřekonává význam Led Zeppelin a ani většinu Plantových sólových alb po kompoziční stránce (pokud si mohu dovolit srovnání), není to nějaké drastické zklamání.

Nad hodnocením jsem přemýšlel. Na plný počet to podle mého soudu nevypadá. Zase řeším svůj pohled s vlastním kritériem kvality: mám být na kytarového mistra Led Zeppelin přísný a nastavit mu náročnější měřítka? Po skladatelské stránce by to bylo na tři, ale celkové pojetí a dojem je příznivější a tak dávám s mírným zaváháním čtyři hvězdičky (objektivnější by bylo tři a půl).

» ostatní recenze alba Page, Jimmy - Outrider
» popis a diskografie skupiny Page, Jimmy